V ranních hodinách slunného záříjového dne roku 2001, seismografy v New Yorku zaznamenaly otřes o síle menšího zemětřesení. Fyzický a psychologický dopad na americkou společnost byl značnější. Třikrát víc ztrát na životech než 7.prosince 1941 způsobil japonský útok na Pearl Harbor s použitím 360 letadel z šesti letadlových lodí, s doprovodem dvou bitevních lodí, tří křižníků a jedenácti torpédoborců. Teď stačilo pár nožů a podříznutých hrdel. Kombinace praktik z doby nejmodernější a též té kamenné: nepředstavitelné se stalo skutečností. Jestliže lze civilní letadlo proměnit v řízenou střelu s tak katastrofálním dopadem - tisícové ztráty na životech za pár minut, miliardové hospodářské ztráty den co den, na mnohé měsíce do nedohledna - život americké společnosti bude permanentně poznamenán. Domácí půda se stala bojištěm nového druhu války. „V průběhu několika hodin, Amerika se stala jinou zemí, natrvalo se rozloučila s devadesátými lety minulého století. Došlo k jinému uspořádání hodnot.“ [1]

       Pokrokoví intelektuálové nelenili s předložením vysvětlení nového stavu věcí: příčinou je chudoba. Zatím co země v Africe a Asii strádají, západní země a America především nemravně sobecky tyje z bohatství. A je to. Vinit industriálně úspěšné státy za bídu v zemích, někdy až příliš lichotivě charakterizovaných jako rozvojové, vyžaduje značnou dávku prostoduchosti, neinformovanosti či ideologické slepoty. Země tzv.Třetího světa nejsou chudé proto, že tzv.První svět je bohatý. Byly chudé vždycky a teprve jejich kontakt s hospodářsky vyspělým Západem začal vylepšovat jejich truchlivý úděl. Statistiky OSN uvádějí, že v druhé polovině 20.století počet hladem trpících pozemšťanů klesl o víc než polovinu, a v částech Asie došlo k trojnásobnému zvýšení průměrné životní úrovně. Zlepšení, které dosáhl Západ během jednoho století, se tam uskutečnil během jedné generace (leta osmdesátá a devadesátá). Jižní Korea, v polovině 20.století země poničená válečným řáděním a nikterak oplývající ropou, kterou by pod povrchem objevili a pak těžili cizinci, načež si domorodci mohli pěchovat měšce, si dnes politicky a hospodářsky počíná úspěšněji než všechny mohamedánské země dohromady. Kdyby chudoba byla tou primární líhní mezinárodního terorismu, většina sebevražedných útočníků 11.září 2001 by byla přišla z Afriky, bídných pouštních pseudostátů jako třeba je Burnina Faso, a nikoliv z bohaté Saudské Arábie, z privilegovaných rodin, zvyklých na pohodlný život a pramálo trápených bídou v okolí. [2]

       O nevděčnou roli zbylého globálního policajta a hasiče se Amerika věru neucházela. Není o co stát v oné vyloženě no-win situation: když zbylá supervelmoc zasáhne, jako například v Bosně, kde Evropa nebyla schopna ani ochotna konflikt ve svém sousedství vyřešit, je to americké imperialistické vměšování. Když se Washington nevměšuje, je to důkaz neméně imperialistického arogantního sobectví. V Čečensku střílí Rusové, ale muslimští fundamentalisté obviňují nikoliv Moskvu, ale Washington, že tamějšímu násilí nezabrání. Fundamentalisté obvinili USA ze zabíjení bosenských muslimů Srby, poněvadž OSN uvalilo embargo na dovoz zbraní do Bosny, které trvalo až do roku 1994. Nikterak Američanů nepomůže, že se na Balkáně angažovali na obranu muslimů, že se postarali o vypuzení Saddama Husseina z jím okupovaného muslimského Kuvajtu.

       USA darovaly chudým státům víc peněz a na své území přijaly víc chudých přistěhovalců, než všechny ostatní státy dohromady. Výše poskytované zahraniční pomoci bývá přímo úměrná intenzitě antiamerického postoje podarovaných, jako například Egypta, příjemce pomlázky ve výši 2,7 miliard dolarů ročně. (Víc dostává jen Izrael.) Pravidelně obdarovávaná Indie hlasuje v OSN proti USA v 80 procentech případů, stejně jako Castro, jemuž se nelze divit. Amerika je dodnes největším poskytovatelem humanitární pomoci v Afghánistánu.

