Česká republika se jednak stala zemí zaslíbenou pro řadu zájemců až z daleké Asie a jednak z ní chtějí odejít někteří příslušníci místní romské menšiny s pradávnými kořeny v oné Asii. Zájemcům o emigraci již nehrozí zastřelení na hranicích, mezinárodní konvence o lidských právech zaručují právo odchodu - ale nikoliv právo příchodu do země, kam by se komu zrovna chtělo. "Amerika má odpovědnost, povinnost mě přijmout a také mi přiznat penzi! Mám na to nárok, jsem politický uprchlík!" v televizi nám tu hřímal rozčilený Rus, odmítnutý nápadník.

      Nikoliv. Zůstává právem suverénních států rozhodnout, koho na své území vpustí. Proto stavba zdi na americko-mexické hranici není srovnatelná s někdejší berlínskou zdí. Ta bránila odchodu vlastních lidí, kdežto ta druhá brání návalu nevítaných cizích hord. USA, země přistěhovalců, ale nadále přijímá a absorbuje největší počet imigrantů. Porovnejme třeba s Japonskem, kde v ještě nepříliš dávné minulosti škrtili trosečníky, dosáhnuvší tamější břehy.

      Čeští Romové si už zkušenost se zavřenými dveřmi okusili jak na severoamerickém kontinentě, tak v západní Evropě, od Velké Británie po Finsko. Samozřejmě, že to není férové, ale taková zkušenost nás přece doprovází celý život. Někdo se narodí do zlaté kolébky a jiný na skládce popele. Lišíme se vzhledem, talentem, mnohým jiným. Jednou z povinností slušného státu má být snaha pokud možno mírnit handikap nestejné startovací čáry. Nevím ale ani o jednom státu, který by vítal zájemce postižené třeba malomocenstvím a dal jim přednost před laureáty Nobelovy ceny.

      Podmínky pro udělení azylu: důkazní břemeno je na žadateli, aby prokázal oprávněnou obavu (well-founded fear) z pronásledování z důvodů politických, etnických, rasových či náboženských. Nestačí tedy pronásledování věřitelem, nerudným sousedem, žárlivou manželkou, agresivní tchyní. Neuspěl by ministr kultury Pavel Dostál postěžováním, že ho v útlém jinošství třískal velebný pán.

      Žadatelé mají požádat o azyl v první zemi, kam se jim podaří proniknout a kde jim už nebude hrozit nebezpečí. Když se v sedmdesátých letech pootevřela hraniční klec v tehdejším Sovětském svazu, mnozí židovští občané, autentičtí i falešní, mířili do Izraele jako pouhé přestupní stanice, z níž by se pak mohli dostat do Ameriky. V roce 1987 izraelská vláda požádala Washington, aby takovýmto azylantům zásadně nevyhovoval.

      Není překvapením, že lidé se chtějí stěhovat za lepším a nikoliv za horším. Poněvadž ekonomická motivace nepostačí k udělení azylu, žadatelé si vymýšlejí někdy až těžko uvěřitelné bajky. Kdysi jsem se potkal s Čechem, jehož alimentační povinnost na pět potomků ho přiměla, aby utekl ze země své plodné činnosti a zvolil svobodu. Analfabeti se pokoušejí prokazovat pronásledování z důvodu jejich údajných politických aktivit. Z ostrova Sri Lanka míří Tamilové do Kanady, vydávajíce se za politické uprchlíky. Třeba byli doopravdy obětí politického pronásledování, ale proč jet z tropů kolem světa k arktickému severu, když to mají pár kilometrů do indického státu Tamil Nadu ke svým soukmenovců stejné řeči, mravů, jazyka, potravy a klimatu? V Kanadě se jim ovšem na sociální podpoře za nicnedělání dostane víc, než v Indii za celodenní lopotu. Nejeden Tamil též doputuje do české kotliny, obdařené pivem a obludnými knedlíky. Neboť lepší neznámý knedlík v útrobách, než známá rýže mimo dosah. Čím větší reputace státu o svém blahobytu a ochotě se o něj podílet, tím ovšem větší je počet zájemců.

      V osmdesátých letech jsem se pustil do zkoumání profilu a motivace tehdy poslední uprchlické vlny.  V otázkách o motivaci (od výlučně neekonomické až po výlučně ekonomickou) jsem se pravdu dozvídal jen s obtížemi. Číšnice mi zdůrazňovala své výlučně politické důvody, ač jakožto údajně aktivní disidentka nikdy neslyšela o Václavu Havlovi či Chartě 77. Oprávněný strach z pronásledování mohli těžko prokazovat občané bývalé ČSSR, vyslouživší si důvěru režimu do té míry, že jim vydal pas a pustil na Západ. Řádně prověření loajální budovatelé socialismu si tedy vymýšleli báchorky o svém údajném utrpení. Naštěstí jim přispěchal na pomoc trestní zákoník zrazeného státu s paragrafem 109: 1. "Kdo bez povolení opustí území republiky, bude potrestán odnětím svobody... 2.Stejně bude potrestán československý občan, který bez povolení zůstane v cizině." A tím usilovatel o azyl získal potřebný důkaz, že v případě nuceného návratu by k pronásledování určitě došlo. Tady to máte černé na bílém.

      V USA má tuto agendu na starost Immigration and Naturalization Service (INS), těšící se oprávněné pověsti té nejméně kompetentní složky federální administrativy. Denně musejí naslouchat až bizárně krášleným výpovědím. Čínský žadatel jim například tvrdil, že v rámci politiky jednoho dítěte na rodinu byl sterilizován a nyní má oprávněný strach, že v případě nuceného návratu bude sterilizován znovu. Zkušenost je taková, že většina uprchlíků si nepotrpí na příliš pravdomluvnosti.

      Případní zájemci o tyto záležitosti nechť sednou ke komputeru a zamíří na webové stránky:

Immigration and Naturalization Service: http://www.usdoj.gov/ins/index.html

American Immigration Center: http://www.us-immigration.com

Immigration Lawyers on the Web: http://www.ilw.com

U.S.State Department: http://travel.state.gov/visaservices.html

K O  N  E  C