Přišlo pozvání od vyženěného příbuzenstva dostavit se k oslavě - či spíš ke kondolenci, pesimista by řekl při uvážení dosaženého věku - kulatých narozenin v Tucsonu, stát Arizona. (Pozor: slovo se vyslovuje TUSON a nikoliv TUKSON. Na tuto chybičku nachytali nejednoho špiona za druhé světové a pak následné studené války.)

      Je to daleko, moc se mi nechce.  Ještě dál to ale budou mít gratulanti, kteří se dostaví z Evropy, Argentiny a jeden zvlášť dychtivý bratranec až z Austrálie. Jubilant strávil dlouhá léta v americké zahraniční službě, přijede řada jeho bývalých kolegů ze State Departmentu, o zajímavou společnost bude postaráno. Byl konec února, u nás doma ve státě New Yorku, kam se z Kanady valí arktické vichry, bývá nevlídno. Raději tedy pryč, k slunci v poušti - nikoliv ale letadlem, v rámci antiteroristických opatření si zouvat boty před vstupem na palubu. Raději sednout za volant, pohybovat se po vlastní ose. Výlet se nám protáhl na dobu jednoho měsíce a vzdálenost víc než devíti tisíc mil čili 14.500 kilometrů. Dostačilo by to vzdušnou čarou dopravit se z Prahy až do oné Austrálie.

      Poprvé jsem jel přes severoamerický kontinent tam a zpět v dávném již roce 1966 a od té doby si to zopakoval asi půl tuctukrát, vždy aspoň trošku jinou cestou. Tehdy pro adresáty za dráty v rodné kleci měly sdělované zážitky půvab zakázaného ovoce. Jinak ovšem tomu v éře sametu, když se sem valí přemnozí čeští návštěvníci, sepisující své dojmy. S počtem uvadá zájem, ba i předpoklad, že se lze ještě něco nového, zajímavého  vůbec dozvědět. Toho pamětliv, slovem se nezmíním o ani jedné metropoli, o Hollywoodu či Disneylandu, Grand Canyonu, národních parcích Yellowstone či Yosemite. Začnu ale se samozřejmostí, jíž si je každý vědom a nikdo ji pořádně nedocení: to jsou vzdálenosti. I když si uvědomíme, že nelze v tomtéž dni snídat v New Yorku, obědvat v Chicagu a večeřet v Los Angeles, přece jen nás ty dálky kruší a dovedou pořádně lézt na nervy. Víc než tisíc kilometrů denně se pohodlně i na liduprázdné dálnici v prostorném voze, natož v trabantu, absolvovat nedá. Benzin je sice dvakrát až čtyřikrát levnější než v Evropě, jenže právě ty vzdálenosti takovou výhodu anulují. S ubytováním není vůbec žádný problém: motely, jejichž rostoucí počet je vlastněn Indy, nedávnými přistěhovalci zejména ze státu Gudžarátu, přibývají i v zapadlých výspách, rezervací netřeba. U hranice každého státu téměř vždy bývá WELCOME CENTER, užitečná zastávka, kde se vyvenčit, posbírat mapy, brožurky, informace a určitě nezapomenout na publikaci se seznamem, adresami a sníženými cenami za ubytování. Při příjezdu do motelu pak předložit kupónek a platit třeba jen obnos, jaký jsem v šedesátých letech platíval, než hodnoty začala uhryzávat všudypřítomná i když nikoliv hrozivá inflace.

-   -  -

      Čas je prevít, ten největší generál, generalisimus, všechny nás, dřív nebo později, zcela určitě zabije. Nejmíň ubližuje matce přírodě, ale ani tu nenechává na pokoji. Příkladem nám poslouží vysýchající Aralské moře, jakož i tající ledy na obou pólech. Člověčí úsilí důkladně poznamenává povrch naší planety. V Číně je právě dobudována největší přehrada všech dob, americký lid se přesouvá ze snow belt, pásma sněžného, do sun belt, pásma slunečného a včerejší prázdno se mění v lány předměstské habitace. Zabydlování pouště, urbanizace apokalyptických rozměrů, strachují se tradicionalisté. Úhor je ale i zvelebován. V Kalifornii v jedné aspoň sto kilometrů dlouhé oblasti, kde si pamatuji, že v nejlepším případě se urodila jakási cibule, teď dominují vinice, jejichž někteří vlastníci zdůrazňují svůj italský původ výstavbou usedlostí a importovaným stromovím z Toskánska.

      Dopad Času jsem si znovu značně uvědomil ve státě Tennessee, v Memphisu, kudy vede most přes mohutnou řeku Mississippi. Dorazili jsme tam liduprázdnou cestou, lemovanou  černými pokroucenými stromy, utvrzujícími v dojmu, že na nich nic neroste ani v té nejbujnější sezóně.  Hodinu, dvě, v dohledu nebylo jediné stavení. Proč tam kdy kdo zamířil a usadil, napadlo mě, stejně jako při přemnoha dalších příležitostech. V Memphisu, výspě někdejší jižanské konfederace, byl její prezident Jefferson Davis po prohrané občanské válce internován. Jeho socha stojí na prominentním místě. Zdaleka víc je ale pamatován Elvis Presley, adoptovaný syn města (narodil se v sousedním státě Mississippi). Pohled tam na řeku je též trošku pohled do minulosti - k břehu, k valům, šancím Jižanů při obraně proti  dělovým člunům federálního vojska Seveřanů. V moderním středisku pro návštěvníky prohlížíme pamětihodnosti, nad nimiž vévodila mnohametrová kovová socha Elvise, třímajícího neméně kovovou kytaru. Návštěvníci a zejména návštěvnice, kolem nábožně našlapovali. Výprava seniorů s jmenovkami. HALO, JÁ JSEM DOROTHY a hned vedle JÁ JSEM BETTY SUE. Zjihlé pohledy, kamery v pohotovosti. Proč by tyhle stařenky měly mít něco společného s Elvisem, jalově mě napadlo. Inu přemnohé měly. Však Elvis byl idol jejich mládí. Letos v roce 2002 by se byl dožil 67 let, jsou to jeho vrstevnice, mohly se ujásat, ukřepčit z jeho tehdy novátorského producírování. Rovněž letos tomu je 25 let, čtvrt století, co král rock-and-rollu ukončil svou pozemskou dráhu. Nostalgická procesí směřují k Elvis Presley Boulevardu, k památnému místu, jeho tehdejšímu panství jménem Graceland o prostoře 14 akrů. K tomu teď patří různá entertainment, restaurace, obchody s memorábiliemi, všemožnými cetkami, též s možností podniknout „platinovou cestu“ s nahlédnutím do jeho dvou soukromých tryskových letadel, vybavených podle vkusu majitele, jeho muzea automobilů (růžový, snad i drahokamy posázený cadillac, závodní auta, motocykly), tělocvična, trofeje se zlatými gramodeskami a neméně třpytivými kostýmy, a za extra poplatek právo zaplavat si v jeho bazénu. Nostalgické safari vrcholí v meditation garden, kde Král je pohřben. Je to stále velký byznys (jeho hudební produkce, filmy,  knihy, oblečení, plakáty, všemožné suvenýry, trička, hrnečky) a profitu dbalí manažeři tohoto dědictví si lámou hlavu, jak přilákat vnoučata dnešních babiček. Pominuli jsme takovou nádheru a zamířili přes řeku do sousedního Arkansasu, rodného státu jinak proslulého Billa Clintona.