       Nesnadné je sdílení postele se slonem. De Gaulle zdůrazňoval, že velmoci má záležet na respektu a nikoliv lásce ostatních. Žel, USA dychtí být milovány a tak si zaručují opak a svou vyděratelnost. Abnormální se stalo normou, nad níž se nikdo nepozastavuje. Na prvních stranách amerického tisku fotografie rozvášněných davů, ať už v Jakartě či Peshawaru, dovolávajících se smrti Americe, nikoho nepřekvapují, stejně jako by si nikdo nedovedl představit fotografie rozvášněných Američanů, snažících se revanžovat stejným způsobem. Ten poprask ve světě, Rada bezpečnosti OSN svolána k zvláštnímu zasedání! Přibývá pak potíží být popuzen hlasy izolacionistů a jejich vzrůstajícím vlivem. Ti zdůrazňují, že země byla vtažena do dvou vzdálených světových válek, což stálo mnoho amerických životů a obrovské množství peněz. A válečné střety, jež mají pramálo společného s americkým národním zájmem, konflikty ve všelijakých variantách, nikterak neustávají. Přibývá takových hlasů v Kongresu, jehož podstatné množství členů nevlastní cestovní pas, poněvadž nevidí důvod, proč by se měli někam harcovat. Globalizace, jakkoliv nevyhnutelná, se protiví tvorům na hodně si vzdálených pólech ideologického spektra.

       Země emigrantů, výtvor nespokojenců s evropským stavem věcí - s feudálním dědictvím, společenskou hierarchií, svázaností, nesvobodou. Země, která slovy významného francouzského předáka (Georges Clemenceau) a dalších myslitelů přešla z barbarství hned do dekadence. Nicméně, produkty této dekadence – jen 4 procenta pozemšťanů jsou Američané -  pravidelně posbírávají 70 procent Nobelových cen. Amerika dominuje v přemnoha sférách počínání a výsledkem je obdiv a též závist, přecházející ve zlost a nenávist, s níž nelze vyjednávat a konejšít ji ústupky.

       Nejakutnější pocit ohrožení je patrný v zemích islámu. Westoxication v představách ajatoláha Chomejniho, který Ameriku přejmenoval nejen na Velkého Satana, ale i na Nové Barbarství, vysávající vitalitu islámu. Amerika je nejen nepřítelem všech mohamedánů, ale i Boha. Je obviňována z odpovědnosti za selhávání jejich vlastních společností, z nichž ani ta jedna mohamedánská nebyla schopna užitečně se pohnout vpřed. V Iránu prezident Mohammed Chatámi a jeho stoupenci  sice vyhráli volby, nicméně skutečná moc zůstává v rukách ajatoláha Ali Chameneiho. Libanon, jediný pluralistický stát v arabském světě, zničily jednak domácí náboženské sekty, jednak sousední státy. Obrovské bohatství ropy umožnilo příval moderních spotřebních statků, ale nikoliv přijetí moderního způsobu života – demokracii, sekularismus, vládu zákona. Svobodný tisk, odborové svazy, občanská společnost – to vše zůstává v nedohlednu. Ani koncept národního státu neobstojí, poněvadž je pokládán za něco rozkladného, ubližujícího představě jednotného, totalitního impéria. Tristním faktem prozatím zůstává neschopnost vytvořit fungující státy a tím i obtížněji dohánět Západ.

       Fundamentalistickým reformátorům – vizionářům však nejde o dohánění, ale o zničení Západu. Islám býval centrem světa, po deset století dominoval v podstatné části Asie a středověké Evropy. Poté však zásluhou evropské koloniální expanze došlo k úpadku, korunovaného rozpadem otomanské říše. Vědomí vlastní impotence, bažení po obraně „muslinské důstojnosti“, pak vede a již vedlo k vyhlášení svaté války bezvěrcům. Nejen na domácí půdě, ale třeba i v Londýně, v mešitě na Baker Street, radikální imámové vyzývají ke zničení světa bezvěrců. Koexistence těchto dvou světů je vyloučena: nutno docílit zánik západní civilizace, údajně smrtelného to ohrožení islámských hodnot. Westernizace hrozí islámskému způsobu života, expanze angličtiny hrozí jejich vlastní řeči, v níž je psán Korán..Fundamentalisté mají strach z modernizace a globalizace a tudíž protiakce jakkoliv drastická, co nejkrvavější, je opostatněná, neboť to je akt sebeobrany. V tomto kontextu pak je třeba posuzovat ono urputné nostalgické odhodlání odputovat zpět do středověku k jeho mýtickým hodnotám.

       Mnozí západoevropští – ale i čeští – pokrokoví intelektuálové reagovali na masakr 11.září oním předpokládaným refrénem „ano, ale“ – že sice nelze zcela souhlasit s metodami teroristů, ale nutno zvážit a případně ocenit jejich motivy, pochopitelné, oprávněné a vlastně i mravné – a tak se prokličkovat k závěru, že vina je oběť a multivrahové teroristé jsou chrabří bojovníci za lepší příští. [3] U některých myslitelů to třeba byl jen výraz oné Schadenfreude, potěšení z ublížení primánovi, šlápnout slonu na chobot.

