Tolik mohutných kroků vzad, v porovnání třeba s předmohamedánskou Kleopatrou! Naparfémované plachty její lodi oznamovaly nozdrám čekajících davů, že se blíží elegantní, svůdná pletichářka, mocnářka. A dva tisíce let poté se ženám s rostoucí intenzitou začala přisuzovat role téměř na úrovni tažného dobytčete. Vinu však nelze přičítat Mohamedovi, zakladateli islámu, jemuž se v roce 610 zjevil anděl Gabriel, posel Boží, s instrukcemi, s nimiž se pak dostavoval dalších dvaadvacet roků, až do Mohamedovy smrti ve věku 62 let. Tak vznikl korán – závazná rukověť každého muslima. Převážná většina pravidel, zhruba 80 procent, se týkala manželského života a počínání žen. Zakladatele islámu lze věru považovat za jednoho z osvícených reformátorů světa: zakázal zabíjení novorozeňat ženského pohlaví, zatracoval otroctví a též povinnost bratrů zemřelého oženit se s jeho vdovou, ženám přiznal právo dědické a vlastnické. Nepřikazoval zahalování žen od hlavy až k patě a svůj dospělý život zahájil jako monogamní tvor. [2]

Mohamed ovdověl, když mu bylo  padesát roků. Ve zbývajících dvanácti letech života zanechal monogamie a pojal manželek devět až dvanáct, neví se přesně. [3]

Souvěrcům však povolil limit čtyř žen. Zavedení polygamie mělo socio-ekonomické opodstatnění, zejména po velkých bitvách, kdy se ztrátami na bojištích přibývalo příliš vdov a sirotků, o něž bylo třeba se postarat. Těmto ohleduplným jistotám však neprospívalo manželovo právo rozvodu, uskutečněného pouhým provoláním „Zapuzuji,“ třikrát za sebou. Obrana proti zevšednění, příjemná omlazovací rotace kádrů je tak zaručena.

      Polygamie zůstává normou v muslimském světě do těchto dnů. V Turecku ve dvacátých letech minulého století ji zakázal důsledně sekulární Ataturk, aniž ji ale na venkově vymýtil, tam setrvává dodnes. V roce 1957 ji Tunisko postavilo mimo zákon, v kontrastu k jiným končinám. Fundamentalistické charitativní organizace v Kuvajtu a Emirátech dokonce poskytují značné finanční prémie mužům, ochotným dát se na mnohoženství. Pobídka takové hmotné zainteresovanosti by nezůstala bez příznivé odezvy i v České republice.

      Mimomanželské intimní hrádky korán však zakazuje s výjimkou obcování s manželkou nemuslima, právě zabitého v bitvě. V Saudské Arábii odsouzí cizoložnici k smrti ukamenováním. Částečně ji zahrabou do země a veřejnost je vyzvána jít se strefovat – pokud možno menšími oblázky, aby poučná podívaná déle vydržela.

      Slovo „islám“ znamená „ poslušnost, podřízení vůli Boha.“ Náboženství je nástrojem legitimity moci, tak jak už věděl Plato a Machiavelli. Na rozdíl od křesťanství a ústavně zaručované odluky církve od státu, islám dominuje všechny aspekty života. Šaria, islámský kodex zákonů, obsahuje detailní příkazy, jak si počínat v každodenní existenci – jak se česat, kterou nohou vpřed vstoupit na záchod.

      „Prorok pravil: když manžel povolá manželku ke svému loži a ona odmítne, andělé ji budou až do rána proklínat.“ [4]

