Po útoku 11.září 2001 se objevila předčasně optimistická tvrzení, že taková katastrofa bude též znamenat konec postmodernismu. K orientaci pro šťastlivce, kteří se s touto údajně tuze pokrokovou módou dosud nesetkali: její intelektuální prosazovatelé tvrdí, že neexistuje objektivní, všeplatná pravda, ale pouze její interpretace posuzovavateli toho kterého pohlaví, sexuální orientace, rasy, národnosti,  ekonomického postavení, sociálního zařazení, věku, zkušenosti, atd. Slovy profesora, nyní též děkana Stanley Fishe, „Postmodernismus vychází z předpokladu, že neexistuje nezávislá forma, standard, podle něhož by se dalo rozhodnout, která z interpretací události je ta pravdivá.“ Fakta se stávají „takzvanými,“ nutno je znicotňovat uvozovkami. (Takže někteří mohamedánští fundamentalisté, modernizaci se zuby nehty bránící, jsou vlastně postmodernisté, když tvrdí, že pachateli útoku na WTC byl všudypřítomný zkázonosný Izrael či dokonce sám prezident Bush.)

      Univerzální hodnoty neexistují, záleží na interpretech, jejich pocitech. Jestliže před skvosty v Národní galerii dám přednost kosočtverci, vyrytému na venkovských vratech, ergo, kosočtverec je hodnotnější. Hodnotnější než Shakespearovy sonety může být oplzlá říkánka na zdi veřejného záchodku. Všechny kultury jsou si rovné a kdo s tím nesouhlasí, je rasista. Takže kultura, například počínání vzájemně se požírajících kanibalů v odlehlých novoguinejských končinách, je stejně hodnotná jako tradice tolerance ve švýcarské konfederaci. Ovšem s tvrzením o neexistenci všeobecně závazných hodnot těžko pak se odvolávat na všeobecně závazná lidská práva, OSN deklarovaná před víc než půl stoletím.

      Místo řeči ANO-NE zejména slyšíme ono ANO-ALE. Sice nelze tak zcela úplně souhlasit se zničením tisíců životů ve WTC, ale na druhé straně musíme pochopit motivy usilovatelů o islámskou nirvánu, jejich oprávněné rozhořčení nad zvěrstvy amerického imperialismu. Přemnohá leta jsem se účastnil shromáždění profesorských kádrů a naslouchal postmodernistickým rozumům, vyznačujícím se vágností, rozplizlým vyumělkovaným žargonem, kdy se ze samozřejmého jevu stane „socially constructed reality.“ Nedávno jsem se ve vědeckém časopise dočetl, že rozdíl mezi mužem a ženou je toliko „ cultural construct“.

      S relativismem jsme se už značně seznamovali v dávnověku budování vědeckého socialismu. Zmínku o miliónech zničených životů v sibiřských koncentrácích neochvějní soudruzi negovali zmínkou o lynčování černochů (ač dle přiznání velebníčka Jesse Jacksona, víc černochů se rok co rok povraždí ve vlastních řadách, než byl výkon hanebného Kukluxklanu za veškerou dobu svého působení). Někdo hodnotil tankový příjezd třídních bratří v srpnu 1968 jako zničení socialismu s lidskou tváří, zatímco pro jiného to znamenalo záchranu socialismu sovětského, toho jedině platného, legitimního.

      Jestliže neexistuje objektivní pravda, nezávislá na svých předpojatých interpretech, jestliže ona „fakta“ v uvozovkách jsou především soupeřením o moc a privilegia, jak je tomu v případě přírodních věd, co třeba zákon zemské pritažlivosti?

      Nepřekvapí, že osoby, zabývající se přírodními vědami, nemají pro frivolní eskamotáže příliš pochopení.  Postmodernisty báječně ztrapnil americký fyzik Alan Sokal. V roce 1996 napsal údajně velevědecké, leč zcela nesmyslné pojednání, nazvané „Transgressing the Boundaries: Toward a Transformative Hermeneutics of Quantum Gravity“, v němž jakoby zcela vážně tvrdil, že stejně jako „social reality“, tak i „physical reality“ není v podstatě nic jiného, než „a social and linguistic construct.“ Takže zákony termodynamiky jsou destilovány v pouhou jazykovou vazbu. A tuto hovadinu poslal pokrokovému časopisu Social Text, jehož redaktoři parodii nepochopili a uveřejnili, k notnému zesměšnění těchto věřících.

