Je smyslem českých periodik v exilu zabývat se jednak rodnou zemí, jednak událostmi, jejichž dopad jí nemůže být lhostejný. Na současný svět dolehla globalizace, množí se výkrmny McDonaldů, vzdor protestům a případnému řádění rozvášněných odpůrců globalizace. Žádný, aspoň poněkud racionální, stát nemůže ignorovat hospodářskou situaci ve světě, nemůže si přisvojit roli pštrosa, který zalehne ve snaze splynout s terénem. (Vzdor všeobecnému přesvědčení, pštrosové hlavu do písku nestrkají.) S rozpadem komunismu došlo ke globalizaci zločinu, k transformaci přemnoha aparátčíků v mafiány. Roční objem byznysu s pašováním lidí se odhaduje na 7 miliard dolarů, s pašováním narkotik na 100 až 300 miliard. Velkoexportéři drog v Kolumbii usilují o nákup sovětské ponorky ke snadnějšímu transportu kontrabandu do Ameriky. Miniaturní pacifické ostrovy se staly prádelnami špinavých peněz.

      A ještě větší škody a utrpení působí podnikatelé v oboru mezinárodního terorismu, mohamedánští fundamentalisté -  „fašisté s islámskou tváří“, slovy v USA působícího, britského levicového žurnalisty Christophera Hitchena. Ani Česká republika nemůže spoléhat na pštrosí variantu. Je to členský stát NATO, kandidát na členství v Evropském společenství, je to adresa RFE. I když její budova prozatím unikla explozivním útokům teroristů, české hospodářství již ztrácí denně milióny korun, například na poklesu obratu Českých aerolinií.

      V Literárních novinách (3.října 2001) autor Ladislav Šerý čtenáře nabádá nehledat viníky jen v opačném táboře. Všichni máme podíl na stavu věcí. A proto je nutno také bojovat proti „terorismu státnímu a institucionálnímu.“ Autor zdůrazňuje „odpovědnost bývalých kolonizátorů a dnešních vykořisťovatelů“ a varuje: „Plánuje-li Západ odvetu proti nějakému státu či státům, bude to akt agrese proti neporovnatelně slabšímu, bude to další špinavá válka, další pokus vypořádat se s nebezpečím, které mu reálně hrozí, ale jehož se takto primitivně, hrubou silou, nezbaví.“ A právě v týdnu této publikace, američtí stratégové její analytickou závažnost pominuli a naopak hrubou silou zasáhli, špinavou válku rozpoutali a Taliban rozmetali. Afghánský národ ve své většině si oddychl a zejména ženy se radují. Pro-talibanská televizní stanice Al-Jazeera, v arabském světě dosud značně sledovaná, pominula odvysílat záběry s jásajícími davy v Kabulu.

      Zájemci znalí arabštiny mohou mít k dispozici Encyklopedii Jihadu, 6.000 stran v 11 svazcích, též v CD-ROM verzi. Je to detailní rukověť pro teroristy, jak si počínat se zbraněmi, se semtexem. Jeden svazek, v omezeném vydání, se zabývá výtečnými příležitostmi, které poskytuje biologický a chemický terorismus. Na dobu studené války začínáme vzpomínat s nostalgií. Tehdy proti západnímu světu stál Sovětský svaz, supervelmoc sice atomově ozbrojená, přeozbrojená, s ideologií sice iracionální, ale počínáním racionálním. Komunisté usilovali o globální nadvládu, ale ne za cenu sebedestrukce. Proto věděli, kdy ustoupit – v roce 1948 za krize berlínské, v roce 1963 za krize kubánské. Doktrina MAD (Mutual Assured Destruction), záruka vzájemného zničení, založená na premise, že žádná strana nemíní spáchat sebevraždu, tak v druhé polovině dvacátého století uchránila svět před rozpoutáním velikého válečného konfliktu. Což už teď ale neplatí. Na scéně se objevil terorista, přijímající svou smrt jako dar, s přednostním vstupem do ráje. Jak si počínat s nepřítelem, jímž je především nenávist?

