Už je tomu hodně roků, čtvrt století, když za delšího pobytu na jihopacifickém ostrově Rarotonga, v bezpečné vzdálenosti jak od komunismu, tak kapitalismu, jsem se pustil do velmi nelaskavé kritiky úchylného levičáckého smýšlení v západních buržoazních společnostech, zejména v Americe, mé adoptivní nové vlasti. V dosahu, doslechu ševelících palem a bublajícího oceánu to tehdy začalo a vznikl Špatně časovaný běženec, výtvor “poloromán”. Pohybují se v něm fiktivní, všelijak si počínající postavy, ale též cituji politiky, myslitele v situacích, které jsem si nevymyslel. Jak třeba mocný senátor Fulbright pokládal Stalinovu ústavu za následováníhodnou vymoženost. Citoval jsem upřímné demokraty, přesvědčené, že CIA je větším nepřítelem demokracie než KGB. Pěchoval jsem stránky příklady amerických soudních praktik, kdy forma je důležitější než obsah, vítězství než pravda a spravedlnost, takže pak následují rozsudky, osvobozující vrahy, o jejichž vině nikdo nepochybuje. Vinen není konkrétní zločinec, vinna je společnost, stát. Právní systém - rasová otázka – Nová levice - Organizace spojených národů – takzvaný Třetí svět – přespříliš korektní politické uvažování jsou mezi tématy, jimiž se zabývají mé postavy.

       Pokusit se o něco takového sepsáním knihy údajně vědátorské, výsledkem mohla být když ne existenční katastrofa, tak aspoň pořádný kádrový šrám. Vztekloun (reakční, ultrapravicový) vypotil hysterický traktát, to je typické pro tyhle emigranty, zfrustrované, že svět se nevyvíjí podle jejich představ. Nemínil jsem riskovat pohodlnou akademickou kariéru a tudíž jsem názory mně sympatické vkládal do úst fiktivním postavám. Na jejich prostořekost ať soptí popuzený pokrokový čtenář a mě nechá na pokoji. Opatrnický, oportunistický postoj, přiznávám bez uzardění.

       Hlavní postavě jsem dal jméno Pravoslav Komenda. Nemá zábrany přizpůsobovat si pravdu podle momentálních potřeb - zkrátka nikterak netypický vykuk, vzdor svému příjmení, připomínajícího humanistického velikána ze sedmnáctého století. Komenda z prosté košířské rodiny vystuduje žurnalistiku. Na jakési plenárce se seznámí a posléze intimně zaangažuje s Bohunkou Sílovou, z níž se vyklube nejen zaměstnankyně ministerstva vnitra, ale i dcera mocného, veřejnosti neznámého Vavřince Síly. Tento československý Beria si ho docela oblíbí a zařídí mu roční novinářský pobyt v Africe. Je to zrovna rok 1968, takže Komenda zmešká nejen obrodu, ale i pancéřový příjezd třídních bratrů. Po návratu do Prahy v prvopočátcích normalizace se ale zamotá - přesněji, je zamotán - do plánu zmocnit se nějakých vzácností ze Sílovy vily. Akce se povede, ale Komenda přesto zpanikaří a zmizí v exilu, za předpokladu, že na druhé straně barikády se u kapitalistů uživí zatracováním komunismu, který mu ale dosud pramálo vadil. Notně se ovšem zklame zjištěním, že svou příležitost zmeškal, že něco takového už vůbec není v moderní: populární tehdy byly iluze o socialismu, Sovětském svazu, Carter se líbal s Brežněvem. Značně špatné časování, však proto název knížky.

       Komenda se po příjezdu do Ameriky uchytil ve Washingtonu, kde získal pohodlné místo ve federálním úřadě Research and Analysis, vyhodnocujícím události ve světě a fungujícím nenáročným socialistickým stylem. Touž činnost vykonávaly i jiné složky byrokratické mašinerie k těžko zjistitelnému účelu a prospěchu kohokoliv. Bydlel u obstarožní krajanky Betty Ann Kadlecik, navštěvoval krajanskou restauraci U lva, podařilo se mu proniknout do noblesní české společnosti ve vile baronky Renáty Hojné-Jimenez. Tam se seznámil s mladou lékařkou Magdou Myslivcovou, vloudil se do její postele, jakož i do postele orientální krásky Josefiny Wu. Přediva různých komplikací přibývalo, zejména zásluhou ultrapokrokového profesora Byrona Hasenflecka, naštěstí úspěšně zavražděného.

