Spoluzaměstnanec zažaloval kolegyni z kanceláře, že se nemůže soustředit na práci, protože ví, že ona má vaginu, napsala Iva Pekárková (v MFDnes, 23.června 2001). S pánem tak snadno vzrušitelným a k soudu spěchajícím jsem se ještě nesetkal, ale mohu posloužit rovněž rozkošnými příklady zdejších mravů/nemravů, jak již téměř každý se soudí s každým. V aprílu 2002 ve večerních televizních zprávách, hned po záběrech z patrně nekonečného izraelsko-palestinského konfliktu, následovala zajímavost ze soudní síně ve státě Washingtonu. Osmnáctiletý Vili Fualaau, nezbeda polynéského původu, již jako čtrnáctiletý chlapeček úspěšně oplodnil svou velmi pohlednou paní učitelku, stala se dokonce dvojnásobnou matkou a on neméně dvojnásobným otcem. Chtíč přivedl matku na sedm roků do vězení (prznění neviňátka), zatímco neviňátko inkasuje od bulvárního tisku značné honoráře za poskytované podrobnosti.

      S jídlem roste chuť a jeho lačná rodina podala žalobu o miliónovou náhradu škody, které se domáhá od školní správy, údajně se provinivší nedostatkem bdělosti uchránit žákovo panictví. Žák sice původně vypovídal, že k intimitám docházelo mimo výchovné prostory, ale teď, náležitě instruován supem advokátem, pod přísahou tvrdí, že milování se mnohonásobně uskutečňovalo na dámském záchodku, též v učebnách a tělocvičně. Případ není dosud rozhodnut, ale naděje na vítězství je značná při uvážení četných precedentů. I do Čech dolehla sláva poroty z Albuquerque, stát New Mexico, přiznavší devětasedmdesátileté stařeně náhradu škody ve výši 3 miliónů dolarů, poněvadž si do klína převrhla šálek kávy u McDonalda, který jim předem nevaroval, že horká káva je horká.

      Tohle jsou ale  jen pominutelné banalitky v porovnání s účtem, který míní prosadit někteří značně hlasití reprezentanti spoluobčanů tmavší pleti. Již od roku 1989 kongresman John Connyers pravidelně předkládá návrh zákona na reparaci za dobu otrokářství a v březnu 2002 skupina právníků zahájila u federálního soudu příslušnou při. Charles J. Ogletree, spolupředseda Reparačního koordinačního výboru a rovněž profesor na slavné Harvardově univerzitě, seznámil národ (The New York Times, 31.března 2002) s podrobnostmi. Nejdřív jsou žalovány tři společnosti, mezi nimi přední pojišťovna Aetna, a po nich přijdou na řadu firmy další a též významné univerzity jako Brown, Yale a Harvard. Jsou sice na Severu, který neměl s otrokářským Jihem nic společného, ale v minulosti dostávaly různé granty, které s otrokářstvím něco společného měly. Čímž ofenzíva nebude končit, dojde též na žaloby proti vládě, ta bude platit nejvíc.

      A kdo že vyžalované miliardy či spíš trilióny požadovaných peněz bude inkasovat? Ty přijdou na projekty k podpoře těch černochů, kteří z přednostního zacházení Affirmative Action, už přes třicet let uplatňované, dosud neměli dostatečný prospěch (have not substantially benefitted), vysvětluje pan profesor.

      Nepřekvapí, že většinová společnost nepropukla v nadšení a ledacos namítá. Neměli by mít nárok i potomci bělochů, kteří ve válce za emancipaci ztratili život? Žádný z dnes žijících Američanů nikdy otroka neviděl, natož aby ho vlastnil. Naprostá většina pochází z rodin, které přibyly k americkým břehům až po občanské válce a konci otrokářství.. Někteří kritici poukazují též na ošemetnou skutečnost, že otrokářství v Africe byl (a v některých místech dodnes je) populární místní obyčej, že běloši tento lidský materiál nelapali, ale kupovali – druh transakcí neuskutečnitelných s americkými Indiány. Univerzitní profesor ekonomie Walter Williams v reakci na reparační nároky si troufl poznamenat – poněvadž sám je černoch – že reparace by měla platit ta druhá strana za možnost žít v Americe a ne zkomírat někde v bidných afrických končinách, kde jejich předky ujařmili a do zámoří odprodali.

      Nárokující restituenti se odvolávají na precedent s kompenzacemi obětem holocaustu a Američanům japonského původu, kteří se za druhé válký ocitli k internačních táborech. Jenže otroctví skončilo před víc než sedmi generacemi. Století sem, století tam, žalobci jako harvardský učenec Ogletree vědí své a jakékoliv námitky šmahem zatratí jako projev rasismu. Tady to máte.

      Říká se o Američanech,  že v jejich ponětí žadná ňadra nejsou dost veliká stejně jako nelze být dostatečně bohatý. Američanka Lisa Bonder Kerkorianová, profesionální tenistka, věk 36, žaluje miliardáře arménského původu Kirka Kerkoriana, věk 84. Porodila mu dceru Kiru, nyní tříletou. Kerkorian, absolvent několika předešlých manželství, se k dalšímu takovému kroku neměl, ale kvůli dceři se dal umluvit, s podmínkou podepsání smlouvy, že matka se vzdá všech majetkových nároků. Domluveno, podepsáno, manželství trvalo jeden měsíc, otec se zavázal platit na dítě 35.000 dolarů měsíčně čili částku přesahující tisíc dolarů denně.

