Buclatá slečna Lewinská je vlastně fenomén. Sexuální dychtivka svou iniciativou a povídavostí (s aférou se svěřila svému psychonalytikovi plus deseti dalším osobám) málem připravila Clintona o prezidentství a zcela určitě uštědřila pořádnou ránu americkému feminismu. Celičký rok ji obléhaly sdělovací prostředky, aniž by veřejnost slyšela její hlas. Bude to snad pištivý sopránek či dokonce imitace Louise Armstronga?

      Konečně jsme se dozvěděli: Monika souhlasila předstoupit před televizní kamery a absolvovat interview (s Barbarou Waltersovou, hvězdou společnosti ABC, nabírající několikanásobně vyšší plat, než kterýkoliv prezident). Nikterak nepříjemný hlas plus schopnost se vyjádřit souvisle, v uceleným větách čili výkon ne vždy vídaný u příslušníků její generace. Nic moc nového jsme se ale nedověděli. V následném interview v týdeníku Time zveřejněna informace, že Clinton si vedl jakýsi diář cudnosti, v němž zaznamenával ony nepříliš časté dny, v nichž se nedopoustěl nevěry s jinými ženštinami.  "Ti dva k sobě patřili, jejich bezedné sebezahledění, narcisismus, hned po sobě jeli, jen co se potkali," v tomto smyslu, nikoliv ovšem česky, hodnotila komentátorka Margaret Carlsonová. "Permanentní puberťák", tak vyzněla diagnóza v The New York Times.

      Kennedy, Clintonův idol, měl mezi svými milenkami Marylin Monroeovou. Clinton si vybral Moniku, rovněž k neporovnání s Pamelou Digbyovou, provdanou Churchillovou (manžel Randolph, syn Winstona), Heywoodovou (manžel Leland, producent na Broadwayi) a Harrimanovou (manžel Averell, multimilionář a guvernér státu New York). Tuto inteligentní kurtizánu, milenku značného množství celebrit, od Ali Khana po Franka Sinatru, jmenoval Clinton svou velvyslankyní ve Francii, kde úspěšně sloužila až do své náhlé smrti v únoru 1997. (Zdramatizovaný příběh jejího života - The Life of the Party: The Pamela Harriman Story - vysílala televize zrovna v době, když drama s Lewinskou se blížilo k svému vrcholu.)

      Poté se na trh dostala kniha MONICA`S  STORY (St.Martin`s Press), z pera jí sympaticky nakloněného životopisce, Angličana Andrew Mortona, též autora biografie princezny Diany. Monika odmítla milionovou nabídku prezentovat se nahatá v časopise pro pány, neboť víc než milion jí vynášejí jiná vystoupení. Již se ozvaly hlasy, doporučující, aby přispěla Clintonovi na úhradu jeho značných advokátních výloh. Ale stejně jako v případě zahynuvšího idola britského lidu, ani Monika se nemohla udržet věčně na vrcholu pozornosti.  Kniha už dávno zmizela ze seznamu bestsellerů.

      Trvalejší a důkladnější dopad zanechává Monika na agendě sexuálního harašení, jehož interpretaci ad absurdum prosadily americké feministky právě za podpory tohoto prezidenta, Williama Jeffersona Clintona. Justiční instance včetně Nejvyššího soudu se vyjádřily v tom smyslu, že k zločinu harašení dojde i tehdy, když pouhým slovem by vzniklo nepříznivé prostředí, pocit nepřátelské atmosféry (hostile environment). Rovněž už převládl názor, vylučující dobrovolnost intimního vztahu mezi osobami v nestejném služebním postavení - nadřízený s podřízenou, četař s desátnicí. Šéf a sekretářka, jakkoliv iniciativní, dychtivá, se pomilují na kancelářském stole a podle uvažování juristů to nikdy nemohou být spontální, dobrovolné slasti, neboť jsou vždy důkazem "zneužití moci" (abuse of power), vždy je na nich otisk palce utlačovatele. V devadesátých letech došlo k dramatickému  zmnožení takových žalob a nelze se divit: žalobkyně získávají náhradu škody v průměrné výši 1,8 milionu dolarú. Provinilce kromě finančního břemena navíc doprovází vyhazov ze zaměstnání. A v Bílém domě se prezident podílel na erotických hrátkách s mladičkou stážistkou. Lze si vůbec představit markantnější nepoměr oné závislosti na moci?

