Začnu oklikou a sice připomenutím nokturnálního pancéřového překvapení internacionálních bratří v srpnu 1968. Ve Vídni zrovna meškající bouřlivák Ivan Sviták se přesunul k opačnému břehu Atlantiku, ve Washingtonu jsme se seznámili na sjezdu tehdejší československé Společnosti pro vědy a umění a já mu zařídil první akademické angažmá na mém učilišti State University of New York at Binghamton. Semestr poté jsem ho přestěhoval do New York City na Kolumbijskou univerzitu, kde o něho  projevil zájem Zbigniew Brzezinski. Ivan si v mém baráčku uskladnil svůj knižní majetek: metr marxleninských opusů a metr jiného žánru – od poetické erotiky po hrubozrnou pornografii. Poklady si odvezl, ale mezi prsty mi tehdy uvízl svazek Picassových hanbatých malovánek, stvořených právě v onom pohnutém, historicky významném roce šedesát osm.

       Hodně času od té doby uplynulo, nejen Mistr Pablo, narozený v roce 1881, ale i přítel Ivan, ročník tuším že 1926, již opustili tento svět. Jeden zamířil do ráje svůdnic, býků a minotaurů, druhý zvolil odchod do věčných lovišť poněkud rudého zabarvení.

       Při vzpomínce na nedobrovolného emigranta, který se do Prahy vrátil z kalifornského, mandlemi oplývajícího městysu Chico (kde založil Chicoslovak Press), jsem před několika dny trávil sedm hodin za volantem jízdou do Kanady, kde frankofonní Montreal se stal jediným místem v západní hemisféře, obdařeným unikátní výstavou Picasso Érotique. V Muzeu krásných umění v centru města po tři měsíce – od půlky června do půlky září. Ministerstvo mezinárodních vztahů přispělo k uspořádání.

       Něco takového by bylo neuspořadatelné u nás, v sousedních USA. Tamější obyvatelstvo včetně předškoláků je sice z televizních obrazovek bombardováno veletucty mordů s hektolitry kečupu, uříznutými hlavami a uťatými údy, ale kousek ženské nahoty, pár centimetrů obnažených mamálních oblin – kdepak, to se nesmí, strictly forbidden. I dvouletá holčička si na pláži musí zakrýt své miniaturní hrozinky, neboť jinak by musel zasáhnout šerif.

       Bohatá výstava (335 exponátů) bohatě navštívená. Měl jsem dojem, že přišlo víc žen než mužů.  Všechny věky – senioři jakož i mladí manželé, razící si cestu s kočárky s pochrupávajícími neviňátky. U vchodu podrobná informace o půl tuctu významných žen v Mistrově životě. S některými se oženil, s některými zplodil potomstvo. Zájem o ženské pokolení neprojevil se zpožděním. Proto dával smysl úvodní portrét chlapečka (1903) s rukama za zády, s výrazem přemýšlivým, nikterak posedlého objevem karnální slasti, kterou mu orálně poskytovala sexuální pracovnice. U vchodu dominovala věrná replika budoáru nevěstince z oné doby. Temný tmavočervený dekór, lůžko pro dva nebo pro víc, prostorné zrcadlo podél stěny a praktické umyvadélko blízko pelesti.

       Návštěvníci se seznamovali s tvorbou v chronologickém pořádku. Napřed tedy období modré, téměř ještě realistické. Kresby z roku 1922, natolik klasické, jakoby jejich pachatelem byl Ingres. Kubistická plátna vypukují v roce 1925, ale nesetrvávají. Kubismus se střídá s uvolněnou kresbou, mně laikovi  připomínající rukopis Georga Grosse. Ještě jednou se zmíním o roce 1968. Z té doby je série 25 leptů na mědi : Raphael a La Fornalina se milují a papež Julius II, patron umění, v různých pozicích, též v sedě na nočníku, je tam voyerem mileneckého proplétání údů, rovněž v různých pozicích. Picasso s tím papežským nočníkem byl asi stejně příkladný katolík jako byl i komunista se svou v zemích tábora socialismu a míru opěvovanou holubicí. Svižnou perokresbu střídá s kubismem na plátnech značné velikosti. Ta tvořil již jako devadesátiletý stařec.

       Radikální feministky, jimž se občas dostává nelichotivého, nikterak však zcela neodůvodněného přízvizka Feminazi, se dovedou rozběsnit kvůli všelijakým pitomostem.

       Předpokládal jsem, že výstavu budou bojkotovat, případně s použitím dynamitu v kabelce. K revolučním zásahům by totiž měly docela legitimní důvod: nelichotivá zobrazování dámských genitálií, ženy v podřepu močící, různě hrůzně znásilňované mýtickými minotaury, kříženci člověka a býka. Smrt toreadorky na hřbetě býka – takové radosti.

       Za nepříjemně vysokou cenu téměř sto kanadských dolarů jsem koupil katalog – vázanou knihu velkého formátu na křídovém papíře se zasvěceným textem a vyobrazením všech exponátů. Skvost jsem bez obtíží přivezl domů do ještě příliš puritánské Ameriky.