-  -  -

      Dorazit do Arizony se dalo různými cestami. Rozhodli jsme se vzít to tentokrát pramálo nám známým směrem, přes stát West Virginia, ten nejhornatější na východ od řeky Mississippi: hodně kopců, hodně bídy, kdysi prosperující důlní průmysl hyne, práce na povrchu se nedostává a mnohým chybí energie odstěhovat se za živobytím. Stát vznikl v době téměř zániku Unie, za občanské války. Býval součástí Virginie, domova Thomase Jeffersona a sedmi dalších prezidentů, úrodné končiny prosperujících farmářů gentlemanů, centrem jižanské konfederace a též dějištěm největšího počtu bratrovražedných bitev. Když se Virginie odtrhla od Unie, oni usedlíci - pro něž už žírná půda v nížínách nezbývala a proto pokračovali směrem do hornatého vnitrozemí – se odtrhli od Virginie a zůstali věrní Unii. Tady to máte, dějiny v jednom odstavci.

      V zimě přijíždějí lyžaři, zbytek roku vodáci, řítit se prudkými horskými prameny.
Nelákalo nás  to ani ono, a navíc jsme měli za pět dní schůzku  tisíce kilometrů daleko, ve čtvrtek v šest hodin večer. Tedy místo projíždění chudičkými vískami, kde čas se zastavil, pílíme po dálnici (Interstate čili mezistátní, na ukazatelích vždy v modré barvě, výstavba výtečného systému v době prezidenta Eisenhowera), protínající kopcovitý terén, vozovka v perfektním stavu, po ubohosti ani známky kterýmkoliv směrem. Do tamějšího města Morgantown přesídlil český přítel, atomový fyzik z Jižní Afriky. Do výzkumu ve službách federální vlády.

      Čímž se dostáváme k politice a jejímu dopadu na blahobyt. Jak dobře známo, v politice jde o Moc,  rozhodovat, kdo kolik dostane ze zdrojů, jichž je vždy míň než požadavky skutečně či fiktivně oprávněných. V zákonodárných sborech zástupci lidu zastupují různě, loajální jsou třeba jen vůdci, partaji, nebo pouze svým voličům. V takovém případě si počínají spíš jako vyslanci cizích útvarů než součást společného státu.

      Každý stát Spojených států reprezentují v Kongresu dva senátoři, jejichž moc je hodně závislá na jejich senioritě. A velmi významným senátorem je Robert C. Byrd ze Západní Virginie, jemuž se značně daří usměrňovat tok federálních fondů svým směrem. Voliči takové úsilí oceňují a revanžují se opakovaným znovuzvolením. Předpokládám, že to byl právě senátor Byrd, který způsobil, že v hlavním městě Charlestonu tam ve vnitrozemí vznikly obrovské rafinerie, ač naleziště oleje jsou všemi směry v nedohlednu.

      Po občanské válce, kterou vyhrál Sever za prezidenta Lincolna, Republikána, poražený Jih po řadu generací volil pouze Demokraty, jež takto zaručená seniorita povýšila do předsednictví těch nejdůležitějších zákonodárných výborů. A dopad je přesnadno k vidění. Nejvýznamnější armádní báze jsou na Jihu, zaručující zaměstnanost a třeba i blahobyt. V jižních přístavech loděnice vyřizují federální zakázky. Nepřipisujme však kongresmanům všechny zásluhy. V třicátých letech prezident F.D.Roosevelt svou iniciativou (New Deal) hodně pomohl zanedbaným a navíc velkou hospodářskou krizí postiženým částím země. Vznikly úspěšné veřejné projekty jako například Tennessee Valley Authority, zdroj zaměstnanosti a potřebné elektrické energie. Za druhé světové války dál vzrostla míra vládního zásahu do ekonomie. Přesvědčili jsme se tak v Oak Ridge, městě, k jehož zrodu došlo v rámci tzv.manhattanského projektu - zhotovení atomové bomby. Tam se také uskutečnil vynález nukleárního reaktoru. Lze si to tam nyní důkladně prohlédnout, veřejnost vítána, vstup zdarma. V jiných, stále pilných odvětvích tohoto mnohočetného výzkumného centra, na němž se podílí jak vláda, tak privátní průmysl, k takovému vítání nedochází, strictly off limits.

      Tennessee sousedí s ještě jižnějším státem Mississippi: tzv.Deep South už v hloubějším provedení neexistuje. Návrat starých předválečných časů (doba známá tu jako antebellum, jedno z pramála latinských slov, jimž Američané rozumí) nejlíp připomíná přístav Natchez na řece Mississippi. Přežívá tam pět set domů z doby před občanskou válkou, kde čas se věru zastavil. Přijeli jsme ráno v pracovní den a nikde ani noha, nejmenší náznak činnosti. Představu tehdejšího života bohaté smetánky nám umožňují rozsáhlé rezidence, paláce v kraji, kde se dřív černoši plahočili na bavlníkových plantážích. Sem občas zajíždějí hollywoodští tvůrci natáčet příslušnou ságu: magnolie, krásky v elegantních nadýchaných róbách, jejich sliční seladoni, popíjející zejména nasládlý, zeleňoučký mint julep, (z něhož se mi udělalo strašně špatně při oslavě mé naturalizace).

      Zde u téže řeky u přístavu Vickburg obhájci otrokářské konfederace utrpěli rozhodnou porážku. V obležení severním vojskem ke snědku jim zbývali mezci a poté už jen krysy. Vítězstvím se tam generál Ulysses S. Grant zmocnil řeky a přeťal jižní armádu na dvě půlky. Velké ztráty na obou stranách, 17.000 hrobů lemuje šestnáct mil dlouhou okružní cestu na bojišti, podél zrekonstruovaných pevností a zákopů, přesně tam kde proti sobě stály armády. Soch, pomníků, pamětních desek nespočetně. Země s kratičkou historií, porovnáno-li evropským metrem, se o to své málo pečlivě stará, jak už jsem si dřív několikrát ověřil, například v Gettysburgu, vedle u nás v sousední Pennsylvánii.

      Mississippi má svůj podíl vládních zakázek a k vylepšení životní úrovně též přispívá legalizace hazardních her: od někdejšího hříchu k přípustnému potěšení. Národ prosází ročně desítky miliard dolarů, proč zisky nechávat jiným, zejména těm v Nevadě?

      Místní zákonodárci potlačili své puritánské principy, přimnouřili oko. Došlo k výstavbě kasin na nejchudším okrese státu a rovněž se smí sázet a hazardovat na palubě říčních lodí, jakoby z doby Mark Twaina – pokud plují. Činí se tak ale i ve stavu se spuštěnou kotvou. Na dálnici bilbórdy vznáší otázku, proč se trmácet až do Nevady, když to lze mít tam doma v přemnoha kasinech, otevřených dvacet čtyři hodin denně.

      Ač jsme tentokrát jeli dost postranními cestami, přílišná bída do očí nebušila. Rozpadající se dřevěné chatrče, to občas ano, a léto v takovém pařeništi musí být k uzoufání, ale daleko víc přibývá usedlostí moderního zjevu, nepochybně s klimatizací. De facto segregace přetrvává, z bělošských končin dosud zcela nezmizely vlajky porobené konfederace a každých pár kilometrů nápis upozorňuje, kterým směrem lze nalézt hřbitov účastníků oné nešťastné války.

      I slepec by poznal, že je tam na Jihu. Poznal by to podle řeči, jíž se dá prašpatně rozumět, spíš jen se domýšlet smysl sdělovaného, zejména, když plyne z černošských úst.

      Bilbórdy se zajímavým textem nám krášlily další cestu. Třeba dvojportrét – bin Laden a talibánský Američan Walker a u toho výzva VEN  Z  OSN !

