Brněnský literární měsíčník HOST v prvním čísle nového roku 2002 uveřejnil dlouhou stať, nazvanou „Decivilizace.“ Jako autor je uveden Mirek Vodrážka, ročník 1954, povoláním „Feminista, hudebník a teoretik chaosu.“ Tento odborník rozličných žánrů tvrdí: „Příkladem nedávného zhroucení civilizačního vědomí nebyl jen apokalyptický teroristický útok z 11.září 2001, ale i okamžité válečné výhrůžky americké administrativy vůči Afghánistánu na základě pochybného principu kolektivní viny, které však měly okamžitý efekt v podobě masového exilového exodu civilního obyvatelstva.“ Nevinní civilisté se tak stali „obětí barbarské tautologie: ´Válka je válka´.“ Na Bushův projev v Kongresu (21.září čili deset dní po útoku), kde řekl, že každý stát se musí rozhodnout, zda podporovat či potlačovat teroristy, autor Vodrážka zareagoval otázkou: „Nezešíleli tito politici, když nabízejí světu decivilizační manichejskou volbu: buď fundamentalistický Taliban, nebo demokratický Bushistán?“

      Podobně dovede v Evropě uvažovat nejedna hlava, a nikoliv marginální část veřejnosti souhlasí, že mohamedánský fundamentalismus, tuto nepříjemnost, si značnou měrou Američané zavinili svou velmocenskou arogancí – vměšováním (imperialistické podupávání místních kultur) nebo nevměšováním (sobecký nezájem bohatých vůči chudým), neposkytováním zahraniční pomoci nebo i jejím poskytováním (dvě miliardy dolarů Egyptu rok co rok).  Může tedy být pouze k prospěchu Evropy zachovávat si od počínání Washingtonu opatrný odstup a přesvědčovat se, že tento druh terorismu je výlučně nebo aspoň hodně převážně americká záležitost, i když již došlo k odhalení islámských zálusků trefit se do Eifellovy věže a do katedrály ve Strassburgu. Příštím cílem se třeba stane katedrála v Kolíně nad Rýnem nebo hradčanské panorama. Však máme NATO – severoatlantickou alianci, jejímž členem se v březnu 1999 stala i středoevropská Česká republika, s věru smolným časováním. Aliance, která přece měla být oporou, ochranou, se do týdne stala nepříjemným břemenem, když už konečně došlo k rozhodnutí Američanů něco užitečného podniknout na Balkáně, přestat nečinně přihlížet genocidálnímu počínání Miloševičova režimu vůči občanům albánské národnosti. A na řešení se měly podílet všechny členské státy. Nejen čeští komunisté s třešničkami, ale i Václav Klaus, předseda modrého ptáka, se rozvřeštěli, s tvrzením, že horory, které postihly albánské obyvatelstvo, byly důsledkem a nikoliv příčinou vojenského zásahu NATO. A leckdo takovému nehoráznému zpotvoření skutečnosti přikyvoval.

      Sebevrazi, kteří se podíleli na zničení manhattanských dvojčat, pocházeli z lépe situovaných, nikterak chudobných rodin, ve státech neschopných či pouze neochotných modernizovat, efektivně si počínat. Frustrace z takového tristního stavu věcí nevedla však k objektivnímu kritickému zjišťování skutečných příčin, nýbrž k té nejpohodlnější únikové variantě: je to konspirace, vina někoho jiného – čili židé, Izrael a zejména Amerika, nejmocnější stát na světě, zbylá supervelmoc. Mnozí zfrustrovaní mládenci, včetně převážné většiny sebevražedných teroristů z 11.září, se vydali na studia v západní Evropě, do prostředí s méně otevřenou náručí, než jakou by našli v Americe. Neschopnost adaptace, následný pocit izolace vedl k jejich radikalizaci, k chiméře islámských středověkých představ jako odpovědi na problémy novověké současnosti. Nejeden takový radikál pak zamířil do Afghánistánu pokračovat ve zcela jiné výuce ve cvičných táborech Al-Kaídy a terorista tak byl zrozen.