       Jestliže toto byly v Evropě hlasy naštěstí netypické, sdělovací prostředky v muslimských zemích, včetně Amerikou štědře obdarovávaného Egypta, se pramálo lišily v jásotu nad zkázou jejich dobrodince. Egyptský tisk, vládou bedlivě kontrolovaný, ať už Al-Ahram, Al-Ahrar, Al-Akhar či Al-Arabi, oslavoval vítězství teroristů nad nenáviděnou Amerikou. Předseda Asociace syrských spisovatelů Ali Agleh Ursan v úvodníku Al-Usbu Al-Adabi [4] časopisu těchto spisovatelů, se svěřil, jak se jeho plíce naplnily radostí, jak se mu ulevilo, jak zajásal, že nastal začátek konce Ameriky a vítězství všech ubohých, utlačovaných mas světa. Pokud autoři přímo nejásali, útok 11.září připisovali sionistům, učininivším tak proto, aby očernili muslimy, kteří by přece nebyli schopni něco tak brilantně organizovaného provést – neúmyslný to kompliment schopnostem úhlavního nepřítele. Světu též přednesena verze, že pachatelem byl sám prezident Bush, v úsilí vylepšit si své politické postavení. [5]
       Dva týdny před zářijovým útokem egyptská media se o svém dobrodinci vyjadřovala též takto: ve vládním deníku Al-Akhbar komentátor Abd Al-Mun´In Murad, bývalý představitel egyptského mírového hnutí, v článku „Spojené státy – nepřítel Arabů“ napsal, že „Konflikt, kterému my říkáme arabsko-izraelský konflikt, je ve skutečnosti konfliktem se západním, zejména americkým kolonialismem. Američané zacházejí s Araby tak, jak zacházeli s otroky na americkém kontinentě.“ [6] V jiném článku z předchozího dne [7] se dozvídáme, že „Socha svobody v newyorském přístavu musí být zničena, poněvadž idiotská americká politika jde od ostudy k ostudě v močálu zaujatosti a slepého fanatismu. Éra amerického kolapsu započala. … Spojené státy, americký lid a izraelský lid se oprávněně staly nepřítelem číslo jedna všech národů.“ Komentátor Bassiuni Al-Hilwani, v časopise Al-Azhar [8] čtenáře informoval: „Každý den George Bush prokazuje svou nenávist vůči všem muslimům a Arabům, tak jak ji zdědil od svého otce.“

       USA jsou obviňovány ze zločinu spoluúčastenství, kdykoliv Izrael zasáhne s použitím amerických zbraní, aniž by kritikové soptili proti dodávkám těchže zbraní islámským státům jako je Jordánsko, Egypt, Saudská Arábie, Oman, Emiráty. Odkazem na nepříjemný úděl Palestinců se snaží své počínání zdůvodňovat leckdo. Tak činil Saddam Hussein při okupaci Kuvajtu, tak činí bin Láden při svých teroristických iniciativách. Erazim Kohák, filozof humanista, vyslovil názor [9], že zničení World Trade Center byl též trest za americkou podporu budování izraelských osad na palestinském území – vzdor skutečnosti, že americká vláda za tohoto prezidenta jakož i jeho předchůdců budování těchto osad nepodporuje a snaží se prosadit naprostý opak. [10]

--------

       Náboženský náboj tohoto konfliktu je očividný. Stejně očividná je váhavost, nechuť Západu tuto skutečnost nahlas vyslovit. „Je to náboženská válka,“ je název pojednání významného publicisty Andrew Sullivana [11], válka islámských fundamentalistů nejen proti křesťanství a židovství, ale především proti jakémukoliv druhu svobodného, pluralistického myšlení.

       Američtí představitelé a prezident George W. Bush zejména, se citacemi vhodných pasáží z Koránu snaží přesvědčovat veřejnost o zásadně mírumilovné podstatě islámu.  Korán ale také obsahuje příkazy intolerance, nesmiřitelnosti vůči nevěrcům, zejména když se dostanou do podezření, že by mohli svět islámu ohrozit. „Naše náboženství je ohroženo, na nás útočí křesťané a židé, je to válka nás věřících proti nevěřícím“ - taková jsou nejen bin Ládenova slova. Značně militantní verze islámu se zrodila v osmnáctém století, v reakci na pozvolný úpadek otomanské říše. V posledních dvaceti letech tato forma fundamentalismu zasáhla každý stát na Blízkém a Středním východě, v opozici proti místním vládám, značně se vyznačujícím jak neschopností, tak korupcí. Na domácí půdě však příliš neuspěla a tak své nepřátelství rozšířila proti západním zemím, zejména USA – kde důležitost náboženství v životě společnosti je stále značná, větší než kdekoliv jinde v industriálně vyvinutém světě.

