Zemanova vláda dovedla zemi k slušné prosperitě. Dokonce se pustila do privatizace bank, kroku značně kapitalistického, k němuž se předchozí, údajně pravicová, vláda Václava Klause neodhodlala. Projekty, které v blízké budoucnosti změní tvář ČR, továrny vznikají díky penězům z ciziny, výkonnost je patrná v podnicích s moderní technologií, za níž stojí zahraniční investoři – tak oznamují palcové titulky.

       „Růst ekonomiky vyvolává nadšení, růst korupce děs“ tvrdí Lidové noviny (2.7.O1). V mezinárodním hodnocení celkem 91 zemí, Česká republika z 10 možných bodů maximální poctivosti získala jen 3,9 bodů a klesla na 47.místo, za státy Evropské Unie, USA, ba i některé státy Třetího světa, včetně pouštní Namibie. Nedobrá zpráva má však překvapivě dobrý dopad: korupční prostředí zpravidla investory odrazuje, kdežto do ČR je láká. Nejspíš ovšem láká vidina zisků, tvořených pracovními silami, značně levnějšími než v západních zemích.

       Horší to pak je s konkurenceschopností ekonomie. Je hodně nízká, měřeno-li západoevropským metrem. V porovnávání 29 zemí, ČR z 21.místa v roce 1996 klesla v roce 2000 na 28. čili předposlední místo, zatímco třeba Finsko se za 10 let z 24.místa dostalo 5.místo. Nejen ve Finsku pochopili blahodárný vliv rozvoje vzdělání na onu konkurenceschopnost. V západní Evropě, podíl mladých lidí, kteří dosahují vyššího vzdělání než mají jejich rodiče stoupá, kdežto v ČR nikoliv. Rovněž neprospívá malá mobility - nepružnost pracovního trhu, neochota se stěhovat za pracovními příležitostmi, v přemnohých případech však především zaviněná nedostatkem bytů, stále zamrzlým dědictvím bývalé doby. Průměrný  příjem rodiny teď dosahuje 17 tisíc korun měsíčně. Nicméně počet chudých občanů loňského roku vzrostl a téměř čtyři miliony jich pobírají některou sociální podporu.

       Vzdor politickému jasu v hospodářské oblasti, na politickém poli je přinejmenším pošmourno. Průzkum veřejného mínění v červnu 2001 zjistil spokojenost se současnou politickou situací jen u třetiny obyvatelstva. Už došlo k výměně většiny členů Zemanovy vlády. Tisk (LN, 29.6.01) uveřejnil celostránkové vysvědčení současných ministrů, známkovaných od jednotky do pětky. Jedničku (čili známku hodnocení na výtečnou) nedostal ani jeden, dvojku (chvalitebně) jich dostalo pět včetně Zemana a jeho místopředsedy Vladimíra Špidly, který od něho již převzal roli stranického předsedy ČSSD, trojku dostalo ministrů pět, čtyřku, známku jen dostatečnou, obdrželi čtyři (rezort průmyslu, dopravy, školství a zdravotnictví), a s pětkou, známkou nedostatečnou, propadl Karel Březina, mladičký ministr bez vlastního rezortu, ale s funkcí vedoucího Úřadu vlády ČR, s pověstí playboye, se slabostí pro ženy a auta s majáčkem – takto i vnuk bývalého komunistického pohlavára Havlína, tajemníka ÚV KSČ. Vylepšením Březinovy pověsti byl teď pověřen Vratislav Šíma, jeden ze Šloufových mužů, též autor Akce Olovo, o níž ještě bude zmínka. Ještě nepříznivěji než vládu hodnotí veřejnost parlament - chválí ho jen 5 procent respondentů. Přesvědčených příznivců některé z politických stran se smrštilo na pouhých 13 procent. Předáci plní stránky a obrazovky medií svými málo srozumitelnými spory a na předvolební sliby se vesměs zapomíná.

