Portugalci měli v Brazílii dispozici víc zemědělské půdy, než Španělé ve zbytku latinské Ameriky dohromady.  Přistěhovalci byli vítáni a hodně Italů, Němců a Poláků se usadilo v jižním cípu země. Také tam našla cestu řada poúnorových emigrantů. Živořili v lágrech v rozbitém Německu, vyhlídky na získání amerického viza v nedohlednu a tak možnost brazilská získávala na přitažlivosti. Oznamuji zkušenost věrohodného svědka té doby: Táborem proběhla zpráva o návštěvě brazilského konzula vybírat správné kandidáty. Zájemci si pohazovali cihly poničit si ruce a tak mít k předložení důkaz o svém kladném postoji k manuální práci. V inspekční den položili kandidáty na záda na dlouhý stůl, jeden vedle druhého. Konzul kráčel podél hlav, zkoumal kvalitu chrupu a bicepsů a když je neshledal dost kvalitní, dal pokyn svému asistentovi na opačném konci stolu, aby dotyčného zatáhl za nohu a odstranil. Takto prokádrovaní šťastlivci pak odjeli do dálav těch nejméně pohostinných a mnoho jich nalezlo brzkou smrt.

      Taková emigrace ovšem neměla tu nejlepší pověst. Leckdo však úspěšně uplatnil své schopnosti, i když do země přijel jen s jedním kufrem. Pan Kohout, majitel posléze znárodněné továrny v Hradci Králové, si ji v Brazílii znovu zbudoval a mohl by ji mít dodnes, nepodlehnout začátkem šedesátých let oprávněnému strachu, že socialista Joao Goulart bude také znárodňovat. Raději továrnu za babku prodal – krátce předtím, než nesocialisté Goularta svrhli a z tamější proletářské revoluce sešlo. V současné době Brazílie přestala být zemí ekonomicky schopnou absorbovat nové příchozí. Země spíš prožívá vnitrostátní migraci, s notnou  pobídkou státu přimět k pohybu vrstvy ze zbídačené, pravidelnými suchy trestané severovýchodní končiny Ceará, dát se směrem na západ. “Rondónia, Rondónia!”  denně jsem zahlédl televizní vábničky.

      V Sao Paolu je našinců nejvíc, mají tam svůj klub a občas vydávají i časopis. V Riu jsem Čechů potkal jen pár. Pan Karel je velmistr opravář televizorů. Jiný Karel šéfuje všem barům v obrovitém hotelu Nacional a též je zasloužilým učitelem všech dobrých barmanů. Jen co jsme se o něm zmínili, jeho vděční absolventi nám nalévali přeštědře. A máme tam i naši dělnickou třídu. Denně se schází a nasákne pivem. Hodní, ale nespolehliví  jako ostatně všichni Brazilčané, tolik se asimilovali, tvrdil Boboň.

      Ponoukl jsem ho, abychom vyjeli do hor, uniknout vlhkému horku. Minuli jsme odbočku na Nova Fribourg, město, jež vybudovali němečtí kolonisté, a na Teresopolis, pojmenované po Marii Terezii. Naší konečnou zastávkou bylo vyhledávané lázeňské sídlo Petropolis, kde nás očekával krajan Otto Heilig, baťovák na penzi. Komunisté na jeho někdejšího zaměstnavatele nasazovali psí hlavu, jaký že to prý byl nemilosrdný vykořisťovatel, obviňovali ho i z genocidálních choutek vystěhovat český národ až někam do Patagonie.  Zatímco skutečný Baťa zachraňoval své židovské zaměstnance odesláním na bezpečné výspy mimo Hitlerův dosah. Několik zachráněných sem potkal v karibské oblasti a pak tedy i v Brazílii. Heilig se pustil do vyprávění:

      “Přijeli jsme sem hned v devětatřicátém roce. Bývalý československý konzul v Sao Paolo nám zařídil nájem vily. O místní politiku jsme neměli zájem, což nám ale nijak nepomohlo. Getúlio Vargas, diktátor který se zmocnil vlády už v třicátém roce a vydržel pak jako prezident dvacet let, zrovna v době našeho přichodu odhalil nějakou prý přípravu revoluce na jeho svržení.”

      Třináctičlenná skupina náhle se dostavivších baťováků  vyvolala podezření úřadů. Dostali předvolání na policejní ředitelství a jejich portugalštiny znalý mluvčí Heilig se dostal za mříže. “Tam v politickém oddělení to bylo přímo přepychové, s výtečnou stravou,” pochvaloval si. “Zlé jazyky tvrdily, že pořizovatel se tak postaral pro případ, že by se tam také jednou mohl dostat. V neděli večer přišel do mé salonní cely dozorce zeptat se, zda může zhasnout. Proč ne, nemám tu beztoho co číst, odpověděl jsem.  Zarazil ho můj přízvuk a zeptal se z které země že jsem přišel. Když jsem mu to řekl, přišel ke mně blíž a svěřil se, že zná také jednoho významného Čechoslováka. To už jsem věděl, že míní brankáře Pláničku, který zásluhou světového minstrovství ve fotbale v roce 1938 byl v Brazílii velký pojem. Jenže ho neznal. Tedy Masaryk? Také ne. Beneš, Baťa rovněž bez úspěchu. Tak koho tedy?”