      Freedom House, nezávislá organizace s reputací důsledné nepředpojatosti, právě zveřejnila svou výroční zprávu, hodnocení světa – Freedom in the World 2001–2002: V třetí historické vlně demokratizace začátkem sedmdesátých let, svět islámu a zejména jeho arabská část zůstaly pozadu. Víc než tři čtvrtiny nemuslimských států (145) jsou teď demokratické, zatímco méně než jedna čtvrtina muslimských států (47) je demokratická. Plně svobodný je stát jen jeden (Mali), 18 je částečně svobodných a 28 úplně nesvobodných. Úplně na konci tabulky hodnocení celkem 192 států je těchto 10: Afghánistán (za Talibanu), Irak, Myanmar (drívější Burma), Severní Korea, Libye, Saudská Arábie, Súdán, Syrie a Turkmenistán.

      Většina islámských zemí prozatím nebyla schopna užitečně se pohnout vpřed. Než hledat příčiny ve vlastních řadách, je vždy snadnější obvinit nějaké vnější síly. Obviněn je Západ a především Amerika, jíž Paul Kennedy, známý historik na univerzitě Yale, charakterizoval jako stát v porovnání k jiným státům ten nejmocnější od doby Římského impéria. Ajatoláh Chomejni hodnotil Ameriku jako Velkého Satana, svůdce, vysávajícího vitalitu islámu. Fundamentalisté mají strach z modernizace, hrozící infekcí tradičních hodnot. Centrálním cílem se pak stává vymýcení tzv.westoxication, podvratné, jedovaté hlízy, svůdných chapadel bezvěrců s jejich Coca-Colou, hamburgery, Hollywoodem, hříšnými necudnostmi všeho druhu. A přitom v tak přímočarém zatracení jsou promíchány ambivalentní prvky, kdy se mísí nenávist se závistí a obdivem, hněv se strachem a neschopností porozumění. Občas v televizi vidíme a slyšíme radikálně zanícené mladíky, soptící nenávistí vůči Americe, ale současně přiznávající své ambice dostat se tam na studie.

      V uvažování fundamentalistů stát a ideologie spolu splývají. Víra povznáší a utěšuje, poskytuje vysvětlení, smysl všemu počínání, zaručuje jistoty, vše je najednou tak jednoduché. Ve světě absolutní pravdy není místo pro pochyby. Nepřípustná je víra individuální, jakýkoliv pluralismus. Válka proti svobodě, proti modernímu myšlení – to byly cíle zkázonosných sebevrahů 11.září 2001.

      Thomas L. Friedman v komentári ve formě fiktivního dopisu prezidenta Bushe bin Ladenovi (The New York Times, 12.října 2001) kromě jiného říká: „Vaše jediné poselství muslimskému světu je pouze to, co nenávidíte, ne co byste vytvořil… Vaše do sebe zahleděná, nenávistná verze islámu, která zachází s ženami jako s dobytkem a všechny nemuslimy pokládá za nepřátele, nemá nic společného se slavným údobím islámu a rozhodně takové údobí nepřinese. … Vy nejste nic jiného, než únosce islámu, únosce technologie jiných lidí, únosce hněvu velkého množství arabských národů vůči vlastním vládám. Vy ale vůbec nemáte vizi, nemáte plán k prospěchu vlastních lidí.“

      Tradiční islám rozlišuje svět míru – ten vlastní, mohamedánský, a pak svět války, který mírumilovné souvěrce ohrožuje. Pokud je neohrožuje, mohou tyto světy vedle sebe koexistovat. Radikálové bin Ladenova typu tuto interpretaci zavrhují, s tvrzením, že existuje jen svět války. Bin Laden jako dvaadvacetiletý odešel bojovat do Afghánistánu a vítězství nad sovětskou armádou ho přesvědčilo, že svatí bojovníci jsou nepřemožitelní. Že Bůh mu určil tuto životní dráhu zabíjet co největší počet bezvěrců. Je vykonavatelem vůle Allaha a jen jemu je odpovědný za své počínání. Bin Laden se pokládá za moderní verzi muslimského vojevůdce Saladina, osvoboditele Jeruzaléma, přemožitele Křižáků. Jeho cílem je zrušit roztříštěnost muslimských států, obnovit říši od Pyrenejí po Filipíny, zavést globální kalifát, systém kalifů, následovníků Mohameda, kteří vládli v oblastech islámu od 7. do 13 století. V roce 1988 bin Laden vyhlásil vytvoření Světové islámské fronty a vydal výzvu zabít všechny Američany, provinivší se vládou, kterou si zvolili. Opakovaně zdůraznil zbabělost Američanů, jež pár ztrát ve vlastních řadách přimělo k vyklizení Bejrutu, k evakuaci ze Somálska. Vyjádřil přesvědčení, že několik útoků postačí, aby odtáhli ze všech islámských zemí, načež United States of America se rozpadnou, tak jak se rozpadl Sovětský svaz po porážce v Afghánistánu.

