Jedním ze současných svárů na české politické scéně je projednávaný požadavek o povinnosti obyvatelstva přiznat majetek, přesahující hodnotu deseti milionů korun. Levice to chce, většina opozičních předáků, kteří se pokládají za pravicové, je proti. V televizním vystoupení Pavel Tigrid upozornil na nebezpečí, dřímající  v populárním českém sklonu k rovnostářství.

       Ano, z rovnostářství se nezřídka vyklubává závist ba i udavačství, ale v tomto případě můj smysl pro fair play, pro spravedlnost, se přiklání ve prospěch tak populistické iniciativy. Nebudu závidět sto milionů korun talentovanému umělci či poctivě si počínajícímu podnikateli, stejně jako bych přece nezáviděl Billu Gatesovy jeho miliardy dolarů. Ale dobře bude, když se zveřejněním dosáhne na aspoň některé větší zloděje. I politická scéna by se tak mohla blahodárně pročistit.

       K mému příjemnému překvapení, Lidové noviny v rubrice „Poslední slovo“ uveřejnily (30:5.01) fejeton Blanky Kubešové, nazvaný „Bez závisti.“ Tato exilová publicistka, žijící ve Švýcarsku, nevěří, že naše generace by byla ještě schopná se vypořádat s dědictvím bolševismu a zmiňuje se o námitce, že zloby a duševní malosti bylo dost i v minulosti, že se už udávalo odjakživa. Věru ano, i žáčkové prvňáčkové už od pradávna žalovali paní (soudružce) učitelce, že spolužák ho šťouchl, že překlopil kalamář do květináče. Takové sklony se uplatňovaly za Habsburků a hodně značně za nacistické okupace. V mé rodné Plzni na velitelství Gestapa většinu udání na Čechy dodali jiní Češi, a nevěřím, že v jiných krajích Protektorátu tomu bylo výrazně líp. Komunisté závist nevynalezli, ale náramně ji využili a zneužili. Jejich zásluhou zrůdně rozbujela a získala legitimitu občanské, socialistické, soudružské ctnosti. A jak Blanka Kubešová poznamenává, doputovala i sem k nám do exilu, když v rámci tehdejší iniciativy o nabízené tzv.úpravě vztahů, přemnozí, údajně političtí, uprchlíci vyplňovali na konzulátech potupné, udavačské dotazníky a platili i plno peněz výkupného, aby mohli beztrestně navštívit někdejší vlast. Začalo se jezdit „domů“, s výslednou zkušeností, že čím méně úspěšný emigrant, tím víc se vytahoval, s pronajatým mercedesem přijel, s gestem šlechetného hraběte zval do drahých restaurací.

       Po sametovém listopadu došlo i na přijíždění nás neupravenců. Púvodní domorodá reakce – OBDIV, jací jsme to byli pašáci, že se nebáli odejít a co všechno jsme docílili – nemohla ovšem trvat věčně. Zřetelněji se začalo objevovat něco v podobě ZÁVISTI, jak že jsme to prima vyžrali a přitom je v tom doma nechali, zradili a oni si to museli odtrpět. Případně prosákly i symptomy NENÁVISTI, s intenzivnější dávkou pelyňku. Pak nebyla a dosud není nouze na nelichotivé generalizace o „národu nepoctivců a závistivců“ na jedné straně, a o „emigrantech, co tam jezdí se vytahovat a vyžírat“ na straně druhé.

       Jak se má cítit celoživotně konformní občan v paneláku při pomyšlení, že z jeho nenápadného spolužáka se stal multimilionář v Kalifornii? Při mých občasných přednáškách v České republice posluchače vždy nejvíc zaujaly zprávy o emigrantech neúspěšných, jimž se to na Západě nepovedlo. Tím já jim vlastně poskytoval dodatečné ujištění o správnosti rozhodnutí, kdysi do exilu neodejít, když ještě byla příležitost.

       Populární varieté program zvaný Tobogan, před diváky natáčený rozhlasem v paláci Adria, konferenciér Tomáš Sláma mě zpovídá a já povídám o exotických končinách, o všem možném. Na dotazy posluchačů netřeba dlouho čekat, už je tady první: „Za čí peníze jste vystudoval?“ Hlas natolik nepříjemně podezíravý, že mě málem ponoukl k výmyslu o financování imperialistickými, ideově rozvratnými centry. Řekl jsem ale po pravdě, že stipendium jsem neměl, vystudoval jsem za své peníze a ty jsem získal číšničením u Vašatů na Manhattanu. Dotaz v jiném rozhlasovém intervew: „Jaké máte auto, značku, model, kubaturu?“ Odpovídám, že auta mám dvě, každé z nich má čtyři kola, ale další podrobnosti neznám, stejně jako neznám značku bot, jež si beru, když chci jít pěšky a ne někam se vozit. „Proč se sem nevrátíte natrvalo, vždyť tady byste byl bohatý!“ Potlačím frajerské tvrzení, že jsem bohatý i v Americe, a odpovím s odkazem na arogantní byrokracii, nedodržování daného slova a tucet dalších nepěkností.

       Společnost, noblesně nazvaná Salon kritického myšlení, koncem června uspořádala závěrečnou akci sezony, s vernisáží slovenského kumštýře a s mým povídáním „Češi, Slováci, Američani“. Napsal jsem si pár poznámek, ale v převládajícím horku písmenka získala na nečitelnosti a tak jsem půl hodiny povídal z patra. A hrozně rozčilil jednu dámu poznámkou, že při dohadování o nejvhodnějším názvu nezávislého českého státu kdosi přišel s nápadem dát mu jméno Republika Závist. Nejvíc dotazů se na mě ale sypalo v záležitosti restitucí. Odpovídal jsem ujištěním o své nepředpojatosti: všeho dědictví, jakýchkoliv majetkových nároků, jsem se na rozdíl od svého bratra zřekl a dobře jsem udělal při pomyšlení na množící se advokátní výlohy v někdy až nehorázné výši, na  nekonečně se vlekoucí úřední a soudní patálie. Načež jsem vyjádřil názor, že v civilizovaném státě ukradené má být vráceno vzdor obavám významného juristy a politika Pavla Rychetského o vzniku mnoha rodinných svárů. Protěžováním zlodějů sváry věru nepominou.

       Většinu přítomných jsem určitě nepřesvědčil. Seděl mezi nimi i Karel Koecher, provalený estébácký špion (jeho špionské zásluhy značně přeháněné v českém povědomí), Američany lapený, odsouzený a posléze vyměněný za ruského disidenta Šaranského, nynějšího významného člena izraelské vlády. Koecher se kdysi těšil oprávněné pověsti postelového šampiona, klátiče nespočitatelného množství paní a dívek. Čekal jsem postavu neochvějného Bivoje a přišourala se bledá a dost již vetchá postava. Nepřistihl jsem se při pocitech politování. Koecher do debaty vůbec nezasáhl. Nemyslím, že mu lze teď něco příliš závidět.