      Clinton se Monice holedbal, že měl aféry se stovkami žen. Přitom pravidelně šálená manželka Hillary s parožím rekordních rozměrů na hlavě každému na odiv, rezolutně na veřejnosti obhajovala manželovu ctnost a veškerá obvinění odmítala jako konspiraci nepřátelských pravicových sil. Buď tedy byla velká naivka nebo nemenší lhářka, ale každopádně i falešná feministka (counterfeit feminist). Tak či onak, podařilo se jí získat nominaci Demokratické strany na kandidaturu do senátu za stát New York, s nímž neměla nic společného, a pak v těch volbách zvítězit.

      Feministkám, které úspěšně uštípaly, existenčně zničily daleko menší provinilce (např.senátora Packwooda, donuceného k rezignaci), vznikl problém, jak uhájit jimi oblíbeného Clintona a přitom se vyhnout obvinění z pokrytectví. Takový veletoč se jim nemohl povést a už můžeme číst nekrology, že hnutí feministek spáchalo nedobrovolné harakiri. Najednou metly sexuálního harašení, onoho zneužití moci a nepřátelské atmosféry odloženy, a z úst radikálních puritánek včerejška se dozvídáme, že s tak pěkným samcem jako je Clinton by si taky daly říct. Že nevěra není jako panenství, o něž když se jednou přijde, tak je to napořád. Nevěra je spíš něco jako zážitek s přílišným požitím alkoholu - po kocovině přijde vystřízlivění a vše zas bude v pořádku. Krátká paměť je zárukou úspěšného manželství. A máme to.

      Co tedy zbývá z feminismu? "Mladé ženy těchto dní potřebují feminismus stejně tolik, jako ryby potřebují jízdní kola," tvrdí publicistka Kim Franceová v recenzi knihy DOPISY MLADÉ FEMINISTCE (Letters to a Young Feminist, Four Walls Eight Windows) autorky Phyllis Cheslerové. Tato veteránka hnutí, autorka někdejší vlivné knihy ŽENY A ŠÍLENSTVÍ (Women and Madness, 1972) si počíná jako generálové, opakující bitvu dávné války. V nové své knize - z části memoáry, zčásti plamenný manifest - oznamuje ženám, že  ještě vůbec nejsou svobodné, vítězství ještě zdaleka není na dosah.

      Je to ale volání se zmenšujícím se počtem ochotného posluchačstva. Vyskytují se již zdroje zdaleka jinačí inspirace. Třeba Wendy Shalitová, věk 23, autorka knihy NÁVRAT SKROMNOSTI : OBJEVOVÁNÍ  ZTRACENÉ  CTNOSTI (A Return to Modesty : Discovering the Lost Virtue, Free Press), tvrdí, že ono feministkami tolik prosazované sexuální osvobození je odpovědno za řadu ženských problémů jako jsou zdravotní poruchy spojené s dietou, jako je nedostatek respektu mužů vůči ženám, okamžitě se s nimi hrnoucím do postele. K podobně neveselým závěrům dochází Danielle Crittendenová v knize CO NÁM NAŠE MATKY NEŘEKLY : PROČ ŠTĚSTÍ UNIKÁ MODERNÍ ŽENĚ (What Our Mothers Did`nt Tell Us : Why Happiness Eludes the Modern Woman, Simon and Schuster). Tvrdí, že feminismus byla sázka na falešného koně, unášejícího ženy do stavu nejistot a depresí.