       Trošku teď odbočím. Poté co jsem četl značně autobiografický román Honzlová, jeho autorky Zdeny Salivarové jsem se v Torontu zeptal, proč tam zakomponovala onu hodně bolestnou tragedii, když spadne balkon a zabije malého bratra Huga, kterého nikdy neměla. Zdena mi tehdy tvrdila, že tak to přece vůbec nechtěla – naopak, při psaní brečela, slzy jí na papír kapaly, ale nemohla si pomoct, tam ji pero táhlo. Fiktivní postavy se osamostatnily, nabyly autonomní existenci. Přikyvoval jsem a myslel si své. Něco takového se mi zdálo za vlasy chudáčka Huga či kohokoliv příliš přitažené. Názor jsem ale změnil při psaní Komendova příběhu. Tento zpočátku docela sympatický Pravoslav se mi začal vymykat, zprotivovat, až mě přiměl k rozhodnutí, že takhle to nemohu přece nechat, budu ho muset potrestat, pořádně se mu pomstít.

       Komendovi jsem přiskřípl sebevědomí přeložením z oddělení československého na filipínské. Byrokratický zádrhel, kompjútr popletl barvy podobných vlajek těchto dvou států a tak následoval Komendův přesun od Husáka k Marcosovi. Jako pozdější údajný expert na onen asijský archipelag, odjel tam na služební cestu. Byl na vrcholu pocitů důležitosti, leč v tropech následoval šeredný pád. Zajali ho marxisticko-mohamedánští povstalci, a jejich velitel Ahmed, někdejší student na pražské Univerzitě 17.listopadu, ho odsoudil na deset let nucených prací. Lapen byl 21.srpna 1978, o desátém výročí bratrské invaze; trest mu tedy měl vypršet 21.srpna 1988, k dvacátému výročí. Komendovi nastala krušná doba bořit se v blátě při sázení a sklízení rýže, v ruce opratě a poroučet neochotným vodním buvolům. Dobře mu tak.

       Mému smyslu pro spravedlnost vyhovovalo, že malý český človíček sobeček úpí na Filipínách v nepříjemném gulagu. Jenže začátkem roku 1986, dva měsíce po vydání knihy u Škvoreckých v Torontu, Ferdinand Marcos padl po podvodných volbách (k jejichž výsledku mu ze všech států telegramem gratuloval toliko Gustáv Husák). Corazon Aquinová (“buržoazní prezidentka” v terminologii nakvašeného pražského tisku) si dala závazek vyjednávat s povstalci, nabídla jim neleninský třídní smír – takže Komenda by mohl být propuštěn.

       K sepsání původního svazku mě ponoukalo pár dobráků. O užitečnosti pokračování Komendovy ságy se nezmínil nikdo. Zpráva o filipínských změnách mě zastihla v téměř tamějším sousedství – v Hongkongu, právě trestaném tajfúnem Peggy. A zatím co Peggy řádila, ječela, tužkou jsem se začal rozjíždět po papíře a kostru příběhu dopsal na lodi Gulanguy, mířící do jihočínského přístavu Xiamen, rodiště mé manželky. Tak vznikl druhý díl nazvaný Šťastně navrácený běženec. Jestliže leitmotivem prvního dílu byla lamentace nad naivitou západního způsobu uvažování a počínání, v druhém dílu jsem se soustředil na problém ošidnosti svobody – obohacující či krušící, lahodný dar či pořádné břemeno, tedy veledilema, platné kdekoliv na zeměkouli.

