Dostalo se mi pozvání na operační poradu do instituce nazvané Úřad pro znovudobytí vlasti. Za přesnost překladu neručím, za surrealismus tohoto záměru však ano. Jeho prosazovatelé  rozdávali vizitky s adresou nikoliv taiwanskou, ale původní, prapůvodní čínskou, s ulicí a telefonem, kde už desetiletí nebydleli a netelefonovali.

          Surrealisté nám ale umožnili návštěvu ostrova Quemoy, čankajškovské výspy, vzdálené od komunistického břehu necelé tři kilometry. Místo, které vešlo do mezinárodního povědomí. V říjnu 1949 se tam vylodilo dvacet tisíc Maových vojáků  a zpravidla prohrávajícím nacionalistům se je podařilo rozprášit. Velký kormidelník na ně posléze mínil svrhnout atomovou bombu a velice se zlobil na Chruščova, že mu ani jednu nepůjčil k zahájení třetí světové války.

          Tchán pochyboval, že nás na Quemoy pustí. Na této výspě totiž nikdy nebyl zcela klid. V roce 1954 začalo bombardování a počínaje srpnem 1958 tam Mao za 44 dní z kanónů vystřelil půlmiliónkrát. Když v roce 1960 Eisenhower přijel na Taiwan, artilérie rozezleného kulatého předsedy v jednom dni bouchla 85.985 krát. Od té doby se ale protivníci dopracovali k normalizaci čínského typu: jednak po sobě metají vesměs (byť ne výlučně) propagační materiály, třaskaviny pouze ideologické, a jednak došlo k dělbě práce – komunisté střílejí v liché dny, antikomunisté v sudé dny.

           Zvonil telefon  se vzkazem dostavit se  zítra v sedm hodin ráno na vojenské letiště. Zítra bude středa 2.srpna, sudý den, to je dobře, bombardujeme my. Nalezli jsme do letadla na házení parašutistů, vyfasovali plovací vestu a k tomu něco, co asi byl padák. Poskytli nám instruktáž , jak se navléci a byl jsem jediný, kdo nepochopil. K ochraně vzácného nákladu nás doprovázelo pět tryskových stíhaček. Poněvadž byly o mnoho rychlejší než my,  vždy se jen mihly, zmizely do ztracena a pak se zas vrátily. Za hodinu jsme dorazili nad Taiwanem vlastněné ostrovy Penghu (Pescadores), jejichž suchá půda rodí jen burské oříšky a ustavičný vítr ohnul stromy jedním směrem. Posléze naše ochranné trystáče zamávaly křídly na rozloučenou a pelášily domů. My se snesli sto metrů nad mořskou hladinu, aby se nás nevšimly Maovy radary, porušivše tak výsostný vzdušný prostor ČLR-PRC. Strachem jsem si tehdy propotil padáček.

          Přistání na ostrově 20 krát 15 kilometrů. První co vidíme, byly dlouhé zákopy plné tanků pod kamufláží. Prý tuto výspu ochraňovalo sedm nejkvalitnějšíh divizí - pětina celé nacionalistické armády. Vjeli jsme do podzemí s kilometry koridorů a komplikovaných tunelů. V norách byl údajně dostatek munice a všemožných zásob na mnoho měsíců úspěšné obrany. V rybníce se čvachtali opálení svalnatci a přátelsky na nás mávali. Průvodce prozradil, že to jsou frogmen – žabí muži, špioni, sabotéři. Vplouvají do Číny a působí škodu. Priscilla pak s jedním mluvila – po dvoutýdenním pobytu mezi komunisty se právě vrátil, chodil tam do biografu a různě se veselil.

           Stáli jsme mezi bunkry  a dráty, a dalekohledem nahlíželi na opačný břeh za bambusovou oponou rozděleného světa. Nad hlavou nám láteřil amplión, chrlící nacionalistické citáty, jež prý dorazí přes vodu. Muzeum psychologické války se mi líbilo velice. Jak již poznamenáno, kanóny většinou vystřelovaly jen munici s ideologickou třaskavinou – traktáty, plakáty, citáty, plamenné výzvy. Ne tedy smrtonosná artilérie, jenže i šrapnel s ideologií je ze železa, nezřídka udělal díru ve střeše, ba i zasáhl a zabil dobytče.

          Propaganda se expedovala nejen střelbou. Nacionalisté vypouštěli balóny a k tištěnému slovu přidávaly účinější agitační materiál, totiž jídlo a šatstvo. Nebylo toho málo – 20 velkých a 5.000 menších balíků za noc. Komunistické potrestání rovněž nebylo malé - za neodevzdání žvýkačky úřadům hrozil trest smrti. Však tohle byla zrovna doba, kdy velmi řádila velká proletářská kulturní revoluce.


