Luigi Pirandello ve svých dramatech zdůrazňoval, že každý má svou pravdu, a dle českého dramatika Pavla Kohouta, pravda o minulosti se vlastně nedá zjistit. Jakkoliv lze s takovým relativismem nesouhlasit, tolik přiznejme, že skutečnostem i z doby té nejčerstvější se dostává nejednoznačného, někdy i hodně odlišného hodnocení. Například ten který volební výsledek či převrat někoho potěšil a někoho poděsil. Barvoslepý poctivě popíše nesprávné barvy a osoba mentálně, ideologicky zaslepená je nezviklatelně přesvědčena o svých pravdách. Řada komentátorů v arabských mediích za pachatele teroristického útoku 11.září v New Yorku označila Izrael, sionisty, a někteří přispěchali s verzí, že pachatelem byl sám prezident Bush, v úsilí vylepšit své politické postavení. Stejně tak po zveřejnění videozáznamu z dýchánku bin Ladena v Kandaháru, jeho pravost byla šmahem odmítnuta jako padělek.

       V dávnověku svého mládí, otec dívky, jíž jsem se dlouhodobě dvořil a pak vstoupil do milosrdně krátkodobovém manželství, se se mnou pravidelně hádal. Ne o dokonalosti svého drahouška, ale o stavu světa. Když jsem nesouhlasil s jeho tvrzením, že klokani hopsají na Novém Zélandě a nikoliv v Austrálii, odrovnal mě svým oblíbeným trumfem "Hele, nic mi nevykládej, ještě jsi v životě nevydělal ani korunu." Nic jiného mi nezbylo, než přikývnout a myslet si své. Posléze jsem šel bránit vlast lopatou a krumpáčem v uniformě Černých baronů. Když náš politruk dostal prostořekou otázku, proč Stalin mohl tolik vraždit a strana tolik mlčela, s ošemetností se vypořádal odkazem na Ameriku a její někdejší lynčování černochů.. Každý z nás, komu osud nadělil budování vědeckého socialismu, jistě okusil a musel spolknout takové slasti. Jak v takové situaci reagovat? Záleží na závažnosti sporu, na temperamentu nehorázostmi tupeného, na případně nepříznivém dopadu verbální vzpoury. Třeba z toho bude jen společenská disharmonie jepičího trvání, třeba ale i pořádná kádrová, existenční katastrofa.

       Ještě obtížnější než dohoda o tom kterém faktu je interpretace jeho příčin, proč se tak stalo. A na scénu vstupuje Konspirace se svou předností, ba i půvabem své nevyvratitelnosti, nikterak neznicotnitelné fundamentálním faktem, že jde o tvrzení nedokázané, nedokazatelné. Přece víme, že na každém šprochu pravdy bývá trochu a proč tedy aspoň trochu nevěřit, že  porodními bábami sametu byli Chartisté spolu s StB a KGB, že na spoušti v New Yorku se aspoň trochu rovněž nepodílel Izrael a Bush.

       Rok 1989, tento annus mirabilis,k poctě přesně dvoustého výročí francouzské revoluce, nepředvídala ani jedna, jakkoliv výtečně financovaná špionážní organizace. Pokud vím, nejblíž se ke správné analýze přiblížil Zbigniew Brzezinski, můj bývalý učitel na Kolumbijské univerzitě. Teď, začátkem nového tisíciletí, nám do klína dopadnuvší mohamedánský fundamentailismus tak zcela nepřekvapil, ale jeho smrtonosná razance však ano. Když jsem si před lety v Americe dobíral Ivana Svitáka a připomněl mu jeho někdejší horování pro Maocetunga, strůjce tolika zkázonosných nesmyslů, které stály život aspoň třiceti miliónů obětí velkého skoku vzad a velké kulturní revoluční devastace, náš český či spíš slezský bouřlivák se vytáčel s odkazem na “zlomyslnou lest dějin.”