Vzdor doporučení téhož proroka „Zacházej se svými ženami slušně, buď k nim laskavý,“ nejen feministky hodnotí mohamedánský způsob života jako výstražný příklad misogynie – pohrdání ženami, jejich diskriminace v přemnohých podobách. Otec vybere dceři manželského partnera, nejraději bratrance z otcovy strany, a když podarovaná nebude souhlasit, hrozí jí smrt. Manžel zaplatí za nákup nevěsty a ona se stane jeho majetkem. On rozhodne, s kým se bude stýkat, jak děti vychovávat, zda smí brát pilulky proti dalšímu početí či zda bude sterilizována. Muž prosazuje disciplinu v rodině, s právem neposlušnost trestat, třeba i zabitím ženy či dcery a stát nezasáhne. Příliš vzdělání dívce škodí. Bude z ní svéhlavička a stane se neprovdatelnou. Jednou z velkých neřestí je přílišná ženská upovídanost. Muži baží po pasivní putičce, poslušné ženě v domácnostri za vysokou zdí, ostatní svět je jí zakázán a může, příslušně zabalena od hlavy k patě, do něho nahlédnout jen v doprovodu mužského příbuzného. Nejen v talibanském Afghanistánu, ale i v Egyptě či Jordánsku není výjimkou, když otec, manžel či bratr svrhne do studně ženu, zneuctivší rodinu.  Takové zneuctění lze spáchat pouhým prohozením pár slov s cizím mužem, který se zeptal na cestu. Vzdor snaze egyptského, posléze islámskými fundamentalisty zavražděného prezidenta Saddata, tamější Nejvyšší soud prosadil návrat k pravidlům o manželství, tak jak je předepsal korán ze sedmého století. U soudu svědectví ženy má poloviční hodnotu svědectví muže. V případě znásilnění trestána bude žena, neboť neměla vyprovokovat mužův chtíč. Pakistánský soud shledal šestnáctiletou slepou dívku vinnou spácháním cizoložství, poté co byla znásilněna svým zaměstnavatelem a jeho synem. Přitížilo jí, že z důvodu své slepoty nebyla schopna ony dva násilníky v soudní síni identifikovat. I v ultramilionářské Saudské Arábii musí mít žena písemné povolení, aby se mohla sama pohybovat, aby mohla vstoupit do nemocnice. K dispozici může mít jen segregované školy a banky (tedy něco, co neexistovalo v Jižní Africe ani v dobách nejtužšího apartheidu), nesmí řídit automobil a když ji někdo sveze, musí zůstat na zadních sedadlech. Náboženská policie je bičem vynucuje poslušnost.

      Psychiatr aby vysvětloval vztah fundamentalistů k ženám. Ultrapuritáni jim přidělili roli strašidla, úhlavního nepřítele, ne zcela nepodobného údělu židů za nacistů a třídních nepřátel za komunistů. Autorka Fatna A.Sabbah s odvoláním na dva proslulé středověké texty [5] prezentuje groteskní vize muslimské ženy jako méněcenného stvoření sexuálně všežravého, nenasytitelného, neukojitelného. Vagina = upír, bažící po penisech maximálních, mužům zpravidla nedosažitelných dimenzí. Takto jsou však vybaveni oslové a zmíněné literární skvosty zaznamenávají dramatické akty zoofilie. Primárním posláním ženy je však zachování rodu a ještě větším nepřítelem než důkladně vybavený osel je sperma jiného muže. Cizoložství tedy nutno trestat smrtí a týž osud postihne nevěstu, dříve již poskvrněnou. Čest, dobré jméno muslimské rodiny zaručuje skromnost a cudnost jeho žen. V případě prohřešku, trest vykonají bratři provinilé. Mýtus panenství zaujímá centrální místo v patriarchálním islámu a jak tvrdí autorka [6], harmonický průběh svatební noci bývá nezřídka zaručen předchozí návštěvou u gynekologa, zručného vyrobit zdání nedotčenosti procedurou, známou jako hymen restoration.

      Preventivním opatřením docílit utlumení chtíče a předmanželskou nedotknutelnost se vyznamenávají zejména severoafrické muslimské společnosti. Barbarská procedura ohleduplně pojmenovaná jako „ženská obřízka“ (female circumcision) není však nic jiného, než mrzačení pohlavních orgánů, pokládaných za něco zásadně špinavého. Dívkám ve věku od pouhého jednoho měsíce života až po pubertu, nejčastěji ve věku kolem sedmi až osmi let, je uříznut poštěváček a něco stydkých pysků k tomu. Účelem operace je dosažení zániku pohlavního instinktu, udělat z oběti mrtvý předmět k potřebě majitele. Proceduru bez sebemenšího umrtvení provádějí stařeny s ostrým nástrojem, žiletkou nebo jen střepem skla a krvácející rány zalepují pavučinami či blátem. Leckterá kandidátka budoucího manželského štěstí se tudíž nedožije. [7]
Zmrzačením dcery ale její otec zvýší její finanční hodnotu při odprodeji za pár velbloudů.