Mao vysílal loďky velikosti dětských hraček, a plachtička, jež je měla pohánět přes úžinu, byla popsána pokrokovými citáty.
           Nacionalisté reagovali na takovou diverzi vlastní flotilou se Sunjatsenovými slovy.

          Mao posílal plastické nafukovací kachny s citáty v útrobách. Čankajšek činil totéž. Oba jsou z čínského těsta.

          Mhouřil jsem oči, kde že se asi v úžině kachny potkávají a co si povídají. “Kam směřuješ, kachno?” – “Prosazuji vítězné myšlenky marxismu-leninismu, jsem avantgardou, realizující nezvratný zákon světového revolučního vývoje. A co ty, kachno?” – “Jsem nositelkou demokracie, svobody, prosperity, zachraňuji svět od tyranie.”

          A na břehu by třeba seděl starý komunard, veterán bájného Dlouhého pochodu a všech válek. Celý život dal Straně, teď si hřeje revmatické údy a zrovna se k něm na vlnkách přikolébává nacionalistická kačenka. Vrásčitý soudruh ji uchopí, přečte si její citáty, načež  na fleku odhodí své celoživotní přesvědčení, zakalení, zatratí smysl svého strastiplného života.

          Velící generál uspořádal hostinu dost nečínskou, totiž nepříliš formální. Lidské vztahy tu patrně ovlivnila blízkost fronty. Hodně se pilo, jako bychom byli pohromadě s ruskými oficíry. Podle slovanského zvyku četné přípitky konzumovat jedním lokem. Kinmen Wine, ďábelsky potentní, osmdesátiprocentní pálenka, nás natolik  zdevastovala, že jsme při návratu vůbec nepostřehli, zda nás domů doprovázejí ochranné tryskáče.

          Dostalo se mi též pozvání k návstěvě Investigation Bureau,  taiwanské verze FBI. Náměstek nejvyššího velitele mě s doprovodem čekal v salónku s dekorací alpské horské chaty. Osvícenství již zasáhlo ostrov, někdejší tuhou diktaturu poražených uprchlých generálů. Moji společníci byli důkazem: čím mladší, tím vzdělanější a bystřejší. Řada z nich se dostala k výcviku do zámoří a na rozdíl od svých představených znali cizí jazyky.

          Překvapily mě informace o množství a různorodosti průmyslových podvodů. Falešné francouzské koňaky, šizené skotské whisky, dokonce i padělané přísady do polévky. Laboratoře s fotografickým náčiním: infrared pentaxy k záznamům za tmy, kamery s metr dlouhou čočkou, pořizovat detailní záběry z půlkilometrové vzdálenosti.  Duplikátor, jejich tehdy nejnovější přístroj, do deseti minut vyrobil věrnou kopii jakéhokoliv dokumentu. Vytáhl jsem tisícidolarovou bankovku (dolarů taiwanských, tehdy v hodnoně pětadvaceti amerických), ať se tedy přístroj činí. Ošívali se a místo bankovky zhotovili náhradní zmrzlinářský plakát vynikající kvality. Dodatečně mi došlo, že jsem je ponoukal ke spáchání velkého zločinu.

          Rozloučení předcházel ceremoniál. Náčelník pronesl řeč a předal mi řád – ZA  ZÁSLUHY  V  BOJI  PROTI  SVĚTOVÉMU  KOMUNISMU. Řád zlatý a stříbrný, vsazený do vzácného dřeva, s nápisem, který nedovedu ani nemíním  kdy rozluštit.

           “Neměli bychom vyrozumět media?” navrhl jeden z tlumočníků.

           “Radši ne, kdepak, na to já si nepotrpím,” zalhal jsem, aniž bych dodal, že z Taiwanu jsme měli namířeno do Hongkongu a odtud dál do rudé Číny, kde by taková publicita mohla být neprospěchu.

          Tehdy se psal rok 1982. Z Hongkongu  na rodný ostrov Kulangsu u přístavu Amoy, přejmenovaného na Xiamen, cesta lodí na hodně rozbouřeném moři trvala jednu noc a půl dne. Rudá končina vystupovala z ranní mlhy. Tamhle ten kopec s věží, to bývala signální stanice, vysvětlovala rodačka. Tam za války japonští okupanti vytahovali prapor, kdykoliv se blížily americké bombarďáky. Před očima jsem spíš měl starodávnou čínskou malovánku – břeh s balvany podivných tvarů, pokroucené stromy na svahu, šinoucí se džunky s černými plachtami, jako můry, noční motýlové.

