Pro pracovníky ve sdělovacích prostředcích dobrá zpráva je zpráva vlastně špatná nebo vůbec žádná. V komerčním konkurenčním prostředí nejlíp uspěje zboží, které přiláká největší počet konzumentů. Nebude jím tedy sdělení, že letadlo bez úhony odstartovalo a pak přistálo. Však proto televize je tím nejpřirozenějším, nejpotřebnějším spojencem teroristů. Jejich počínání - tato nejdrastičtější forma public relations - jestliže nikým nezaznamenané, by se zcela míjelo účinkem. Veřejnost sice media kritizuje, čenichání v privátních sférách odsuzuje, ale přitom dychtí co nejvíc se dozvídat o výsledcích takového zasahování do soukromí, jak například si v Bílém domě s orální aktivistkou Monikou počínal Bill, prezident s Achilovou patou v poklopci.

      Není snadné plnit potřebnou normu. V The New York Times se objevuje 138.000 vytištěných slov v denním a 517.000 slov v nedělním vydání. Norma se neplní vyjadřováním velké přízně vůči vládě. Kritickou kontrolní roli nutno vítat, pokud se příliš nepřehání, jak například činil Tom Wicker na nejvýznamnější, tzv. op-ed stránce zmíněných NYT v souvislosti se setřelením korejského civilního letadla v mezinárodním vzdušném prostoru v blízkosti Kamčatky či Sachalinu. Wicker opakovaně prezentoval lživou sovětskou verzi a když hodně později pravda vyšla najevo, nepostřehl jsem redakční omluvné vyjádření. Teď v souvislosti s Afghánistánem přední deníky předvídaly opakování vietnamskému omylu. Vlivný časopis The New Republic přispěl předpovědí, že vláda Talibanu během zimních měsíců přetrvá a Americe tak zasadí potupnou porážku.

      Sdělovací prostředky svým důrazem či pominutím rozhodují o důležitosti úkazu. V šedesátých letech hnutí černochů za rovnoprávnost (tehdejší jejich požadavek) zprvu pramálo získalo zájem americké většinové společnosti, ale zásluhou zejména televize se stalo velevýznamnou událostí své doby. Vysílacího času, který zpravodajství věnuje komerční televize, je ovšem daleko míň než je množství zaznamenání hodných událostí. Poněvadž se teď zabýváme mezinárodním terorismem, nezabýváme se Balkánem, což pak ve veřejnosti vyvolává mylný dojem o tamějším úplném klidu zbraní. V USA zejména tři televizní koncerny rozhodují o přídělu novinek dne. Na obrazovkách je prezentují Dan Rather (CBS), Tom Brokaw (NBC) a Peter Jennings (ABC), každý z nich pobírající daleko vyšší plat než americký prezident. Večerní zprávy nejen čtou, ale mají i značný vliv na výběr, co bude a jak bude čteno. S pomocí svých štábů tyto nikým nezvolené celebrity uplatňují velikánský vliv, takže si své mnohamiliónové gáže vlastně zaslouží.

      Divák – konzument aby byl postižen notnou dávkou oligofrenie, kdyby nepostřehl politický nátěr výběru zpráv a jejich prezentace. Když například zprávě o lepšící se hospodářské situaci v zemi je věnována míň než jedna minuta, načež následuje podrobné exposé o údělu jednoho nezaměstnaného. Když Jennings oznamuje výsledek hlasování v Kongresu se sdělením, že konzervativní senátor Orrin Hatch z Utahu hlasoval tak a Barbara Mikulski z Marylandu onak, že proti konzervativnímu Jesse Helmsovi ze Severní Karoliny se ostře postavil Edward Kennedy ze státu  Massachusetts. Liberální, levicová orientace Mikulské a Kennedyho je pominuta, neboť ta se pokládá za správný, přirozený postoj, tak jak věci mají být, na rozdíl od jejich úchylných oponentů. (Nejinak tomu v tisku: komentátor Charles Krauthammer je označován jako konzervativní, kdežto komentátor Anthony Lewis na opačném konci ideologického spektra je svého označení ušetřen.) Sympatické hodnocení se dostává politicky korektním kauzám – zastáncům a nikoliv odpůrcům potratů, ochráncům přírody a nikoliv prosazovatelům rozvoje ropných polí na Aljašce (a tak i snížení závislosti na Arabech). Příslušných sympatií se dostává feministkám, všelijakým aktivistům, zastáncům lidských práv, mluvčím chudičkého Třetího světa, a tak dlouze dále.

