Ať už bída, válka, zemětřesení, nepříznivé zásahy přírody či vůle státu nebo zcela individuální ambice, pachtění po realizaci snu, způsobují, že v tom kterém okamžiku aspoň 150 milionů pozemšťanů se snaží někde najít nový domov. Do Evropy se tlačí asijští zájemci z východu a značně přibývající Afričané z jihu, do USA taktéž z jihu pronikají miliónové hordy hispánských chuďasů a prázdné severní břehy Austrálie neunikají pozornosti obyvatel přelidněné Indonésie a jihovýchodní Asie.

      Počet zájemců přede dveřmi značně převyšuje ochotu a nezřídka i schopnost dveře pootevřít. V současné době jen čtyři státy – USA, Kanada, Austrálie a Nový Zéland – zakomponovaly imigraci do svých předpokladů vývoje země. Spojené státy americké se svým dosavadním počtem již téměř 300 miliónů (oficiálně 284 miliónů, k nimž však třeba připočítat další, stále přibývající milióny ilegálních příchozích) na celkové rozloze 10 miliónů čtverečních kilometrů, mají tu nejvíc otevřenou náruč, už teď s výsledkem, že v New Yorku 43 procent obyvatelstva přišla odněkud z ciziny a ve školách se tam učí 140 jazyky, od albánštiny po zulštinu. V Kalifornii v nedlouhé budoucnosti se španělština stane hlavním dorozumívacím jazykem.

      Taková budoucnost nehrozí sousední severní Kanadě, která je svým bilingvalismem (angličtina a franština) postižena od svého prvopočátku. Ekonomicky to je náročný luxus tisknout vše dvoujazyčně, i pro potřeby končin, kde do stakilometrových vzdáleností se nevyskytuje ani jedna frankofonní noha. Rozlohou je Kanada po Rusku ten zcela největší stát na světě, je o něco větší než USA, ale s pouhou desetinou (30 miliónů) počtu obyvatelstva. Elinor Caplanová, ministryně v rezortu přistěhovalectví, předložila ve federálním parlamentu v Ottawě plán pro rok 2002: počítá se s absorpcí 210.000 až 235.000 nových příchozích, což ale ještě nedosahuje předpokládanou dlouhodobou normu vzrůstu o jedno procento celkového počtu Kanaďanů.

      V porovnání by to pro Českou republiku znamenalo roční přírůstek víc než poloviny další Plzně, a v případě Slovenska přírůstek víc než poloviny Bánské Bystrice.

      Kanada není ale zejména motivována humanitárními ohledy, nýbrž předpokladem ekonomické užitečnosti takového přírůstku. Takový je věru stav industriálně vyvinutých zemí, že fertilita obyvatelstva klesá, životní délka se prodlužuje, poměr hospodářsky činných osob se zmenšuje. Takže zemím, z nichž se tradičně odcházelo, nezbývá jiné řešení, než otevřít dřív uzavřené brány. V Čechách sice nikdo nebude stavět Ukrajincům slavobránu, jejich podíl na kriminalitě třeba vskutku přesahuje národní průměr, ale oni ti cizinci zastanou práce, nezvládnutelné z domorodých zdrojů. Dokonce i insulární, etnicky homogenní Japonsko, které ještě v nepříliš dávné době zabíjelo trosečníky, dosáhnuvší tamější břehy, se s pramalým nadšením teď musí přizpůsobovat potřebám demografické a ekonomické reality.

      Je ovšem v racionálním zájmu státu do svých řad vítat, ba i lákat, ekonomicky užitečné příchozí. Na kanadském trhu práce je poptávka po kvalifikovaných silách v technických oborech, inženýrství, manažmentu a řemeslech. O zručné pracovníky je tak značný zájem, že vláda teď umožňuje také přednostní imigraci jejich partnerům – manželkám i družkám. Tento druh lidí bude tvořit většinu (60%) přistěhovalecké kvoty. Čtvrtina kvoty připadne na rodinné příslušníky kanadských občanů či permanentních rezidentů, a pouhých 10 procent se dostane uprchlíkům, azylantům, u nichž převažují humanitární ohledy.

