Na americké univerzitě mi inteligentní dívka tvrdila, že Vlad IV, zvaný Drakula, jenž k smrti rád nabodával tisíce nešťastníků na kůl, byl v podstatě dobrák, kladná historická postava. Tak ji totiž učili ve škole v rodném Rumunsku.

       Postavy i z méně dávné minulosti se nám jeví ve všelijakých podobách. Záleží ovšem na politických okolnostech, klimatu doby, kolik pravdy dovolí či jí zpotvoří. Diktatury a  totalitní režimy zejména, přidělují pero oddaným věřícím i oportunistům, a dřív poctiví životopisci se stanou hagiografy ve svěrací kazajce.

       Vznikaly opusy o Stalinovi - největším geniovi všech věků a teprve po pořádných ideologických kotrmelcích se začalo psát o jeho velemordýřském počínání. Když v tehdejší ČR/ČSSR prezidentoval spisovatel Antonín Zápotocký, podařilo se mi upláchnout od slastí dalšího budování socialismu a v kruzích emigrace jsem si začal připomínat Luigi Pirandella a jeho různé podoby pravdy. Jestliže žena je věčnou inspirací umění, pravda zůstává věčnou otázkou naší civilizace. Co to tedy je? „Objektivní, nezaujaté, co nejpoctivější zobrazení reality,“ třeba taková definice. Jak ale realitu vidí a popíše barvoslepý poctivec? Tucet svědků postřehlo vraha na pár vteřin a každý ho poctivě popsal jinak.

       Na Západ jsem přišel s přesvědčením, že Edvard Beneš byl velký státník v tuze obtížné době, Masarykův pokračovatel, kdysi jeho nejlepší, nejvěrnější žák, Prezident Budovatel, navrátil nám svobodu. Načež mi bylo slyšet značně opačné diagnozy o studeném, ješitném, zamindrákovaném, nenávistném človíčkovi. Lidé z kruhů londýnské emigrace poskytovali totožná svědectví o prekérní situaci exilové vlády, jejíž národ v Protektorátu poslušně plnou parou pracoval pro vítězství Třetí Říše. Nutno tedy spojencům dodat přesvědčivý důkaz o odporu okupantům a tím podpořit legitimitu Benešovy vlády. Jako důkaz byl zvolen atentát na Heydricha, k zděšení jak domácího odboje, tak exilových kruhů, v oprávněné představě o hrůzné pak odvetě nacistů. Beneš ale trval na svém, prý se slovy, „že všichni musíme přinést oběti.“ Všichni musíme přínést! A když bylo po masakru, Beneš se z odpovědnosti vyvlékl a a shodil ji na generála Františka Moravce, šéfa výzvědné služby. Že to byl prezident Nadrobitel, dvakrát hanebně selhavší – Mnichov 1938, vzdát se bez výstřelu, Únor 1948, vládní krize, k níž došlo s jeho vědomím, načež své přátele demokraty zradil.

       Byl to tehdy nemocný člověk, prezidentoval v obtížné době, na kterou nestačil, připustili jeho kritici. „Pánové, kromě schopností musíte mít i štěstí,“ řekl Napoleon svým generálům, načež vrtochy štěstí, oné mušky zlaté, si mohl dlouhodobě produmat ve vyhnanství na hodně vzdáleném ostrově. Různě se poštěstilo v britské monarchii v zhruba téže době. Král George III. vedl střídmý, přímo asketický život, téměř výlučně se krmil limonádou a kyselým zelím, zachoval si štíhlou postavu a zešílel, zatímco jeho armáda spolu s německými žoldáky ztratila americké kolonie. Následovník na trůnu, jeho syn George IV., se přejídal, utápěl v alkoholu a v náručí přemnoha ženštin, strašlivě ztloustl, nikdy se nezbláznil a oprávněné se těšil z Wellingtonova vítězství nad již zmíněným Napoleonem. Přízně Osudu tedy třeba všem předákům.