-   -   -

      Aljaška je sice stát největší, ale to zas tak moc neplatí, poněvadž je příliš daleko, až někde u severního pólu. Takže největší jsme my v Texasu. Vešel by se nám sem New York, Illinois s Chicagem, Ohio s Clevelandem, Pennsylvánie s Filadelfií a celá Nová Anglie s Bostonem. Máme plno oleje a mnohé z našich farem jsou větší než Liechtenstein. Kromě dobytka pěstujeme ledacos, například víno a rýži. Víte vy vůbec, že my jsme ten největší exportér rýže na světě? Že v Dallasu a Houstonu je víc kultury, muzeí než v mnohých jiných velkoměstech?

      V roce 1839, Mirabeau Lamar, prezident nezávislé texaské republiky, pověřil pětičlennou delegaci rozjet se na hřbetě svých ořů do kraje a najít vhodné místo v vybudování hlavního města. Tedy druh iniciativy, přisuzované kněžně Libuši s její preferencí pro Vyšehrad u Vltavy. Texaská delegace zvolila místo u řeky Colorada a výstavba zcela vázla, nikdo se tam nehrnul. Hrozilo nebezpečí invaze z Mexika a též nájezdy nerudných Indiánů. Vzdor překážkám vzniklo hlavní město Austin, nyní adresa velké, vynikající univerzity a řady firem, zabývajících se high-tech výzkumem. Austin prý má nejvyšší per capita počet vzdělanců s doktorátem v zemi. Zatímco svět má před očima karikaturu hřmotných, dvoumetrových, pologramotných kovbojů, nejspíš schopných vymlátit hospodu nebo zastřelit prezidenta Kennedyho.

      Přejet Texas z jednoho konce na ten opačný, kam jsme mířili, vyžadovalo absolvovat vzdálenost asi 1.300 kilometrů. Vesměs jen fádní rovinou. Potěšil bilbórd s dvěma usměvavými kravkami a jejich doporučením jíst slepice. Několikrát se opakující oznámení s textem MICROSURGICAL VASECTOMY REVERSAL v Houstonu pro pány, kteří by zabažili po navrácení plodnosti. Malá osada Stanton se představila s oznámením „Buďte vítáni ve Stantonu, domově 3.000 přátelských lidí a několika starých mrzoutů“ (a few of old soreheads). Netěšila mě představa projet Dallasem dál na Ft.Worth, kde na vzdálenost 50 kilometrů obě města do sebe již splývají, urbanizace neutuchá. Mrakodrapy extravagantního designu, s kterým se v naší části Ameriky často nepotkáváme. K nepřehlédnutí: byl obrovitý areál Six Flags (Šest praporů, jejichž význam jsem již zapomněl), park nikoliv kultury, ale pobavení pro tvory s patrně sebevražednými sklony. Divoké jízdy tobogánem do závratných výšin, vzhůru nohama, seskoky a propady z věží, podobné nesmysly, velmi populární podívaná. I v rychle míjícím vozidle z ní šla hrůza.

      Jiný druh hrůzy poskytoval poslech rozhlasu místních stanic s převážně náboženským obsahem, s mravokárnými radami, odpovědi na dotazy posluchačů. Například na otázku, zda břišní tance jako fyzioterapeutická činnost se snášejí s křesťanskými principy, poskytnuta odpověď, že vhodné to pouze pro vdané ženy a v případě komplikací doporučeno konzultovat kněze. Druh uvažování, s nímž se ve svém prostředí nikdy nesetkávám a teď spíš rozumím povzdechu české přítelkyně, jíž nedostatek jiné příležitosti zavál v roli knihovnice do kraje s právě takovou mentalitou.

      Dál západním směrem se začínají objevovat kývající se mechaničtí mezci, stále týmž rozvážným tempem čerpající potřebnou ropu. Odtud tedy prýští bohatství v kraji vyloženě ponurém, terénu až šedočerném. Když jsem po návratu rekapituloval a snažil se zhodnotit místa ta nejvíc a nejmíň přitažlivá, onu nejméně zdařilou známku bych udělil končině v okolí města Odessa. Tak město, nyní velikosti ale vůbec ne vzhledu Olomouce, pojmenovali ruští přistěhovalci, pracující na výstavbě železnice. Bezútěšně vypadající končina, blízko v okolí jim tam spadl meteor a stvořil kráter rekordních rozměrů. Dál na západ za touto Oděsou děsný liduprázný terén se začínal vlnit, následovalo stoupání a přespání v honáckém městysu Van Horn. Zakoupili jsme whisky a blaženě odpočívali. K západní hranici Texasu už to byl téměř jen skok, asi tak 150 kilometrů, z kopců do nížiny podél řeky či spíš říčky Rio Grande, s pohledem na značně obydlenější opačný břeh, patřící Mexiku. Stát pak končil v El Paso, kde dálnice vede přímo městem, tak jako pražská magistrála, s možností nahlédnout do jiného světa, jemuž se ohleduplně říká rozvojový.

-   -   -

      Vlevo Mexiko – cizina, před námi New Mexico – americká domovina, kde se lze snadněji domluvit než na vlastním Hlubokém Jihu u Mississippi. Jenže ubývá těch, kteří mají o angličtině nějaké ponětí: obyvatelstvo zvané Hispanics a poněvadž to jsou katolíci, hodně jich přibývá a španělština dominuje. Připomeňme si též Indiány, politicky teď korektně označované jako Native Americans - oni Apačové, Komančové, Navajové, kmen nejpočetnější. Vzdor všem bývalým genocidám, žije jich teď víc, než kdykoliv v předchozích generacích. Ne ovšem ve wigwamech, na koních, hlavu zdobenou pestrými péry, že by na válečné stezce lačnili po skalpech bledých tváří.

      Poněvadž se blížil onen čtvrtek se schůzkou v šest večer, nezbývalo příliš času se příliš rozhlížet po okolí. Tentokrát jsme pominuli národní park Carlsbad, indiánský Taos, výtečné Santa Fe, hodně kulturní centrum a též adresa zajímavých Čechů, blízké Los Alamos, zrozené za druhé světové války k poklidné práci vědců, zabývajících se atomovou fyzikou. Atomová bomba poprvé zkušebně vybouchla v místě Alamagordo na White Sands Missile Testings, místě s pískem tak bělostným, v pozdním odpoledni oslňujícím, oslepujícím, že jsem musel auto zastavit a počkat až do soumraku. Nebyl čas nahlédnout na pravěké indiánské malovánky v jeskyních, kam v případě atomového útoku by se přeživší uchýlili, začít novou civilizaci pěkně od píky. Rovněž nezbyl čas na Roswell, poutní místo věřících v UFO. Tam v roce 1947 se se svým mimoplanetárním talířem zřítili a zahynuli mrňaví mimozemšťané, což mluvčí amerického letectva napřed přiznali a posléze nepřesvědčivě vyvraceli. Teď je tam muzeum a plno byznysu se suvenýry.

      Konečně pak Arizona, kopcovitá, do hněda vyprahlá, s oprávněnou reputací někdejšího hodně Divokého Západu. Tombstone čili „Náhrobní kámen“, proslulý mining camp - tábořiště zlatokopů koncem 19.století, nám přiblíží ony časy luxusních saloonů, nevěstinců, samozřejmě, a nadále tam pravidelně vycházejících novin TOMBSTONE EPITAPH. Éra bez vlivu zákona vrcholila bitkou gangů Earp a Clanton u zadního vchodu do O.K.Corral, dobytčí ohrady. Inspirace pro Hollywood zejména ve třicátých letech, teď již součást národního fokloru. Denně ve 14 hodin se pořádá představení třeskutě, co nejautentičtěji, vyvolat ducha oné doby. Vřele doporučuji návštěvu hřbitova seznamovat se s informacemi o okolnostech skonu přítomných nebožtíků. OBĚŠEN OMYLEM například. Připomněl jsem si proces s protistátním spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským a dalšími významnými představiteli strany a státu, leč liché to přirovnání. Tehdy , koncem neblahého roku 1952, je přece jiní soudruzi odsuzovali a věšeli nikoliv omylem, ale v plném porozumění skutečného stavu věcí.