       V USA se ale důsledně dodržuje ústavní princip oddělení státu a náboženství, kdežto v požadavcích fundamentalistů stát a ideologie spolu splývají. Víra povznáší a utěšuje, poskytuje vysvětlení, smysl všemu počínání, zaručuje jistoty, vše je najednou tak jednoduché. Poskytuje úlevu, zbavuje potřeby obtěžovat hlavu přílišným přemýšlením. A ve světě absolutní pravdy ovšem není, nemůže být místo pro pochyby. Stejně jako v případě komunistů, strachujících se ideodiverze, oslabující marx-leninskou víru (či cokoliv z ní ještě zbylo), islámští fundamentalisté jsou na stráži proti oné westoxication svůdným chapadlům bezvěrců s jejich Coca-Colou, McDonaldem, Hollywoodem, hříšnými necudnostmi všeho druhu. Proti nim zasáhnou a vyhlásí fathwu jako v případě Salmana Rushdieho. Fundamentalisté vyžadují víru absolutní, s níž nutno se ztotožnit. Nepřípustná je víra individuální, jakýkoliv pluralismus. Válka proti svobodě, proti modernímu myšlení – to byly cíle zkázonosných sebevrahů 11.září 2001.

       Známý publicista Christopher Hitchens charakterizuje toto hnutí jako „fašismus s islámskou tváří.“ [12]  I nemoderní ideologie je zařaditelná do kategorie totalitarianismu, moderního vynálezu dvacátého století, charakterizovaného výlučnou ideologií, jednou vládnoucí stranou, monopolní kontrolou nad myšlením a počínáním společnosti. [13]  Nacismus byl posedlý mýtem superiority arijské rady, komunismus glorifikoval proletariát a jeho avantgardu, předurčenou uskutečnit vznik beztřídní společnosti, nevyhnutelnost s potencí přírodního zákona. Mýtem fundamentalistů je představa slavné, neposkvrněné civilizace ve službě Bohu. Stát nemusí likvidovat soukromé vlastnictví: postačí, když ho dostatečně kontroluje. Na rozdíl od tradiční diktatury, prosazovatelé totality jsou náročnější. Vyžadují člověka celého – in toto, politická neutralita není legitimní, „Kdo nejde s námi, jde proti nám,“ Leninova slova.

       V minulosti občasné pokusy uvést totalitu v život se dařily jen na malé, fyzicky zvládnutelné prostoře jako byla antická Sparta či Kalvínova Ženeva, kdy policie lezla do kuchyně i do postele kontrolovaných poddaných. Totální kontrola nad rozsáhlejším územím vyžaduje existenci moderního, fungujícího státu. Proto se totalitě dařilo lépe v industriálně vyvinuté DDR s homogenním, gramotným obyvatelstvem, než třeba v primitivním horském Dagestanu. Nelze přece vyloučit nebezpečí samostatného myšlení. Ve Francii vychovaný intelektuál Pol Pot se s ním vypořádal vyvražděním všech brýlatých Kambodžanů, za předpokladu, že jde o potenciální nepřátele, schopné číst a nad přečteným autonomně zauvažovat. Moderní stát potřebuje gramotné obyvatelstvo, jemuž ale bude přísně kontrolovat přístup k čtěnému materiálu. Kde gramotnost není zdaleka stoprocentní jako třeba v Afghánistánu, tento handicap pak kompenzuje plamenná, fundamentalistická víra. [14]

       K realizaci islámských fundamentalistických vizí se prozatím  nejúspěšněji přiblížilo vládnutí, které je světu známo pod jménem  Taliban – doslova „studenti islámu“, poeticky však „pátrači po pravdě.“ Hnutí je nedávného data: zrodilo se v roce 1994, až po porážce a potupném stažení sovětské armády ze země. Vůdce Talibanu, Mohammed Omar, v této válce bojoval, ztratil v ní oko [15], a měl vizi, že ho Bůh povolal zachránit Afghánistán ze spárů věčně se škorpících, vzájemně se rubajících místních potentátů. Omar, původem z hluboce konzervativní jihovýchodní oblasti kolem Kandaháru, tak jak většina jeho spolupracovníků je odchovancem náboženských škol madrassas v sousedním Pakistánu. Takových učilišť tam je kolem 7,500, s žactvem ve věku od sedmi do dvaceti či i více roků, s celkovým počtem kolem jednoho miliónu. Studenti recitují Korán, učí se poslušnosti islámským zákonům a nenávisti vůči Americe, zemi křesťanů a židů, usilujících o celosvětové zničení islámu. Dozvídají se, že Američané zabíjejí výlučně nevinné lidi a brání tomu, aby pomoc se dostala hladovějícícm. ,Mentálně je připravujeme na svatou válku,“ potvrdil ředitel jednoho takového učiliště. [16] Většina pochází z chudobných poměrů, mnozí z nich jsou váleční sirotci, všichni dostávají zdarma stravu a střechu nad hlavou. Výlohy hradí zahraniční dárci, zejména Saudská Arábie, údajný spojenec Spojených států.