      Jestliže objektivní fakta neexistují a záleží jen na jejich interpretaci, lze si pak legitimně počínat všelijak. Edward Said, profesor literatury na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, známá pokroková mediální persona a propalestický propagandista, publikoval memoáry, v nichž prezentoval svou minulost tvůrčím postmodernistickým způsobem, že jako dvanáctileté dítě byl sionisty vypuzen z rodného Jeruzaléma, ač vyrostl v egyptském Kairu, kam se přestěhoval jeho otec, naturalizovaný americký občan. V knize je fotografie dítěte před honosným, násilně opuštěným rodným domem, ač to je cizí dům, který rodině nikdy nepatřil. Inu, postmodernistická interpretace – konfabulace, oprávněně zdůrazňující to které rozhořčení.

      Ohromné slávy docílila autobiografie „Já, Rigoberta Menchu,“ svořená údajně téměř negramotnou vesničankou mayanského původu, ve skutečnosti však vybavenou na tamější poměry privilegovaným vzděláním. Popsala horory způsobené pravicovou diktaturou v Guatemale. Jak její otec byl připraven o půdu vládnoucími vykořisťovateli, ač ho ve skutečnosti okradli vlastní příbuzní. Jak vládní soldateska upálila jejího bratra k smrti, byť se tak věru nestalo. A za tento výkon náhlou globální slávou ověnčená lhářka Menchu dokonce obdržela Nobelovu cenu míru! Její kritici obdrželi nálepku reakčních hnidopichů: ve jménu vyšší pravdy ona přece pravdu měla. Jestliže její bratr upálen nebyl, jiní upáleni byli, že ano. „Indiáni mluví kolektivně," potvrdil autorčin editor. Profesorka Marjorie Agasinová prohlásila, že jí vůbec nezáleží na pravdivosti této knihy, neboť dosahuje pravdy vyšší zásluhou svého pokrokového záměru. Tak zvaná „objektivní pravda, skutečná historie“ jsou jen lži, sloužící zájmům privilegovaných vykořisťovatelských tříd.

      Hodně pokrokoví myslitelé odmítají individualismus, zásluhy a zdůrazňují diversity, proportionality. Tom Hayden, bývalý manžel Jane Fondové, ve funkci předsedy významného zákonodárného výboru v Kalifornii, prosadil zákon, vyžadující nejen proporcionální přijetí na vysoké školy, ale také jejich absolvování, podle etnického složení ve státě. Jestliže tam je 15 procent černochů, 15 procent doktorských kloboučků v oboru nukleární fyziky musí dostat černoši, vem kde vem, neboť jinak by to byl rasismus. Není ovšem rasismem téměř totální černošská monopolizace profesionálního boxu. Rovněž není vznesen požadavek zavedení kvoty mrňavých Asiatů mezi černošské dlouhány v basketbalové lize.

      Požadavky poměrné reprezentace a přehnaná háklivost co do barvy pokožky zasáhla i divadelní, televizní, filmový svět. Připravovanou inscenaci muzikálu „Miss Saigon“ na Broadwayi zničily protesty proti obsazení hlavní role hercem nedostatečně orientálního původu. Kde jsou ty časy, když Lawrence Olivier byl oslavován jako Otello a Sára Bernhardová dokonce mohla absolvovat roli Hamleta? Dick Cavett, intelektuálně příliš založená a proto komerčně nepříliš úspěšná televizní osobnost, už před řadou let krásně napsal (New York Times, 10.srpna 1990): „Přece podstata herectví je předstírání něčeho, co není. Že prý jde o ochranu a poskytováním příležitosti hercům, příslušníkům rasových menšin. Ale od kdy je umění demokracií? Možná že talent je ta jediná ospravedlnitelná aristokracie na světě.“ Správně. Zavedeme-li si demokracii, nejen Placido Domingo a Luciano Pavarottti, ale my všichni budeme zpívat v Metropolitní opeře.

      Někdejším požadavkem hnutí za rovnoprávnost černochů byla colorblindness - barvoslepost, hodnotit kvalitu člověka bez ohledu na jeho doslova povrchní posuzování. Tak tohle už naprosto neplatí. I  nikterak neradikální černoští intelektuálové jako například Glenn Loury nyní (The NYT Magazine20.ledna 2002) zavrhují barvoslepost jako údajnou záminku lhostejnosti, netečnosti vůči údělu menšin - které v mnohých končinách se stávají či již staly většinou.

      Otázka: Jestliže všechny názory a hodnoty jsou si rovné, co potom je v nepořádku s rasismem?