       Opoziční čtyřkoalice (Lidovci + Unie svobody + miniaturní ODA + ještě mikroskopičtější DEU) nepřekypuje harmonií a k fragmentaci nejspíš přispěje zrod další partaje,  připravované zvučnými jmény teologa Halíka, profesora Švejnara a politologa Peheho. „V takové situaci prázdné místo na oblíbenosti obsadila ODS. Lidé už si nejspíš zvykli, že krade každý, a tak dramatičnost některých hříchů pomalu bledne.“ (LN, 11.6.01). Tato Klausova Občanská demokratická strana se symbolem modrého ptáka, stejně jako komunisté s jejich třešničkami, si udržuje poměrně stabilní voličskou podporu.

       Ona tzv.opoziční smlouva, která umožnila menšinové Zemanově vládě vládnout se souhlasem ODS, již v příštím roce po nadcházejících parlamentních volbách určitě obnovena nebude. Zeman a Klaus, dva primární konkurenti, nicméně staří kolegové ještě z dob působení v Prognostickém ústavu, si dobře rozuměli a vzájemně se respektovali. Zemanův nástupce Špidla, který vbrzku v národním povědomí získal reputaci člověka vzdělaného a slušného, nesdílí touž minulost. Zdá se být z natolik jiného těsta, že během televizního interview Klaus se natolik rozčilil a hrozil během natáčení odejít ze studia.

       Ještě větší dávka Klausovy averze postihuje však prezidenta Havla, odmítajícího pouze ornamentální roli hlavy státu. V roce 2000 vetoval pět zákonů, letos prozatím vetoval tři a v konfliktu nezřídka zvítězil zásluhou rozhodnutí Ústavnímu soudu.

       Věru značný kontrast osobností: člověk přemýšlivý, nepříliš výbojný versus povaha útočná a mimořádně sebevědomá. („A vy jste kdo?“ standardní Klausova slova při představování.  Jeho někdejší spolužák Petr Uhl říká, že Klaus byl arogantní vždycky.

       „Václav Klaus je velmi chytrý – škoda, že není moudrý,“ slova Tomáše Halíka. Dodávám poznatek Bismarcka, že od velikosti státníka je nutno odečíst jeho ješitnost.) Stále nesmírně ambiciozní a pracovitý, aniž by ztrácel energii, na rozdíl od Havla a Zemana.

       V době totality bezpečně přežíval a v listopadu 1989 se jako zcela první z kruhů nikoliv disidentských a uměleckých vtěsnal do vedení Občanského fora. Následoval vzestup hvězdný – ministr financí ve federální vládě, posléze premiér České republiky, zatímco prezident této republiky se ocitl v důkladné defenzivě. Ta ale skončila zásluhou výsledku voleb v červnu 1996, následným zpomalením hospodářského růstu, provalením nezákonných praktik ve financování ODS a pádem této vlády,  Prezident ve svém rudolfínském projevu odsoudil předchozí éru vládnutí a tehdy vyprchaly zbytky zdrženlivosti. „Nebezpečný levičák,“ Klausova slova.

       Koncem jara 2001 se  s megatonáží publicity na trh a do všech knihkupeckých výkladů dostala kniha nazvaná NAROVINU, s podtitulem „Hovory V.K. s Petrem Hájkem nejen o tom, co bylo, je a bude.“ Novinář Hájek se úslužně ptá a Klaus odpovídá. Například říká, že „ODS byla strana normálních, obyčejných lidí, neověnčených aureolou disidentů.“ Doporučuji nad takovým výrokem zauvažovat. Úšklebek na adresu disidentů, tvorů věru neobyčejných, abnormálních, nikoliv bezpáteřních, kteří riskovali věznění, ztrátu kariéry, ohrožení existence vlastních rodin – v kontrastu k oné většině Klausem preferovaných oportunistů, expartajníků, převlékačů kabátů.