      Jenže zákon v Kalifornii opravňuje matku domáhat se štědřejší pomlázky. Což věru učinila a zažalovala o zvýšení podpory na téměř desetinásobek - 320.000 dolarů (ekvivalent víc než 11 miliónů korun) měsíčně. Velká položka (114.000) na časté používání privátního tryskového letadla, výdaje na značnou péči a potěšení pro holčičku. K jejím druhým narozeninám pořádaná párty v hotelu Bel-Air stála 70.000 dolarů  a nákup v luxusním obchodě Neiman Marcus také nepřijde lacino – například pár punčošek za 325 dolarů. Případ této extravagantní lakoty neunikl pozornosti medií, posléze zahlcených protestními dopisy, přirovnávajích tento druh rozmařilosti k orgiím v předvečer francouzské revoluce. Jakoby plebejští dopisovatelé nechápali obtížný život v těchto nejvyšších kruzích, trávících dovolenou na exkluzivním ostrůvku Necker Island na Britských Panenských ostrovech, kde denní penze přijde na 31.000 dolarů, jachty rovněž nejsou zadarmo a ještě dražší jsou luxusní ponorky, zaručující bezpečí před biologickým, chemickým či nukleárním útokem. Tedy nepřekvapuje požadavek, který přednesl Stephen A.Kolodny, advokát paní Kerkorianové, že ony alimenty ve výši 320.000 dolarů bude nutno podstatně zvýšit.

      Juristé zápolí i s jinými zapeklitými problémy. Například v paternitních záležitostech soudy zásadně neuznávaly otcovství dítěte, které se narodilo déle než rok po smrti předpokládaného otce. Pouze stát Louisiana přiznával dědické právo posmrtně počatému potomstvu, za podmínky, že zůstavitel se tak před svou smrtí (samozřejmě) písemně vyjádřil. Lékařský pokrok to teď důkladně zamotává a soudní agenda se hromadí. Ošemetnosti s vlastnictvím zmrzlých spermat, zmrzlého vajíčka, embrya, jak zpřesňovat dědická práva anonymních či identifikovaných dárců spermat a vajíček, co náhradní nositelky plodu pro potřebných devět měsíců, co třeba i zprostředkovatelé biologické transakce? Ve státě Massachusetts soud vyžadoval důkaz, že k tvorbě dítěte došlo se souhlasem dárce spermatu. Co když on si to rozmyslel a žena se potřebné substance zmocnila a úspěšně uplatnila, zužitkovala?

      Vzpomínám-li si správně, za normalisace došlo k natočení filmu s názvem „Pane, vy jste vdova.“ Teď tu máme v Americe případ, a asi  nebude jediný, kdy vdova není žena. To například tvrdí Joe Gardiner, jehož otec Marshall Gardiner, bývalý předseda Demokratické strany v Kansasu, se ve věku 86 roků oženil s podstatně mladším protějškem a po jedenácti měsících manželství na letadle utrpěl smrtelný infarkt. Ač též sloužil v zákonodárném sboru státu, nezanechal po sobě zákonnou poslední vůli. V takovém případě dle kansaských předpisů by mělo dědictví připadnout stejným dílem vdově a synovi z prvního manželství. Tomu se to nelíbilo, začal pátrat a zjistil, že jeho macecha byl původně muž jménem Jay Noel Ball, který po pěti letech předchozího manželství se ve věku 34 let nechal komplikovanými operacemi a léčbou předělat na ženu. Tak se zbavil své vrozené vady (birth defect), totiž penisu a varlat – jeho slova. (NYT, 13.ledna 2002). V roce 1994 ve Wisconsinu získal potřebné přepsání v rodném listě a na univerzitě v Georgii získal doktorát komerčních věd.

      V Kansasu však první soudní instance rozhodla, že pohlaví osoby je určeno při jejím zrození, a choulostivý potenciál politické korektnosti explodoval. Slovy Jennifer Middletonové, mluvčí Obranného a výchovného fondu Lambda, soudy jakož i zákonodárné sbory pokulhávají za vědou a společností, která si začíná uvědomovat, že rozdíl mezi mužem a ženou je vlastně mlhavý, nezřetelný (blur), je určen jak biologicky, tak společensky. (NYT, 13.ledna 2003). Toto novátorské vidění, že pohlaví není výlučně genetická záležitost, potvrdila Julie A.Greenbergová, profesorka práva na univerzitě v kalifornském San Diegu. Její vědecký článek přiměl odvolací soud k zvrácení původního rozsudku, s odůvodněním, že sexuální identita je věru směsice fyziologických a psychologických faktorů. Rozhodné slovo bude mít Nejvyšší soud v Kansasu v prý dohledné době, pokud pak pře nedoputuje k Nejvyššímu federálnímu soudu ve Washingtonu. (Tam je u federální vlády zaměstnán český matematik, jenž mi vyprávěl o svém kolegovi, náhle přeměněném v kolegyni. Na toto překvapení reagovala nadřízená složka memorandem, nařizujícím psychologicko-psychiatrické školení, nikoliv pro novou ženu, ale ostatní personál, jak si na změnu zvykat.)

      Kalifornie zpravidla vede v zavádění novinek ať už jakéhokoliv druhu. Městská správa San Francisca se rozhodla hradit svým zaměstnancům výlohy spojené s transformační procedurou. Není to laciná záležitost: předělávka muže v ženu přijde na 37.000 dolarů a operace opačným směrem je dvojnásobně nákladná. Bývalý muž Susan Strykerová, nyní výkonná ředitelka Severokalifornské historické společnosti homosexuálů, lesbiček, bisexuálů a transsexuálů odhaduje počet těchto transgendered jen v samotném San Franciscu na patnáct tisíc.