      V islámském povědomí je koncept manželské páru jako unie dvou rovnocenných partnerů málo pochopitelný. Manželka je pouze prodloužením, doplněním manžela, a v případě polygamisty, doplněním pouze jednou čtvrtinou. Jestliže však je žena neukojitelný upír, jak může manžel ukojovat čtyři upíry? Lichá to otázka: Primární oddanost muslima je k Allahovi. Aby se mohl na takový úkol plně soustředit, nesmí být zatěžován starostmi o docilování sexuální satisfakce, od toho je žena, aby ho uspokojovala a ne aby se zaobíral jejími pocity. Je součástí jeho majetku, tak jako jsou peníze, koně, nemovitosti. Muž musí kontrolovat své žádosti (shahwa), žena je ztělesněním této žádosti, která beztoho pochází od ďábla. Tímto příbuzenstvím ženy a ďábla oplývá islámská náboženská literatura. Však islám nás učí, že většinu osazenstva pekla tvoří ženské postavy. Mučedník, který zemře při obraně islámu a proto se přednostně dostane do nebe, k dispozici tam bude mít dvaasedmdesát spanilých pannen – ne více a ne méně – jimž se vždy po milování jejich panenství automaticky obnoví. To vše k potěše zasloužilého mučedníka, nikterak nezatěžovaného starostmi o pocity a opakovaně deflorovaných a restaurovaných stvoření nižšího řádu.

      Muslimové nemají svůj Vatikán s jedním papežem, výlučným interpretem víry. Liší se varianty více či méně konzervativní, výlučné, intolerantní. Saudská Arábie a nearabské Turecko jsou příkladem dvou značně odlišných světů. Na změněné roli žen se k jejich neprospěchu značně poznamenal zub času. V prvopočátcích islámu ženy byly politicky a ekonomicky aktivní, vyskytovaly se ve všemožných rolích po boku mužů a tento stav přetrval až do nedávné doby. Již v padesátých letech 20.století ženy usedly na ministerská křesla, dřív než se tak stalo v západních zemích. V sedmdesátých letech, socio-ekonomické novinky jako například stejná odměna za stejnou práci či právo na mateřskou dovolenou se v některých islámských zemích staly zákonem dřív, než tomu bylo v Evropě. V roce 1981, čtvrtina – 25 procent - všech univerzitních učitelů v Egyptě tvořily ženy, o jedno procento víc, než byl tehdejší stav v USA. [8]
V roce 1988, Benazir Bhutto se stala vládní předsedkyní muslimského státu s tradičními zákony o podřadném údělu žen.

      V koránu není zmínka o závoji, jímž by žena musela halit svou tvář. Chador, purdah, burka, hijab, niqab – ony různě pojmenovávané škrabošky, halení, balení žen od hlavy až po kotníky je rovněž novinka relativně nedávného původu. I v tolik konzervativní Saudské Arábii se něco takového před objevem bohatství ropy nevyžadovalo. Slovy Zaki Badawiho, představitele muslimské koleje v Londýně, „Petro-islám se svým obrovským množstvím peněz podpořil vlnu fundamentalismu, s prosazováním antiintelektuální doktriny, nepřátelské vůči ženám, pokroku, vědě.“ [9] Toto bohatství například umožňovalo poskytovat mužům v palestinských uprchlických táborech pravidelné měsíční odměny za každou ženu v rodině, která chodí zahalená. Úspěch iránské teokratické revoluce povzbudil fundamentalisty na všemožných adresách. Ajatoláh Chomejni zavedl povinnost halit se do chadoru  - symbolu vyloučení žen z ekonomických rolí a jejich degradaci na výlučně sexuální stvoření, k potřebě majitele. [10]