       Ano, Osud, pokud připustíme jeho autonomní existenci, se nezřídka prezentuje s dost perverzním smyslem pro humor. V reakci na sovětskou invazi Afghánistánu v roce 1979, Američané vydatně zásobovali bránící se domorodce a zejména rakety Stinger se staly rozhodujícím hřebíkem do rakve porážky Rudé armády. Po jejím potupném odchodu, v devastované zemi tyto zbraně zůstaly a ve vakuu a z chaosu se zrodil Taliban. Nyní, po jeho porážce, v Kabulu přistávají letadla s ruskými posádkami v roli spoludohližitelů na následky spouště. Bushův idol Ronald Reagan se o rozpad Říše zla tuze zasloužil všemožnými kroky, též ekonomické povahy: zpřísněním embarga na vývoz technologie, zobtížněním přístupu na západní trhy, snížením možnosti získávat zahraniční úvěry, zbrojením, na něž Moskva nemohla stačit, a značným tlakem na Saudskou Arábii zvýšit produkci ropy a tak snížit její cenu ve světě. A s každým poklesem ceny o jeden dolar za barel putovalo ročně do kremelských kufrů o jednu miliardu dolarů méně, což tuze ubližovalo pětiletkám dopředu naplánovaného hospodářství. George Bush, syn ex-prezidenta a rovněž bývalého šéfa CIA, teď pokládá Vladimíra Putina, bývalého důstojníka KGB, za “strategického partnera.” Putin, jemuž mohamedánský fundamentalismus působí rovněž značné potíže, se uvolil zvýšit produkci ropy a tak snížit závislost USA na Saudské Arábii. A tím de facto zvýšit riziko americké závislosti na Rusku dodávkami tak významného, nepominutelného zdroje.

       Anglicky se tomu říká law of unintended consequences - zákon neúmyslných, nedomýšlených následků, když se totiž něco povede úplně jinak a s vynaloženým úsilím se udělá víc škody než užitku. Ochráncům životního prostředí se podařilo prosadit zákaz používání přípravku DDT, jímž se zejména v Asii po letech úsilí vymýtila  malárie. Teď bez DDT, malárie se navrátila a ročně zabije milión lidí. Předseda Mao poručil vymlátit zrní požírající ptactvo, s výsledkem, že bez ptactva značně přibylo hmyzu a neméně značně ubylo zrní. Gorbačovovo tažení proti vodce se zasloužilo o vzrůst spotřeby samohonky a o další pokles beztoho již bídné zdravotní úrovně národa.  Ve dvacátých letech mravokárci ve Spojených státech prosadili prohibici, čímž se zasloužili o rekordní přitažlivost zakázaného ovoce a nedojít za Roosevelta k odvolání tohoto nesmyslu, národ by se snad byl upil k smrti. V současné době  v USA zákaz kouření ve veřejných prostorách se již stal normou. V Kalifornii, avantgardním státu v prosazování  bizárních novot, již platí zákon, trestající eventualitu druhotného (second hand) kouření, když by se někdo někde nadechl vzduchu promíseného stopou tabákového dýmu. Zapálit si tam cigaretu v městském parku a šup s provinilcem do šatlavy. Kuřáci aby si začali připomínat úděl prvotních křesťanů, zaháněných do katakomb. Tabákové firmy teď postihují rány biblických proporcí. Platí jak zákaz inzerce, tak příkaz zřízení fondu, z něhož financovat protikuřácká opatření. Federální vláda za Clintonova prezidentování vyrukovala se žalobami. Čtyři největší výrobci podepsali se 46 státy (z 50) mimosoudní vyrovnání se závazkem zaplatit 206 miliard dolarů jako náhradu škody na způsobeném zdraví veřejnosti a vůbec nepomohly námitky, že provinilci už na daních zaplatili obnosy mnohonásobně převyšující léčebné výdaje. Další americkou specialitou jsou tzv.punitive awards, trestat žalovanou stranu nejen povinností nahradit škodu, například 100 dolarů za polámanou koloběžku, ale i extra sumou, třeba miliónem, jako trest za hanebnost polámání koloběžky. Tímto metrem měřil soud na Floridě, když rozhodl potrestat tabákový průmysl kolosálním obnosem 145 miliard dolarů (v korunách 5,800,000,000.000). Žalobci, dlouhodobému vytrvalému kuřáku cigaret Marlboro, trpícímu rakovinou plic, soud v Kalifornii přiznal náhradu škody v surrealistické výši 3 miliard dolarů (120 miliard Kč) a žalovaná strana Philip Morris marně zamítala, že žalobce, člověk racionální, gramotný (povoláním makléř na burze) jistě byl schopen porozumět zřetelně natištěnému varování na každé z krabiček, že kouření není zdraví příliš prospěšné. Precedent s tak náramnou štědrostí láká imitátory a takových žalob se již vyrojilo přes tisíc pět set. Co se tedy stalo s bičovanými společnostmi, jaký je jejich zdravotní stav, proč ještě nejsou pod drnem? Ony značně prosperují. Philip Morris, největší výrobce cigaret na světě,  se v roce 2000 dokonce stal na Wall Streetu naprostou jedničkou, nejúspěšnější firmou, jejíž hodnota akcií se téměř zdvojnásobila (vzrůst o 91%). Není malou ironií, že tak jako kuřák se obtížně zbavuje svého zlozvyku, stejnou závislost si státy vypěstovaly na přísunu očekávaných miliard, zakalkulovaly je do rozpočtu, spoléhají na ně – a tudíž je v jejich eminentním zájmu, aby povinní plátci dál prosperovali a svou prosperitou mohli dostát svým závazkům.