      S mnohou takovou kauzou třeba sympatizuji, ale uráží mě ono zdůrazňování údajně naprosté objektivity zpravodajství. Leckdo se již ozývá s důkladnou dokumentací. Tak třeba činí Tammy Bruce v knize The New Thought Police : Inside the New Left´s Assault on Free Speech and Free Mind (Forum, 2001). Daleko významnější dopad, věru poprask, způsobil Bernard Goldberg knihou Bias: A CBS Insider Exposes How Media Distort the News (Regnery,2001). BIAS čili JEDNOSTRANNOST, ZAUJATOST. Jak uvádí podtitulek, Goldberg, dlouholetý spolupracovník Dan Rathera, byl důkladně obeznámen se skutečným stavem věcí. Své bývalé kolegy neobviňuje z úmyslného přibarvování či dokonce ze zpotvořování reality, nepřisuzuje jim nekalé úmysly, ale toliko dokazuje a dokumentuje něco horšího: že to je bias nechtěný, podvědomý.

      Řada solidních průzkumů potvrzuje, že přinejmenším devadesát procent tohoto elitního establišmentu hlasuje pro liberální levicové kandidáty. Ve volbách roku 1972, kdy prezidentský kandidát George McGovern, s vehementní podporou naprosté většiny mediálních celebrit, katastrofálně prohrál ve všech státech včetně své rodné Jižní Dakoty (jedinou výjimkou byl stát Massachusetts, tehdy nikoliv neoprávněně označovaný jako lidově demokratická republika M.), vlivná filmová recenzentka Pauline Kael vyjádřila své zmatení otázkou ve smyslu, jak jen tohle bylo možné, že přece neznala naprosto nikoho, kdo by byl hlasoval pro Nixona, McGovernova přemožitele. Tak ale národ tehdy volil a zmatené elity si nepovšimly nálad vně svých exkluzivních kuloárů. V nich převládá mentalita, vidění světa, pokládané za přirozené, zcela normální, a pokud by někdo příliš zapochyboval a měl nutkání se rozpovídat, s ohledem na své socio-ekonomické zdraví raději pomlčí.

      Goldberg nepomlčel a značný oheň pohoršení vzplál na mediálních střechách. Dostalo se mu vehementního zatracení od lidí, kteří neváhali přiznat, že tak odpudivé knihy by se ovšem ani nedotkli. Neposlušného autora jsem sledoval v několika televizních interview a svou argumentací mě zcela přesvědčil. Naprosto ale nesouhlasil jeho někdejší šéf Dan Rather. V jiném pořadu, Marvin Kalb, solidní žurnalista a někdejší publicistická hvězda u téže CBS společnosti, nyní na významném učilišti J.F.Kennedyho v Bostonu, ostře napadal Goldberga v programu veřejnoprávní (na rozdíl od komerční) televize PBS, s asistencí moderátora Terence Smithe. Ten nahrával Kalbovi a ignoroval Goldbergovy vývody. Zkrátka, neveselá, leč nepřekvapující podívaná.

-   -   -

      Povídal jsem se sousedem, také již penzistou. Celý život se živil rukama, takže má teď hlavu nezatíženou všelijakým balastem. Na přetřes přišla právě proběhnuvší megashow s udělováním Oscarů, už po sedmdesáté čtvrté, tentokrát s módou oslavování černošství: cena pro Sidney Poitiera za celoživotní zásluhy, Denzel Washington oceněn jako nejlepší herec, Halle Berry jako nejlepší herečka. Slávu uváděla podle mého názoru tuze přeceňovaná Whoopi Golberg, z výše spuštěná na pódium v oblečení nehorázně nevkusném i na hollywoodské poměry. Nashromážděné celebrity jásaly a media v národě si pochvalovala.