       V gulagu Komenda neměl příležitost se tímto břemenem trápit. Starost svobodně, odpovědně jednat nastala až po návratu do Washingtonu, kde ale zatím došlo k likvidaci jeho zbytečného výzkumného úřadu. Ocitl se na dlažbě, bez schopnosti se o sebe postarat. Následovala tristní anabáze se sháněním zdroje obživy. Jeho neúspěchů si povšimla československá rozvědka a nabídla mu řešení: návrat do Prahy k socialistickým jistotám. Po zvážení všemožných plusů a minusů, veterán filipínské klece zvolil klec rodnou. Vrací se v roce 1987, tam má zajištěné zaměstnání, bude pro estébáky vyhodnocovat exil, jeho počínání, publicistickou činnost, drby v oněch kruzích. Zásluhou rodné strany je existenčním nejistotám odzvoněno. Knihu jsem dopsal přesně v den dvacátého výročí srpnové invaze. Vyšla rovněž v Torontu u Sixty-eight Publishers, ale až v době sametové, a Škvorecký ji v anketě Lidových novin hodnotil jako nejzajímavější knihu roku

       Neznám nikoho, kdo by byl předvídal kolosální vývoj roku 1989 - onen annus mirabilis, rozpad vědeckého socialismu, přesně dvě století po Velké francouzské revoluci. Všechny buňky v těle se nám údajně vymění za každých sedm let. Znovu jsem do rodné končiny nahlédl v roce 1990, tedy v době s buňkami čtyři a půlkrát vyměněnými. Téměř každý rok jsem pak přijížděl a snažil se porozumět sametovému demokratizačnímu procesu, ověřovat si, že věru snazší je zlikvidovat vládní systém než zděděnou mentalitu doby. Nedostatečné rozlišování demokracie a anarchie, svobody a občanské odpovědnosti, směšování amnestie s amnésií, kotrmelce hodnot. Takže jsem neodolal a po notném odstupu let, kdy z Komendy, původního junáka, se již stal majitel abrahámovin, vznikl další díl, autonomní román Běženec v sametu. Exilové nakladatelství 68 Publishers v Torontu už skončilo, takže jsem se musel rozhlížet po jiném zájemci. V Praze se rukopisu ujalo maličké nakladatelství jménem Faun.

       Synopse: Poslední rok normalizace a první rok Komendovy spokojené, zajištěné existence v kleci. Nepředře se, ožení se s trošku přitloustlou sekretářkou, hodnou Růženkou. Smolař s tuze špatným časováním usiluje o vstup do strany, což se mu podaří krátce před pádem režimu. Než se tak stane, zaměstnavatel StB mu dovolí odjet do Washingtonu, aby vyškemral vyšší valutovou penzičku. A tam ho zastihnou listopadové události. Srpen 1968 zmeškal pobytem v Africe a teď se mu znova nepovede setkání s historií. Vrací se do Prahy, přemýšlí, jak se vyzout z náhle nepohodlných estébáckých střevíců a míní se prezentovat jako světaznalec, jehož zkušenosti teď bude třeba. Jenže nebylo. Znovu mu ujíždí vlak výnosných příležitostí, je svědkem převlékání kabátů a broušení nožů. Perspektivy mu chudnou, končí privátním učitelováním angličtiny a sebelitováním, pepřeným vědomím, že tolika padouchům kolem dokola znamenitě kvete pšenice. Neuspěje jako autor svých smyšlených memoárů a zamotá se do zpočátku nevinně vypadajících čachrů investiční povahy. Na scéně se objevuje ruská mafie a její hroziví mordýři. Na poslední chvíli se Komendovi podaří odjet do Ameriky, kde mu kamarád z dřívějška zařídil jakési kantorské angažmá. Notný pocit blaha z úniku před mafiánským nebezpečím a též od méně než oslnivé manželky, jenže ouha. Přistane na letišti v Baltimore, vystoupí do oslňující záře odpoledního slunka, vstoupí na vozovku a přejede ho růžový cadillac. A je po něm.

       Tedy definitivní konec, mám ho z krku, oddychl jsem si. Pak mi to ale přece jen nedalo. Slovo jsem nedodržel a důkaz předkládám na následujících těchto stránkách o běženci v očistci, v záhrobí. Zapeklité, nezodpověditelné otázky o čase, dočasnosti a nesmrtelnosti, reinkarnaci, o odpovědnosti, skládání poctivých účtů za všechno naše pozemské počínání, a u toho mudrování, jak by to všechno mohlo být, dopadnout, a třeba to tak i je, což se ale za tohoto života nedozvíme.

       Ruským mafiánům jsem tedy unikl, ale za jakou cenu! Už nejsem. Jsem mrtvej. Měl jsem být opatrnější při vkročení na vozovku, ale ten neurvalec v cadillacu, můj vrah, měl být ještě opatrnější a neměl mě přejet. Tady se s ním teď potkat, řekl bych mu svoje. Jak to ale, že teď když už nejsem – přece pořád nějak jsem?