       Jak si pak troufnout na roli prognostiků, proroků? Astronomové dovedou předpovědět zrod nebeského tělesa miliardu kilometrů vzdáleného, kdežto mudrcové, zabývající se pozemskými záležitostmi, si počínají s daleko menší zručností. Prezident britské vědecké společnosti ujistil v roce 1895 laickou veřejnost, že stroje těžší než vzduch nikdy nebudou schopny vzletu, že rádio nemá budoucnost (1897), že Roentgenovy paprsky jsou sprostý podvod (1900). Hollywoodský mogul Zanuck v roce 1946 přesvědčoval filmové producenty, že televize je zcela bezperspektivní - lidé přece nebudou chtít čučet na malou bednu. Před pouhými dvaceti lety na konferenci v New Yorku specialisté dumali o budoucích krocích lidstva, aniž je napadla novinka v podobě dvou písmen - P.C., personal computer. Nikita Chruščov slíbil předehnat Ameriku ve výrobě spotřebních statků v roce 1970. Alexej Kosygin předvídal výměnný kurs jednoho rublu za deset dolarů. Přibývá věštců apokalyps. V sedmdesátých letech mudrcové z tzv.Římského klubu sepsali scénář o téměř nevyhnutelném zániku lidstva - nadmíra populace, ekologická devastace, vyčerpání zdrojů, v roce 1992 už nebude k mání ani kapka ropy.

       Václav Havel sice varoval (1990), že reálný socialismus  zapustil v národě hlubší kořeny, než si je kdo ochoten přiznat, nicméně předpověděl, že do sedmi let takový handicap pomine. Málo pozornosti se dostalo varování slavného francouzského historika Fernanda Braudela, přirovnávajícího dějinný proces k pohybu řeky: vody na povrchu jsou značně rychlejší než ty v hlubinách. Též si zaslouží připomenout meditaci Williama Faulknera, že minulost nebývá tak úplně mrtvá. Ona totiž nebývá ani úplně minulá.

       I když se historie nikdy zas tak příliš přesně neopakuje, lze se z ní poučit. Aspoň bychom si ji měli pamatovat, že pohodlná amnézie bývá vítaným spolupachatelem nehodných sil. Pět minut od manilského mezinárodního letiště si spěchající cestující můžou prohlédnout ANG NAYONG FILIPINO, Filipíny v kostce na čtyřiceti hektarech, s typickou architekturou od provincie k provincii, její produkty, její lidi.Takový nápad se již uskutečnil i v jiných částech světa. Pokusí se někdy někdo zakonzervovat nejen stavení, ale i ducha doby? Co tak vytvořit skanzen totality, tehdy mě napadlo a krátce poté se dočetl o podnikavci v bývalé Dederónii, realizujícím právě takový nápad - zoologickou zahradu vědeckého socialismu. U rezervace závory, za nimi příležitost vychutnat totalitní časy. V restauracích sprostá obsluha,  fronty před obchody s prázdnými pulty, na rozích policie, kontroly se všemi slastmi standardního občanského ponižování. Za příplatek též možno inkasovat pár facek a pár hodin pobytu v kobce předběžného zadržení. Co třeba k osvěžení paměti též zavést kvartální vzpomínkové dny? Jaro, léto, podzim, zima, čtyřikrát do roka si totalitu připomenout, zopakovat se vším všudy, s hovadinami v tisku, rozhlase, televizi, a disciplinovaně jít jásat do průvodu s mávátky. Výtečné antinostalgicum, účinný přípravek proti amnézii.