       Vláda Talibanu prosazuje věru razantní vize fundamentalismu: ženy jsou biologicky, nábožensky méněcenná stvoření, upírano je jim vzdělání, možnost zaměstnání. V zemi je zakázána televize, hudba, tanec, ba i dětské povyražení jako je pouštění draků. To vše a ještě víc prosazuje obávané, jakoby Orwellem pojmenované, Ministerstvo pro povznesení ctnosti a zabránění neřesti. Jeho energickými prosazovateli jsou analfabeti z primitivního venkova. Jednooký vůdce Omar vládne z Kandaháru – v hlavním městě Kabulu už nebyl pět roků.

       Jeho jméno je teď velmi spojeno s jménem Usáma bin Láden, narozeným v roce 1957 jako jeden z přemnoha synů saudského magnáta (4 manželky, 52 dětí). Jako dvaadvacetiletý odešel bojovat do Afghánistánu a vítězství nad sovětskou armádou ho přesvědčilo, že svatí bojovníci jsou nepřemožitelní, že Bůh mu určil tuto životní dráhu zabíjet co největší počet bezvěrců. Je pověřen Allahem, je vykonavatelem jeho vůle, jen jemu je odpovědný za své počínání. Však proto Boha potěšil záříjový masakr. Bin Láden se pokládá za moderní verzi muslimského vojevůdce Saladina, osvoboditele Jeruzaléma, přemožitele Křižáků. Jeho cílem je zrušit roztříštěnost muslimským států a  zavést jednotnou, totalitní říši, obnovit globální kalifát, systém kalifů, následovníků Mohameda, kteří vládli v oblastech islámu od 7. do 13.století.  Jeden z titulů, který bin Láden používá, je „emir“ čili „vládce.“ V obnovené říši bude platit tradiční zákon šária: utnout pravou ruku zloději, utnout hlavu vrahovi, ukamenovat cizoložníky a cizoložnice.

       Počátek volání po džihádu – svaté válce způsobila koncem roku 1979 sovětská invaze Afghánistánu. V první vlně dobrovolníků  ze Saudské Arábie se se skupinou mladíků z privilegovaných bohatých rodin dostavil i bin Láden. Po porážce Sovětů v onom historickém roce 1989, svatí bojovníci se rozštěpili způsobem připomínajícím rozkol mezi menševiky a bolševiky. Dosaženým vítězstvím pokládala umírněná větev svou roli za ukončenou, kdežto radikálové jako bin Láden se připravili vyrazit do světa a vytvořit jednu říši, sjednotit jednu miliardu muslimů. V téže době proběhla válka v Perském zálivu, s nebetyčnou převahou západní technologie. Dodán tak pocit značné potupy, že sekulární dekadentní Amerika má takovou moc.

       Bin Ládenovi bolševici přijali pozvání od fundamentalistických vládců v Súdánu. Tam se začala tvořit organizace Al-Qaeda („Báze“ v arabštině), rekrutující dobrovolníky pro výcvik v tzv.asymetrickém způsobu války, jak pak mimořádně úspěšně prokázali 11.září 2001. Jenže v roce 1996 pod tlakem USA, Súdán Al-Qaedu ze země vypudil a bin Láden se vrátil do Afghánistánu. Tam k podpoře Talibanu dodal jednak tisíc bojovníků všemožného původu včetně Čečenů a Číňanů, jednak i značné množství peněz. Začal se podílet na veřejně prospěšných pracích - zejména na výstavbě silnic, a odměnou mu bylo poskytnutí azylu, útulku pro jeho bojovníky, a budování oněch training camps – cvičných táborů, jimž odhadem prošlo 20,000 dobrovolníků. Velkou posilou tam byli Alžírané, kteří prchli před vojenskou, fundamentalistům nepřející vládou. Mnozí absolventi se vrátili do svých původních domovů pokusit se o zažehnutí revoluce, jiní byli delegování do nepřátelského tábora jako tzv.sleepers,  s úkolem se v prostředí bezvěrců nenápadně adaptovat a počkat, až budou povoláni k akci. Vybaveni falešnými doklady totožnosti, kreditními kartami a přísunem finančních zdrojů, v nepřátelském prostředí se po delší dobu usadí, žijí poklidným nenápadným životem, než přijde příkaz a po důkladné přípravě způsobí spoušť. Al-Qaeda se rozrostla v multinárodní podnik, decentralizovanou organizaci se svými lidmi a sympatizanty v řadě zemí, všichni spjati mesiášskou vírou v islámskou svatou válku.