          Loď zpomalila, zastavila, dva čluny s kanóny  se k nám přiblížily, v nich uniformy s rudými hvězdami a srdce mi dočasně odputovalo do kalhot. Jak se však brzo ukázalo, zbytečné to byly strachy.

          Příjezd na rodnou půdu byl především návratem do minulosti. Pane Herakleite, nevstoupíme sice dvakrát do stejné řeky, ale tady vstupujeme do let ranně třicátých, v hollywoodské verzi Šanghaje – Clark Gable, Peter Lorre, takoví. Ženy v placatých slamácích na bobku vyprázdňovaly jakási zvířecí střeva do mísy, kolem batalion much, okresního hygienika aby ranila mrtvice. Cožpak Mao už dávno neporučil pobít všechny mouchy? Vedle klusal asi tak dvanáctiletý kluk, mezi zuby cigaretu, přes rameno dvě nůše – v jedné uhlí, v druhé polouškrcené slepice. Větší to kontrast než při výletu ze západní do východní části Berlína, velké skoky dekádami vzad. Hledám slovo, snadno jsem je našel: ZAŠLOST. Úpadek, který se v tropech zviditelňuje zvlášť kvapným tempem. Nejen rodný dům Priscilly (onen hotel Pupp křížený s růžovým palácem v Jajpuru) se proměnil v barabiznu  a všude kolem totéž: opadaná omítka, prolomené zdi, okna jako vyhaslé oči domů,  s nahnilými žaluziemi na jednom pantu.

          Polovyvrácenou bránou jsme opatrně šlápli na nádvoří. Kde bydlívala jedna rodina se služebnictvem, bylo teď do rozparcelovaných kumbálků přiděleno lidí aspoň sto. Však PROSTOR je ten největší čínský luxus: tři čtvereční metry, velikost stolu, to je národní norma na osobu. Čtyřčlenná rodina zbylého příbuzenstva si v pěti místnostech bez záchodu vlastně žila královsky. Zdi hyzdily šedomodré křečové žíly stárnutí. Šupácký nábytek, každý pes jiná ves a ani kousek porcelánu, čehokoliv  ozdobného. Aha, tudy prošla kulturní revoluce, správně jsme se dovtípili a později se dozvěděli víc.
          Přišel nás přivítat reprezentant lidosprávy, stranický pracovník. Na Priscillu jako med, metal jí poklony, velebil zásluhy předků o vlast.

           “Hele,” povídám té mojí, “zeptej se ho, co se stalo s maoistickým principem, že třídní profil a v tomto případě třídní hana se dědí! Tvůj děda byl feudál, příslušník deváté smrduté kategorie, vlastnil latifundie, fabriky, banky, pojištovny, stavěl železnice – proč se k Tobě ten soudruh tolik lísá, měl by Tě a vlastně taky mě dát popravit. Jen mu to přelož.”

          Což učinila.

          Číňané jsou velmistři v tématických únicích, dovedou bez zábrany ignorovat otázku či aspoň vykličkovat z jakékoliv přímočarosti. To se pak neriskuje ani ztráta tváře, ani politická modřina. A tato tradice notně posilnila v podmínkách vědeckého socialismu. Nebylo pak neobvyklé na otázku “Kolik máte dětí?” dostat odpověď “Jedno nebo dvě.”

          Funkcionář energicky zareagoval: “Kdepak devátá smrdutá kategorie, nikoliv! Ctihodný dědeček byl především modernizátor, byl významným předčasným pokrokovým uskutečňovatelem představ soudruha Deng Tsiao-pinga, třeba ty železnice, že ano…” a dál mlel a ujišťoval, že “Již jsme překonali škodlivé, provokativně rovnostářské koncepty, které prosazovali Lin Piao a Banda Čtyř.”  Ovšem, na nespočetné statisíce příslušníků Bandy Čtyř, k níž nejspíš patřil náš chameleonský funkcionář, se dal svést i nedávný tajfún.

          Tchán  mi dal příkaz, abych se mu podíval po pokladu. Po dvou pokladech. První měl být v protileteckém krytu, kde rodina za války o vánocích zpívala O Tannenbaum. S plánkem v ruce jsme objevili vchod pod manželskou postelí. Odšoupli jsme a vypůjčili majzlík. Bušil jsem tam do prachu, který se spekl za všechna ta leta lidovlády. Konečně jsme pohnuli poklopem a s baterkou, z domova pro tento účel přivezenou, jsme slezli po kupodivu neztrouchnivělém řebříku ke dnu. Jen aby tam na nás nečíhali hadi, strachoval jsem se a svítil. Neohrozila nás ani myška. Prázdno, vymeteno.

