Koncem dvacátých let Washington uzavřel s řadou zemí včetně tehdejšího Československa bilaterální smlouvu o vzájemném nabývání a pozbývání občanství. Takže Američan naturalizací například v Albánii přestal být Američanem, a Albánec naturalizací v USA - věru častější případ - se stal Američanem. Takto i my čeští emigranti jsme pozbyli občanství země, v níž se narodili a posléze z ní upláchli. Jenže před několika lety Nejvyšší soud ve Washingtonu tuto sérii smluv prohlásil za protiústavní a tak přiměl americkou vládu, aby je vypověděla. Od příslušných partnerů se pak očekával reciproční krok. Státy včetně Albánie souhlasily, leč České republice se do takového, v národě nepopulárního, kroku vůbec nechtělo a záležitost nadále visela ve vzduchoprázdnu.

       Tlaku z Washingtonu jakož i negativní zahraniční publicity přibývalo, Praha se konečně rozhoupala přistoupit na zrušení smlouvy a výsledkem byl zákon č. 193/99 Sb. Krajanský tisk uveřejnil podrobnosti postupu jakož i ujištění diplomatických mluvčích ČR, že to bude jednoduchá procedura.

       Řada z nás, v USA naturalizovaných, si zažádala o navrácení původního občanství. Procedura, do níž jsem se pustil v listopadu 1999 příliš jednoduše nevypadala: formuláře, žádosti, notářská ověření, superlegalizace, vše doručovat jako certified mail, a poplatky, poplatky. Vyžadovalo se matriční dokumenty českého původu předložit v originále nebo nechat za poplatek na konzulátu vyhotovit jím ověřenou kopii. Na Generální konzulát v New Yorku jsem odeslal originál listu rodného, listu domovského a rovněž doklad z roku 1953 o mé příslušnosti ke státu, budujícímu socialismus.

       Komplikovanější to ale bylo ve věci dokladu o naturalizaci v zemi, budující kapitalismus. Instrukce uváděly tři alternativy postupu:

       1. Originál naturalizační listiny poslat do Washingtonu na Department of Justice k ověření. Po ověření jej doručit na Authentication Office of the U.S. Department of State a požádat, aby pak dál dodali na příslušný konzulát.

       2. Požádat u Immigration and Naturalization Service o vystavení duplikátu, poté duplikát ověřit na Department of Justice a superlegalizovat na U.S.Department of State.

       3. Pořídit kopii naturalizační listiny, nechat ji ověřit napřed u notáře, potom na okresním úřadě (County Clerk) a pak poslat do hlavního města státu trvalého bydliště (v mém případě do Albany) k rukám oficiála s titulem Secretary of State a požádat, aby dokument okrášlil tzv. Apostillou, něčím mně zcela neznámým. Marně jsem hledal ve slovníku jak českém (mezi slovy apostrofa a apoštol) tak anglickém (mezi slovy apostate a apostle).

       Dokumenty původem české a  americké, spolu s vyplněným tzv. Zjišťovacím dotazníkem, jsem odeslal do New Yorku na konzulát, který se postaral o expedici papírů na příslušný úřad místní správy.

       V únoru 2000 mě  konzulát vyrozuměl, že žádosti bylo vyhověno. V rodné Plzni vystavili doklad „Osvědčení o státním občanství České republiky“, s jednacím číslem 2/2000 – tedy je jeden Západočech mě předběhl. V New Yorku jsem si dokument vyzvedl, podepsal příjem o navrácení předložených českých dokladů, poděkoval za ochotu a vlídné zacházení.

       O zážitcích s procedurou jsem  napsal pro Americké listy článek „Získávání pozbytého občanství“ (vyšel 24.února 2000).

       Týž zdroj posléze uveřejnil dopis na rozloučenou od odcházejícího velvyslance Alexandra Vondry. Ve svém sdělení se zmínil o řadě nás naturalizovaných, kteří takto již úspěšně pořídili. Já bych se teď chtěl něco dozvědět o jejich zkušenostech při pokusu získat občanskou legitimaci. Pořídil jsem totiž nevalně, jak jsem popsal v dopise z 27.července 2001, adresovaném Generálnímu konzulátu České republiky v New Yorku. Zde je doslovný text:

Vážení:
       Teď po znovuzískání občanství České republiky, můj pokus získat občanskou legitimaci ČR nabyl podoby Mission Impossible. Ocením Vaši trpělivost přečíst si toto sdělení a zvážit mou žádost o radu, jaké užitečné kroky teď podniknout. Zopakuji chronologicky:

       Poprvé jsem s Vámi korespondoval 24.listopadu 1999 a požádal o navrácení českého občanství a spolu se Zjišťovacím dotazníkem přiložil 1.notářsky ověřenou naturalizační listinu, opatřenou apostillou, 2.Originál českých dokladů a sice Rodného a křestního listu, Domovského listu a dokladu o někdejším občanství Československé republiky, 3.Požadovaný poplatek 17 dolarů za překlad naturalizační listiny.