       V únoru 1998 bin Láden vyhlásil vytvoření Světové islámské fronty a vydal výzvu zabít všechny Američany, poněvadž musejí trpět za provinění své vlády, kterou si zvolili. Prvním jeho cílem je zbavit se přítomnosti bezvěrců - zejména 6.000 příslušníků americké armády – ze svaté saudské půdy, kde sídlí Mekka a Medina. Na otázku CNN, zda odtáhnutí Američanů by ho uspokojilo, odpověděl negativně, s vysvětlením, že to jsou oni, kteří podporují Izrael, svou urážlivě trvalou přítomností znesvěcující rovněž svatou půdu. [17] Bin Ládenovou značnou prioritou je zmocnit se vlády jednak v rodné Saudské Arábii, největšího (25%) zdroje ropy na světě, a jednak v Pakistánu, jediné muslimské země, vybavené  nukleárními zbraněmi. Na otázku časopisu Time v roce 1998, zda se snaží získat atomové a chemické zbraně, bin Láden odpověděl: "Svou snahou získat tyto zbraně vykonávám svou povinnost. Pro muslima by to byl hřích nezmocnit se zbraní, které zabrání, aby bezvěrci mohli muslimům ublížit." [18] Opakovaně zdůrazňoval zbabělost Američanů, jež pár ztrát ve vlastních řadách přiměl k vyklizení Bejrutu, k evakuaci ze Somálska. Vyjádřil přesvědčení, že pár útoků postačí, aby odtáhli ze všech islámských zemí, načež United States of America se rozpadnou, tak jak se rozpadl Sovětský svaz po porážce v Afghánistánu.

--------------        Za vietnamské války proti Američanům stál nepřítel s výhodou své anonymity. Přes den sedláček v černém pyžamu na poli s potahem vodních buvolů, po práci bojovník s kalašnikovem. Tehdy nebylo pochyb o jeho záměru vyhnat bílé ďábly a pustit se do budování socialismu (od něhož teď ustupuje, za pomoci zpět vábených amerických investorů). Nynější fundamentalističtí teroristé nemají adresu a mají výhodu iniciativy, kde, kdy a jak zasáhnout. Být pouhými psychopaty, problém by byl snáze řešitelný. Jejich nepřítelem ale není jen vláda USA, ale je to nenávist vůči západní civilizaci, údajně smrtelné to ohrožení tradičního islámského způsobu života. Jak vyjednávat a ústupky konejšit neústupného protivníka, přijímajícího svou smrt jako dar? Primární lidský instinkt je potlačen bažením po mučednictví a přednostní cestou k Alláhovi do ráje, místa věčných radovánek, s vínem, v pozemské existenci Koránem zakázaným, a v objetí sedmdesáti dvou spanilých pannen, ne více a ne méně, jimž se po milování jejich panenství automaticky obnoví.

       Zejména, ale ne výlučně, se v Izraeli věnují analýzám profilu takového nepřítele: průměrný věk 18 až 24, narozeni v chudobě, zpravidla poznamenáni osobní nepřízní až tragedií, důkladně indoktrinováni, přísní moralisté bez ponětí o ostatním světě. Na pachatele masakru 11.září však tento stereotyp neplatí. Vesměs pocházeli z nikoliv chudobného prostředí,  byli dospělejší věkem, s vyšším vzděláním, a někteří měli i své rodiny.

       Fouad Ajami, profesor na univerzitě Johns Hopkins v Baltimore, úspěšný autor, jehož poslední kniha má název The Dream Palace of the Arabs („Vzdušný zámek Arabů“), se k profilu a motivaci tohoto druhu sebedestruktivních tvorů podrobně vyjádřil. [19] Soustředil se zejména na Mohammeda Attu, hlavního aktéra v této devatenáctičlenné skupině. Atta se narodil roku 1968 v rodině úspěšného egyptského právníka, přísného, asketického patriarchy, posléze rozčileném na nejvyšší míru nikoliv zprávou, že jeho syn způsobil smrt tisíců, ale že večer před činem popíjel v baru alkohol. Dospívající Atta se musel vypořádávat s trápením své generace, která se ocitla tak blízko modernizace, aniž ale mohla či dovedla se na ní podílet. V prostředí velkých moderních hotelů s návalem prosperujících emancipovaných cizinců a proti nim kontrast místní mládeže, sešněrované tradičními, cudnost vyžadujícími konvencemi. V zemi s rekordně vysokou porodností a rovněž neschopností státu poskytovat potřebné služby, postarat se o aspoň poněkud přijatelné podmínky přežití. Do tohoto vakua, tam kde stát abdikoval na své povinnosti, pak vstupovali fundamentalisté se svými náboženskými školami, s poskytováním základních sociálních a zdravotnických služeb. Na přecpaných univerzitách velké množství vzdělávané mládeže s pramalými existenčními vyhlídkami. Mnozí, na venek poslušní synové a dcery, místo okouzlení revolučním marx-leninismem, se dali na cestu agresivní zbožnosti: zabalené hlavy dívek, dlouhé vousy hochů. V kontrastu s tradicí zůstávat ve vlastní zemi, začali z ní odjíždět a se starodávnými náboženskými názory dorazili do ciziny s moderním pluralismem, tolerancí, svobodou. Na takový svět nebyli připraveni, nedovedli se s ním ztotožnit, a útěchou jim zbyla jejich  náboženská víra, ještě tak víc utvrzená. Vznikly pak enklávy pravověrných od Londýna po Hamburg. Svět, který je plně nepřijal, nutno tedy řádně pokořit. Což se na Manhattanu značně stalo. [20]

--------------        Zasažená Amerika absolvovala v rychlém sledu několik fází: napřed šok, pak realizace, že je to válka a že jsme patrioté, s vědomím solidarity a faktu, jak v tomhle jsou teď všichni stejně, bez ohledu na barvu kůže či obsah peněženky. V New Yorku, jehož téměř polovina obyvatel (42%) se narodila někde v cizině, najednou každý byl ochotným bratrem. Ovšem tak zázračné transformace mívají krátkou životnost, jak lze potvrdit českou zkušeností.

