V antickém Řecku občané pokládali chorobu za kletbu. Poněvadž smyslem života byl princip kalokagathia - ideál perfektní rovnováhy mezi fyzickou a psychickou pohodou, se sympatiemi posuzovali řešení zvané euthanasia - slovo složené z eu (dobré) a thanatos (smrt). V Athénách a nejen tam, příslušný soudní úředník  skladoval jed a ten vydal na požádání občanům – pokud shledal jejich požadavek oprávněným.

       Advent křesťanství znamenal podstatnou změnu.  Došlo k zatracení aktu sebevraždy a sebevrahům byl odepřen křesťanský pohřeb.  (Však proto se dvojnásobná sebevražda následníka habsburského trůnu Rudolfa  a jeho milenky musela zakamuflovat do podoby nešťastné náhody.) Křesťanům byla tak odepřena volba dobrovolně ukončit život. To zůstalo výlučnou doménou Boha, bez ohledu, kolik se pozemšťan trápil a tuze dychtil své trápení ukončit.

       Názory na sebevraždu se značně změnily  v době renezance. Například Thomas Moore ve svém veledíle Utopia (1516) prezentoval svou ideální společnost, v níž euthanasie bude mít své legitimní místo. Skotský filozof David Hume ve svém eseji Of Suicide (1777) rovněž obhajoval právo na sebevraždu, za podmínek, že „život se stal břemenem.“ V devatenáctém století řada myslitelů včetně některých lékařů se tímto předmětem začala důkladně zaobírat. A od té doby tak činíme dodnes.

       Námitky etické, náboženské, právní, praktické:

       Život je dar od Boha a jen On rozhoduje o jeho ukončení. Utrpení, které doprovází poslední okamžiky života, dotyčného přibližuje k Bohu, tak jak se vykupitelským sebeobětováním Kristus přiblížil k Bohu Otci, tím že poslechl jeho vůli – tak nějak že to je. Tento podle mého vkusu hodně středověký způsob uvažování znovu potvrdil Vatikán (Svatá kongregace ve věci doktríny víry) dne 5.května 1980. Rovněž islám zakazuje sebevraždu. Proto ti přečetní terorističtí sebevrahové si říkají – a tak je jim jejich souvěrci říkáno, že jsou martyrs čili „mučedníci“ – nelogická, nesmyslná sebecharakterizace. A zdůvodňují své sebedestruktivní a vražedné akce tvrzením, že tak činí na „obhajobu islámu“, údajně ohroženého. Takže to sebevražda není, nepřijdou do pekla, ale hnedky pojuchají do ráje, do objetí 72 spanilých pannen , ne více či méně, jejichž panenství se po milování vždy automaticky obnoví. Předpokládám, že některá východní náboženství, zejména hinduismus s jeho vírou v reinkarnace, mají jiný názor. Však též existují přesvědčení, že my lidé jsme především psychická, duševní stvoření, která na sebe občas berou lidskou podobu – s vědomím/vírou, že ta která naše pozemská podoba není navždy finální.

       Etické, nenáboženské odmítnutí euthanasie může být zdůvodňováno tak, že život je dar, jehož si podarovaný musí vážit až do případně hodně trpkého konce.

       Proti tomu námitka: dar je to nezřídka problematický – například narození z incestu, ze surového znásilnění, v naprosto nefunkční rodině, jako ubohý mrzáček, místo rukou jen zakrnělé ploutve.

       Námitka jiná: jestliže je mi něco darováno, nad tím darem získávám absolutní dispoziční právo. Podarovaná věc je moje, mohu s ní nakládat, jak chci.

       Další bod: jestliže se zejména v této moderní době tolik zdůrazňuje princip „quality of life“, a většina států v západní civilizaci již zakázala trest smrti, a tam kde k jeho zákazu ještě nedošlo, velmi se prosazuje zákaz onoho tzv. cruel and unusual punishment, jestliže vteřina při výkonu popravy je krutá, ono trápení beznadějně, dlouhodobě umírající osoby kruté není?

       Odpůrci euthanasie zdůrazňují nebezpečí, že legalizací dojde k jejímu zneužívání.

       Ovšem zneužít se dá téměř vše. S tímto druhem uvažování bychom měli zakázat jízdu motorovými vozidly, jež vedou pravidelně k přemnoha neštěstím, katastrofám, způsobeným ať už úmyslně či z nedbalosti. Od toho máme zákony, aby ke zneužívání nedocházelo či aby se aspoň jejich výskyt omezil: minimální věková hranice, zkouška, kterou žadatelé o řidičský průkaz musí absolvovat, zkouška technické schopnosti vozidla, stanovená maximální rychlost, předpisy proti řízení pod vlivem alkoholu, atd. Stejně tak může zákon zabraňovat zneužívání euthanasie podrobnými předpisy mandatorní procedury - dva lékaři, potvrdit beznadějnost stavu, souhlas pacienta při plném vědomí, vyloučení zištného motivu, atd.

       Rozlišovat mezi aktem s pomocí či bez pomoci druhé osoby. V případě solitárního činu, trestnost v případě úspěchu (smrt) nepřipadá v úvahu, ale potrestán by mohl být neúspěšný sebevrah. Není mi známo, že by v racionálně fungujících společnostech docházelo k takovým trestním sankcím: nanejvýš příkaz hospitalizace v psychiatrických ústavech.

       Teď k osobě asistující: je to lékař či lajk? Osoba příbuzná či cizí?

       Velmi důležité: jak se vyjádřil pacient, měl možnost a schopnost se vyjádřit?

