Izraelsko-palestinský konflikt již připomíná nekonečnou, neukončitelnou symfonii či vlastně spíš už rekviem a my pozorovatelé a občasní kibicové si začínáme připouštět možnost hodně nepříjemných důsledků s globálním dopadem.. Na jaře 2002 Arafat musí dlít ve své úřadovně v Ramallahu bez vody, elektřiny, pouze mobilním telefonem si může stěžovat a každé slovo monitoruje izraelská zpravodajská služba.  Izraelská armáda jde tvrdě po teroristech, tanky kácí domy a nejvíc spouště je prozatím dosaženo v uprchlických táborech města Jeninu, primárního semeniště sebevrahů a sebevražedkyň, obalených třaskavinami.

      V těchto explozivních končinách jsem už dlouhou řadu let nebyl a znovu tam do nepříjemného klimatu v ještě nepříjemnějším sousedství nemíním spěchat. Jak říká můj cynický přítel:  kdo je natolik pošetilý, zatvrzelý, že v něčem takovém chce dobrovolně žít, patří mu to, dobře mu tak.

      Proč tam vůbec jsou nějaké refugee camps, proč za víc než půl století nedošlo k jejich likvidaci, zeptá se vůbec někdo? V roce 1948, po vyhlášení zrodu státu Izraele, jeho arabští sousedé zaútočili ze tří stran, aby na tu čtvrtou stranu zahnali Židy do moře. Současně vyzvali své soukmenovce, aby se dočasně vzdálili z území, kde se masakr bude uskutečňovat. To zpúsobilo odchod zhruba půl miliónu původních obyvatel, vzdor naléhání Židů, aby zůstali doma. Ve stejnou dobu nemenší počet Židů  nikoliv dobrovolně odešel, byl vyhnán ze svých domovů v arabských zemích, od Syrie po Jemen. Tyto uprchlíky jakož pak i přečetné další příchozí Izrael úspěšně absorboval ve svém nevelkém prostoru.   Tři milióny Němců násilně vysídlilo naše tehdejší Československo a ještě větší počet musel z Polska odputovat do válkou zničeného Německa. Netrvalo dlouho a vysídlenci se úspěšně adaptovali v novém prostředí. A nejsou to ty jediné příklady k dispozici z nedávné historie.

      To ale nebyl osud dobrovolně své domovy opustivších Palestinců, kteří uvěřili ponoukání arabských válečníků, jimž pak Izrael uštědřil notnou porážku a nebyla to ta jediná. V již zmíněném táboře v Jeninu už půl století živoří 14.000 uprchlíků - ubývajících původních běženců a jejich hodně přibývajících dětí a pradětí. Tak potupná, bezvýchodná je existence víc než miliónu rozmnožených Palestinců buď na svém území nebo v sousedních zemích mezi arabskými bratry téže řeči, nábožeství, tradice, mentality.

      Příčinou, proč už po dobu třetí generace nedošlo ani k pokusu o úspěšnou integraci v tom kterém prostředí, není nedostatek zdrojů (však kdo by měl mít víc peněz než Arabové, zavalení olejovými příjmy) či prostoru (milióny prázdných hektarů). Ano, není to žírná Haná, ale i s pouští si lze poradit, ji zavlažit a kultivovat. K inspiraci postačí nahlédnout k Židům, úhlavním nepřátelům, jak ti to zvládli.

      Důvod přetrvávání hanebných uprchlických táborů je ovšem politický:  zabránit tak příležitosti žít normální život, nadále přiživovat nerealistické naděje na návrat, na pomstu s apokalyptickou řízností. Zkázu se sice daří prosazovat jen sebevrahům, ale i to v Izraeli postačí k oprávněnému pocitu ohrožení, ke změně denního života k horšímu,  když kterákoliv postava na ulici může být poslem okamžité smrti.

-   -  -

      Nabízejí se různé analogie. Tak zvaným Overseas Chinese - Číňanům, kteří emigrovali směrem na Filipíny, do Malajska, Indonésie, Thajska, Vietnamu, se všeobecně říká „Židé Asie.“ Zásluhou své píle, inteligence, rodinné solidarity a důrazu na vzdělávání vynikli v obchodu, ve svobodných povoláních a jejich prosperita je zdrojem závisti až nenávisti místní domorodé většiny. Ta si vynutila zákony, tuze podobné a někdy jakoby doslova opsané z jiných zemí v jiném věku. Například zákaz Číňanům vlastnit půdu i kdyby na ní stál jejich honosný palác, inspirovaly protižidovské předpisy z rakousko-uherského mocnářství. K protičínským pogromům, v tradici podobného počínání v dobách carského Ruska, dochází dodnes, zejména v Indonésii.

      Za předchozí zkušeností s pocitem onoho všudypřítomného nebezpečí se přesuneme přes Atlantik, k americkým břehům, zpět do poloviny devatenáctého století, doby také naší české emigrace. Cílem její většiny byl Midwest - tedy Střední Západ, z Chicaga dál do neznáma v prériích. Dočítám se o zeměměřiči F.J.Švehlovi, jehož otec si v Iowě zbudoval srub. Syn se v roce 1868 ve Spillvillu (pozdější dočasné adrese Antonína Dvořáka) oženil s Annou Kuchtovou. Poté karavana, vozy s volskými potahy, se vydala dál na západ, do Nebrasky, kde tento pionýr na okrese Saline terén důkladně změřil a vznikla jedna z nejlepších českých osad. Jenže požár, šířící se z prérie, dvakrát zničil jeho farmu. Odstěhoval se do Kansasu, znovu začal a dostavila se jiná trápení. Jeho majetek ležel cestou, kudy kovbojové hnali tisícová stáda dobytka z Texasu ke kansaské železnici. Ještě víc škody způsobily luční kobylky, pozřevší všechnu úrodu.