-   -   -

       U údajně spravedlivého soudu v důkazním řízení platí přímé svědectví víc než co nějaká paní povídala. Je ale v pracích historických, životopisných, ono osobní svědectví, blízkost, znalost, třeba i intimita, tím absolutním kladem? Nedostatečným odstupem,  ovlivněním bezprostřední, někdy jen episodickou zkušeností se může víc tratit než získat. Na druhé straně, přílišná vzdálenost, důkladná neznalost není tou nejlepší zárukou objektivní analýzy. Jak značný má být časový odstup? Generace jedna, dvě či víc, až všichni svědci součastníci budou pod drnem a badatelům  zbudou pouze archivy, papírová svědectví?

       Svědectví ne vždy příliš lichotivá. Benjamin Disraeli, unikátní postava na britské politické scéně devatenáctého století, vnuk nuzného židovského přistěhovalce, který se postupně stal předsedou vlády celého imperia, nám poslouží příkladem. Ač obřezán, též byl pokřtěn, věnoval se málo mravným radovánkám, tonul v dluzích a pouze jeho poslanecká imunita ho chránila před vězením pro dlužníky. Jen co umřel jeho dobrodinec, oženil se s jeho o dvanáct let starší, nikoliv čarokrásnou, ale o to zámožnější vdovou. Jeho finanční a sexuální prohřešky byly praktické povahy – pomáhaly mu v kariéře. Historici se shodují, že po jejím dosažením si mohl dovolit luxury of honesty - chovat se čestně, poctivě.

       Winston Churchill byl alkoholik, John F.Kennedy byl záletník, mnohonásobný nemrava, jehož výkony se hned tak snadno nepodařilo překonat. (Williamu J. Clintonovi se zřejmě podařilo.) Porovnejme s Hitlerem: nekuřák, abstinent, vegetarián, vzor monogamní cudnosti. Existuje víc než sto životopisných knih o Hitlerovi, ale dosud jsem se nedozvěděl o autorovi, který by ho chtěl rehabilitovat či dokonce mu přiznat svatozář. Někteří revizionističtí historikové ale tvrdí, že jak Hitler tak Stalin sice tyrany byli, ale že rozjeli, ne zcela vědomě,  monstrozní mašinerii, která se jim vymkla z rukou a už ji pak nezvládli.

       Snadněji lze rekonstruovat činy než se dopídit k jejich motivaci. V otázce ne CO, ale PROČ se značně rozcházejí dva významní britští vědci. Hugh Trevor-Roper interpretuje Hitlera jako člověka posedlého svým fanatickým přesvědčením jednak o historické roli německého národa a jeho budoucí nadvládě, jednak o židovském smrtelném nebezpečí arijské rase. Kdežto v porozumění Alana Bullocka (posléze Lord Bullock) Hitler byl cynický manipulátor těchto zkázonosných konceptů.

       Bullockova proslulá kniha Hitler: A Study in Tyranny vyšla v roce 1952. Čtyřicet let poté vydal knihu Hitler and Stalin: Parallel  Lives o souběžných životech maximonster, dominujících dvě dekády (zhruba od 1930 do 1950) dvacátého století. Oběma přála doba, výsledek první světové války (porážka Německa , rozpad carismu; Stalinovi též přispěla Leninova smrt ve věku pouhých 53 roků),  oba byli přesvědčení o své historické úloze – Hitler, po potupném konci velké války a dekadenci Výmarské republiky, Prozřelností pověřen zachránit německý  národ, a Stalin pověřen zbavit Rusko její tradiční zaostalosti, zbudovat moderní průmyslový stát, první socialistický stát na světě. Jeden Rakušan, druhý Gruzínec, oba outsideři, oba inspirováni myšlenkami devatenáctého století (marxismus; sociální darwinismus), veleobratní politici, manipulátoři, bezohlední tyrani a paranoici. Zajímavost: ač na jejich kontě vězí odpovědnost za smrt 30 až 50 milionů obětí, od krvavých bakchanálií se osobně vždy distancovali. Stalin dával podepisovat rozsudky smrti jiným členům politbyra a Hitlerův podpis, jenž by ho usvědčoval z popudu rozpoutat holocaust, rovněž není k nalezení. Oba  se stali strůjci svých faraonských kultů osobnosti, ale jejich temperament se značně lišil. V kontrastu k Hitlerovi, charismatickému, teatrálnímu, spoléhajícímu na na sílu slova, na magnetizující projevy, Stalin byl studený tajnůstkář, z pozadí se soustřeďující na vytváření strachu jako nástroje moci.

