Střední generace Američanů si přesně pamatuje, kde kdo byl, když se dozvěděl o zavraždění J.F.Kennedyho. Ti starší nezapomněli na onu neděli v prosinci roku 1941 a teď každý si bude pamatovat černé datum 11.září  2001, kdy došlo k útoku na vlastním území, s téměř trojnásobným počtem obětí, než způsobil japonský útok na námořní základnu Pearl Harbor. Tehdy to byli příslušníci branné moci, tentokrát ale ve World Trade Center, tomto nejznamenitějším symbolu globalizace, zahynuli civilisté, občané 62 států, mezi nimi přes 300 Britů, víc než celkový počet britských obětí za celou dobu občanské války v Severním Irsku.

       Zničení dvou největších budov v New York City dovedla způsobit skupinka fanatiků, ozbrojených několika noži a schopných proměnit civilní letadlo v řízenou střelu s tak katastrofálním dopadem. Metody z doby nejmodernější a též té kamenné. Porovnejme s Pearl Harborem: tam Japonci k dosažení svého záměru použili 360 letadel z šesti mateřských letadlových lodí, s doprovodem dvou bitevních lodí, tří křižníků a jedenácti torpédoborců. Teď stačilo pár nožů a podříznutých hrdel. Mrakodrapy v plamenech, někteří zaměstnanci unikli usmažení skokem do hlubin, mrakodrapy se řítily, pohřbily tisíce obětí pod milionami tun sutin, vysoké vrstvy prachu pokryly ulice s potencí sopečného výbuchu, papíry z náhle neexistujících kanceláří odlétly přes řeku do vzdáleného Brooklynu, štiplavý pach zkázy po mnoho dní obtěžoval nozdry delegátů Organizace spojených národů v budově na 42.ulici Manhattanu. Světu a Americe se představil zcela odlišný druh nepřítele, nepředstavitelné se stalo skutečností. Život americké společnosti bude důkladně poznamenán, jeho hodnoty přetvořeny.

       Proč ta nenávist vůči zemi emigrantů, výtvoru nespokojenců s evropským stavem věcí – s feudálním dědictvím, společenskou hierarchií, svázaností, nesvobodou? USA darovaly chuďasům víc peněz a na své území jich přijaly víc, než všechny ostatní státy dohromady. Lze se pokusit o odpověď odkazem na několikametrákovou gorilu,   soustředěnou na požírání banánů, zatím co okolí se soustřeďuje na počínání gorily. Touto zkratkovou metaforou politolog Michael Mandelbaum charakterizoval stav věcí ve světě s jednou zbylou supervelmocí. Není nic nevděčnějšího, než role zbylého policajta a hasiče světa. Washington ji přijal nikterak s nadšením, vědom si, že se tak dostává do oné no-win situation. Když se starat bude, dostane se mu obvinění z imperialistického vměšování. Když se vměšovat nebude, dodá tím důkaz o svém neméně imperialistickém, arogantním sobectví.

       Evropa si nedovedla poradit s balkánským konfliktem ve vlastním sousedství a tak musela zasáhnout gorila, aniž by se jí dostalo příliš vděčnosti. Z nesnadného sdílení postele se slonem vznikají takové precedenty: stačí připomenout roli Ameriky za druhé světové války a její hodně nezištný přísun přemnohých miliard dolarů. Dodnes poskytuje víc peněz na zahraniční pomoc než všechny ostatní státy dohromady a těžko jí vyčítat, že vzdor nespočítatelným obnosům, obyvatelstvo v přemnoha končinách Třetího světa žije bídněji, než v dobách kolonialismu  Poskytnuté fondy příliš často pozřou neužitečné projekty nebo mizí na zahraničních kontech kleptokratů. Nepřekvapuje, že na dárce padá compassion fatigue - únava ze soucitu, stokrát nic umořilo osla. Rovněž netěší, že výše poskytované zahraniční pomoci bývá přímo úměrná intenzitě antiamerického postoje v mezinárodních organizacích. Pravidelně obdarovávaná Indie hlasuje v OSN proti USA v 80 procentech případů; Egypt, jemuž se rok co rok dostává pomlázky ve výši dvou miliard dolarů, hlasuje proti štědrému americkému strýčkovi ve dvou třetinách případů.

       Washington se nepříliš úspěšně snaží ujišťovat, že v disharmonii mezi světem průmyslově vyvinutým a světem, jemuž se někdy až příliš lichotivě říká rozvojový, nejde o zero-sum game, hru, v níž jeden může zvítězit jen za cenu porážky druhého. Již přece by nemělo platit starozákonní pravidlo „oko za oko“, s výsledkem, že všichni účastníci konfliktu oslepnou. Afrika není chudá proto, že Amerika je bohatá. Byla chudá vždycky a teprve její kontakt s vyspělými státy začal vylepšovat její úděl.