      Jiným směrem se odebírá  Natalie Angierová v knize  ŽENA : INTIMNÍ ZEMĚPIS (Woman : An Intimate Geography, Houghton Mifflin). Autorka, poctěná prestižní Pulitzerovou cenou za žurnalistickou práci v oboru vědy, oslavuje ženské tělo a nesouhlasí s oním druhem psychologů, kteří přisuzují ženám menší zájem o sex a větší zájem o monogamní jistoty než mužům.  K důkazu jí slouží i chromozomy. Zatím co muže tvoří jeden X a jeden Y chromozom, ženy mají dva X chromozomy, šestkrát větší a bohatší než je ten mužský Y. Vajíčko je největší buňkou v těle: přirovnává ji k perle, k slunci, světlu života. V kapitole zabývající se poštěváčkem drtí Freudovy údajně bludné rozlišování orgasmu vaginálního a poštěváčkového. Onu tzv.clitoridectomy, brutální obyčej mrzačení genitálií zejména afrických žen, přirovnává k otroctví a apartheidu. Oslavuje vaginu, do níž se vejde nejen tampon a jíž projde dětská hlavička: je to venerickými mikroby zranitelný "ekosystém", jímž procházejí tekutiny oběma směry. V kapitole o děloze se věda mísí s politikou, s fundamentální právní otázkou vlastnictví. Patří děloha ženě nebo plodu, který se v ní ujal? Čtenář se zájmem o tento druh zeměpisu se též hodně dozví o tématech jako jsou vaječníky, hormony, ňadra (nástroj jak funkční, tak estetický), svalstvo a tuk (27 procent průměrného těla ženského, 16 procent průměrného mužského). Vtipná a poetická autorka je též důkladně vzdělaná a - slovy recenzentky Marilyn Yalomové z univerzity ve Stanfordu a autorky knihy DĚJINY ŇADRA (A History of the Breast) - dokazuje, že "feministická věda" nemusí být oxymoron, vzájemně se vylučující protiklad.

      Většina Američanek se ovšem nevrhá na vědu, ale čte či aspoň listuje v časopisech jako je Ms (dosud pod ediční kontrolou Glorie Steinemové, posledního zbývajícího symbolu emancipace let sedmdesátých), Cosmpolitan, Glamour či Marie Claire (úspěšný nováček z r.1996). Změnil se směr a tón těchto zdrojů. Volání do boje za dávno již dosaženou rovnoprávnost je hodně passé. Glamour svou politickou rubriku "Women in Washington" nahradil horoskopem. Místo výlučného soustřeďování na maximální dosažitelnost ženského blaha se znovu objevuje zájem o tématiku, jak svádět a oblažovat muže, jak vylepšovat taktiku a strategii.

      Vynikající publicistka Maureen Dowdová svůj esej nazvaný COWBOY FEMINISM (The New York Times, 11.dubna 1998) začíná Freudovou ponurou otázkou "Proboha, co ty ženské vlastně chtějí?" a sama odpovídá:

      Kdysi jsme chtěli lovce.
      Potom lékaře a právníky.
Přišla léta šedesátá a požadavky rovnoprávného partnerství, stejnou odměnu za stejnou práci.
Následovalo předělávání mužů, aby se podíleli na práci v domácnosti a při přebalování nemluvňat.
Poté, co jsme muže důkladně feminizovali, teď vypuká zájem o svalnatce s veškerým mozkem v rozkroku. Takoví, co nejsou schopni rozlišit King Konga a King Leara, co o Shakespearovi beztoho nikdy neslyšeli. Intelektuálka Sara Davidsonová se světu právě svěřila se svými polopamětmi (fictionalized memoir), příhodně nazvanými COWBOY:  A LOVE STORY. Pořádný tělesný chtíč, to je ono, a s intelektuálnem nám jděte do háje.

      Někdejší ideál blondýny s velkými ňadry a prázdnou hlavou nahrazuje ideál primitivního samce. "Rodeo a Juliet," uzavírá Dowdová.

      Případný komentář aktivistky Moniky Lewinské dosud není znám.