      A ono ne. „Realita porazila sen,“ píše výtečný komentátor Charles Krauthammer (Time, 24.prosince 2001). George W.Bush je nikoliv lichotivě či neoprávněně přirovnáván k prezidentskému předchůdci Ronaldu Reaganovi: žádný to intelektuál, spíš tvor přímočarý, bez sklonů absorbovat detaily a topit se v nuancích. Reagan zavrhl poválečnou doktrinu tzv. containment (to contain = zadržovat, omezit, krotit) a místo pasivity se pustil do dřív nevídaných iniciativ, které se značně zasloužily o zánik komunismu. Teď po 11.září a po původních otázkách národa, proč  tohle se nám stalo, proč nás mohamedáni tolik nenávidí, musíme je přesvědčit, vysvětlit, víc jim pomáhat, Bush rovněž opustil staronovou verzi containment a zahájil protiútok, prozatím s vynikajícím výsledkem.  Během devíti týdnů zničil nebezpečný, nepřátelský režim Talibanu v nepřístupném terénu víc než jedenáct tisíc mil daleko. Místo omluv, vysvětlování, smířlivé ruky nabízení, na pořad přišly bombardéry a pořádný výprask. Došlo tak i k rozmetání báze mezinárodní organizace Al-Qaeda, všech jejích teroristických učilišť na území Afghánistánu. Její bojovníci, ať už pobiti, pochytáni či poschováni v norách nebo na útěku, si nové kempy hned tak snadno nezbudují. Nikterak se již nehrnou davy nadšených dobrovolníků do těchto řad. Al-Qaeda se již ale rozrostla v multinárodní podnik, decentralizovanou organizaci se svými kádry a podpůrci v řadě zemí, všichni spjati mesiášskou vírou v islámskou svatou válku. Jenže státy, jakkoliv sympatizující s takovými ambicemi, nikterak nepřehlédly třeskutý precedent s kolapsem talibanských fanatiků. Však již i media v arabském světě začínají přelaďovat k méně sebevědomé melodii. Vypařuje se mýtus neporazitelnosti, ať už kalif bin Laden vypustil svou černou duši ve vydlabaných jeskyních či někde někam prchá. A jak poznamenává komentátor Krauthammer, tento islámský fundamentalismus, i když ještě poražen není, pořádně zasažen již je. Jestliže bin Laden uskutečnoval vůli Allaha – jediného, výlučného to Boha a teď tento pořádný výprask, není teď něco s Allahovým pověřením jaksi v nepořádku? Po orgiích náboženského triumfu, nadšení ze zkázy 11.září, poslední bin Ladenovo televizní poselství z prosince 2001 vyznělo zdaleka míň jásavě.

      V tomto poselství bin Laden tuze zdůrazňoval palestinský problém – téma dřív jím zpravidla opomíjené. K témuž tématu též značně přilnul Saddam Hussein, když se před deseti lety dostal do svízelné situace. Fundamentalisté jsou svou loajalitou upjati k Bohu. Hussein velmi tvrdě vyžaduje loajalitu vůči své osobě. Takže Bůh je vlastně jeho konkurent. S islámskými extrémisty se na domácí půdě zachází různě. V únoru 1982 syrský prezident Hafez al-Assad se s nimi jednou provždy vypořádal doslovným vyhlazením města jménem Hama, jejich báze v zemi. Zabil jich odhadem 25 tisíc a od té doby byl pokoj od tohoto druhu mesiášství.