      „Černochů máme v národě dvanáct procent. Takže mají nárok na mou pozornost akorát jeden měsíc v roce. Že se nikdo neozval, copak jsou slepí?“ namítl politicky neosvícený soused.

      „Jsou opatrní,“ zpřesnil jsem. „Musejí si přece dávat pozor na politickou korektnost. Šlápnete vedle a je po vás,“ a dodal jsem jeden varovný příklad z přemnoha k dispozici:  Statistiky bohatě potvrzují, že černoši a hispánci se věnují obchodování s drogami víc, než ostatní obyvatelstvo. Ale nesmí se to nahlas říkat. Proti mlčenlivosti se provinil Carl A.Williams, policejní ředitel (state police superintendent) ve státě New Jersey. Článek v novinách The Star-Ledger (Newark,N.J.) promptně ukončil jeho 35 roků trvající kariéru. Poněvadž řekl nahlas to, co každý ví a nikdo nepochybuje, by donucen k rezignaci, musel být zničen.

      Kdepak, zmínkou o tématu, z čehož by mohlo vzejít obvinění z rasismu, se vstupuje na velmi výbušné minové pole. Proto jsem se přepečlivě začetl do dlouhé reportáže, která započala 28.března 2002 hned na první straně The New York Times. Autorka s podivuhodným jménem Anemona Hartocollid, pojednání nazvané „Racial Gap in Test Scores Found Across New York“, o rozdílných výkonech školní mládeže. Podtitulek „Black and Hispanic Students Lag Behind Whites“, že černošské a hispánské žactvo má horší výsledky než běloši, sice nelhal, ale přesto si netroufl říct plnou pravdu. Pominul poznamenat onu politicky nepříjemnou skutečnost, že děti asijského původu předčí ve výkonu všechny ostatní, jakékoliv rasové kategorie. Asians pro potřeby politické korektnosti totiž nejsou pokládáni za menšinu, nemají nárok na privilegia affirmative action – a ne že by se preferenčního zacházení domáhali.  Pilně pracují, pilně studují. Pochybovači nechť nahlédnou do kterékoliv univerzitní knihovny o večerech, zejména o víkendech, přesvědčit se, kdo tam hloubá.

      Rozdíly ve výkonu autorka vysvětlovala, že „nejspíš“ (most likely) to zavinil poor and disadvantaged backround. Ani slovo o skutečnosti, že nejúspěšnější jsou děti přistěhovalců z Vietnamu, Koreje, Číny, bez znalosti angličtiny, v rodinách, začínající na na nejspodnějším stupni společenského a hospodářského  řebříčku. Jenže to jsou rodiny fungující, zcelené, obdařené tím, čemu se říká work ethics. Porovnejme se skutečností, že víc než dvě třetiny černošských dětí se narodí mimo manželství, svého otce vesměs neznají, a víc než třetina černošských mladíků dlí za mřížemi kriminálů. V takových podmínkách konfuciánská etika věru nekvete, motivace k pilnému studiu nepřebývá.

      Pár údajů o výsledcích ve státě New Yorku (obyvatel přes 18 milionů): v osmé třídě v matematice splňuje státní požadavky 13% černochů, 16% hispánců, 52% bělochů, 58% Asiatů. V angličtině, která není prvním jazykem Asiatů, i tam si počínají nejlépe: 59% jich uspěje, na rozdíl na 55% bělochů, 24% černochů, 26% hispánců.

      V rámci politické korektnosti pak následoval jásavý článek, že v New York City je jedna škola, Public School 8 v části Bedford Park v Bronxu, kde  běloši mají horší výsledky než černoši a hispánci. Bělochů je tam totiž jen 12 procent, vesměs děti z rodin nedávných přistěhovalců z Balkánu. A jen tak stranou, jaksi nevrle připuštěno, že Asiaté i tam jsou  nejlepší.

      Zpět ke Goldbergovi: salutuji mu za jeho odvahu vyslovit, že král je nahý, jakkoliv on svou nahotu rozhořčeně popírá. Veřejnost tomuto trapnému stavu věcí začíná věnovat víc pozornosti.