       S minulostí lze naložit všelijak: zakonzervovat ji, vzkřísit, hledat v ní inspiraci k svému dalšímu počínání. Slávu, bohatství své historie, zpravidla zdůrazňují ty národy, jejichž současné výkony jen těžko mohou být zdrojem chlouby. Spojené státy americké, relativně mladičká republika s nejstarší fungující ústavou kdekoliv, si to své neveliké dějinné dědictví snaží udržovat s důkladností, nad níž aby Evropan kroutil hlavou. V Plymouthu, stát Massachusetts, místu vylodění prvních Poutníků v roce 1619, turisté se pokoušejí ve skazenu dorozumívat a konverzace vázne. Údajní obyvatelé osady - ve skutečnosti studenti, výtečně obeznámení s historickými reáliemi - odpovídají starodávnou angličtinou pouze na otázky, zvládnutelné zkušeností doby odjezdu z Evropy. Takže, nevybaveni hodinkami, nerozumějí otázce, od kolika do kolika hodin že pracují ve stáji či koželužně, a tím méně mohou posloužit názorem na osobnost ještě nenarozeného George Washingtona. Konverzačnímu zádrhelu jsem odpomohl tehdy čerstvými zprávami o pražské defenestraci. Jména hradních fukcionářů Martinice a Slavaty jim sice nic neříkala, ale věděli, že umřel král Matyáš, že v Čechách došlo k volbě Zimního krále Fredericka. Tento zeť anglického krále Jamese I. nebyl schopen nic kloudného podniknout a jeho tchán nebyl ochotem českému království nikterak pomoci. Ha, že by předzvěst Mnichova 1938, měl jsem na jazyku, ale nevyslovil.

       Z nepovedené zkušenosti se můžeme někdy nejen poučit, ale jejího pokračování se vyvarovat. Tak jak dovedli Poláci, Maďaři, na rozdíl od nás. Začnu tímto: snad většinu národů  provází mýtus, že odněkud přišly. Národ český navíc doprovází snadno dokazatelná historická realita, že se z něho už po staletí také značně odchází. Od doby  bělohorského debaklu, nikdy se pro exil nerozhodlo tolik našinců jako v druhé polovině dvacátého století.

       V dnešní době snad není rodiny, jejíž příslušník či aspoň přítel, známý, by nebyl emigroval. V devadesátých letech jsme začali do rodného prostředí přijíždět.. Původní domorodá reakce – OBDIV, jací jsme to byli pašáci, že se nebáli odejít a co všechno jsme docílili – nemohla ovšem trvat věčně. Zřetelněji se začalo objevovat něco v podobě ZÁVISTI, jak že jsme to prima vyžrali a přitom je v tom doma nechali, zradili a oni si to museli odtrpět. Případně prosákly i symptomy NENÁVISTI, s intenzivnější dávkou pelyňku. Pak nebyla a dosud není nouze na nelichotivé generalizace o „národu nepoctivců a závistivců“ na jedné straně, a o „emigrantech, co tam jezdí se vytahovat a vyžírat“ na straně druhé.

       Jak se má cítit celoživotně konformní občan v paneláku při pomyšlení, že z jeho nenápadného spolužáka se stal multimilionář v Kalifornii? Při mých občasných přednáškách v České republice posluchače vždy nejvíc zaujaly zprávy o emigrantech neúspěšných, jimž se to na Západě nepovedlo. Tím já jim vlastně poskytoval dodatečné ujištění o správnosti rozhodnutí, kdysi do exilu neodejít, když ještě byla příležitost.

       V programui Tobogan, před diváky natáčený rozhlasem, mě konferenciér začal zpovídat a já povídal o exotických končinách, o všem možném. Načež přišly dotazy posluchačů, první byl tento: „Za čí peníze jste vystudoval?“ Hlas natolik nepříjemně podezíravý, že mě málem ponoukl k výmyslu o financování imperialistickými, ideově rozvratnými centry. Řekl jsem ale po pravdě, že stipendium jsem neměl, vystudoval jsem za své peníze a ty jsem získal číšničením u Vašatů na Manhattanu. Dotaz v jiném rozhlasovém intervew: „Jaké máte auto, značku, model, kubaturu?“ Odpovídám, že auta mám dvě, každé z nich má čtyři kola, ale další podrobnosti neznám, stejně jako neznám značku bot, jež si beru, když chci jít pěšky a ne někam se vozit. „Proč se sem nevrátíte natrvalo, vždyť tady byste byl tady bohatý!“

       Jak měřit bohatost, docílení smyslu života? Vzdálenost, jež nás dělí – ne mentalitou, zažitými zkušenostmi, ale pouhým počtem kilometrů - se již smrštila na osmihodinový pobyt na palubě.  Jsme již důkladně zglobalizováni a bude nám souzeno se stejně těšit a netěšit na události, které nám rok 2002 přinese, a vzájemně si přát, aby nehýřily značnými dramatickými zážitky.