       Ticho, ale takové divné ticho v prostoru jakoby ad infinitum. V pozadí někde hodně v dáli cosi hučelo. Jako šumění hvozdů ve větru, jako hučení oceánu za každého počasí, druh zvuků v Praze neznámých, ale ani do Washingtonu nedoléhajících. Ve filipínském koncentráku, kde mu bylo trávit bídná, potupná leta, zapomenut světem, bez záblesku naděje, bez zvuku nikdy se nedostavivších osvoboditelů, slyšel jen vřeštící džungli všemi směry.

       Je to tady kolem mě jaksi průzračné, šedivoučký opar poněkud do bleděmodra. Příšeří. Je to od slova příšerný? Jaroslav Ježek – jeho bleděmodrý či tvavomodrý svět. Jenže tohle není, určitě není svět. Co teda vlastně? Těžko to pochopit, nic tady kolem se nedá uchopit – okolí jakoby reálné, ale přitom jakoby ani neexistovalo.

       Křížení, popletení smyslových vjemů se říká synesthesie. Písmena, slova, zvuk mohou nabývat tu kterou barvu i vůni a kombinací pak přemnoho. Reakce tvorů, obdařených takovými schopnostmi, jsou prý stejně unikátní jako otisky prstů každého z nás. Wagnerovy opery obohacovaly Vasila Kandinského přehlídkou barev a nápadů před očima. Křížení smyslů inspirovalo Franz Liszta. Vladimír Nabokov viděl písmena v barvách: B ve zvláštním odstínu hnědi, T v brčálově zelené podobě. Že by Komenda, nikdy nevybaven přílišnou škálou různých talentů, měl právě takovou schopnost? To tedy nevíme. Ale onen mlžný šedomodrý opar s náznakem hučení moře, hvozdů či hodně vzdáleného vlaku, to tedy vnímal zcela určitě.

       Nespí, ale není úplně probuzený – jakési polovědomí, polonarkóza. Nic necítil, když najednou nebyl. Pak tedy ten tunel, jimž procházel – to ano. Ale dělo se tak vesměs, vlastně úplně, mimo něj. Jen se tím vezl, pozoroval jako divák v biografu, jako pasažér v čemsi se pohybujícím. Kam ale pohybujícím? Tunel, jímž procházejí a posléze svědectví podávají ti, kteří přece jen neumřeli, kteří slezli hrobníkovi z lopaty, lapidárně česky řečeno. O tom občas něco slyšel, něco v televizi viděl, aniž věnoval dostatečnou pozornost.