      Ještě víc než projevem po záříjovém útoku, Bush pohoršil zejména evropské humanisty v lednu 2002 svou výroční zprávou Kongresu, v níž bez předchozí konzultace s NATO spojenci jmenoval Severní Koreu, Irán a Irak jako státy podporující, sponzorující terorismus. A též značně usilující o zhotovení atomové bomby. Irán tak činí s ruskou pomocí, zásobuje teroristy organizace Hezbollah v Libanonu a nedávno se pokusil dodat 50 tun zbraní Arafatovi.Iránští ajatoláhové se snaží destabilizovat post-talibánský Afghánistán a nejen zbraněmi zásobují místního separatistického vládce v Heratu. Na Bushovu řeč zareagoval Irán mohutnými protestními pochody miliónů účastníků, skandujících „Smrt Americe“. (Dovedl-by si někdo představit pochod třeba jen stovky Američanů s transparentem „Smrt Iránu“? Jaký to by vyvolalo poprask, globální rozhořčení, mimořádné svolání Rady bezpečnosti OSN.) Nejnebezpečnějším je však Irák, pilně pracující na svém nukleárním programu, vývoji zbraní chemických a bakteriologických.. Před několika lety Hussein vyhnal inspektory OSN ze země a výrobny tohoto zkázonosného zboží jsou nadále v provozu na mnohých místech včetně suterénu bagdádské nemocnice.

      Igor S.Ivanov, ruský ministr zahraničních věcí, jménem své vlády ujistil (The New York Times, 27.ledna 2002), že rok 2001 znamenal radikální změnu ve světě, že Rusko, sdílející demokratické hodnoty, zatracuje barbarský útok 11.září, prezidentem Putinem přirovnaný k nacistickým zločinům v druhé světové válce. Cesta před námi však bude dlouhá, porážka Talibánu znamená jen první krok, a další kroky dlužno podnikat pod společným praporem OSN.

      Pod nímž se ovšem daleko nedojde, jak nám potvrdilo fiasko nerozhodnosti cokoliv užitečného podniknout na Balkáně. Pochybovači nechť si osvěží pamět masakrem s jménem Srebrenica. Jenže post-komunistická Moskva má značný materialistický důvod proč podporovat Husseinův režim. Irak dluží Rusku (jakož i České republice) 8 miliard za dodané zboží vesměs válečné povahy. A navíc je v sázce budoucnost smlouvy, kterou před 23 lety uzavřel Lukoil, největší ruská olejářská společnost, na zbudování a rozvoj ropných polí v západní části země – s předpokládaným ziskem 20 miliard dolarů. Jenže zásluhou sankcí OSN, místo přívalu ropy a peněz nedošlo prozatím k vyprodukování ani jedné krůpěje. Však proto Kreml tolik usiluje o zrušení sankcí a zpochybňuje tvrzení o existenci iráckého programu vývoje zbraní hromadného ničení či podpory terorismu.

      Dopad 11.září způsobil revizi řady priorit. Jednou z nich je vztah Washingtonu k Saudské Arábii, hlavního zdroje strategické tekutiny  na světě. Demokratický stát uzavřel dohodu s konzervativními autokraty: záruka dodávek za záruku bezpečnosti monarchie. V roce 1991 došlo k její záchraně před iráckým vpádem. V roce 2001, patnáct z devatenácti zkázonosných sebevrahů byli její občané. Monarchie sice projevila politování nad událostí, mínila New Yorku věnovat deseti miliónů dolarů (které starosta Guiliani nepřijal), leč odmítla vyhovět řadě požadavků, jako například poskytování informací o osobách, mířících do USA. Jak by asi zareagovala Saudská Arábie, kdyby letadlo s patnácti Američany na palubě se trefilo do Mekky? (V době studené války, CIA přišla s bizárním, nikdy nerealizovaným nápadem vypravit letadlo s insigniemi SSSR s doletem nad Mekku a tam svrhnout několik vepřů bez padáků na nejsvatější místo.) V USA fungují stovky, možná že tisíce mešit. Kolik křesťanských chrámů krášlí Saudskou Arábii? „Oni si počínají, jako by nám poskytovali laskavost tím, že je můžeme ochraňovat,“ hodnotil situaci Carl Levin, liberální Demokrat, předseda významného senátního výboru.

      I ti nejtvrdošíjnější konzervativci si uvědomují, že v podmínkách rostoucí globalizace se těžko může dařit tradičnímu americkému izolacionismu. Mezinárodní terorismus je mezinárodní záležitost. Velmi vítaná a vzájemně prospěšná je výměna informací a kroky identifikovat a pochytat příslušníky globálně rozprostřené Al-Kaídy.

      Což ale nenamená, že USA nejsou ochotny podniknout ledajaké unilaterálníkroky.
      Přibývá důvodů tak činit. Příkladem nám poslouží reakce v řadě zemí na  přesun pochytaných příslušníků Talibánu a Al-Kaídy po jejich výprasku v Afghánistánu na americkou vojenskou bázi Guantanamo na Kubě. Nepřekvapuje, že egyptský vládní deník Al-Ahram uveřejnil 26.ledna 2002 stať významného publicisty Anis Mansoura, který tvrdil, že záměrem Američanů bylo přeměnit zajatce ve zviřata a proto s nimi zacházeli hůře než nacisté se židy. Podobně se vyjadřoval nejen bulvární tisk ve Velké Británii, jejíchž několik občanů se dostalo mezi zajatce. Však na území někdejšího hrdého Albionu přibývá měst a městysů, kde mohamedánské obyvatelstvo tvoří podstatnou menšinu (např. Birmingham) nebo i již většinu (např. Tipton, nedaleko Birminghamu - tam zbývá pouhých 9 procent bělochů).