      U benzinové pumpy prodávali lokální produkty jako například jezdecké boty zdobené hadí kůží a vycpané chřestýše. Rozhodli jsme se koupit několik ohyzdných škorpionů,  bezpečně uvězněných v plastiku, jako dárek, pozornost pro přátele.

      Do Tucsonu jsme na domluvené místo dorazili pět minut před onou šestou hodinou. Po Phoenixu je Tucson tím největším městem státu, s víc než 400.000 obyvateli, s horskou stěnou dvěma směry až do výše tří kilometrů. Na svazích se tyčí až patnáctimetrové kaktusy saguaro, specialita jižní Arizony, mohutné ztopořené pyje, schopné pohltit hektolitr vody, kdyby náhodou zapršelo, s životností dvou století, radost pohledět.

      Příbuzenstvo nás láká k přesídlení a zdůrazňuje, že je tam nikdy nepostihují sněhové závěje, pramálo prší, slunečno téměř každý den a je to klima bez tropické vlhkosti, trápící Floridu. V Arizoně nemají hurikány jako na Floridě, nemají tornáda, která postihují střed Ameriky od Texasu až ke kanadské hranici, nehrozí jim zemětřesení tak jako v sousední Kalifornii. Rovněž to není kulturně zabedněný zapadákov. Místní univerzita proslula zejména v astronomii (observatoře, mohutné přístroje v průzračném prostředí s rekordní viditelností namířené k hvězdám) a etnografii (Indiáni). Řada muzeí pod střechou i v přírodě, s mnohakilometrovou poučnou projíždkou. Též je to domov nikoliv zanedbatelného počtu Čechů, nadále pamětlivých svých původních kořenů.

      Nepomiňme ale minusy. Poněvadž v poušti nebyla nouze o prostor, urbanistický výsledek podle toho vypadá. Město je rozstrkané, všude je hodně daleko, pěšky tam nikdo nechodí, i kdyby slunce náhodou přestalo pražit. Omrzliny tam věru nehrozí, ale aspoň půl roku nelze vystrčit hlavu z klimatizovaného interiéru, aby mu ošklivě neožehla. Od toho je poušť pouští, aby nebyla zelená, barevná, nemůže tam bujet květena jako na Floridě. Místo džungle nutno si dát pozor na kterýkoliv druh flory, vždy vybavené záludnými ostny. Šel jsem si na zahradě utrhnout pomeranč, zakopl jsem a hned jsem uvízl v křoví, důkladně a bolestivě prošpikován.

      Zajímavosti nepostrádají Old Tucson Studios, skanzen, replika města z doby roku 1860, tak si ji vystavěl Hollywood pro zfilmování nejedné ságy. Divá jízda dostavníky, střelba vlevo vpravo, krkolomné kousky kaskadérů, to tam všechno je. Dávám přednost jinému druhu zábavy a poučení: Pima (jméno tamějšího okresu) Air and Space Muzeum, jednak přehlídka 200 letadel, i těch hodně obstarožních, ale  též moderní výrobky včetně repliky ultratajného SRT-71 Blackbird, který již na své tajnosti dost pozbyl. A pak vstoupit do autobusu na jednohodinovou projíždku po Aircraft Maintenance and Regeneration (krásné slovo) Center (AMRC), kde na prostoře 2.400 akrů parkuje 5.000 vojenských letadel. Pět tisíc. Eskadry se stroji všemožných typů kdykoliv k potřebnému použití, načež pak dál stroje penzionované nebo polámané – vrakoviště vzdušných ptáků definitivně mimo službu. Není dovoleno z autobusu vystoupit. Bdělost vyvolaná teroristy nebo obava, že by se návštěvník zatoulal k nenalezení, kus stihačky si odnesl na památku? Po exkurzy jsem si objekt znovu prohlédl projíždkou po sousedící silnici. A znovu se ujišťoval o obrovské síle této sice snadno zranitelné, ale přetěžko porazitelné země. To si bin Laden doopravdy myslí, že by mohl takového giganta srazit na kolena? Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte, doporučoval Jan Žižka. V tomto případě bych raději hleděl.

      K té nejslavnostnější večeři v restauraci, vzdálené asi 20 až 30 kilometrů, na svahu s výtečnou viditelností blikajícího města pod nohama, nás vezli v mnohametrových limuzinách, za jejichž záclonkami zpravidla usuzujeme na přesun celebrit, mogulů, gangsterů. S televizí, barem, sklínkami správné velikosti pro ten který nápoj. Nic ale moc pohodlného. Do podivného modelu se lezlo jedinými zadními dveřmi, shrbeně se pak prodírat vpřed asi jako do miniaturní ponorky. Mé nozdry se marně snažily zaznamenat reziduální pach gangsterské, mafiánské přítomnosti.

      Nebudu zdržovat povídáním o rodinných radovánkách. Pobyli jsme týden a místo abychom se vrátili původním směrem, pokračovali jsme dál na západ až dál to pak nešlo, totiž do Kalifornie, k pacifickému břehu, kde žije můj bratr, s nímž se dost pravidelně potkávám pouze na návštěvách v rodné Plzni. Váhali jsme, kterou cestou se dát. Nejvíc mě lákala varianta, vedoucí osadou jménem NOTHING čili NIC, ale pak o naší volbě rozhodl ukazatel směrem k LONDON BRIDGE. Ano, londýnský most, to bude ono. K mostům patří voda a té právem je v pouštích nedostatek. Životadárná řeka Colorado se v devatenáctém století stala zdrojem takového sváru, že Nevada a Kalifornie začaly po sobě střílet, sousedé v téže zemi se o život připravovali. Později, v roce 1935 zásluhou přehrady v místě Parker, vzniklo jezero, jehož vody zavlažují nejen Arizonu, ale zásobují i kalifornská města včetně velikánské metropole Los Angeles.

      Pádíme rovinou po dálnici oním kalifornským směrem, volíme výjezd na postranní cestu s občasnou vískou nepozoruhodného vzhledu, s výjimkou jedné kovbojské hospody, před vchodem zdobené kaktusy a dobytčími, do běla vysušenými lebkami.

      Mapa nelhala: úhor a fádní rovinu vystřídal scénický úsek, po pravé straně zvlněný terén do hněda, vlevo ona potřebná řeka, podél břehu trocha optimistické zeleně, přitahující zájemce. Parkují tam maringotky a přibývá výstavba permanentních obydlí pro penzisty.

      Průmyslník Robert P. Culloch v roce 1963 koupil od vojenské správy kilometry pouštního terénu, se záměrem tam vytvořit recreational and retirement community, ba celé město s indiánským jménem Havasu. Realizace plánu s Lake Havasu City ale vázla, zájemci pramálo přibývali. Zakladatele zachránil extravagantní nápad. Dočetl se, že jeden most v Londýně z roku 1831 (tedy věkem trapný benjamínek, úplná nula v porovnání s Karlovým mostem či čímkoliv v Benátkách)  začíná klesat, v bahně beznadějně se propadat. Ha, proč propadajícího nekoupit a tak získat potřebnou publicitu s následnou popularitou? Kdysi mateřská, posléze macešská Británie s prodejem souhlasila a v pro nás památném a posléze neblahém roce 1968 započala práce rozebrat most kámen po kameni, pečlivě označit, zabalit a odtransportovat za oceán. Teď se tedy most klene přes uměle vytvořené rameno Colorada, po jezeře se plaví výletníci, přibylo parků, golfových hřišť a to čemu se říká resort - luxusní rekreační enklávy. Již je tam napočítáno 25.000 permanentních usedlíků.