       Dokumentární záznamy s podstatně totožnými výpověďmi osob s near-death experience: Muž vidí, jak vychází ze svého těla. Muž se z výše nad pitevním stolem dívá na své pozůstatky. Žena má pocit, že pronikla stropem do výšin. Ženu napřed pohltila tma, ale pak nastalo světlo. Žena, dosáhnuvší onoho světla, se již nechtěla vracet. Muž tak našel mír a to byl Bůh. Muž, který je přesvědčen, že již byl na druhé straně a nedobrovolně se vrátil. V dubnu 1996 Angličan David Vertigo na dovolené v tyrolských Alpách utrpěl mohutný infarkt a zemřel v ambulanci, pílící s ním do nemocnice v Innsburku. Ošetřující lékař Dr.Lutz informoval o tzv.ventricular fibrilation a o zkušenosti, že pět minut bez kyslíku stačí, aby nastal exitus. Mozek tohoto pacienta byl bez přísunu kyslíku 30 minut. Nicméně přežil, ale paralyzován a se ztrátou zraku. Po převozu zpět do Anglie si začal pracně osvojovat životní zkušenosti, jednu za druhou. Naučil se zavazovat tkaničky, naučil se psát. Na stroji naťukal svědectví o oné půl hodině, když byl mrtev, o nádheře spirituální existence, o tom, jak se dostal do náruče Boha. Většina odborníků má pro tyto stavy prozaické vysvětlení. Nedostává-li se mozku kyslíku, dochází k tvorbě substance zvané endorpin, která u mnohých vyvolává stav euforie a halucinace. Lékaři v přípravném středisku astronautů potvrzují, že kandidáti podstoupivší nepříjemnou náročnou zkoušku v tzv.centerfuge čili odstředivce, v 500 případech ztratili vědomí a rovněž měli pocity onoho průchodu tunelem a osvobozujícího světla. Dr.Melvin Morse, pediatr, po zkušenosti na oddělení kritické péče v dětské nemocnici v Seattlu, odmítá tuto medicinskou ortodoxii. Přivedl zpět k životu velkou řadu pacientů po jejich zjištěné klinické smrti a důkladně je pak zpovídal. Zdůrazňuje, že v průběhu umírání a smrti si zachovali povědomí, co se dělo, odehrávalo v tom kterém specifickém prostředí jejich finálního odchodu. Příklad s kresbou: meningitida, pětiletá holčička klinicky mrtva, Dr. Morsem však přece jen resusitována. Zachráněná pak namalovala, co se s ní dělo při odchodu na onen svět. Vznesla se ke stropu, odkud se dívala na své tělo na lůžku, u hlavy stál ošetřující lékař, u nohou stála jakási žena s divným kloboukem na hlavě. To byla součást uniformy vedoucí ošetřovatelky (team leader), což klinicky mrtvá pacientka přece nemohla vědět, nebýt její zkušenosti a svědectví z dočasného záhrobí. Lékaři vesměs potvrzují, že osoby, ať v ranném či pokročilém věku, s touto near-death experience se vracejí do života důkladně pozměněni ve svém chování, ba i mentalitě. Košatí se literatura na tato témata:

     Raising the Dead: A Doctor’s Encounter With His Own Mortality
     The Tibetan Book of Living and Dying
     Death: The Trip of a Lifetime

     Kniha autorky Betty J.Eadie Embraced by the Light, zabývající se stavy blízkými smrti, za asistence andělů, se dostala na seznam bestsellerů po delší dobu.

       Když už tedy bohužel mrtvý, přece jen ne úplně mrtvý – ve smyslu “žádný” - což je ovšem velké plus. A pořádně překvapivé, pozitivní plus. Komenda vyrostl v zemi převážně ateistické a ve škole ateismus, dokonce ten vědecký, jim důkladně vtloukali do pionýrských hlaviček. Ludvík Feuerbach versus středověké tmářství, víra v síly nadpřirozené, v rajský posmrtný život, je přece jen pozlátko, oblbovačka, nástroj mocných držet v pasivní pokoře zubožené a nadále zubožované masy – tak nějak. Tvrzení, že “Člověk je konečný, práce je věčná,” se dlouhá léta tolik opakovalo, až nabylo punc samozřejmosti. Na plakátu sovětský kosmonaut plul vesmírem, rozhlížel se a oznamoval, že BOGA NĚT. Komenda tohoto mocipána nadpřirozena rovněž nespatřil – však je tu teprve pár okamžiků, ale potkat se tu s prvním kosmonautem Gagarinem, spěchal by se ho zeptat, jak to vlastně je. Gagarin už setrvává v záhrobí hezky dlouho, přece tragicky zahynul a tehdy se povídalo, že jakožto správný Rus, příliš nasáknut vodkou, letěl vzhůru nohama – ne doslova, samozřejmě, ale v tom smyslu - a s nejmodernější stihačkou to napral do rodné ruské prsti a bylo po něm. Vědecký ateismus – vědecký obor. Neposlušný Ivan Sviták se mu za trest musel jít věnovat do terénu, zabývat se religiozitou na ideologicky zanedbaném, tmářství stále podléhávajícím moravském venkově – Kyjov, tam někde, kde si tmáři tradicionalisté hodně potrpí na kroje, šnoří se jimi nebo je aspoň přechovávají v ručně vyřezávaných truhlách.

       Pro babičky, v kostelích mumlající modlitbičky, Komenda měl jen pošklebek politování. O smrti, vlastní konečnosti, nepřemýšlel, měl jiné starosti. Jakoby v tom pozemském pachtění na to neměl dost času. Teď ho bude mít jen co hrdlo ráčí. Což je ovšem nejapná, hodně nepovedená metafora z aspoň tří důvodů: 1.Časem nelze naplňovat hrdlo. 2. Hrdlo stejně jako vše ostatní, potřebné k získání fyzické podoby, z masa, krve, kostí, se mu nedostávalo. 3. Čas, tento nejvyšší velitel nad osudem lidstva, kruťas, který každého bez výjimky jednou odsoudí k smrti, se tady zastavil. Zde není. Dosud ovšem vůbec nevěděl, kde to “zde” je, co to je.

