Začnu se samozřejmostí a pochvalou: řeč je přebohatý nástroj komunikace a přetvářky. Jinak hovoříme s nadřízeným než s podřízeným, se spojencem či odpůrcem, v prostředí domácím či cizím. Hitler se jinak svěřoval esesácké generalitě než Chamberlainovi. Jinak sliboval Gottwald žvnostníkům před únorem 1948 a jinak naděloval po vítězství pracujícího lidu. Přemnozí politici jakéhokoliv zabarvení navenek říkají to, co předpokládají, že oslovení chtějí slyšet. V některých kulturách říct pravdu cizinci a tedy i potenciálnímu nepříteli se pokládá za nezodpovědné provinění.  Však Stalin povýšil nenávist na užitečnou, ba nepostradatelnou vlastnost, věru na ctnost. K dosažení vítězství nad nepřítelem nutno ho především nenávidět.

      Jásir Arafat za všechna desetiletí své nepříliš zářné kariéry nezaváhal chrlit vzájemně se vylučující tvrzení. Anglicky zpívat zpěv míru, arabsky vyzývat ke krvavé řežbě. Hodně dlouho trvalo západním politikům, zejména těm s adresou ve Washingtonu, vůbec pochopit tuto obojakost, jež ale tolika tvorům je denní samozřejmostí. Když konečně trošku svitlo a na Arafata zatlačili, aby v arabštině zatratil terorismus sebevrahů, tak jak bez okolků pravidelně činil anglicky, tuze se zdráhal.

      Korán sebevraždu jednoznačně zakazuje: určení doby smrti je výlučnou záležitostí Allaha a kdo by si to sám rozhodl, šup s ním do pekla, tam se smažit. To ale přestává tak úplně platit, fundamentalisté sebevraždu teď rehabilitují, za podmínky, že takový čin způsobí smrt pokud možno největšímu počtu nepřátel. Patnáct z devatenácti zkázonosných sebevrahů 11.září 2001 byli občané Saudské Arábie, kterou Amerika v roce 1991 zachránila před iráckou invazí. Stálo to hodně peněz a také americké životy. Tato nepřirozená aliance pluralistické demokracie s feudální monarchií přišla v USA dost na přetřes a vyvolala hodně popuzené reakce v pouštním táboře. „Zběsilé útoky na Saudskou Arábii a na Egypt,“ tak charakterizoval situaci vládní deník Al-Watan (10.listopadu 2001) a na adresu svých amerických spojenců vznesl otázku „Co tohle je za civilizaci? To není civilizace, ale její zpotvoření.“ V jiném saudském, vládou neméně kontrolovaném deníku Al-Jazirah (1.dubna 2001) komentátor Dr.Khalil Ibrahim Al-Sa´adat velebil Palestince, který způsobil spoušť mezi večeřícími hosty v hotelu v Netányi: „Bránil jste své náboženství, svou vlast, svůj lid, nepřikládal jste žádnou důležitost arabské vrcholné konferenci“ (v Bejrutu, svolané z iniciativy právě této Saudské Arábie). „Vy, mučedníku, tichý hrdino, který jste tak elegantně pronikl a izraelské zpravodajské službě, expertům v teroristické špionáži a zrádném kolaborantství se nepodařilo vás odhalit. … Vy jste vzkřísil arabskou pýchu, hrdost, chrabrost… Tiše jste vešel, s vírou a důvěrou, inspirován Allahem. Vzdor překážkám a bezpečnostním opatřením jste pronikl ke svému cíli, posadil se u stolu, dal se do řeči, prohodil pár vtipů, spolu s okolními jste se smál a potom nastala mučedníkova smrt, tak jak Allah poručil. Jaké to hrdinství, odvaha a síla, které se na světě téměř nic nevyrovná.“

      Nemenší pochvaly se dostalo šestnáctileté dívence, která ukončila svůj život v úmyslu rozmetat supermarket v Jeruzalému: „Odešla jsi z domova a vydala se na cestu mučednictví a do ráje. … Nevyhledávala jsi radu americké, francouzské či ruské vlády, věděla jsi, že sebeobětování je nejvyšší forma Džihádu a kdo se takto obětuje, dosáhne nejvyššího stupně v ráji. Měla jsi před svatbou, byla jsi zasnoubená, plánovala jsi ukončit studie a vdát se - a místo toho jsi zvolila Allaha, ráj a mučednictví. Arabském národu jsi dala lekci, jaká se ve školách a univerzitách neučí.“

      Egypt, rovněž náš spojenec a navíc příjemce každoroční pomlázky ve výši několika miliard dolarů, se o svém šlechetném dobrodinci vyjadřuje rovněž zajímavě. Vládou podporovaný vědecký časopis Al-Tlm, v jehož výkonné radě zasedá Mufid Shihab, ministr pro vyšší vzdělání a vědecký výzkum, uveřejnil v listopadu 2001 nikoliv netypické pojednání. Autorka, univerzitní lektorka Dr.Husniya Hassan Moussa, v něm tvrdila že v USA vědci na 52 univerzitách a v tajných laboratořích vyrábějí smrtící mikroby, že takto Pentagon v minulosti už zabíjel ve Vietnamu, Číně a Severní Koreji a teď připravuje rozpoutat bakteriologickou válku ve velkém. (Dál pak na adresu Izraele: Ten už v roce 1948, hned po svém založení, způsobil rozšíření cholery v Egyptě, nadále infikuje ptactvo smrtícími bacily a vysílá je k odletu do Jordánska, nad palestinské území a k suezkému kanálu. Izrael též expeduje své občany, nakažené chorobou AIDS, do zemí Asie a Afriky, aby šířili nákazu mezi domorodci.)