-   -   -

      Dál pak k severu směrem k čemusi s jménem LAUGHLIN. Na mapě s datem  před deseti lety nic takového jsem nenašel. Na nejčerstvější mapě to byla malá tečka na opačném, západním, břehu řeky. Jedeme podél levého břehu, označeném jako indiánská rezervace, kupodivu se stopami pilného zemědělského počínání. Větší tečka na mapě měla jméno BULLHEAD. Tato býčí hlava byl druh nepěkného, rozcouraného městysu, v němž nejvíc prostoru pozřou prodejny a parkoviště automobilů. Ale na opačném břehu řeky nic, prázdno, tak jak se od pouště předpokládá, až najednou, z ničeho nic se tyčilo devět vzájemně si konkurujících kolosů o deseti i víc poschodích – kasina, herny, hotely, všechny úspěšně prosperující a ročně přilákající pět miliónů zájemců. Dostaví se po vlastní ose nebo speciálními autobusy. Měsíc po nás tam na motocyklech přijely dva gangy, došlo k přestřelce se závěrečným účtem několika mrtvých, desítek zraněných a víc než stovky účastníků, převezených do kriminálu. V Nevadě se mnohé smí. S chutí spějeme do tak zajímavého světa.

      Amerika, země postavená na protestantských puritánských základech, hleděla značně nevraživě na tzv.game of chance - na sázky, snahu získat něco za nic a nikoliv poctivou to prací. Do stále značně prázdného prostoru Nevady by se Česká republika vešla víc než třikrát. Původně součást Utahu, jemuž vládli (a dosud vládnou) zbožní Mormoni, k odtržení došlo po objevu zlata v roce 1859. Tehdy na náhorní rovině ve výši dvou kilometrů vznikla a kvetla metropole Virginia City. Mívala 35.000 obyvatel, 110 saloonů, banky, kostely, divadla a jediný výtah v provozu mezi Chicagem a San Franciskem. Mark Twaina tam zaměstnávali jako reportéra prvních nevadských novin Territorial Enterprise. V té době probíhala občanská válka, s níž tak vzdálené končiny sice neměly nic společného,  nicméně tamější doly vyprodukovaly jmění, které financovalo armádu Severu proti Jihu. Za odměnu se Nevada stala třicátým šestým státem zachované Unie. V současné době  Virginia City zeštíhlela do rozsahu jedné a půl ulice. Je tam stále pár honosných budov, vybavených českými lustry, jeden saloon s firemním nápisem „Bucket of Blood“ čili Kbelík, kýbl krve. V blízkém pohostinství jsem zaznamenal „Stůl sebevrahů“, kde hazardní hráči po příliš velkých prohrách si vpálili kuli do nešťastné hlavy.

      Vědci tvrdí, že v pravěku prostor dnešní Nevady pokrývalo vnitrozemské moře. Tak jako již ono zmíněné Aralské moře těchto dní, které teprve vysýchá. To nevadské se už ovšem dávno přeměnilo v poušť na troud. Zdroje zlata, stříbra, jiných kovů leckde rovněž vyschly a výsledkem byla přeměna kypících městysů v to, čemu se říká ghost town. Například ghost town jménem Berlin. Město Rhyolite mělo v roce 1907 dvanáct tisíc obyvatel, vlastní telefonní síť, operu, v ulicích elektrické osvětlení a ovšem i prosperující uličku lásky. Teď tam s výjimkou opuštěné železniční stanice a jedné budovy, zcela vystavěné z lahví, není vůbec nic.

      Jakou obživu poskytovat v takovém prostředí? Pěstování odolných ovcí importovanými Basky a Albánci (pro něž nevadský senátor McCarren prosadil preferenční přistěhovalecký status) nemohlo být dostatečným zdrojem prosperity státu. Hodně pomohla vojenská moc výstavbou letišť, bází, též v souvislosti s všelijakým nukleárním pokusnictvím. A největší hospodářskou vzpruhou byla legalizace jinde zakazovaných potěšení. Údajně značnou zásluhou úsilí gangstera Bugsy Siegela došlo v roce 1931, v době velké hospodářské krize, ke státnímu souhlasu k provozování hazardních her, prostituce (v současné době ale povolené jen na několik málo místech), praxi rychlých sňatků a jen o něco málo pomalejších rozvodů. Notnou vzpruhou k hospodářskému rozvoji rovněž přispěla ve třicátých letech výstavba blízké přehrady Hoover Dam. Las Vegas jako město začátkem dvacátého století ještě neexistovalo: byla to jen bídná železniční zastávka a kdo nemusel, příliš dlouho se nezdržoval. A teď je to nejrychleji se rozmáhající oblast v celé Americe.

      Američané jsou rekordně stěhovavý národ, což někteří experti zejména vysvětlují jakousi nomádskou neurozou, zatím co jiní experti v tom vidí zdravou kuráž zvednout kotvy a přesunout se tisíc mil za lepší existenční příležitostí. Statistici tvrdí, že nejstabilnější, nejmíň mobilní je Pennsylvánie, kde z deseti obyvatel se tam osm narodilo, a opačným extrémem je právě Nevada, kde pouze dva z deseti mají místní původ. Leckdo mění bydliště z důvodů daňových. Federální vládě musíme odevzdávat podíl příjmu všichni, bez ohledu na naši adresu, ale velký je rozdíl, kolik navíc ždímají jednotlivé státy. Nejlačnější jsou Hawaii, Oregon, Kalifornie a žel i náš New York, kdežto v devíti státech, mezi nimiž jsou Aljaška, Florida a Nevada, státní daně neexistují. I jiným nepříjemnostem jako je daň dědická, se lze občas vyhnout. Však také proto penzisté míří na Floridu, s vědomím, že po odhodu na věčnost jejich pozemské statky neschlamstne erár a radovat se budou vděční pozůstalí.

      V Las Vegas počet obyvatel už přesáhl milión a ročně přiláká 34 miliónů turistů, což vychází na skoro stotisícový příval den co den. Počet hotelových lůžek již přesáhl 120.000, víc než mají New York City a Los Angeles dohromady. Město poskytuje přemíru zábavy 24 hodin denně a leckde ve světě se stalo symbolem, varovným příkladem dekadence západního způsobu života. Však při vyšetřování islámských fundamentalistů, pochytaných po 11.září, se přišlo na jejich zálusky zničit nejen World Trade Center – symbol globálního kapitalismu, a Pentagon – symbol americké vojenské moci, ale i Las Vegas, tuto hanebnou anti-Mekku, hříšné semeniště. Hooverova přehrada je teď pod zvýšenou ostrahou, ale těžko si přestavit, jak by došlo ke střežení onoho aspoň tuctu největších paláců, soustředěných na několika kilometrech boulevardu známého jako „The Strip.“

      Byl jsem tam před lety a místo se podle očekávání podstatně změnilo. Podařilo se mi potlačit přístup preventivního pohrdání, předpoklad, že se stanu nevyhnutelnou obětí dryáčnického nevkusu. A ono ne, byl jsem příjemně překvapen. V Las Vegas lze pobýt a ledacos unikátního zažít za míň peněz, než kdekoliv jinde v Americe.  Kasina, hotely, zdroje všelijakých entertainment spolu tvrdě konkurují, zákazník musí být nalákán, zákazník na tom může vydělat. Proto návštěvníkův první krok má směřovat do informačního centra pro turisty, posbírat mapy, kupony, slevenky, studovat ceny, které ve všední dny v porovnání s víkendy bývají poloviční. Bydleli jsme tam v centru za míň, než na kolik občas přišel motel v důkladném zapadákově. Nenasyty potěší zpráva, že právě Las Vegas přišlo a  novinkou nabízet za jednotnou cenu jídla v neomezeném  množství, až k prasknutí.