       Těsně po válce, v roce 1946, Britové natočili film Stairway to Heaven – Schodiště do nebe, takže se ještě před únorovým vítězstvím pracujícího lidu mohl objevit v českých biografech. Tam se ale tehdy Komenda, žáček v první třídě základní školy v Košířích, nemohl dostat. Stalo se tak až po mnoha letech ve Washingtonu v Art Cinema, kam s tehdejší svou milou, MUDr.Magdou Myslivcovou, se uchýlil před náhlým urputným deštěm. Mrcha Magda trousila cynické komentáře, kdežto na Komendu udělal film dojem natolik značný, že si ho po letech a teď i po vlastní smrti pamatoval. Sličná citlivá radiotelegrafistka na letecké základně v jižní Anglii přejímala zprávy od vracejících se stíhačů z bitvy. Najednou se jí ozval hlas elegantního štíhlého pilota (David Niven). Oznamoval, že jeho zasažený stroj nedoletí a on bez fungujícího padáku se nemůže zachránit. Působivý kultivovaný hlas, dívka na základně se do neznámého hrdiny v posledních minutách jeho pozemské existence bolestně zamilovala. Leč nastala vítaná komplikace: nebeský posel v mlze zabloudil, pilota nemohl vyzvednout, takže pilot nepoškozen přistál bez padáku na mořském břehu. Potká se se zamilovanou, láska jim prudce rozkvete. Jenže na scéně se nebeský posel dodatečně přece jen objeví a domáhá se splnit svůj úkol. Osud versus láska, boj protikladů, paralelní vývoj děje, Niven podstupuje ve své světské podobě náročnou mozkovou operaci a současně stoupá po nebeském schodišti, spolu s řadou nových příchozích, zejména čerstvých obětí z tehdejších různých bojišť. Dojde k soudu, dramatickému klání zastánců vzájemně se vylučujících hodnot, láska zvítězila, Niven dostal amnestii a vrací se mezi živé.

       Čili tam, kam se Komenda jistojistě nevracel. Značně podstatný rozdíl byl také v tom, že ve filmu si postavy zachovávaly svůj tvar, vzhled, hlas, zkrátka svou personu, identitu, což však Komendovi v jeho skutečné posmrtné metamorfoze podstatně chybělo. Tak sakra jsem nebo nejsem? Ano, vidím to tu jaksi do modra, ale též dost do nezřetelna, jakoby v mlhách. Polostín, pološero, polosvit. Ty postavy, co tu začínám rozpoznávat, se zdají být pouhé odrazy, obrysy, neskutečno tu převládá nad skutečnem. Do nikoho z nich bych nemohl šťouchnout, nemohl dát facku – a také nikdo by ji nemohl dát mně. I to mé tělo, když se ho snažím osahávat, se mi zdá být průhledné. Však ho osahávám neméně průhlednou rukou. Nemohl se podrbat na hlavě, vjet si do vlasů, jejichž většinu už pozbyl před mnoha lety a teď je vůbec nemá, neboť nic nemá. Jestliže my neživí jsme průhlední, jaké bychom ještě mohli mít žádosti? Jíst, spát, kálet, milovat, závidět si? Je ale zajímavé, že se tu lze pohybovat jako v normálním gravitačním poli, jak jsme byli zvyklí. Že si tady podrželi přitažlivost zemskou, když země to věru není?