       Může z toho vzejít něco užitečného? Výtečný esejista Roger Rosenblatt odpověděl kladně: „Může to znamenat konec věku ironie. Konec tvrzení intelektuálů, že nic se nemá brát příliš vážně, poněvadž nic není příliš reálné, skutečné, což ovšem znamená, že není rozdíl mezi žertováním a skutečným nebezpečím.“ [21] Móda postmodenismu, arogantní, nezodpovědná tvrzení, že neexistují univerzálně platné pravdy, to vše se zřítilo spolu s manhattanskými velemrakodrapy.

       Amerika má před sebou úkoly snadno i méně snadno řešitelné, jakož i takové, které by se mohly povést jen s notnou dávkou trpělivosti a imaginace. A záruky, že včerejší rozhodnutí řádně jednat se nerozmělní v zítřejší snahu nepříjemnosti odložit. Výbor, jemuž předsedali bývalí senátoři Gary Hart a Warren Rudman, před víc než půl rokem vydali zprávu, upozorňující na onu zranitelnost a doporučující nápravu, k níž tehdy ovšem nedošlo. Takové sklony potvrzují četné další precedenty.

       Nejsnáze realizovatelné bude zavedení druhu bezpečnosti v letecké dopravě podle vzoru izraelského El Al, jehož ani jednoho letadla se nikdo nikdy nezmocnil, ač mnohá snaha tu věru byla. Na rozdíl od všeobecné praxe v Evropě, americká vláda prozatím přenechávala bezpečnost letišť jednotlivým leteckým společnostem, které pak uzavíraly smlouvy s privátními bezpečnostními firmami. Smlouvu získal ten, kdo byl nejlacinější a podle toho kvalita služeb bídně placeného personálu vypadala. V minulosti marné volání po federalizaci teď vyslyšeno bude, stejně jako znovuzavedení ozbrojeného doprovodu na palubě (sky marshalls) a zabezpečení vchodu do pilotní kabiny.

       Obtížněji se budou prosazovat opatření, která zvýší bezpečnost veřejnosti na úkor některých, až frivolně bezbřehých, přesnadno zneužitelných občanských práv. Průzkumy veřejného mínění však potvrzují dřív nevídanou preferenci pro zavedení jednotných, celonárodních průkazů totožnosti. Technologie pokročila natolik, že na takovou national electronic identification card lze napěchovat spoustu užitečných informací včetně otisku prstů majitele. Rovněž tzv.profilování, donedávna zatracované jako rasismus, fašismus, se dočkává rehabilitace. Jestliže téměř či zcela výlučnými pachateli moderního terorismu, namířeného proti západním zemím, jsou mladí Arabové, nutno se tedy víc ohlížet po mladých Arabech než po přestárlých Eskymácích.

       Krokům ve správném směru brání nejen ultraliberálové, ale i ultrakonzervativci. Příklad: Jednou z potenciálně úspěšných forem boje proti teroristům je blokace finančních zdrojů. Dosud se ale zcela nedaří přesvědčit cizí banky, aby dovolily nahlédnout do svých knih o počínání podezřelých klientů. Pokud by tyto banky ale měly pobočky v USA, mohlo už dávno dojít k jejich postihu, nebýt jednoho senátora (Phil Gramm, Republikán z Texasu), který nadále tvrdí, že takový zákon by byl „totalitarian.“