      Radikály ať už postmodernistického či jiného ražení značně charakterizuje jejich přecitlivělost, nezřídka předstíraná. Ona se totiž báječně vyplácí. Morální rozhořčení, pocit navýsost subjektivní, nedokazatelný, jím se lze ohánět jako klackem, mlátit o hlavu, soudně vymáhat milióny. Příkladem nám poslouží slovo „Nigger,“ výraz vesměs hanlivý v dnešní, ale nikoliv vždy v dřívější době. Věru nepřekvapuje, že čtenář Mark Twainových spisů zažaloval nakladatele o obrovskou sumu peněz z důvodů svého niterného zranění. (A ve Washingtonu,D.C., městský úředník, běloch, byl donucen k rezignaci, poněvadž v rozhovoru se svým nadřízeným, černochem, užil slovo „niggardly“, synonym pro lakotu, skoupost, výraz, který má s nadávkou stejně málo společného jako má obřezání s vyřezáním či teta s tetivou. Nicméně šéf s omezeným slovním vybavením zkázonosně zasáhl a potrestal.) Autoritativní zdroj Merriam-Webster ve svém vydání z roku 1999 doplnil omluvné vysvětlivky u 200 slov, jimiž by se někdo mohl cítit dotčen.

      K zásahům správním, soudním, existenčním vede nařčení z hostile environment („nepřátelské, nepříznivé prostředí“), v němž dotyčný – či mnohem častěji, dotyčná – se cítí uncomfortable. Goyův obraz (Nahá Maya), který deset let visel na zdi Pennsylvania State University, musel být odstraněn z iniciativy pedagožky, neboť se takto cítila sexuálně harašena. Na univerzitě v Torontu, profesor chemie, ponořen v plaveckém bazénu, sexuálně zaharašil dlouhým soustředěným pohledem na plavkyně (prolonged and intense staring).

      Vysoká učení reagují vydáváním předpisů, porušujících ústavní záruky svobody slova: Harvard zakazuje nevítanou řeč (unwelcome speech), která by vedla k urážlivému výchovnému prostředí (offensive educational environment). University of Connecticut zakazuje nevhodný smích (inappropriate laughter), Michigan State University zakazuje diskriminaci způsobenou pohledem přímo do očí nebo se do očí přímo nedívat (eye contact or the lack of it). S příklady podobných absurdit by se dalo ještě hodně dlouho pokračovat.

      Aspoň krátkou zmínku si zaslouží politicky korektní eufemismy. Neúspěch se stal „netradičním úspěchem,“ krádeže v obchodem jsou „netradičním nakupováním.“ Ten kdo je nudný (boring) je „jinak zajímavý“ (differently interesting), opilec je chemically inconvenienced, šereda je cosmetically different. Analfabet vlastně není analfabet, ale „osoba jinak školená“ (alternatively schooled), a kdyby nás z toho všeho měla ranit mrtvice, nebudeme mrtví ale toliko „trvale znevýhodnění“ (permanently inconvenienced).

      Shrňme si to: Jestliže fakta jsou pouhý social construct, interpretovaný držiteli moci, jestliže podřizujeme univerzalitu člověčí existence všelijakým kritériím, zejména rasovým, a vše to důkladně umocníme přetvářkou velikánské emocionální zranitelnosti, pak tedy máme, co máme. V nedávném filmu s názvem “U-571“ a s tématem z druhé světové války, doby rasové segregace v amerických armádních složkách, v ponorce dominuje černoch nad bělošskými spolubojovníky a dokonce přemůže a zmocní se německé ponorky. Ve Washingtonu úspěšně probíhá hnutí zbavit sportovní klub jeho tradičního jména Redskins. Konec rudokožcům, kdosi se cítí dotčen – s největší pravděpodobností nikoliv autentičtí Indiáni, politicky korektně již přejmenovaní na Native Americans.

      Nejznámější americké sousoší z oné druhé světové války tvoří skupina příslušníků námořní pěchoty, vztyčujících vlajku na krvavě dobytém ostrově Iwo Jima, podle fotografie válečného kameramana. Teď po jedenáctém září loňského roku nejznámější fotografií, symbolizující tragedii a heroismus události, je na sutinách vztyčovaná vlajka třemi příslušníky požárního sboru, který při pokusu o záchranu lidských životů ztratil životy několika set svých členů. Z nich devadesát procent byli běloši. Tři příslušníci držící prapor byli rovněž běloši. Jenže co zmohou pouhá fakta proti potřebám politické korektnosti? V rámci kýžené diversity pokrokoví činitelé již nařídili předělat jednoho požárníka na černocha a druhého na hispánce, jakkoliv tato dvoutřetinová většina sousoší by reprezentovala jen desetiprocentní menšinu obětí. Člen černošské hasičské organizace Vulcan obhájil tuto aritmetiku tvrzením, že „umělecké vyjádření rozličnosti musí mít přednost před ohledy pro pouhou faktickou správnost.“ Čili aplikovaný postmodernismus v křišťálové své podobě.  Pramálo mohl uspět hlas jiného černošského hasiče, který v televizi nepokrokově prohlásil, že zná jen jednu barvu -  tu modrou jejich uniformy.