Literatura na tato témata je veleznačná, stačí konzultovat např. Bailey, Don. The Challenge of Euthanasia: an Annotated Bibliography
Poteed, Howard. Death and Dying: Bibliography
Triche, Charles W. The Euthanasia Controversy: Bibliography

       A.B.Downing a Barnara Smoker (eds.) v knize Voluntary Euthanasia: Experts Debate the Right to Die (London: Peter Owen, 1986) se zabývají situací ve Velké Británii. V roce 1936 Arthur Ponsonby předložil ve Sněmovně lordů návrh zákona na legalizaci dobrovolné (voluntary) euthanasie. – (Nabízí se otázka: jestliže se rozlišuje euthanasie dobrovolná, jak potom vypadá ta nedobrovolná (involuntary). Jestliže je nedobrovolná, je to pak nevyžadované zabití obětí čili nejspíš vražda. Proto příhodnější termín by bylo „pasivní“ – například odpojením aparatury, udržující pacienta v bezvědomí ve vegetativním stavu.) Ve Sněmovně lordů zákon neprošel a tentýž osud postihl následující pokusy v roce 1969 a 1976, jakkoliv přibývá jeho příznivců jak v odborných, tak laických řadách, domáhajících se morálního práva na důstojnou a milosrdnou smrt (dignified and merciful death) a aby toto právo bylo inkorporováno do Všeobecné deklarace lidských práv, kterou OSN přijala v dávném již roce 1948.

       Přibývá Společností pro dobrovolnou euthanasii (Societies for Voluntary Euthanasia) v převážně evropských zemích a také v USA, Kanadě, Austrálii, Novém Zélandu, Jižní Africe, Kolumbii a Indii.

       Od roku 1957, akt tzv.compassionate killing (zabití z milosti, ze soucitu) britské soudy neposuzují jako trestní čin vraždy (za níž se věšelo – Angličané hrozně rádi a hodně věšívali), ale jako pouhé zabití. Naprostá většina odsouzených (90 procent) dostává tresty jen podmínečné, nezřídka se soudcovým vyjádřením kondolence, upřímné soustrasti.

       Ale legalizaci euthanasie se tam nadále tvrdě brání, jak potvrzuje ta najčerstvější zpráva (The New York Times, 30.listopadu 2001). Sněmovna lordů jako nejvyšší soudní stolice v zemi znovu potvrdila trvající zákaz euthanasie zamítnutím žádosti nevyléčitelné, paralyzované ženy (Diane Pretty, věk 43), aby jí její manžel pomohl zemřít.

       V knize Lawrence P.Ulricha The Patient Self-Determination Act (Georgetown University Press, 1999) se dozvídáme podrobnosti o novém zákonu v USA, který Kongres přijal s platností od začátku roku 1991. (Není bez zajímavosti, že v obsáhlém věcném resjtříku – strany 325-351 – se slovo „euthanasia“ vůbec nevyskytuje. Lze tam ale nalézt termín „end-of-life decisions“.) Tento zákon nařizuje zdravotnickým  zařízením písemně informovat pacienty při přijetí o jejich právu přijmout či odmítnout tu kterou proceduru. Pacient má tak pozitivní rozhodovací právo (positive self-determination) jakož i toto právo negativní (negative self-determination), což v tomto případě pak může znamenat smrt, ke které svou nečinností lékař přispěje, jakkoliv zákon euthanasii zakazuje.

       V této souvislosti je důležité rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 1997 (Vacco v.Quill, 117 S.Ct.2293), připouštějící oprávněnost vysoké dávky medikace, která urychlí smrt terminálně chorého  pacienta. („Court´s majority opinion that pain medication, even if in high dose which might shorten the life of the patient, is an appropriate way to address the needs of patients in end-of-life situations.“)

       Tento přístup musí být ospravedlněn tzv. principem dvojího účinku (the principle of double effect). Za uváženou by stálo podívat se na knihu Beauchamps (ed.). Intending Death: The Ethics of Assisted Suicide and Euthanasia (Prentice-Hall, 1996).

       Velké mediální pozornosti se dostalo případu 21leté Karen Ann Quinlanové ve státě New Jersey, která v roce 1975 po použití drog upadla do trvalého, beznadějného komatu. Její otec zažádal o ukončení jejího vegetativní existence. Soud první stolice nevyhověl. Odvolací soud rozhodnutí zvrátil (s odůvodněním, že ústavní právo na soukromí - right to privacy zahrnuje i právo odmítnout léčbu, což ovšem léčbou vůbec nebylo a býti nemohlo).

       Dosud největší krok ve směru legalizace euthanasie udělalo Nizozemsko. Jeho trestní zákon v článku 293 sice nadále pokládá za trestné napomáhání k sebevraždě, s výjimkou lékařů, kteří mají právo poskytnoust smrtelnou injekci umírajícímu pacientovi na jeho přání. V roce 1981 soud v Rotterdamu stanovil 10 pravidel, jež nutno dodržovat (1.nesnesitelné utrpení, 2.musí být trvalé, nikoliv jen dočasné, 3.pacientovo rozhodnutí musí být dobrovolné, při plném vědomí,4….).

       Podmínka č.1 zřejmě nebyla splněna v případě Dr.Philipa Sutoriuse, který v roce 1998 pomohl zemřít bývalému senátorovi jménem Edward Brongersma. Odvolací soud v Amsterodamu rozhodl v neprospěch lékaře (NYU, 9.prosince 2001). Mluvčí soudu prohlásila, že pacient (který se špatně pohyboval, trpěl závratěmi, neudržel moč) chtěl zemřít jen proto, že ho už nebavilo žít. Soud shledal lékaře vinným, ale upustil od potrestání. Holandská lékařská komora družující 33.000 lékařů se vyjádřila o rozsudku jako poněkud přísném, ale připustila, že Dr.Sutorius rovněž poněkud překročil hranici zákona.