      Je věru na co se dívat. Na davy cizojazyčných návštěvníků, v kterékoliv herně se přitočit k ruletě, pozorovat Texasany v širácích, jak u bakaratu roztočí tisícovky, sledovat staré dámy v teniskách a s kyblíčkem, jak strkají mince do automatů, oněch tzv.jednorukých banditů a občas někdo vyhraje velké jmění. Při troše rozumu není třeba v kasinu příliš prohrát: stačí si dát limit pro večer, se zárukou prima zábavy. A při té příležitosti za takový večer něco peněz třeba vyhrát, jak se mi párkrát stalo.

      Soutěžící podniky si v devadesátých letech uvědomily, že hazardní hry a revuální show s hvězdami kalibru Frank Sinatry nestačí. Však přijíždějí i rodiny s potomstvem, děti a nezletilou mládež je třeba rovněž bavit. Došlo tak ke zrodu tzv.theme hotels, hotelů s tématikou například středověkou. Excalibur s věžemi, padacími mosty, žongléry, kouzelníky, rytíři a princeznami, k dosažení správného dojmu u diváctva jakéhokoliv věku. Caesars Palace se ovšem předvádí s tématikou starořímskou. Caesarova socha, dvacet stop vysoká, mi připomínala mohutného Stalina na břehu Vltavy. Kolikametrový byl vlastně Josip Visarionovič? Caesar v Las Vegas spíš připomíná Vladimíra Iljiče Lenina, svou vztyčenou pravicí kynoucí davům, s gestem, jímž přivolat taxikáře.

      Třicetiposchoďový Luxor ve tvaru pyramidy, pokryté jedenácti akry skla, a uvnitř vyvolává dojem dávné egyptské civilizace. Replika chrámu Ramsese II. v původní velikosti, sfingy u vchodu do kasina obrovitých rozměrů, sochy, hieroglyfy, hrobky a muzeum krále Tutanchámena. Instinktivně hledám mouchy, mít přiležitost ohrnovat nos nad předpokládanou nedovzdělanou povrchností - a ono ne. Pečlivá detajlní práce, tohle určitě nenavrhovali a nerealizovali šarlatáni. Také se museli podílet jedinci s náramným technickým umem. Podařilo se zhotovit světelné paprsky směřující k nebesům s takovou intenzitou, že je postřehli i kroužící astronauti. Komplex The Mirage, jehož tématem je prostředí tropické, s deštným pralesem, vodopády (tam v poušti), se vyznačuje jinou unikátní pozoruhodností, totiž nad lagunou každých patnáct minut vybuchující sopkou. V komplexu Treasure  Island, v zátoce bukanýrů se každé odpoledne koná bitva posádky  lodi Britannica s piráty na lodi Hispaniola, plavidla původní velikosti, plno třesku u toho, dramatická produkce trvá devadesát minut, tedy dobu fotbalového utkání v regulérním čase. Starý slavný  hotel Sands byl nemilosrdně rozmetán a na jeho místě se zrodil komplex The Venetian, benátská replika s kanály, gondolami, paláci a mosty. Komplex New York má své repliky včetně brooklynského mostu, Sochy svobody, 50 metrů vysoké, Empire State Building, mrakodrapy Chrysler, Seagrams. Nezaznamenali jsme ale, zda je tam též World Trade Center, teď již neexistující. Monte Carlo s tématikou francouzské Riviéry dvacátých let, Aladin, evokující atmosféru arabských uliček, obchůdků s voňavým kořením, zase s pozorností pro sebemenší detajl. V prostorách, kde se dá velmi snadno zabloudit, nad hlavou nelze spatřit nevadskou oblohu. Nebesa tam totiž jsou virtuální, k zmnožení zamýšleného dojmu. Totéž jsem si zopakoval procházkou vegaské Paříže, s bistry, kavárničkami, dobovým dekorem v podvečer, kdy se začaly rozsvěcovat uliční lucerny a když pak návštěvník vyšel z těchto prostor s příslušným příšeřím, do očí ho venku zasáhlo pražící odpolední slunce. Tímto umělým stropem  se do výšin prodírala Eiffelovka. Zvenku jsem ji fotografoval, jak sousedí tuším že s pařížskou operou. Tedy nehorázné zacházení s realitou, třeba i kardinální nevkus, ale přiznávám se, že jsem odolal vyřknout zatracující verdikt. S údajnou inspirací z vesničky Bellagio na severoitalském jezeře Como se v roce 1998 zrodil prozatím nejdražší (1,6 miliarda USD) výtvor téhož jména, s dosud prý nepřekonanou elegancí podél jezera s fontánami, uvnitř s botanickou zahradou, s uměleckými předměty, v Evropě zakoupenými za přehodně peněz. Za prvních dvacet dní po otevření tam přišel a vešel se  milión návštěvníků. Úplně největším kolosem, s 5005 pokoji k dispozici, je MGM Grand Hotel-Casino, na rozloze 170.000 čtverečních stop. Herna zabírá prostor čtyř fotbalových hříšť. Snadno se dá zabloudit, jak se nám věru stalo. Dost, dost, Las Vegasem jsme důkladně nasyceni, přesyceni, zítra pádíme pryč. Pokud se teroristům podaří zde zasáhnout, to si tedy zařádí k předpokládanému potěšení Allaha.

      Las Vegas je ale též jedno z nejvíc izolovaných větších měst země. Východním směrem do Phoenixu to je 660 kilometrů, západním směrem do Los Angeles 460 a do San Franciska víc než 1.000 kilometrů. Tamějším směrem zamíříme, ale nikoliv přímou cestou. Nesnadno jsme se z Las Vegas vymotávali, doprava značná, nepříjemná, předměstské čtvrti, výstavba v monotonní písčité barvě, kdy už konečně budeme pryč z přetlaku, osvobozeni v prázdné poušti pořádně si vydechnout.

-   -   -

      Žádosti konečně dosaženo, prázdnota všemi směry, v dohledu horské pásmo se známkami sněhu na vrcholcích a návěští k jednomu z nevadských kriminálů. Tam si chovanci na civilizační přetlak určitě nebudou stěžovat. Nad hlavou se nám mihla skupina stihaček a zmizela směrem, na mapě označeným jako BOMBING AND GUNNERY RANGE, prostoru několika set čtverečních mil, kam věru žádná cesta nevedla.

      Nemíníli jsme opakovat dřívější trasu Údolím smrti, známou z dřívějška, jednou dokonce za nejžhavějšího léta s teplotou hodně se blížící 50 stupňům Celsia, že se i povedl experiment usmažit vajíčko rozplácnutím na placatý kámen.  Tentokrát jsme zvolili cestu tuto: v bodě s jménem Amargosa Valley opustit silnici, pokračující až k jezeru Tahoe, a dát se jižním směrem v těsném sousedství Death Valley, končině nejen žhavé, ale též vybavené rekordními výškovými rozdíly – 282 stop pod mořskou hladinou v místě Badwater až po horský velikán Telescope Peak 11.049 stop vysoko. Zastavuji na křižovatce Valley Junction. Dát se teď vpravo, na hodně vzdáleném konci Údolí smrti bychom se seznamovali s absurditou Scottys Castle, zámkem či hradem, který ve dvacátých letech dvacátého století si poručil zbudovat chicagský multimilionář. Návštěvy luxusních prostor otevřeny veřejnosti za poplatek. My ale máme namířeno dál k jihu. Zastavuji rozhlédnout se na té křižovatce a ejhle,  budova s nápisem OPERA. A vedle motel stejně tak označený. Kdy se asi bude konec příští představení Prstenu Niebelungů? V dohledu ani noha, seznamujeme se s nápisy a informacemi. Někdejší diva Metropolitní opery v New Yorku zřídila tento úchvatně pošetilý, nerealistický stánek v pouštním exilu, hodnotná představení se tu občas doopravdy konají a návštěvníci přijíždějí z velkých dálek.