-  -   -

       Časový odstup také vyžaduje odstup emocionální. Těžko by se dala předpokládat objektivita v roce 1946 třeba polského autora, zabývajícího se současnými německými dějinami.  Někdy předpojatost nevyčpí ani po stoletích, jak prokázala francouzská autorka Evelyn Fever svou prací Marie Antoniette, s podtitulem „Poslední královna Francie.“ Tuto nejmladší dceru Marie Terezie, dívenku sice inteligentní, ale pramálo vzdělanou, poslali na provdání za Ludvíka XVI., následníka francouzského trůnu a všeobecně posmívaného hňupa. Cizácká nevěsta se u královského dvora setkávala vesměs jen s nepřátelstvím a její nepříliš optimistický život ukončila guilotina. Nebyla sice světice – mučednice, jak se ji snažili prezentovat někteří životopisci, ale rovněž nezasloužená je její charakterizace zhýralé nymfomanky, jak se nám snaží tvrdit citovaná autorka.

       Nepozbývá na pozoruhodnosti, že patrně nejlepší knihu o generálu de Gaulleovi – The Last Frenchman („Poslední Francouz“) - napsal Angličan Charles Williams, posléze Lord Williams of Elvel, významný předák v britské Labor Party. Charles André Joseph Marie de Gaulle se narodil v nebohatém prostředí s náramným rodokmenem (začátkem 15.století jeho předek se zúčastnil bitvy u Agincourt, jedné z největších porážek Francii kdy uštědřených), celoživotní katolík a patriot, o němž se ale říkalo, že velmi miluje Francii, ale rovněž velmi nesnáší Francouze. Mimořádně schopný, pracovitý a ješitný, chování strohé, rezervované, arogantní, povaha tvrdošíjná, měl pramálo přátel a to víc nepřátel. V exilu za druhé světové války měl ustavičné rozepře s Churchillem a úspěšně se mu dařily pokusy přivádět Roosevelta k zuřivosti. A velmi se zasloužil o svou vlast: za války zachránil čest Francie a v roce 1958 zachránil její demokracii (krize alžírská). Tento Jezuity vychovaný generál popostrčil Francii na cestu k socialismu, hned po válce prosadil znárodnění uhelných dolů, plynáren, elektráren, pojišťoven. Pokládal se za nástroj Osudu, byl výborný literární stylista, fotbalový fanoušek, též se zálibou pro filmy s Jamesem Bondem.  Dvakrát byl zvolen prezidentem a dvakrát (1946, 1969) z úřadu rezignoval.

-   -   -

       Postavy z historie jakkoliv vzdálené jsou nezřídka hodnoceny kritérii současných, v minulosti nepochopitelných hodnot. V tom se zejména vyžívají protagonisté oné takzvané political correctness. V jejich očích Kolumbus přestal být především objevitelem Ameriky, ale prapříčinou genocidálního tažení proti indiánskému obyvatelstvu. Thomas Jefferson, hlava nesmírně osvícená, již tolik neplatí jako jeden z otců americké nezávislosti, ale především jako majitel otroků a prznitel mladičké otrokyně, rodící mu míšené levobočky. Revizionističtí životopisci teď mají zelenou formulovat své často bizární fantazie.