      Čím víc otevřenosti, tím víc pokušení ji zneužívat. A vlády se pak brání. Kanadské ministerstvo přistěhovalectví například zavedlo v prosinci 2001 vizovou povinnost pro občany čtyř ostrovů pacifických (Kiribatu, Nauru, Tuvalu a Vanuatu), dvou ostrovů karibských (Dominica, Grenada), afrického státu Zimbabwe a evropského Maďarska. Zatímco v případě Maďarska příčinou byl příval neopodstatněných žadatelů o azyl, ostatní jmenované státy se proviňovaly jinými šejdířskými praktikami, jako například prodejem občanství. Po teroristickém útoku v New Yorku a Washingtonu 11.září 2001 došlo k notnému zpřísnění bezpečnostních opatření. Dřív si totiž obě země počínaly s lajdáckou neopatrností. Zejména Quebec, tato frankofonní provincie, se stala vítanou přestupní adresou pro řadu teroristů, severoafrických Arabů, včetně osob hledaných policií ve Francii. Jenže ani kanadská ani americká strana se příliš nezajímaly.

      V USA velijaké živly, žijící v zemi již řadu let, v případě konfliktu se zákonem se úspěšně bránily deportaci ze země podáním žádosti o azyl. Tak například učinil mohamedánský fundamentalistický kazatel Omar Abdel Rahman, vzdor své slepotě značně aktivní terorista. Absurdity donedávna platných praktik rovněž potvrzuje Pakistánec Mir Amal Kansi, který přijel do USA s návštěvním vizem, platným jeden měsíc. Po roce ilegálního pobytu, nebezpečí deportace rovněž vyřešil podáním žádosti o politický azyl, načež před vjezdem do areálu CIA zastřelil několik zaměstnanců a den poté ze země odjel.

      Teď však kanadská vláda přijala nejpřísnější antiteroristická opatření v historii země, včetně důkladného prověřování žadatelů o azyl, zavedení nepadělatelných průkazů totožnosti pro nové imigranty, elekronického sledování, práva předběžného zadržení, výstavby kapacit pro osoby zadržené, uspíšení trestního postihu, procedury deportací, posílení početního stavu imigračních a bezpečnostních orgánů.

      Takové iniciativy, pokud kdy dojde k jejich důsledné realizaci, je třeba tuze vítat. Náhoda tomu chtěla, že dva dny před tragickým datem 11.září jsem v Montrealu navštívil svou bývalou studentku, která teď působí jako imigrační soudkyně, rozhodující žádosti o přiznání azylu. Svěřovala se mi s mnoha případy lživých, až urážlivě průhledných báchorek, a o svých frustracích, když její oprávněně negativní rozhodnutí ultraliberální odvolací instance ve většině případů zrušila. Když jsem pak vracel z Kanady do New Yorku, na hranicích mě ležérní strážci jen odmávli.

      Na jižní, mexické, hranici, nepočetní američtí pohraničníci ročně zadrží gigantický počet jednoho a půl miliónu ilegálů. Značně menší úlovek - 20.000 zatčených – dosahují ještě méně početní hlídači podél 5.600 kilometrů rekordně dlouhé kanadsko-americké hranice. Na jednoho strážce tam připadá odpovědnost na uhlídání 160 kilometrů - vzdálenosti z Prahy do Mariánských lázní. Pokud by se někdo obtěžoval jít pěšky, na pláních a prériích, v lesích a pralesích, v divočině a zejména prázdnotě se tak nabízí přemíra svůdných příležitostí.

      Populárním odrazovým bodem pro pašované karavany zejména Číňanů, Indů, Pakistánců a Poláků je Toronto.  Brodit se přes velká jezera by byl nerozum, lépe tedy zamířit k řece svatého Vavřince, na jejímž opačném břehu je stát New York. V roli převozníků značně bohatnou indiáni – Mohawkové v rezervaci St.Regis.