       Zákon (Foreign Intelligence Surveillance Act, 1978) dosud zakazuje odposlouchávání jakýchkoliv komunikací na území USA, a to i v případě osob, oprávněně podezřelých z kriminální činnosti. Vraždící sebevrahové se vyučili pilotnímu umění v amerických školách. „V minulosti jsme neškolili japonské kamikaze, kteří pak potopili 34 našich lodí a poškodili stovky dalších,“ utrousil televizní komentátor. Vyšetřující služba F.B.I. zjistila, že Francií hledaný terorista je v Minnesotě, kde projevuje zájem o výuku, jak ovládat velký boeing. F.B.I. ho nejen nesměla zatknout, ale nadřízená složka (Attorney General) zamítla žádost o povolení podívat se teroristovi do kompjútru. Případ bin Ládenem pověřeného muže jménem Nabil al-Marabh fungovat v USA: Policie v Bostonu na něj vydala zatykač, nikoliv ve věci konexe s bin Ládenem, ale pro nedodržení podmínek podmínečného propuštění, poté co nožem pobodal svého přítele. Dotyčný násilník uprchl do Kanady a při zpáteční cestě po předložení padělaného pasu byl na hranicích zadržen, ne však zatčen. Vrátili ho zpět do Kanady, kde advokát úspěšně prosadil jeho propuštění do péče údajně velmi nábožensky založeného strýce. Koordinace aktivit F.B.I., C.I.A. a I.N.S. (Immigration and Naturalization Service) je chabá. Každý rok do USA dorazí milióny návštěvníků, vybavených časově omezeným vizem. Nikdo ale dosud nekontroluje, zda kdy ze země odjeli. Což byl případ všech devatenácti sebevražedných teroristů.

------------

       Jestliže terorista může způsobit Spojeným státům tak důkladnou škodu pouhým zakoupením letenky, smysl ztrácí původní strategická přednost Washingtonu utratit nespočetné miliardy dolarů, aby nad zemí vznikl ochranný štít proti nepřátelským raketám z neznáma. Je nutné přesvědčit svět, že tentokrát to Amerika myslí vážně, že už nebude pokračovat v Clintonově pouze reaktivní zahraniční politice na útoky teroristů tím, že zašle několik raket a pak už nic, nebo že bude spoléhat jen na letectvo shazující svůj výbušný náklad z bezpečné výše. Zejména v nepřátelských řadách se uhnízdilo přesvědčení, že dekadentní Amerika není ochotna riskovat vlastní životy a proto jí lze téměř beztrestně škodit.

       Není optimisty, který by věřil, že vytváření účinné koalice, která by případně měla vojensky zasáhnout na všemožných nepříjemných místech, bude snadný úkol. V roce 1842 z britské armády v počtu 17,000 mužů při pochodu z Kabulu do nedalekého Jalalabadu zbyl na živu jen jeden jediný. Nedařilo se vojevůdcům před tímto i po tomto datu.

       Nelze bombardovat zpět do kamenného věku něco, co už se v kamenném věku nachází. [22] Jak si tedy počít s léčbou a chirurgickými řezy se zbavit terorismu, oprávněně charakterizovaného jako rakovina tohoto začínajícího století? S islámskými extrémisty se na domácí půdě zachází různě. V únoru 1982 syrský prezident Hafez al-Assad se s nimi jednou provždy vypořádal totálním zničením a doslovným vyhlazením města jménem Hama, jejich báze v zemi. Zabil jich odhadem 25 tisíc a od té doby byl pokoj od tohoto druhu mesiášství - aniž by ovšem poklesla vládní podpora jiných teroristických skupin, namířených proti Izraeli. Jiné arabské státy se s fundamentalisty dohodly nechat je na pokoji, pokud nebudou ohrožovat domácí stabilitu a své neplechy budou provozovat pouze v zahraničí.  Trvanlivost takového míru, který si prozatím kupovala saudská monarchie, se však zdá být už téměř u konce. Odborníci odhadují, že sympatie veřejnosti v arabském světě se mohou přiklonit tím či oním směrem, s pravděpodobností půl na půl. Je pak v eminentním zájmu Západu podpořit ty režimy a skupiny, které představa modernizace, globalizace neděsí. Západ očekává od islámského duchovenstva efektivně zasáhnout proti infekci fundamentalismu, který neohrožuje pouze západní civilizaci, ale i sám islám. Výsledky takové kontraofenzivy nejsou prozatím příliš valné.

       Samuel P. Huntington, významný vědec na Harvardově univerzitě, formuloval svůj koncept o konfliktu civilizací, svárech a střetech převážně kulturní povahy, o zásadním pojímání hodnot. [23]  Vlivný zdroj The Economist už před časem (srpen 1994) uveřejnil podrobnou analýzu k podpoře eventuality války mezi světem islámu a světem západním. I kdyby se podařilo Ameriku zcela vyhladit, zbýval by smrtelný nepřítel v podobě západní Evropy, jíž  by pak fundamentalisté zasáhli, ať už v Londýně, Paříži či Frankfurtu zopakovat si heroický výkon na Manhattanu, který údajně tolik potěšil Allaha.

       Slovy senátora Chuck Hagela, člena výboru zahraničních vztahů, svět má před sebou úkol tak značný, s jakým se lidstvo dřív nemuselo potýkat. [24] Nutno se též pohybovat na bojišti v podobě diplomatických, propagandistických, finančních, všelijakých iniciativ. Úsilí si vyžádá hodně času a trpělivosti – takto nám prosazovatelé další verze totality nadělili.

       Povzbudivé sdělení úplně nakonec: tento mnohostranný a časově náročný konflikt nabývá podobu nové války studené a my víme, jak taková předchozí válka dopadla.