V souvislosti s prognózami o moderním válčení se vyskytují tři úvodní písmena abecedy – A, B, C : zbraně atomové, bakteriologické a chemické. Těžko říct, které písmeno je  nejvíc nepříjemné. Odborníci například odhadují, že deset letadel, každé s nákladem deseti tisíc liber bakteriologického materiálu, by mohlo vyhubit třetinu obyvatelstva USA.

      Poslední dobou se začíná rovněž hovořit o zbrani W – watervoda. Proto se americká CIA snaží proniknout nejen do ložnic diktátorů, ale též se věnuje studiu růstu vodních hyacintů ve střední Africe. Tyto sličné rostliny se totiž rekordně množí, z jednoho hyacintu je jich do roka milión, jimi zadusí jezera a v nich ryby. Přibývá pak na hladomoru a politicke nestabilitě. Takto je například ohroženo jezero Victoria, dosud ročně poskytující 120.000 tun ryb obyvatelstvu Ugandy, Keni a Tanzánie.

      Vědci, špioni a politici sledují s chmurami rozmach saharské pouště, pochodující jižním směrem. Ze studie, vydané Organizací spojených národů, se dozvídáme, že již nyní 80 států s celkovým počtem 40 procent obyvatelstva světa trpí nedostatkem vody, ohrožujícím jak zemědělství, tak průmysl. Rovněž 40 procent lidstva žije v zemích, jejichž hranici tvoří řeky s jinými státy na opačném břehu. Někdy je zdrojem případného konfliktu vrtoch přírody (řeka změní tok – případ Rio Grande, tvořící hranici mezi Mexikem a USA), jindy zásah člověka (Gabčíkovo – Dunaj a šalamounské řešení u Mezinárodního soudu v Haagu).

      „V tomto století se mnoho válek vedlo kvůli ropě a v příštím století to bude kvůli vodě,“ prohlásil v roce 1995 Egypťan Ismail Serageldin, viceprezident Světové banky. Dodal, že k řešení problému by bylo třeba investic ve výši 600 až 800 miliard dolarů, ale k dispozici bude pouhá dvacetina takové sumy. Desalinizační zařízení stojí spoustu peněz, a jiné projekty, jako například nápad Saúdské Arábie přitáhnout si ledovec z Antarktidy jako zdroj čerstvé vody, se dosud neuskutečnil.

      Nejnebezpečnější je v tomto – a nejen v tomto – ohledu oblast Středního východu a severní Afrika, kde populační růst od roku 1960 do roku 2025 způsobí až osmdesátiprocentní úbytek vody per capita, specifikuje ona zpráva OSN. Jsou tu tři ohniska značného sváru: Za prvé Nil, nejdelší (6.690 km) řeka světa, životadárný zdroj pro čtyři země – Egypt, Súdán, Ugandu a Etiopii, jejichž počet obyvatelstva vzrůstá o milión, rok co rok. Za druhé, daleko míň mohutný, ale o to politicky víc explozivní řeka Jordán, z něhož Israel odčerpává převážné množství vody ke škodě arabských sousedů. Za třetí, oblast toků Eufratu a Tigrisu, na nichž se podílí Turecko, Sýrie a Irák. Turecko se svými patnácti přehradami je v nejvýhodnější pozici, je schopno odčerpat polovinu Eufratu. Naopak nejzranitelnější je Irák, závislý ze čtyř pětin na vodě, která proudí z ne vždy příliš přátelského zahraničí. Turecko, člen NATO, tuto zbraň za války v Perském zálivu v roce 1991 nepoužil, aniž by tak poskytl záruku, že se tak příště nestane.

      Škody lze docílit, když je vody málo, ale také, když je jí příliš. Washington – a o to víc Soul, samozřejmě – si dělají starosti, že právě něco takového by mohli mít v úmyslu zpravidla nepříjemně si počínající stalinisté v Severní Koreji. Na řece Han v blízkosti demilitarizovaného pásma totiž vybudovali přehradu Kumgangsan, s rezervoárem obsahujícím 20 miliard galonů vody. Jižní Korea se oprávněně strachuje, že v případě kolapsu ať už nechtěného nebo naplánovaného, voda by se hrnula údolím řeky a zatopila nedaleký, jen 80 mil vzdálený Sopul, metropoli s víc než 10 milióny obyvatel, Egologická agrese, novinka v dějinách válečnictví, to tu snad ještě nebylo. Jihokorejská vláda se již pustila do výstavby obranné protipřehrady.

      Agrese tohoto druhu může připravit příroda sama, popuzena naším modernizačním úsilím: onen skleníkový efekt, global warming, zvyšování teploty. Pozvolné tání ledovců, zvyšování mořské hladiny a tak i ohrožení existence více než 100 miliónů lidstva v přímořských oblastech, na nizoučkých atolech, ostrovech teď již s problematickou životností. Takto ohrožené státy či spíš státečky, od Maldiv v Indickém oceánu po Mikronésii v Pacifiku, pořádají konference o temných perspektivách, co si pak počít.