      Před námi cesta, odhadem 150 kilometrů, v atlasu označených jako scénická, jen s dvěma miniaturními tečkami jakési habitace. Jedna z nich s jménem Shohone. Šošoni, to byl přece indiánský kmen, zde se tedy proháněl, v písčitém terénu, mezi  dunami, správná to scenérie na filmování dramat z Divokého Západu a třeba se tak i nadále děje. Jsme tu tedy v Kalifornii, nejlidnatějším státu Unie, a nikde známka života. Místo vinic a pomerančů poušť Mojave v nadmořské výši od jednoho do osmi tisíc stop.. Tamější okres San Bernardino je větší než Holandsko. Zájemci o hodně neobvyklou dovolenou by tu mohli nerušeně našlapat přemnoho kilometrů.

      Po samotářském safari jsme dorazili zpět na interstate dálnici, dál pílit západním směrem. Rest stop, odpočivadlo, perfektní místo poobědvat, chráněni pod stříškami před předpokládaným slunečným náporem. Leč nepoobědvali jsme, vítr tam s námi surově cloumal, jen s obtížemi v předklonu se dodrali na záchod. V oné části Kalifornie se snadno poroučí větru, aby dodal energii. Stovky vrtulí se na kopcích otáčejí, k potěšení nejen ochránců prostředí.

      Nehezký městys Barstow na důležité křižovatce, za další hodinu míjíme leteckou základnu Edwards, kde poprvé došlo k supersonickým letům. Stále se konají nějaké zkušební lety a výzkumné laboratoře se činí. Flight Test Center,  Flight Rescue Center and Laboratory, každý pátek v 10 hodin ráno lze sednout do autobusu a odjet k dost důkladné inspekci. Zatímco v Tucsonu jsme míjeli lány vojenských strojů, zde bylo v dohledu množství zaparkovaných, odstavených civilních letadel i té nejznačnější velikosti. Deaktivované boeingy, douglasy, následek poklesu zájmu o leteckou přepravu, že by i v tom měl bin Laden prsty?

      Bakersfield, velké a mimořádně nevzhledné město, pryč odtud. Pouštní úhor končí, zemědělské úsilí přibývá. Zde probíhala již dřív poznamenaná změna, jak na úkor mrkve a cibule přibývá vinic. Přibývá i oněch z Texasu a Oklahomy známých čerpadel ropy, kývajících mezků, zde občas zajímavě pomalovaných, takže svými pohyby se pak docela realisticky podobají velikánským zeleným lučním kobylkám.

      Na křižovatce v maličké osadě Chomale, kde se za divoké jízdy zabil James Dean, filmový idol padesátých let, znovu vjíždíme na silnici s označením, že je scénická. Míjíme věznici Soledat, jíž proslavila soudružka Angela Davisová, poté co tam černošským revolucionářům propašovala zbraň, kterou pak při útěku zastřelili jednoho soudce a Andělce se nic nestalo díky protestní bouři za světový mír bojujícím ochráncům lidských práv. V zemědělské rovině v Salinas, rodišti Johna Steinbecka, výjezd z dálnice směr na Monterey.

      Záliv Monterey s městem téhož jména a s přiléhajícím  městečkem Carmel, konglomerátem všemožných stavebních stylů, potvrzujících tvůrčí rozmar nikoliv chudobných usedlíků, lze zásluhou okolní přírody pokládat za jednoho z oprávněných finalistů v soutěži o titul toho nejpěknějšího kouta Ameriky. Pohlednicově rozeklaný břeh, na něm pokroucené borovice, cypřiše, ve vodě velryby, tuleni, lvouni, nad vodou kormoráni, pelikáni, všemožná ptačí havěť. (Titul končiny nejméně přitažlivé prozatím uděluji oné texaské Oděse, pokud se neobjeví něco ještě víc nevábného.)

      První vetřelci se dostavili z Mexika, tehdy ještě patřícího Španělsku, v době, kdy na opačném konci amerického kontinentu se schylovalo k rebelii zbavit se britského koloniálního jařma. Prvním usedlíkům obživu poskytovalo velrybářství. Jenže menší ryby jsou také ryby, a časem a váhou svého hospodářského významu je všechny předčily sardinky. O nich a konzervárnách se v dvacátých letech Steinbeck rozepsal v Cannery Row. Začali přijíždět turisté, vznikala muzea a končina se též zalíbila vojenským pánům. Na námořní akademii postgraduálních studií mě suchozemce jednou pozvali také jim tam něco z mezinárodního práva odpřednášet.

      Defence Language Institute (DLI), značně rozsáhlejší armádní instituce, v uplynulých letech a desetiletích poskytovala příležitost nepříliš náročné kariéry řadě našinců včetně známého českého spisovatele a známého českého filmaře. Bez nutnosti ne vždy snadné asimilace v novém prostředí se z nich stali učitelé češtiny. Tam se totiž konala výuka všemožných jazyků, od albánštiny po zulštinu. Oddělení české a slovenské fungovala autonomně, k potěše příliš nacionalistických separatistů. Méně radostné jsou však vyhlídky pod váhou měnících se priorit. Přibývá důraz na jazycích islámského světa, českému oddělení už zbyli jen dva studenti a pedagogy postihuje úděl nezaměstnaných. Přizpůsobují se různě. Jeden z nich se pustil do činnosti stavitelské, náramně zbohatl a už stačil zbudovat si své hodně okázalé sídlo.  Importuje zručné řemeslníky z rodné země, schopné mládence, dostavivší se s návštěvním vízem a tedy i problematickým právem legitimního zaměstnání.  Pracují precizně, perfektně, s jednou takovou skupinou jsem promlouval o víkendu, kdy práce pokračovala plným tempem. Právě dohotovovali vilu obří velikosti, s asi dvaceti pokoji a téměř týmž počtem koupelen. Tak si totiž vlastník poručil. Kdo že to je, zeptal jsem se. Prý nějaký bankovní úředník. Spíš bankovní lupič, zpřesnil jsem. Je to oblast s rodinnými domky o rozsahu středověkých hradů. Turisté se tam projíždějí po tzv. Seventeen-Mile Drive, dvacet sedm náramně scénických kilometrů podél pobřeží včetně šesti golfových hřišť. Žel, poslední dobou se tam příliš rozmnožila vysoká zvěř, srnky se příliš pletou do cesty pánům a paním, usilujícím zasáhnout maličké míčky.

      Na rozdíl ode mně, můj mladší bratr Gustav se držel rodinné tradice, zvládl poctivé řemeslo a stal se automechanikem. Po srpnu 1968 a tehdejší internacionální obrněné výpomoci přesídlil za moře, doputoval až do onoho náramného Carmelu a zásluhou svého umu (zlaté české ručičky) ve svém úspěšném podniku získal rozsáhlou klientelu včetně pana starosty Carmelu, jímž je hollywoodský Clint Eastwood.

      Sedím v bratrově vile na kopci s výhledem na pohoří, které koupil jakýsi ekologicky zanícený magnát, zakazující výstavbu tamějším směrem. Pět minut to je k Pacifiku, dalších pár minut do státního parku Point Lobos, kilometry se procházet v prostředí unikátní flóry, z útesů pozorovat na balvanech si hovící tuleně a jiná mořská zvířátka, v dohledu s velrybami, jimž se již nesmí ubližovat. Bratr přikývl mým slovům, že vlastně máme důvod být komunistům vděční, že nás od budování vědeckého komunismu vypudili. Nebýt tohoto jejich přičinění, tak hodnotný život by se věru nebyl uskutečňoval.