      Zatímco svět je přesvědčován o mírumilovných záměrech – a přesvědčování zejména v evropských zemích se dost daří, media v Palestině a nejen tam se téměř jednohlasně ve vlastních řadách utvrzují v přesvědčení, že pouhou existenci izraelského státu nutno pokládat za akt agrese. Taktika vyžaduje volání po míru, kdežto finální strategií musí být vítězná zničující válka. Imám Sheikh Ibrahim Mahdi, mluvčí palestinské samosprávy a Arafatův podřízený, pronesl 12.dubna 2002 projev, který vysílala Arafatova televize (a zaznamenala organizace MEMRI – The Middle East Media Research Institute). Zde je pár refrénů z takového zpěvu míru: „Jsme přesvědčeni o Allahově vítězství, věříme, že jednoho dne vkročíme do Jeruzaléma jako dobyvatelé, vkročíme do Jaffy jako dobyvatelé, vkročíme do Haify jako dobyvatelé… do celé Palestiny jako dobyvatelé, tak jak nám Allah poručil. Ten kdo nedocílil mučednictví v těchto dnech, by se měl v noci probouzet se slovy ;Můj Bože, proč jsi mě připravil o možnost stát se mučedníkem? … Naši nepřátelé trpí víc, než my. Proč? Poněvadž my jsme přesvědčeni, že naši mrtví vstoupí do ráje, kdežto mrtví Židé jsou do pekla. … Židé vyčkávají příchod falešného židovského mesiáše, kdežto my s Allahovou pomocí zavraždíme falešného židovského mesiáše. Kde? V městě Lodu, v Palestině. Palestina bude, jak už v minulosti byla, hřbitovem vetřelců – tak jako byla hřbitovem Tatarů, Křižáků, starých a nových kolonialistů… Spolehlivá tradice praví: Židé s vámi budou bojovat, ale vy jste předurčeni nad nimi vládnout. Co může být nádhernějšího než taková tradice?“

      Iluze o vlastní minulosti, vzájemné přesvědčování o správnosti sebeklamu, dodávají energii iluzím o budoucím stavu věcí. Ale ani dlouhodobá zkušenost se životem v pluralistickém prostředí není zárukou užitečného rozhledu. Příkladem nám poslouží Halim Barakat, profesor na univerzitě Georgetown ve Washingtonu, prestižním učilišti, kde přednášeli a občas tak dosud činí osobnosti jako Henry Kissinger a Madeleine Albrightová. Tento profesor Barakat publikoval (4.dubna 2002) v Londýně vycházejícím arabském deníku Al-Hayat pojednání nazvané „Židé ztratili svou lidskost.“ Po ujištění, že arabský lid je spící obr, který se teď probouzí, autor předložil tuto premisu: „Jednou z důležitých lekcí, kterou získáváme v této době a též na základě palestinské zkušenosti, je fakt, že čím víc jsou lidé technologicky pokročilejší, tím méně morálními a víc barbarskými se stávají. Jsou tak zbaveni svého lidství a stávají se nástrojem technologie. Takto vidím obrácený vztah mezi technickým pokrokem a civilizací. Jak to, že Židé a mezinárodní síly dovolili, aby sionismus se stal divokým, destruktivním zvířetem, schopným páchat zvěrstva…? Skupina amerických Židů ve svých plánech se inspirovala legendou zvanou ´Golem´, která se mezi Židy v Evropě rozšířila přes několika stoletími. Legeda o Golemovi v Praze šestnáctého století vypráví o rabínovi, který vdechl život do hliněné sochy v úmyslu vytvořit zachránce Židů, aby se mohl pomstít jejich nepřátelům. … Od té doby tato legenda vyjadřuje sebeodcizení člověka a od věcí, které vytvořil. To co člověk vytvořil, bez jeho vůle a aniž by si to uvědomoval, se stane mocí, jednající proti jeho zájmům. Vytvořil stát a místo aby ho ovládal, on ovládá jeho. … Sionismus  se zrodil jako důsledek perzekuce Židů v Evropě. Ale velmi rychle se stal nástrojem sloužícím jeho vůdcům, kteří s pomocí britských a posléze amerických kolonialistů usilovali o zrod vlastního soukromého státu, vytvořeného na troskách palestinské společnosti, na vykořenění a exilu palestinského lidu. Rabíni židovství vdechli život do hliněné sochy a tak vznikl sionismus, arogantní moc, která zničila palestinskou společnost… Poté, sionismus vdechl život do hliněné sochy, přeměnivší se v po zuby vyzbrojený militaristický stát, se zbraněmi hromadného ničení. … Izraelští Židé se stali Golemovým nástrojem, jejich lidství se scvrklo (shriveled). V bitvě proti Palestincům nestojí stateční vojáci, ale nástroje schopné vyhladit vše, co jim stojí v cestě. Čím víc vzrůstá technologická schopnost Izraele, tím méně civlizovaným se stává.“

      Autor pokračuje sdělením, že rabíni tak dlouho vdechovali život do Golema, až se jim zrodil Ariel Šaron a též Šimon Peres, sice laureát Nobelovy ceny míru, ale nemenší to válečný zločinec. Pak se s nimi domluvte.

      Po druhé světové válce tehdejší Československá republika užitečně přispěla Izraeli při výstavbě jeho letectva a tak se i poněkud zasloužila o úspěch v první arabské válce. Teď dodatečné vysvětlení poskytuje náš Golem ze šestnáctého století.