      Nerovnoměrné bohatství ropy rozděluje islámský svět na státy superbohaté a pateticky chudobné – kontrast patrně větší, než jaký lze nalézt ve zbytku Afriky či kdekoliv v západní hemisféře. Bohaté státy, fundamentalisty vydírané, platí značné výkupné, při vědomí, že jen málokterý vládce v oné části světa ukončí svou životní pouť přirozenou smrtí. V ropou obdařených státech, s přívalem spotřebních statků a západní komercializace, přibývající procento veřejnosti projevuje obavy, že s rostoucí materiální prosperitou též dochází k opouštění tradičních hodnot. Dilemata v zemích bez prosperity, jako třeba v Egyptě, kde pouze roste porodnost a korupce, jsou ještě akutnější. Bídně fungující stát, neschopný se postarat o aspoň poněkud přijatelné pomínky přežití, vytváří vakuum, do něhož vstupují fundamentalisté se svými náboženskými školami, s poskytováním záklkadních sociááních a zdravotnických služeb. I ženy, zejména mladší a studované ženy, se přidaly k radikálnímu hnutí. V sedmdesátých letech se proslavila palestinská teroristka Leila Khaled, podílející se na únosu letadel. V Iránu se dočasně dostaly i k podílu na moci. Mnohé přijaly chador nikoliv jako své ponížení, ale jako posílení sebedůvěry, záruku před nevítanou pozorností mužského okolí. V Iránu narozená a na Floridě sídlící publicistka  Gelareh Asayesh tvrdí, že závoj erotickou svobodu nejenže maskuje, ale obohacuje ji další demenzí, že závojem dosažená anonymita poskytuje emocionální katarzi, neméně mocnou než jakou je sexuální ukojení. [11] Revoluční euforie však mívá omezenou životnost a pak přichází oprávněný pocit života v pasti. Když prvnotní revoluce dohasne, pomijí i vliv velmi se angažujících žen.

      Polovinu obyvatelstva rekordně plodných muslimských zemí tvoří mládež do patnácti roků a většinu dospělého obyvatelstva tvoří ženy. Nejen v Aghánistánu se muži o tento primát připravili dlouholetým vzájemným pobíjením. Životní úroveň společnosti se nevylepší vyloučením této většiny z ekonomického procesu a s minimální přístupem ke vzdělání. Statistický model ilustruje, že v případě Egypta zvýšení vzdělanosti žen na úroveň dokončené základní školy by vedlo k poklesu chudoby o jednu třetinu. [12]

      Pokud vývoj v Asii může posloužit příkladem, tam pokrokem zejména pohnuly gramotné ženy. [13]

      Mnohde již uskutečňovaným cílem fundamentalistů je vyloučení žen jako konkurence z hospodářského života. Nejdůraznějšími prosazovateli tohoto destruktivního záměru jsou mladí muži na nižších stupních socio-ekonomického řebříčku, nezaměstnaní a mnohdy či převážně i nezaměstnatelní. V Afghánistánu vyrostla generace válečníků, desorientovaných, neschopných se vypořádat s modernizací, bez dovednosti uplatnitelné v mírových podmínkách. Takové kádry se staly hlavní posilou barbarské vlády Talibanu.

      Strach z modernizace pak doprovází i strach z žen, odsouzených k zabalení to anonymního pytle, s vysvětlováním, že lidštější oblečení by muže nebezpečně vzrušovalo.  A našla-li by se žena s nalakovanými nehty, tyto nehty jí nutno kleštěmi vytrhat. Ženy v Afghánistánu postupně získaly řadu práv v prvních desetiletích 20. století. Podílely se na tvrobě dost osvícené ústavy z roku 1964, seděly v parlamentu, ve vládě, uplatnily se v diplomacii, na univerzitách, ve svobodných povoláních, v justici, zdravotnictví, a dokonce i v roli armádních generálů. Když pak radikální fundamentalisté se zmocnili vlády, ženy vyhnali ze všech rolí, odsoudili je do domácího vězení a bylo po konkurenci.

      V Kabulu, hlavní park a sportovní stadion se staly dějištěm veřejných poprav provazem na zločin „neislámského počínání,“ jež lze interpetovat dost bezbřehým způsobem. Talibánský trestní zákoník poskytuje zvlášť bizární četbu. Začíná s výpočtem zločinů, jejichž likvidace spadala do resortu Ministerstva pro povznášení ctnosti a potlačování neřesti. Společným jmenovatelem tu bylo krocení, ničení radosti ze života, všeho příjemného, pokud ještě něco zbylo. Článek 1 nařizoval: Jestliže žena vyjde z domu s odhalenou tváří, též její manžel bude příslušně potrestán. Další ustanovení vyměřovala tresty vězení za poslech hudby (2), oholení vousu či jeho zkrácení do nepatřičné délky (3), nedodržení času stráveného v modlitbách (4), vypouštění holubů (5), požívání drog (6, s mírnějšími avšak tresty než v západních zemních: za hašiš vězení do 3 měsíců, za heroin maximum 6 měsíců), zákaz výroby a pouštění draků (7), zákaz zobrazování čehokoliv (8 – jedinou povolenou výjimkou je podobenka na cestovním průkazu), kdo by nosil vlasy neislámského střihu, ostříhán bude do hola (9), zákaz hazardních her (10), půjčovat peníze na úrok (11), zpívat a tančit o svatbách (13), zákaz vstupu ženám do veřejných lázní (17). Též s trestem se setkávalo zasmání ženy na veřejnosti. Nabízí se otázka o obtížnosti dopadení delinkventky ve skupině totožně zahalených anonymních postav.