      Z Chicaga s volským spřežením se též plahočil Josef Šedivý s rodinou Krupičkových směrem na Sioux City v Iowě, tehdy již výspy s tisícem usedlíků a dál pak do Jižní Dakoty, kde v Yanktonu museli počkat, až řeka zamrzne a umožní další cestu. V té době jim už zbývalo pouhých pět dolarů. Na jaře příštího roku 1870 následovala další výprava, vedli ji Václav Randa a právník František Partl s rodinami. Rodina Brabencových ztratila dvě děti, o život je připravili Indiáni hned první den.

      O své zkušenosti severnějším směrem, ve státu Minnesota, psal svědek Jan Kašpar (Amerikán, Chicago, 1891): „Léta 1862 – 1863 budou natrvalo žít v naší paměti. To byla doba, kdy se Indiáni vydali na válečnou stezku, všude vraždíce bělochy a zapalujíce jejich domy a farmy. Polovina malého města Hutchinson lehla popelem a mnoho lidí bylo co nejbrutálněji zavražděno. Zde žilo čtrnáct českých rodin. Shromáždili jsme se na jedné farmě, porazili jsme velké stromy a zhotovili opevnění a tak jsme uchránili i náš dobytek. Všichni muži nosili zbraně, ale i mládež s nimi dovedla zacházet při obraně naší pevnosti. I když naše pole nebyla daleko od našich domovů, měli jsme strach před indiánským nebezpečím a při polní práci jsme měli připravenou nabitou zbraň hned vedle nás. Koncem roku 1863 se na nás štěstí konečně usmálo, dostavila se jednotka armády k naší ochraně.“

      Po uzavření prapodivně pak dodržovaných smluv s Indiány, Evropané zejména skandinávského původu začaly osídlovat tuto Minnesotu. Nejbližšími sousedy tam byli Siouxové, živící se lovem a rybařením. K výstavbě železnice došlo teprve za občanské války (1861 – 1865), ale  v té době rovněž vypuklo povstání Siouxů, ničících a skalpujících bledé vetřelce. Indiánům velel náčelník Little Crow čili Malá Vrána, než ho zabil místní farmář. Nyní má pomník na hlavní ulici v Hutchinsonu, obyvatel 12.000. Za necelou jednu hodinu lze odtud dojet do moderní metropole Minneapolis-St.Paul (spolu přátelsky soupeřící dvojčata), kde se v roce 1999 konal sjezd České společnosti věd a umění a přijel též Václav Havel obdržet na jedné místní univerzitě další ze svých četných čestných doktorátů.

      Další palestinsko-izraelská analogie nás zavede jižním směrem do Oklahomy, kudy jsem nedávno projížděl po dálnici Interstate 40 a na výjezdu s označením PRAGUE jedním a SEMINOLE druhým směrem jsem nakoupil sušené hovězí maso mít co žvýkat za volantem. V roce 1830 Kongres ve Washingtonu rozhodl vypudit Indiány za řeku Mississippi. Odsun to byl surový. Trail of Tears („Stezka slz“) se tak právem jmenuje jedno takové vyhnání, které  v zimě roku 1838 nepřežila čtvrtina příslušníků kmene Cherokee z Georgie. Za občanské války – bělošské to záležitosti – Indiáni byli vtaženi bojovat na obou stranách. Cherokee Indián Stand Watie ve službách otrokářské konfederace dokonce získal hodnost generála. (A někteří Indiáni byli bohatí vlastníci otroků.)

      Vláda začala rozdávat plno prázdného prostoru do soukromého vlastnictví. Dostavili se i čeští zájemci z Iowy, Kansasu, Nebrasky a Texasu. Historie teď zaznamenává proslulý den 22.dubna 1889, kdy na povel dvanáct tisíc po půdě lačnících zájemců se na koních, kolech a třeba i pěšky rozběhlo vykolíkovat svých vlastních 160 akrů.  Během onoho jednoho dne vznikla nová města, z nichž Oklahoma City se stalo tím hlavním. Funkci šéfa tamější policie dlouhou řadu let vykonával Čech John Hubatka. Teď je to metropolis aspoň půlmiliónová. Značně menší, pouhých 20.000 obyvatel, má Czech Capital of Oklahoma s hodně nečeským jménem Yukon. Usedlíci českého původu s vlastním starostou převládají v řadě městysů, čilá je Sokolská jednota, farmáři vlastní početná stáda dobytka a o prosperitu státu se hodně zasloužil objev oleje. Neslyšel jsem ale o ani jednom našinci, že by se z něj byl stal multimilionář.

      Oklahoma je též na cestě tzv. Tornado Valley. Tudy se valí tornáda, od Texasu na jihu až k Dakotě na severu, cestou rozmetají uzedlosti, dovedou poničit i velká města. Této pravidelné metly amerického Středního Západu je arabský Střední Východ ušetřen. Jenže výhoda je to vlastně problematická. Taková spoušť by přece mohla přivést přeživší na jiné myšlenky, devalvovat jejich kauzy a vášně  včerejší kardinální důležitosti. Pořádný zásah přírody a pozemšťané, dosud přesvědčení o vzájemném nepřátelství až za hrob, by pak už třeba tolik přesvědčeni nebyli, vědomí společného lidství by se jim přece jen stalo prioritou. Tolik tedy toto s přeskakováním oceánů a staletí provedené dumání o analogiích, paralelách, prioritách.