       Zamlouvá se mi hypotéza významného vědátora Samuela P.Huntingtona o konfliktu civilizací – o svárech nikoliv převážně ideologických či ekonomických, ale o střetech kulturní povahy, o zásadním pojímání hodnot. Dostaví se důkladně indoktrinovaní fundamentalisté, jejichž primární lidský pud žit, život si udržet, je u nich potlačen bažením po mučednictví a přednostním odexpedování k Alláhovi do ráje, místa věčných radovánek, s vínem, v pozemské existenci koránem zakázaným, a v objetí dvaasedmdesáti spanilých panen, ne více a ne méně, jimž se po milování jejich panenství automaticky obnoví.

       Terorista nemá adresu a má výhodu iniciativy kde, kdy a jak zasáhnout. Nepřítelem západní civilizace není především ta která vláda či ten který diktátor, ale nenávist, s níž nelze vyjednávat a konejšit ji ústupky. Fundamentalisty vyhlášená svatá válka  nařizuje, že je povinností každého muslima, ať by žil kdekoliv, zabít všechny Američany. Proč USA, země šesti milionu muslimů, která se nejvíc zasloužila o záchranu albánských muslimů v Kosovu, co nejhlasitelněji protestovala proti ruskému tažení v Čečensku a dodnes je nejštědřejším poskytovatelem humanitární pomoci v Afghanistánu? Není to kvůli podpoře Izraele, o němž se bin Laden jen zřídka kdy zmiňuje. Tímto druhem fundamentalistů rovněž nezmítá frustrace při pomyšlení na nepoměr v životní úrovni zemí vyspělých a nevyspělých. Obviňují však Západ z odpovědnosti za selhávání jejich vlastních společností, z nichž ani jedna arabská mohamedánská nebyla schopna se užitečně pohnout vpřed či aspoň uspořádat svobodné volby. Pokládají vliv Západu, ono nezadržitelné pronikání globalizace, hrozící infekci demokratizace společnosti důsledně hierarchické, za nebezpečí tradiční kultuře, starodávným mravům, náboženství, ba i jejich řeči - proto ono nostalgické odhodlání odputovat zpět do středověku, k jeho mýtickým ctnostem. I kdyby se podařilo Ameriku zcela vyhladit, zbýval by smrtelný nepřítel v podobě Západní Evropy, tam se pak trefit v Londýně, Paříži, Frankfurtu a zopakovat si nádhernou heroickou manhattanskou zkušenost.

       S islámskými extrémisty se na domácí půdě zachází různě. V únoru 1982 syrský prezident Hafez al-Assad se s nimi jednou provždy vypořádal totálním zničením a doslovným vyhlazením města jména Hama, jejich báze v zemi. Zabil jich odhadem 25 tisíc, od té doby byl pokoj od tohoto druhu fanatismu, aniž by ale poklesla vládní podpora jiných teroristických skupin, namířených proti Izraeli. Jiné arabské státy se s fundamentalisty dohodly nechat je na pokoji, pokud nebudou ohrožovat domácí stabilitu a své neplechy budou provozovat v zahraničí. A všude tam se oficiálně toleruje, ne-li přímo podporuje antiamerická propaganda, prezentující USA jako ultimální příčinu neřestí všeho druhu. Již vyrostly dvě generace cepované v takovém duchu.

       Jak si teď po 11.září počínat? Příliš se nevyřeší bombardováním Afghánistánu zpět do kamenného věku, v němž už se teď beztoho nachází. Na domácí americké frontě nastanou změny, k nimž už mělo dojít dávno. Každoročně k těmto břehům dorazí miliony návštěvníků, vybavených časově omezeným vizem. Nikdo ale dosud kontroluje, zda kdy ze země odjeli. Dojde ke zvýšení bezpečnosti na úkor některých, přesnadno zneužitelných občanských práv: instalace skrytých kamer, namátkové kontroly a ono takzvané profilování, šmahem zatracované jako rasismus. Jestliže téměř či zcela výlučnými pachateli moderního terorismu v této zemi jsou mladí Arabové, dlužno se tedy ohlížet po mladých Arabech a nikoliv po polynéských babičkách. To není rasismus, ale racionální, statisticky ověřená opatrnost. American Civil Liberties Union (ACLU), organizace prosluslá obhajobou nejabsurdnějšího zneužívání občanských práv ke škodě společnosti, se dostala do dočasné defenzivy. Začínáme tady dávat přednost dočasnému omezení práv před permanentní ztrátou života.

       Dosud jsme se ztrát v New Yorku nedopočítali. Při záchranných pracích zahynulo přes 350 požárníků, přibyly tisíce sirotků, naprostá většina obětí z WTC nebyla nalezena. Patrně jsou mezi nimi i někteří absolventi naší univerzity. Ano, teror se teď zabydlel na této půdě, Amerika  se přizpůsobuje a rovněž i mění.