      Extrémní počiny Talibanu však nevznikly ve vakuu, bez příslušného kulturního/ nekulturního zázemí. Taliban tomu jen dal radikálnější podobu. „Žena patří buď do domácnosti nebo do hrobu,“ tvrdí paštunské pořekadlo. Když žena neposlouchá manžela, má právo ji mlátit,“ tvrdí studovaná afghánská žena. Manžel, který choť tělesně netrestá, bývá v řeči Dari posměšně nazýván, že je nadari - eunuch. [14] V roce 1990 se v pakistánském Pešáváru sešlo 200 afghánských představitelů protisovětského odboje – mullahů, kmenových náčelníků, reprezentantů sedmi hlavních politických stran, a svým podpisem na téměř jeden metr velkém dokumentu stvrdili vydání ediktu, zakazujícího ženám „chodit pyšně, domýšlivě“ a též vyjádřili své přesvědčení, že ženy nemají chodit do školy, že vzdělání jim škodí a ohrožuje úspěch islámského hnutí. [15] Patriarchát s výdrží železné košile a potalibanská emancipace teď bolí. Již padla povinnost žen chodit zahalené, ale pro většinu z nich burka zůstává jediným oděvem. Nemohou se přes noc zbavit se dlouhodobého zvyku povinného uvěznění v neforemných hábitech, v tomto stavu si ženy údajně vytvořily svou vlastní, ostatním málo srozumitelnou řeč. Nejenom jejich mysl, ale i oči si špatně zvykají na osvobozující změnu.

      O příčinách neveselého údělu žen v muslimském světě se přou psychiatři, ekonomové, sociologové, historici, politici a každý - slovy Luigi Pirandella - má třeba svou pravdu. Tolik se snad ale shodnou, že to je spíš záležitost mocenská než náboženská. Islám je to nejrychleji rostoucí náboženství na světě. Již pětina všech pozemšťanů patří mezi jeho následovníky. Zatímco od roku 1900 křestané si udrželi  neměnných 34 procent světové populace, počet muslimů vzrostl šestkrát. [16] Tento rozmach ale vůbec nemusí vést k posílení destruktivního, anti-západního radikalismu, který romantizuje svou minulost, frustrován bídou současnosti, neschopností nabídnout smysluplnou nápravu a proto všechny nedostatky svádí na údajně satanské vnější síly. Vynikající publicista Thomas L. Friedman [17]

nabízí optimistický precedent s odkazem  na demokratickou, pluralistickou Indii, s její menšinou 150 miliónů muslimů, druhou nejpočetnější skupinou příslušníků tohoto vyznání. Nepodílejí se na terorismu, nevybíjejí se v jinde tolik populárním antiamerikanismu, své představy a požadavky prosazují nerevoluční cestou, tak jak jim umožňuje již víc než půl století fungující demokratický pořádek. Při pohledu do historie ve východní Asii zjistíme, že od 17.století v Číně, Koreji a Japonsku dominoval ještě výraznější radikalismus, namířený proti západnímu světu, s paralelními frustracemi z vlastních nedostatků, s odporem k westernizaci, obdivem a současně i záští. Pak v Japonsku v 19.století došlo k zavedení užitečných reforem a k racionální modernizaci. Lze si jen přát, aby islámské země se inspirovaly takovým precedentem k prospěchu všech, ať už jakéhokoliv pohlaví.