      Jak bin Laden, tak Saddam Hussein jsou obratní tvůrci mýtů: jeden v roli bájného proroka, druhý v roli otce vlasti, který, ač nevoják, se povýšil na polního maršálka. Hussein modernizátor nepřikazuje ženám nosit škrabošky a balit se do pytlovitých hávů, nezakazuje konzumpci alkoholu na veřejnosti a snaží se z Iraku vytvořit homogenní, mocný, po zuby vyzbrojený stát - i když to vyžaduje potlačování Ši-ítů, většiny (55%) všeho obyvatelstva. Sekulárního diktátora pojí s náboženským extrémistou nenávist vůči USA. Zatímco by na domácí půdě fundamentalisty krutě pronásledoval, v jejich škodlivých akcích v zahraničí je už řadu let podporuje. Například Ramzi Yousef, hlavní z pachatelů, kteří v únoru 1993 dopravili třaskaviny a notně poškodili World Trade Center, přijel do New Yorku s falešnými, v Iráku vyrobenými doklady. Jeho parnerovi Abdulu Yasinovi se podařilo vrátit do Iráku a údajně setrvává v Bagdádu. Mohamed Atta, hlavní sebevražedná postava 11.září, a Farouk Hijazi, vysoký důstojník irácké špionážní služby, spolu udržovali pilný kontakt. (Iráčtí agenti, bez pomoci fundamentalistů, se v dubnu 1993 pokusili zavraždit tehdejšího prezidenta George H.W. Bushe za jeho návštěvy v Kuvajtu.) Irak rovněž trénoval své lidi v afghánských táborech Al-Qaedy.

      Irak představuje daleko větší nebezpečí než Al-Qaeda. V prosinci 2001 inženýr, který pracoval jako chemik v iráckých zbrojovkách, předal Richardu Butlerovi, pověřenci OSN, dokumenty o 150 tajných projektech atomových, biologických a chemických zbraní – což dohoda o příměří z roku 1991 zakazuje. Opakované porušování dohody opravňuje USA a celou koalici pokládat situaci za pokračování válečného stavu.  Podle průzkumu amerického veřejného mínění (z 21.prosince 2001 – The Washington Post a TV společnost ABC), 61% dotázaných projevila přesvědčení, že boj proti terorismu nebude úspěšný, dokud nebude svržen Hussein, a 72% vyjádřilo podporu k dosažení tohoto cíle. Evropští spojenci jakož i americký Colin Powell, ministr zahraničních věcí, nesouhlasí s takovými kroky. (Však Powell se značně zasloužil, že Husseinův režim je stále u moci. V závěrečné fázi vítězné války vetoval iniciativu zničit elitní Republikánskou gardu, hlavní oporu Husseinova režimu, dovolil Husseinovi disponovat helikoptérami, ničícími ohniska protivládního odporu, odmítl táhnout na Bagdád - a když Kurdové na severu země povstali, Washington je nechal na holičkách.)

      Optimisté doufají, že Washington začne důrazně podporovat iráckou opozici, zejména Irácký národní kongres (INC). Když nastalo tažení proti Talibanu, afghánská Severní aliance kontrolovala necelou desetinku území. Kurdové na severu Iráku dominují na celé čtvrtině území Iráku. Tažení proti Husseinovi by mělo začít na jihu Ší-itů. Potom postupovat z obou směrů k Bagdádu, jehož obyvatelstvo ve své velké většině rovněž nenávidí hanebný despotický režim. Než aby ale mohlo dojít k úspěšné realizaci takového scénáře, opozice INC musí mít záruky, že Američané to myslí vážně – ne jako v roce 1991, když nepřátele Husseina nechali na holičkách.

      Fundamentalistům, jimž se tu a tam podaří způsobit i velké škody, jejich fanatismus k vrcholnému vítězství určitě nepostačí. Když už nic jiného, chybí jim zázemí aspoň jednoho moderního, úspěšně fungujícího státu. Debakl Talibanu nelze pokládat za finální vítězství. Lze ho však přirovnat k úspěšné invazi Normandie.