-   -   -

      Pobyli jsme pár dní a pak se vydali opačným směrem, ale ne stejnou cestou. Trošku severněji Arizonou, Novým Mexikem, Texasem, Oklahomou, pak dolů k jihu do Louisiany, Alabamy a dál. Unikli jsme několika  nepříjemným zážitkům. Amerika se  prezentuje v řadě dimenzí: nejen velikánské vzdálenosti, automobily, mrakodrapy či krocani téměř velikosti pštrosů, ale i notné meteorologické výkyvy. Vítr snadno přeroste ve vichřici, která vyrve stromy, převrací domy, cokoliv má v cestě. Horko rázem přejde ve výheň, pekelný žár vystřídá sibiřská zima. Tentokrát jsme měli notné štěstí. Jen co jsme bez komplikací absolvovali projíždku Dallasem, den poté tam zasáhla sněhová smršť, silnice zledovatěly a po něčem takovém se jižané nedovedou příliš zručně pohybovat. Hromadící se bouračky, mnohonásobné karamboly. V Oklahomě jsme ujeli ošklivému tornádu. „Po nás potopa,“ rčení přisuzované několika historicky neoblíbeným postavám, jsme si připomněli, jen co jsme měli Kentucky a Tennessee za sebou, a pak nás s tamějšími záplavami seznamovala televize v dostatečně vzdáleném motelu.

      Uskutečnili jsme pak ten nejjižnější záskok, totiž na Floridu, kam v zimě jezdíme skoro každý rok. Košatě se o ní rozepisovat nebudu, aby nevzniklo cosi v délce pašijových her v Oberammergau. Tedy jen velekrátce: Florida, horká, vlhká, komáry zamořená, s močály obtížně obyvatelnými, s nepříliš úrodnou půdou a s žádným zlatem pod povrchem – zkrátka, země pramálo zaslíbená. Ani jeden otec vlasti, žádný prezident či jiný významný předák se tam nenarodil. Taková reputace převládala ještě začátkem dvacátého století.

      A teď už je to v pořadí čtvrtý stát s největším počtem obyvatelstva a další se tam valí ze sychravého severu - poznatek nepřehlédnutelný politickými pozorovateli. K podstatné změně došlo po druhé světové válce, jednak s výstavbou interstate dálnic, jednak s vynálezem klimatizace. Sedmdesát až osmdesát procent tamějších voličů se tam odněkud přistěhovalo. Úplně na jih k Miami přibývají penzisté z New Yorku, značné procento z nich židovského původu, teď koexistující s téměř miliónem kubánských emigrantů včetně nejbližších příbuzných Fidéla Castra. Do středu státu - St.Petersburg, Tampa, Orlando - hodně zamířili příchozí se středního západu, a sever stále poněkud zůstává doménou původních jižanských tzv.rednecks, pro něž nenacházím adekvátní český výraz ani v dobrém slovníku – něco ve smyslu bigotní rurální primitivové.

      Na Floridu se také stěhuje nelichotivá pověst, jakou  začala Kalifornie získávat v šedesátých letech. Doba hipíků v San Francisku, politické ultralevicové třeštění v Berkeley, vražda Roberta Kennedyho, mordy gangu Charlie Mansona, únos miliardářské dědičky Patty Hearstové, z níž se stala dočasná revolucionářka bizárně pojmenované skupiny Symbionise Liberation Front, navrch pak se sebevražedným kultem bláznivého kazatele Jima Jonese v Guayaně. Teď toto žezlo a pověst, jakkoliv třeba neoprávněnou, přejímá Florida. Gangsteři typu Meyera Lánského, útulek pro postavy jako O.J.Simpson. A navrch pak ten groteskní průběh prezidentských voleb v roce 2000, kdy Florida se světu představila jako  banánová republika s oprávněnou reputací směšného Kocourkova. Teď v souvislosti s islámským terorismem, sebevražední fanatici se na finální cestu do Allahova objetí trénovali právě tam. Jeden z českých emigrantů, fanatik golfový, vyprávěl, jak po jednom zvlášt razantním úderu jeho míček odletěl přes cestu na letiště, kde právě tito islámští studenti se věnovali své zkázonosné výuce. Tehdy se trefit tomu popletenému Attovi do hlavy, neštěstí mohlo být odvráceno, jako že ovšem nebylo.

      Dychtivě jsem oním směrem z New Yorku spěchal při první příležitosti, když ještě v Praze vládl Antonín Sličný. Poprvé jsem mohl pobíhat pod ševelícími palmami u burácejícího oceánu. Mohl vkročit do opravdové džungle. Pokynout aligátorovi, hovícímu si podél vozovky. Ovšem tak od května do podzimku se tam dá přežít jen v klimatizovaném prostředí. I Češi se tam dočasně i natrvalo stěhují. Nejeden český tunelář volí luxusní končinu Sarasota – Bradenton. Tam bývalý náměstek ministra Slovenské republiky koupil dcerušce vilu a platil půl miliónu dolarů v hotovosti – druh transakce vídané už jen mezi šejky a gangstery. Proto si toho všiml místní tisk a my si mohli přečíst. Noviny ocenily náměstkovu zručnost tolik si za kratičkou dobu ušetřit z úřednického platu. Přítel, který se v Praze živil jako řidič autobusu, mě pravidelně vezme na projíždku svým letadlem nad ostrovy Sanibel a Marco, podél pobřeží nad Venice čili Benátkami a nad ještě noblesnější Naples – Neapolí. V Benátkách se neméně pravidelně stavíme u Škvoreckých, kteří tam tráví půl roku a spolu píší další detektivku. Jiří Hochman, v pomýleném roce 1968 tuze nebojácný novinář, si pochvaluje svůj život na opačném konci státu, u břehu Atlantiku.

      Zejména na Floridě silnice zdobila či spíš hyzdila několikametrové sebeinzerování supů – advokátů, nabízejících své služby k podání žalob o náhradu jakkoliv neopodstatněné škody a pak, v dost pravděpodobném případě úspěchu, se notně podílet na soudem přiznané kořisti. (Když třeba lupič při pokusu o vloupání si vyvrkne kotník, žalována bude oběť zamýšleného zločinu z odpovědnosti za utrpěnou nepříjemnost.) Na cestě právě nedaleko od přitele Hochmana jsem postřehl na odpočivadle nápis a doslova opsal. Začínal s rýmujícím se varováním USE A GUN AND YOU´RE DONE a pokračoval takto (anglicky, ovšem): 10  - 20  - DOŽIVOTÍ. V průběhu zločinu zbraň namířit – 10 let, zbraň vystřelit – 20 let, zbraní zasáhnout – 25 let nebo doživotí. A k tomu pak zpřesnění: „Toto oznámení je akt zdvořilosti. Jeho učelem není formulovat oficiální interpretaci zákona. Podepsán výkonný úřad guvernéra Floridy.“ Takže kdo ví, jak to vlastně je.

      Směr sychravý domov. Ještě zastávka ve Fort Bragg ve Fayetteville, stát Severní Karolina,  báze 82. parašutistické divize, jedné ze dvou, které se podílely v první vlně invaze v Normandii. Šli jsme se podívat do jejich muzea jakož i do muzea Special Forces, zelených baretů, těch, kteří se teď hodně přičiňují v Afghánistánu. Úslušní hoši u brány se nám podívali do kufru, zda nevezeme třaskaniny, nechtěli na nás průkazy totožnosti a popřáli šťastnou cestu.