       Jak se tady vzájemně rozpoznávat? Jak by se pak taková zkušenost dala vůbec literárně vyjádřit, napadlo Komendu, autora několika žalostně neúspěšných literárních pokusů. Potkám tu nějaké své známé – kamarády, přátele a třeba i nepřátele? Třeba toho padoucha, superpokrokového profesůrka Byrona Hasenflecka, k jehož nedobrovolnému odchodu na onen svět – teď už i můj svět - jsem kdysi dal z dobrého důvodu popud? Jak je to tady asi organizováno – podle abecedy, národnosti, věku, zásluh, provinění, nebo že by to bylo jako loterie, nedešifrovatelný vrtoch? Podle abecedy to určitě nebude. Vždyť plno národů a pronárodů ji vůbec nemá. To už spíš chronologicky, že kdo dřív přijde, dřív mele, či přesněji, bude rozemlen, nebo zeměpisně, etnicky, podle věku či množství spáchaných hříchů. Jsou tu taky ženy? Samozřejmě, že by měly být – kde jinde by byly? Taky nejsou nesmrtelné a proč by tu v záhrobí měl fungovat nějaký pohlavní apartheid? Pohlavní záležitosti, takové starosti tu určitě nebudeme mít. Jestliže my neživí jsme průhlední, jaké bychom ještě vůbec mohli mít lidské žádosti, zachované pudy? Podívejme se na to ale z opačné strany: čím víc takových vlastností si sem přinést, jak by nám mohly být k užitku? Spíš by přidaly na frustracích. Třeba to tu mají zařízeno tak, že dávka zachovaných lidských vlastností, žádostí, tužeb, by mohla být i forma zvlášt rafinovaného trestání.

       Jak se orientovat, komu se hlásit, kde se zaregistrovat? Jak se tu vůbec domluvím? Umím jen česky a anglicky. Za oněch osm krušných let ve filipínském zajetí jsem se trošku naučil tamější hanebnou řeč tagalog, ale už jsem si jen zapamatoval počítat do deseti - isa, dalawa, tatlo, apat, lima, anim, pito, walo, sijam, sampu. Odporná řeč, odporná zkušenost. Rusky už jen s bídou rozluštím azbuku. Thajština je prý ta naprosto nejblbější, nezapamatovatelná řeč. Veleobtížná je prý též mongolština a gruzínština. Jazyková píle Japonců a zároveň jejich neschopnost se naučit jakýkoliv cizí jazyk, je přímo zázračná. Kdysi se dočetl o pravidlu, že čím početnější a významnější národ, tím nižší bývá jeho jazyková potence. Mluví se tady vůbec? Jak teda?

       První setkání a domluva s mimozemšťanem, odhadem něco pakistánského, dopadla tak báječně, neuvěřitelně, že Komenda by nad úkazem byl kroutil hlavou, mít ovšem ještě onu potřebnou pozemskou podobu. Česky se totiž zeptal na cestu a Pakistánec mu řečí urdu odpověděl a oba si bez potíží rozuměli. Ať promluvím jakýmkoliv jazykem, ke kterýmkoliv uším se to donese v potřebně přetlumočené verzi. To je, panečku, vynález! Jaký asi genius dovedl vymyslet tak užitečný systém harmonické, bezkonfliktní komunikace, že jedni, jakkoliv mluví, druzí jim automaticky rozumějí? Mít kdysi něco takového na naší planetě, nekonaly by se jazykové rvačky, ba i jateční obřady, jako například v Indii, kde vášnivci ze severu cpou své hindi do hřtánu bránících se dravidských jižanů. Bylo by po Bábelu zmatení jazyků. Ovšem tlumočníci, překladatelé, esperantisté, lingvisté vůbec, by byli zbyteční, plno lidí by přišlo o živobytí, ale určitě by to za to stálo. Když se kácí les, létají třísky, kdo to říkal? Leckdo, například Gottwald hodně říkal a kácel. Ten už se teď určitě smaží v pekle. Dobře mu tak. Tam aby to ale bylo hodně hrozný.

       Koncem 20.stoleté pozemšťané mluvili zhruba 6.700 různými jazyky a ještě větším počtem podstatně se lišících dialektů. Znalost mnoha jazyků není vždy zárukou žádoucího porozumění. Však tragedii první světové války zavinila špatná interpretace záměru případných soků. Válka, kterou si vlastně nikdo nepřál, tak způsobila hory mrtvol, zánik čtyř říší, konec éry. Čtvrt století poté, k zahájení další éry, atomového věku, došlo patrně rovněž nedorozuměním. Autor Steward Chase v publikaci Power of Words (Moc slov) informuje, že na ultimatum bezpodmínečné kapitulace, zaslané z konference v Postupimi v létě 1945, Japonci odpověděli slovem “mokusatsu” – ve smyslu “prozatím bez komentáře, my to uvážíme.” Z překladu ale vyšlo zcela negativní odmítnutí požadavku. A výsledek je dobře znám: rozkaz americkému letectvu, vzlet z ostrova Tinianu, odlet s bombou nad Hirošimu.