           Druhý poklad se měl blyštit v sejfu, v trezoru pod půdou. Strýc se vzdálil vyškemrat od lidosprávy povolení k výstupu po točirých schodech – tam zcela nahoře mívala Priscilla panenskou komnatu. Říkala, že po schodech občas dupala japonská stráž, a jak se ve věži točila, bajonety se zabodávala do trámů. Šli jsme ve stopách Hirohitovy soldatesky. A tam, kde jsme mínili nacpat si kapsy drahokamy, ve zdi byla jen díra, nenašli jsme tedy ani prázdný sejf.

          Návštěva v roce 1982, Roku Psa, byla krátká, omezená na  rodnou, cizincům donedávna nepřístupnou oblast.  V roce 1986, Roku Tygra, jsme se do Číny vrátili, s úmyslem ji důkladně prošmejdit. Čtyři roky není zas tak moc dlouhá pauza, ale ledacos se za ní dá stihnout – vystudovat na univerzitě, uspořádat první světovou válka a téměř i tu druhou, a v případě Sovětského svazu pohřbít tři generální tajemníky. A Čína prožívala mnohé, snad podstatné změny. Bývalým vlastníkům v zahraničí začaly docházet oficiální dopisy s nabídkou  restitucí a pobídkou přivézt valuty za účelem zvelebování a investic. Takové pozornosti se dostalo i naší rodině.

          Co že tam máme, dychtil jsem zvědět. Inu, polnosti, citrusové plantáže, jejichž směrem se rozrůstá přístavní město, několik budov v tomto městě, též cihelny, továrnu vyrábějící sojovou omáčku, pak ještě ledacos. Žádnou však továrnu na výrobu alkoholických nápojů, jak bych si byl  přál.

          Jednání na místě se příliš netáhla. Neusilovali jsme o navrácení vlastnických práv a ani investovat jsme nemínili, s vysvětlením, že jedno znárodnění v životě nám docela postačí. Zajímali jsme se ale o některé následky spouště, kterou zanechala kulturní revoluce. Dědečkovy botanické zahrady, revolucionáři přejmenované na Zahrady lidu, už znovu získaly původní jméno. Měli jsme za úkol zjistit, co se stalo s ostatky tam pohřbené první babičky. U hrobky den a noc patroloval hlídač, aby zabránil posmrtnému lupu šperků. Úkol zastal, zloděje odradil a nebožku okradl sám. Do sarkofágu vyvrtal díru a správně zahnutým drátem za dlouhých nočních služeb vylovil vzácnosti kus po kuse. Kulturní revolucionáři hrobku posléze zdemolovali, tělo zmizelo. Popel jsme objevili v urnovém háji v téměř nepřístupné džungli. Místní vláda se již oficiálně omluvila.

          Zbyl nám ještě jeden úkol – záležitost dědečkovy sochy. Tu původní za Maa roztříštili a tvorbu nové teď za Denga svěřili přednímu stranickému umělci. Vypravili jsme se za tímto Čumpelíkem do ateliéru v zahradách s pradávnými ztepilými stromy. Mistr si, žel, příliš mistrně nepočínal. Inspiroval se vybledlými fotografiemi z dávnověku a zhotovil několik modelů, dědečků ve velikosti trpaslíků, dodnes hyzdících české maloburžoazní zahrádky.

          Čumpelíku, Čumpelíku! Jeden dědeček nepovedenější než druhý a všichni se nápadně podobali českému agrárnímu předákovi Antonínu Švehlovi. Tak aspoň v odlehlých tropech, s požehnáním čínských reformátorů komunismu, se bývalé hlavě Republikánské strany, po válce neobnovené a zatracované, dostává jakéhosi uznání.

          Náš čínsky se domluvící synátor, tehdy šestnáctiletý, tam pobíhal s místními holčičkami, které ignorovaly varování před stykem, ba i dotykem cizích ďáblů. Jen jedna z nich tvrdila, že je zanícená komunistka. Pověřil jsem ho, aby ze zanícené vymámil její představu komunismu.

           Vytasila se s touto definicí: “Komunismus je systém, v němž si můžeme vydělat co nejvíc peněz.”

          Napoleonovi se přisuzuje rčení, že Čína je spící gigant, jehož nejlépe nebudit. Teď už je ale pozdě.