       Pan konzul Zdeněk Koudelka v dopise z 14.prosince 1999 mě informoval o potřebě ještě dodat vyplněný a podepsaný formulář Prohlášení o státním občanství, a též oddací list.
Tak jsem učinil 4.ledna 2000.

       Váš úřad mi již 6.ledna poslal vyrozumění, že potřebné papíry byly postoupeny k vyřízení Magistrátu města Plzně, a z dopisu z 1.února jsem se dozvěděl, že vše bylo úspěšně vyřešeno.

       Téhož roku 2000 jsem v Plzni obdržel Cenu 1.června, plno slávy u toho – ale nebylo dost času, abych stačil zvládnout náležitosti k získání občanské legitimace.

       O  to jsem se pokusil při další návštěvě koncem května tohoto roku 2001. Můj bratr Gustav, majitel bytu v plzeňském rodném domě, sepsal notářsky ověřené prohlášení, že tamtéž mohu bydlet, a navíc mi obstaral formulář Žádosti o vydání občanského průkazu (spolu s málo pochopitelnou instrukcí, že formulář přeložením na polovinu či dokonce na čtvrtinu pozbývá platnosti), zjistil  dobu nemnohých úředních dnů a hodin plus totožnost úřednice, pověřené takovou agendou.

       V pondělí 28.května, vybaven doklady a 4 fotografiemi potřebné velikosti, jsem se vydal na Magistrát a z vlídných úst jsem se dozvěděl, že fotokopie jakéhokoliv úředně ověřeného dokladu nestačí. Nutno přinést originály, které po nahlédnutí mi budou okamžitě vráceny. Na můj dotaz o smyslu úředního ověřování kopie, která pak nemůže být k potřebě, odpověď jsem nedostal. Stejně jsem dopadl s dotazem o smyslu takového předkládání dokladů – procedury, kterou jsem přece už podstoupil v jednání s Vaším konzulátem, s jehož pomocí mi Osvědčení o občanství bylo přece vystaveno. Načež přišlo překvapení dosud největší: ono Osvědčení č.j.2/2000 již pozbylo platnosti! Jeho platnost je omezena na dobu šesti měsíců a proto je nutné znovu si zažádat, proceduru si zopakovat a vše do půl roku stihnout. Můj další dotaz, zda se na všechny občany státu vztahuje tento šestiměsíční limit, po jehož vypršení se stanou bezdomovci, se nesetkal s přílišným pochopením.

       Vřelé rozloučení a odchod. Manželka, zvyklá na byrokratické praktiky v rodné Číně, mě ponoukla, abych zatelefonoval primátorovi Jiřímu Šnebergerovi, s nímž se znám a město mě před rokem jako svého považovaného rodného syna zahrnula poctou. Učinil jsem a sympatický primátor ochotně zareagoval a pobídl hned k němu přijít na radnici.

       Tam na mě čekal šéf příslušného odboru a záhy k němu přibyla dáma, která se těmito záležitostmi speciálně zabývá. Od ní jsem se začínal dozvídat o dalších překážkách: že překlad dokladu o uzavření manželství do češtiny, který Váš konzulát shledal dostatečným, je nepřijatelný, neboť musí být znovu přeložen tlumočníkem, kterého ustanovil plzeňský soud. Na můj dotaz, zda by tedy nebylo jednodušší, kdybych se dal rozvést, jsem se dozvěděl, že v takovém případě by nastaly ještě zapeklitější komplikace.

       Dozabil mě požadavek, abych předložil místopřísežné prohlášení, že americké občanství naturalizací jsem získal nedobrovolně, pod nátlakem. „Cože?“ zalapal jsem po dechu. „Tohle zákon vyžaduje,“ opakovala dotyčná odpovědná referentka, aniž by reagovala na můj dotaz o existenci a přesné citaci takového zákona.

       Takže jsem další pokusy vzdal. Jiný, méně nepřístupný úředník mi doporučil, abych se obrátil na Váš konzulát, že třeba Vy byste to mohli zdárně vykorespondovat. Proto Vám teď píšu dozvědět se Vaše stanovisko, abych nemusel hned sednout a sepsat článek, jehož uveřejnění by těžko mohlo být k prospěchu České republiky, na jejímž dobrém jménu mi záleží, jejímž úspěchům držím palce a chci být užitečný.

       Omluvte, prosím, homérskou šíři tohoto sdělení. Stručněji se mi to nepovedlo.

S upřímným pozdravem,
       Kopii tohoto dopisu jsem rovněž poslal do Prahy dvěma senátorům, s nimiž si tykám. Jeden slíbil si o věci popovídat s        ombudsmanem, popřípadě napsat ministru vnitra.

       Druhý charakterizoval záležitost jako „neradostnou, vlast zahanbující“  a slíbil podat protest ministerstvu vnitra.

       Od generálního konzula Petra Gandaloviče jsem obdržel vlastní rukou psané vysvětlení, že kompetence ve věci jednat je        pouze záležitostí toho kterého magistrátu.

       Ministerstvo vnitra se neozvalo.

       Občanský průkaz tedy nemám a dál se již ozývat nebudu.