[1]The Washington Post. Citovala Maureen Dowd v The New York Times, 18.listopadu 2001, s.WK13.
Zpět

[2] Jako nemajetný sirotek neměl dost prostředků ke koupi manželky.  Když byl ve věku 25 roků, sňatek mu nabídla o 15 roků starší Khadija bint Khuwaylid, bohatá dvojnásobná vdova, aristokratická kráska. Věkový rozdíl jim nebyl překážkou (tak jak hodně později nebyl britskému premiérovi Benjaminu Disraelimu), ujištovala manžela, že Gabrielovými instruktážními návštěvami se nepomátl na rozumu, a vzdor svému pokročilému věku ještě stačila porodit šest dětí.
Zpět

[3] Fatna A. Sabbah v knize Woman in the Muslim Unconscious (“Žena v muslimském podvědomí, nevědomí”), (New York: Pergamon Press, 1984), s.115  cituje z knihy Imama Buhkariho Al-Sahih (v překladu O.Houdase Al-Bukhari, traditions islamique, Paříž: Imprimerie Nationale, 1908), že “Nejlepším v muslimském národě je muž, který má nejvíc žen.” Tuze se vyznamenal Mohamedův vnuk Hassan Ibn Ali, který jich měl 200. K takovým výkonům byl povzbuzován a obdivován dědem Prorokem.
Zpět

[4] Bukhari, op.cit., s.590
Zpět

[5] The Perfumed Garden (“Parfémovaná zahrada”), autor Shaykh  Muhammad Nefzawi z 12.století (citované vydání Londýn: Neville Spearman, 1963) a How An Old Man Can Regain His Youth Through Sexual Potency (“Jak stařec znovuzíská mládí pohlavní silou”), autor Ibn Kamal Pasha z 15.století (citované vydání Paříž: Charles Carrington, 1898).
Zpět

[6] Sabbah, Woman in the Muslim Unconscious, op.cit., s.32. Táž operace se těší popularitě mezi nemuslimskými nevěstami ve středomořské oblasti. Totéž potvrzuje Jan Goodwin v knize Price of Honor (“Cena cti”), (Boston: Little Brown, 1994).
Zpět

[7] Statistika ze zprávy The Hosken Report: Genital and Sexual Mutilation of Females, (Lexingrton, MA, str.448) uvádí údaje o místě a procentu postižených dívek: Somálsko, Džibuti – 99%, Súdán – 85%, Gambie, Eritrea – 80%, Burkina Faso, Guinea, Guinea Bissau, Libérie – 70%. Odborníci však tvrdí, že celkový počet je značně vyšší než 126,680.000 přiznaných případů.
Cf.Jamie Glazov, FrontPage, 12., 19. října 2001: V Egyptě je tak postiženo 9 7% dívek. Zbylým 3 procentům se říká nigsa (“nečistá”).
V některých končinách jako například v sousedním Súdánu, si navíc potrpí na tzv. infibulation – zašít panenskou vaginu, pouze se zachováním otvůrku pro moč a mestruační výtok. Svatební noc tam probíhá takto: Napřed ženich svou vyvolenou zmlátí koženým bičem. Po této romantické ouvertuře jí něčím ostrým vaginu odzapečetí a pustí se do souložení, které trvá týden. Nevěsta musí ležet nehnutě a nevydat zvuk.  Teprve po takových líbánkách ji společnost přijme za plnohodnotnou osobu, přesněji, za prodloužení osoby manžela. Navíc si polepší, když porodí chlapečka a nikoliv děvče (“ne-dítě”).
Zpět

[8] Goodwin, op.cit., s.31.
Zpět

[9] Ibid., s.27.
Zpět

[10] Sabbah, op.cit., s.13
Zpět

[11] Shrowded in Contradictions (“Zahalená v protikladech”), The New York Times Magazine, s.100 a dodává: “ Ze země odkud pocházím, lidi posedne třeštící vášeň spíš v mešitě než v ložnici.”
Zpět

[12] Jennifer Seymour Whitaker, pracovnice prestižního amerického výboru zahraničních vztahů (Council on Foreign Relations). Zdroj Barbara Crossette, The New York Times, 4.listopadu 2001, s.WK1.
Zpět

[13] Cf. Harvardský profesor David S.Landes, The Wealth and Poverty of Nations (“Bohatství a chudoba národů”), New York: W.W.Norton, 1998, ss.650.
Zpět

[14] Nicholas D.Kristof, The New York Times, 11.prosince 2001, s.A27.
Zpět

[15] Jan Goodwin a Jessica Neuwirth, The New York Times, 19.října 2001, s.A19.
Zpět

[16] World Christian Encyclopedia, jak cituje Goodwin, Price of Honor,s.24.
Zpět

[17] The New York Times, 20.listopadu 2001, s.A19.
Zpět