       Překladatel (translator) se potýká se slovem psaným, tlumočník (interpreter) se slovem mluveným. V OSN se tlumočnická obec rozrostla do počtu více než 200 příslušníků. Od překládání následného (consecutive) se přešlo k překládání současnému (simultaneous), kdy tlumočník překrývá řečníkův hlas. Tlumočník je občas nucen improvizovat, snaží se vyjádřit nuance a odvrátit nejen nedorozumění, ale i příliš důkladné porozumění. Za Gorbačovovy návštěvy ve Washingtonu, jeho hostitel Ronald Reagan víc než jednou opakoval v ruštině leninská slova o důvěřování a prověřování. Když Gorbačov zareagoval slovy ve smyslu “už zase kecáte”, tlumočník to uhladil slovesem “opakujete.”

       Ve vášnivé slovní přestřelce ledacos může z překladu uniknout, z důležitého “ale” se může stát ještě důležitější “ano” nebo “ne”. I když se tlumočníci nedopustí nepřesnosti, někdy z nich bývají dodatečně obviňováni řečníky, kteří si po produkci projev přehrají a dodatečně ho míní vylepšovat obviněním, že byli misunderstood, misinterpreted. Někdy takové obvinění bývá zcela oprávněné. Prezident Jimmy Carter na oficiální návštěvě Polska v r.1977 vyjádřil své potěšení, že přijel, ale v tlumočníkově překladu z toho vzešlo oznámení, že Ameriku opustil, zavrhl (abandoned). Prohlášení, že objímá, do náruče bere polský lid, tlumočník prezentoval jako prezidentovu snahu chopit se polských genitálií

       Tlumočníci nenávidí obtížně přeložitelné citáty, často z bible či koránu, zcela nepřeložitelné slovní hříčky a vtipkování. Nejraději mají pohřby. Tam bývá klid, harmonie a nehrozí nebezpečí slovních potyček. Proslovy předvídatelného obsahu plynou pomalým tempem.

       Čím nepříjemnější politické podmínky, tím větší pravděpodobnost tzv.esoterické komunikace – čtení mezi řádky, hledání podtónů, kryptických sdělení i tam, kde žádná nejsou. Mluvčí takových režimů se nezřídka vyjadřují způsobem, který zabraňuje pochopení v jakémkoliv jazyce včetně toho původního. Jak si například poradit s touto větou Jindřicha Filipce a Ladislava Hrzala, významných vědců normalizátorů někdejší ČSSR: “Velkým problémem v procesu utváření vědomí jednání lidí v duchu socialismu je to, že úsilí strany o žádoucí transformaci (kultivaci) potřeb naráží na určitou setrvačnost naší výroby, kde máme v některých případech co činit se stále zjevnějším pokulháváním při dohánění některých západních standardů životního stylu, které právem odsuzujeme v propagandě jako nepřijatelné a nežádoucí (Tvorba, č.47, 1985).” Co je tedy nepřijatelné a nežádoucí? Ono pokulhávání? Dohánění? Některé západní standardy? Je žádoucí dosahovat nežádoucích výsledků? Jak dešifrovat mnohoslovná úplavičná sdělení z pera normalizátora Josefa Římana, předsedy Československé akademie věd – tedy předního intelektuálního titána? “Stručně řečeno” slíbil a pak napsal větu “Jeho výsledky, převážně nehmotné realizační výstupy, to jest nové poznatky o přírodních jevech a o společnosti, metodické přístupy a techniky, vědecké představy a z nich odvozované zákonitosti jsou základním předpokladem pro zakládání…” a tato stručná věta pokračuje, celkem sedmdesát šest slov (Tvorba, č.13, 1986). Jestliže účelem sdělování je sdělovat, proč tedy toto úspěšné úsilí o dosažení naprostého opaku? Třeba důkladná bezobsažnost takovéto komunikace má účel jen liturgický, nikoliv nepodobný bzučení muezínů či kroužení dervišů.