       Americká občanská válka Severu proti Jihu skončila přes 136 lety. Teď v roce 2001 voliči státu Mississippi většinou dvou ku jedné odhlasovali zachovat si vlajku, symbol otrokářské konfederace. Když konfederace zahynula, v jižanských státech získala na nesmrtelnosti. Pro mnoho Jižanů válka ještě neskončila – pouze se koná jakési příměří, vzdor tomu, že staré Dixie mizí, zásluhou modernizace, industrializace, migrací ze severu a ze zámoří – zejména z Jižní Ameriky a Asie. V metropolitních oblastech přibývá rasové integrace víc než kde jinde v zemi, ale venkov zůstává zatvrzelý.

       Jet ze severu tamějším směrem vyvolává  pocit potřeby vzít sebou cestovní pas –  tak odlišná je atmosféra. Lze tam též slyšet názor, že  příčinu občanské války nelze  redukovat na otázku otroctví, tak jako příčinou války o nezávislost od Británie nebyl spor o čaj (čaj tehdy naházený v bostonském přístavu do moře jako protest proti zdanění bez politické reprezentace.) Právě se na trhu objevila nová kniha o životě osobnosti, jejíž hodnocení snad nejdůkladněji ilustruje onu vzdálenost: Sherman (HarperCollins, s.426) autora Lee Kennetta, významného historika na univerzitě v Georgii.

       William Tecumseh Sherman,  1820 – 1891, vítězný generál v občanské válce, v mnohých jižanských myslích stále považovaný za krvežíznivé devastující monstrum, zrůdný že pokračovatel Atilly a Džingischána, se narodil ve státu Ohio. Jako devítiletý chlapec ztratil otce, adoptovala ho bohatá rodina Ewingů, ve svých dvaceti letech absolvoval vojenskou akademii ve West Pointu a účastnil se války proti Mexiku, ve třicet letech se oženil se svou nevlastní sestrou Eleanorou, stal se z něj právník a bankéř, a velkou pak příležitost ke kariéře mu poskytla občanská válka v roce 1861. Začal jako plukovník, končil s hodností mnohohvězdičkového generála, vrchního armádního velitele. Proti vůli prezidenta a ministra války  se vydal se svým vojskem na pochod, spálil Atlantu (na svou dobu pozoruhodná rekonstrukce tohoto zničení ve filmu Gone With the Wind z r. 1939), pokračoval k moři, Savannah padla žehem jakož i další města, usedlosti, plantáže, když se od moře pustil směrem ke Karolinám, původnímu ohnisku vzpoury.

       B.H.Lidell Hart ve své brilantní biografii z roku 1929 hodnotil Shermana jako velkého stratéga občanské války, obeznámeného s významem ekonomie moderního průmyslového státu a jeho schopnosti vést válku. Na rozdíl od všech ostatních vojevůdců pochopil, že v občanské válce nutno zlomit ducha nepřítele, vyhýbal se ztrátám na životech a ničil jeho infrastrukturu (komunikace, železnice, zásoby, spoje, atd.), aby se vzdal, dokud je naživu. Nechával za sebou spálenou zemi, ale s minimálními ztrátami na životech na té či oné straně. Předběhl značně svou dobu, jak potvrdila strategie války v Perském zálivu začátkem a bombardování Jugoslávie koncem nedávných devadesátých let.

       Sherman předběhl svou dobu i jinak. Po vítězné válce Republikánská strana se ho snažila přesvědčit, aby přijal kandidaturu na úřad prezidenta. Toto byla jeho posléze proslulá slova: If nominated I will not accept; if elected I will not serve. („Budu-li nominován, nominaci nepřijmu; budu-li zvolen, odmítnu sloužit.“) Předmnozí předáci, včetně těch českých, by si z takového závazku měli vzít příklad, jako že si ho určitě nevezmou.