      “Eu conheco Jean Hus, odpověděl. Že je obeznámem s Mistrem Husem! Ale vždyť ten žalářník byl člověk evidentně z vnitrozemí, s minimálním základním vzděláním a on věděl o významném náboženském reformátorovi z patnáctého století! Vy jste o něm někde četl?” zeptal jsem se.

      “Nao senhor, já jsem s ním ale často mluvil.”

      “Ach tak! Vy jste zřejmě spiritista?”

      “Si, senhor, my zde máme jedno velmi známé medium, které s námi komunikuje ústy Jana Husa,” řekl. Sedl si k mému lůžku a povídal mi slovo za slovem, co jsem se v dějepisu a hodinách češtiny učil ve škole, všecičko až do jeho upálení, včetně jeho proslulého zvolání “hlas pravdu, braň pravdu.” Ten hlídač ale vůbec nic nevěděl o husitských válkách, o Českých bratřích.”

      “To ovšem Hus taky ne,” přitakal jsem.

      Za pár dní došlo k propuštění baťováků. Informátor Heilig vysvětlil:  “S hlídačem jsem si povídal hezkou chvilku a pak mi řekl: “No, vy tady musíte být omylem. Co pro vás mohu udělat?” Tak jsem mu řekl, aby hned v pondělí zašel do naší blízké prodejny k vedoucímu, panu Novákovi, to byl také duchař, a pozeptat se, co pro nás firma míní podniknout. Za pár dní se vše vyřídilo, noviny uveřejnily na první straně fotografii Jana Bati, jak byl přijat prezidentem Vargasem, a vysvětloval, jaké má pro Brazílii plány.”

      Takže poučení: skoro všude ve světě se lze s Čechy potkat, dokonce i těmi hodně dávnými.

      Heilig byl ochotným průvodcem. Na náměstí jsme zahlédli parkoviště vozíků, tažených kozlíky. Za vysokou zdí se honosilo sídlo emigranta milionáře Svačiny. Šli jsme poobědvat. V hotelech a restauracích byla jen mužská obsluha. Číšníků přemnoho, přezaměstnanost špatně placených sil, charakteristická pro země Třetího světa. Churasco je biftek značného rozsahu. K tomu jakési maniokové piliny a vynikající pivo značky BOHEMIA – PILSEN, Indústria Brasileira. Město je postaveno podél osmnácti říček a řek. Kolem jsou svahy, z nichž bych se nerad kutálel. U každého z toků bývala textilní továrna a dneska to jsou stovky podniků na pletené zboží, dostalo se nám informace. Zaměstnanost je tak vysoká, že neseženete pomocnici do domácnosti, postěžoval si náš baťovák. Pak se v tom vyznejte.

      Na návštěvě u dalších našinců, posrpnových uprchlíků, jejichž češtinu už prošpikovala řeč portugalská a u jejich dětí to bylo samozřejmě ještě výraznější, páni se začali hádat, jak že to bylo s cenzurováním Čapkových Mloků v komunistických vydáních, a hned listovali ve svazcích výtečně vybavené knihovny.

      Lázeňské město Petropolis se honosí císařským palácem, předělaným na muzeum, kde ukazují císařskou korunu, skoro dvě kila zlata, posázeno 639 diamanty. Dědic trůnu Pedro Gaston Orleans e Braganca jezdí městem na koni a patří mu mnoho pozemků. Při převodech nemovitostí jsou mu strany povinny platit daň – republika, nerepublika.

      “Mluví česky, představte si!” řekl Heilig a já zareagoval stejnou nedůvěrou, jako kdyby tím mluvčím měl být jeho kůň. Dostalo se mi vysvělení:

      O Petropolis se zejména zasloužil Dom Pedro II., jediný kdy evropský císař v západní hemisféře (pomineme-li krátké tragické úřadování Maxmiliána, bratra Franz Josefa, v Mexiku). Sirku k dekolonizačnímu výbuchu přiložil vlastně Napoleon Bonaparte. Okupoval Portugalsko a král Dom Joao VI. uprchl za oceán. Po Waterloo se vrátil do Evropy a v Brazilií nechal správcem syna Petra. Jenže Pedro I. vyhlásil nezávislost a pustil se do kralování ve vlastní režii. Úkol se však nedařil,  funkce se mu znechutila, praštil s ní a na trůn posadil pětiletého syna – a z toho se vyklubal onen jediný císař, dobrý vladař a téměř pokrokář. Nevděk ovšem vládne světem: v roce 1889 došlo k nekrvavému převratu a vyhlášení republiky. Pedro s příbuzenstvem se museli pakovat. Jeho syn měl zájem o důstojnickou kariéru. Požádal u Francouzů, ale nebyl kádrově přijatelný - však to byla doba Třetí republiky. Uspěl ale ve Vídni a dostal se c.a k. hulánům, posádkou v Čechách. Oženil se s komtesou z Chrudimi, budoucí matkou Pedra Gastona orleánského a brabantského. Princátko piplaly české chůvy a máme to. Dnes, muž v nejlepším pokročilém věku, se rád upamatuje na doby svého českého dětství.

      V Petropolisu je pohřben velký spisovatel Stefan Zweig, který spáchal sebevraždu, údajně kvůli pesimistickým předtuchám, jak nepovedeně bude vypadat svět po právě vyhrané druhé světové válce. Tento Zweig prý byl strýcem našeho literáta, smutného exulanta Egona Hostovského. To mi aspoň v New Yorku tvrdíval.