      Washington byl zavalen obviněními z porušování ženevské konvence o zacházení s válečnými zajatci (P.O.W. – prisoners of war), aniž se přísní kritici obtěžovali pořádně se seznámit s jejím textem. Účelem konvence bylo zajistit ochranu zajatců – příslušníků regulérní armády, v uniformách, s insigniemi, se zbraněmi zřetelně viditelnými, a dodržujících mezinárodní normy válečného práva. Takový zajatec je povinen pouze uvést své jméno, vojenskou hodnost, identifikační číslo. Nesmí být vyslýchán a po ukončení válečného stavu musí být deportován do vlasti. Tyto podmínky nesplňují ani příslušníci Talibánu, režimu neuznaného naprostou většinou států, jemuž i OSN upřelo svou reprezentaci, natož příslušníci Al-Kaídy, mezinárodního řetězce teroristiských buněk bez adresy, v jejichž představách válečný stav skončí teprve úplným zničením západního světa.

      Ženevská konvence též specifikuje právo opráněných zajatců obdržet poštu včetně zásilek s hudebnimi nástroji a vědeckým vybavením. Rovněž mají mít k dispozici vybavení k přípravě jídla, odpovídajicího jejich etnickým a náboženskýmk zvyklostem.

      Což by také znamenalo dát jim k dispozici nože, což Američané ovšem odmítají. The New York Times uveřejnily (27.ledna 2002) bohatý jídelníček pochytaných teroristů: stejná strava jako pro příslušníky americké armády, leč s dodržováním mohamedánských dietních tabu. Nad hlavou tam mají směrovky, kterým směrem je Mekka. Světem proběhla fotografie pochytaných zajatců na kolenou. Jako přesvědčení mohamedáni tak musí přece činit pětkrát denně. Reportéři z medií britských, francouzských, německých, australských a reprezentanté humanitárních organizací odjeli na bázi Guantanamo, odhalit údajná zvěrstva. Schlíple se pak vraceli, bez důkazů pro své prokurátorské předpoklady.

      Rovněž mnozí evropští političtí předáci projevují značnou nelibost. Britský zákonodárce Menzies Campbell vyjádřil obavu, že Washington by mínil jednat unilaterálně. Karl Franz Lamers, mluvčí německé CDU, vyslovil podezření, zda Washington snad pokládá své evropské spojence za trpaslíky. K téže obavě se přiklonil Lord Robertson, generální sekretář NATO.

      Zřejmě vyjádřili oprávněné obavy. Jak to totiž na válečném poli vypadá, Američané přestali pokládat alianci NATO za příliš užitečné plus. Rozdíl technického vybavení je už tak podstatný, že evropští spojenci by se spíš pletli do cesty. Styl válčení se přece podstatně změnil. To co Sověti v Afghánistánu nezvládli za deset let, Američanům se povedlo za pouhý měsíc. Počínání je teď značně jiné:  uplatňování oněch precision guided bombs, letecký transport speciálních, nepříliš početných jednotek do týlu nepřítele, jejich vybavení tou nejmodernější technologií včetně night vision equipment a důkladným systémem komunikace. Jak poznamenává výtečný komentátor Thomas L. Friedman (NYT, 2.února 2002), těmto schopnostem se blíží pouze Britové,  hodně pozadu jsou Němci, Francouzové a Italové, a na zbytek NATO spojenců raději zapomenout. A situace se nevylepší, dokud nedojde k podstatnému přesunu priorit.

      Již zmíněný český feminista, teoretik chaosu a prognostik exodu civilního obyvatelstva z Afghánistánu, nebude potěšen zprávou (Johna F. Burnse  10.února v NYT), že zloduch G.W.Bush je teď ta nejpopulárnější osoba v Kabulu, na univerzitě, kde puritánští primitivové pálili kule do encyklopedií, do učebnic nejen gynekologie. Po pěti let v domácnostech uvězněné ženy se teď dychtivě hlásí na studia. Však v předtalibánských dobách měly mezi studenty většinu (60%). Bude  jistě nějakou dobu trvat, než se takový stav vrátí.

      V listopadu 2O01 se bude v Praze konat konat shromáždění NATO. Pokud dojde k předpokládanému rozšíření členské základny, nelze ani vyloučit další pokles účinnosti takové aliance.