Na univerzitě, kde už se dlouhá leta vyskytuji, jsem zažil přemnohé seance v podobě tzv. teach-in - ideologických školení či, přesněji, vyztužování vyznavačů téže politické linie. Ať už protesty proti vietnamské válce nebo proti jihoafrickému apartheidu a pramálo tehdy vadilo, že rozhořčení debatéři si občas pletli Mandelu s Mengelem. Začátkem devadesátých let, profesoři tuze protestovali proti záměru vyhnat Saddama Huseina z Kuvajtu. Give a peace a chance! skandovali, mírumilovně se nedotknout diktátora-agresora a tak mu poskytnout dost času k dohotovení atomové bomby. (Odhaduje se, že započít válka o tři měsíce později, záměr by se mu byl podařil.) Tentokrát titíž ultrapokrokoví ideologové preventivně protestovali proti eventualitě, že stát by třeba podnikl nějaké podstatné kroky proti organizátorům útoku na manhattanské World Trade Center. V něm také pracovali naši graduanti. Z odhadovaného počtu tří set bývalých studentů, počet přeživších ještě není znám a místní novináře snad zajímal míň, než profesorské interpretace přičin katastrofy.

       Vysvětlení přece jednoduché: protest proti nespravedlivému rozdělení světských statků. Třetí svět je chudý, protože První svět a Amerika zejména, se topí v bohatství. A  proč neignorovat neoddiskutovatelnou skutečnost, že ony země, jimž se někdy až příliš lichotivě říká „rozvojové,“ byly chudé vždycky a teprve jejich kontakt s industriálně vyspělým Západem jim poskytl podmínky k vylepšení jejich údělu. Z devatenácti sebevrahů, strůjců velezkázy 11.září 2001, většina pocházela z privilegovaných saudských a egyptských rodin, zvyklých na pohodlný život a pramálo trápených bídou většiny soukmenovců.

       Neméně zatracování v intelektuálních kruzích, zejména západoevropských, se dostává Americe kvůli její zahraniční politice jako jediné zbylé supervelmoci ve světě. Washington o nevděčnou roli zbylého globálního policajta věru nestál, však se tak dostal do oné no-win situation: když se staral, jako například v Bosně, kde  Evropa nebyla schopna ani ochotna konflikt ve svém sousedství vyřešit, bylo to americké imperialistické vměšování. Když se Washington vměšovat nemíní, je to důkaz neméně imperialistického arogantního sobectví. (Nemyslím, že by se měl příliš podceňovat stále přítomný, a předpokládám, že v budoucnu sílící vliv amerického izolacionalismu. Vtaženi jsme byli do dvou světových válek, stálo nás to mnoho životů a obrovské množství peněz, a válečné střety, do nichž nám nic není, ve všelijakých variantách nadále pokračují, což my to máme zapotřebí? Přibývá takových hlasů v Kongresu, jehož většina členů nevlastní cestovní pas, poněvadž nevidí důvod, proč by se měli někam harcovat. Globalizace, jakkoliv nevyhnutelná, je proti srsti tvorům na hodně si vzdálených pólech ideologického spektra.)

       Proč tedy útok proti Americe, která se na Balkáně angažovala na obranu Muslimů, která se postarala o vypuzení Husseina z okupovaného muslimského Kuvajtu? Humanistická pokroková levice si libuje v příjemných pocitech oné Schadenfreude, že zraněna byla země, jež tolik vyniká. Američané – jen čtyři procenta pozemšťanů – pravidelně posbírávají 70 procent všech Nobelových cen. Země, která slovy francouzského myslitele přešla z barbarství hned do dekadence, teď dominuje v přemnoha sférách počínání a výsledkem je obdiv a též závist, přesnadno přecházející v zlost a nenávist.

       Ajatoláh Chomeini přejmenoval Ameriku nejen na Velkého Satana, ale i na Nové Barbarství, vysávající vitalitu islámu. Je nejen nepřítelem všech mohamedánů, ale i Boha. Je obviňována z odpovědnosti za selhávání jejich vlastních společností, z nichž ani jedna ta mohamedánská nebyla schopna užitečně se pohnout vpřed. (Příklad: Jižní Korea, země bez ropy, kterou by těžili cizinci a domorodci si pěchovali měšce.V polovině 20.století země stále chudičká, dnes hospodářsky a politicky úspěšnější než celý mohamedánský svět dohromady.) Po řadu století byl islám centrem světa, dominoval v podstatné části Asie a středověké Evropy. Poté však došlo k pozvolnému či i spěšnému úpadku, korunovaného rozpadem otomanské říše, Vědomí vlastní impotence vede k volání po obraně „muslimské důstojnosti,“ vyhlášení svaté války bezvěrcům, způsobit zánik západní civilizace, údajně smrtelného to ohrožení islámských hodnot. Fundamentalisté mají strach z modernizace, pronikání globalizace, hrozící infekcí tradiční kultuře, starodávným mravům. Proto ono urputné nostalgické odhodlání odputovat zpět do středověku k jeho mýtickým hodnotám. Osama bin Laden, který se pokládá za moderní verzi muslimského vojevůdce Saladina, osvoboditele Jeruzaléma, přemožitele Křižáků,  vyzývá všechny mohamedány zabít všechny Američany, což pak neposkytuje příliš příležitostí k mírumilovnému vyjednávání. „Naše náboženství je v nebezpečí, na nás útočí křesťané a židé, je to válka nás věřících proti nevěřícím,“ taková jsou nejen bin Ladenova slova. Náboženský náboj tohoto konfliktu je očividný.

       Stejně očividná je váhavost, nechuť Západu tuto skutečnost nahlas vyslovit. „Je to náboženská válka,“ je název pojednání významného publicisty Andrew Sullivana v The New York Times Magazine (7.října 2001), válka islámských fundamentalistů nejen proti křesťanství a židovství, ale především proti jakémukoliv druhu svobodného, pluralistického myšlení. Američtí představitelé a prezident George W. Bush zejména, se s citací příslušných pasáží z Koránu snaží přesvědčovat veřejnost o zásadně mírumilovné podstatě islámu. Korán ale také obsahuje nejeden příkaz intolerance, nesmiřitelnosti vůči nevěrcům, pobít, porubat je, zejména, když se dostanou do podezření, že by mohli svět islámu ohrozit. Což ovšem je dnešní případ. V islámu náboženská tolerance byla podmíněna vlastní mocí. Když tato moc mizí a převládá představa, že síla bezvěrců, neznabohů roste, jejich satanská chapadla (Coca-Cola, McDonald´s, Hollywood, miniskirts a veletucty dalších hrůz) se roztahují, možné jsou jen dvě odpovědi: buď kapitulace nebo řízný protiútok. Ten tu teď máme.

       Bitva epických rozměrů tak vzplála. Prozatím jen Irán a Afghanistán okusily horory revolučního fundamentalismu. Máme tu co dělat s novou verzí totality, s novou verzí války jen částečně studené. Doufejme, že dopadne stejně příznivě jako předchozí válka zcela studená.