       Oslava Klausových šedesátin se zcela nevyrovnala, ale úspěšně se blížila k někdejší veleslávě v roce 1949, Stalinova kulatého výročí. Tentokrát gratulanti čekali dvě hodiny, než na ně přišla řada poblahopřát oslavenci. Prezident se nedostavil, ale poslal dárek – své sebrané spisy.

       Týž den, měsíc a rok (21.června 2001) na svět také přišel oprávněně populární multikumštýř Jan Vodňanský. Zatímco Klausovi vzdávali hold v náramně zrestaurovaných prostorách Slovanského domu, Vodňanského příznivci se sešli v Mánesu. Také jsem se tam objevil a zaznamenal přítomnost obce převážně umělecké a nikoliv politické.

- - - - -

       Uskutečnilo se sčítání obyvatelstva, se závěrečnou cifrou 10,292.933. Za posledních deset let ubylo deset tisíc obyvatel, vzdor trvající imigraci a téměř nulové emigraci. Legálních cizinců s trvalým pobytem je registrováno 104.884, nejvíc je Ukrajinců, trošku míň je Slováků a Vietnamců. Skutečný počet je nepochybně značně vyšší než oficiální údaje. Rusů napočítali jen 8,767 (pětkrát víc než Američanů, jejichž počet se od roku 1990 několikanásobně zmenšil, a dvakrát víc než sousedních Němců) a přitom jsem neprošel ulicí, v níž bych neslyšel nějaké Azbuky. Vadilo mi to na Aljašce a o to víc pak vadí v Praze. Na tuhle řeč jsem alergický, šovinisticky realisticky přiznávám.

       K romské národnosti, v ČR odhadované na sto až dvě stovky tisíc, se přihlásilo jen 11.716 jedinců, třikrát méně než před deseti lety. Romské aktivisty – „Cikány z povolání,“ nešetrně řečeno - tyto výsledky šokovaly. „Vyvolává to ve mně pocit hluboké deprese,“ přiznal ČTK Karel Holomek, předseda Společenství Romů na Moravě. Očekával, že počet lidí, hlásící se k Romům, bude po letech úspěšně narůstat.“ (Mladá fronta Dnes, 7.7.01). Jejich mnohočetné rodiny sice nadále mohutní a příčin statistického deficitu může být několik. Romští funkcionáři zdůrazňují údajný strach dotazovaných, ale, jak Karel Steigerwald píše, „Nejdůležitější však je, že mnozí Romem být nechtějí.“ Záleží pak na ideologickém temperamentu každého z nás, zda takový trend přivítá či se jím bude kormoutit.

       Census též zjistil, že Česká republika je ten nejateističtější stát. Katolická cirkev  ztratila 1 milion 311 tisíc oveček. V roce 1991 se za ateisty pokládalo 40 procent, nyní již 58 procent obyvatelstva. Nejmíň je věřících v severních Čechách (Most – 11,9%), nejvíc na východní Moravě (Uherské Hradiště – 63,8%).

       Výzkumy dokazují, že lidé s vyšším vzděláním začali již nahrazovat kádry, jejichž jedinou kvalifikací byla politická loajalita. Výdělky absolventů vysokých škol jsou 1,8krát vyšší než absolventů středních škol.. V roce 1999 na vysokých školách studovalo 20% dvacetiletých čili značně míň než je průměr 43% v zemích OECD. Podíl české mládeže dělnického původu, která dosahuje vysokoškolského vzdělání, zůstává na pouhých 10 procentech. Porovnejme s výsledky v USA, kde vzdor vysokému školnému celá jedna třetina všech absolventů pochází z proletářského prostředí.

       Lišíme se i jinak: V kategorii šestnáctiletých se v ČR za poslední rok opilo 70% chlapců a 60% dívek a jen mizivá 2 procenta alkohol nikdy neokusila.

- - - - -

       Téměř pravidelně přilétávám do Prahy v květnu a setrvám do konce června, kdy končí divadelní sezona a začíná největší příval zahraničních návštěvníků. K pravidelným záměrům zajít za přáteli, do redakcí, knihkupectví a stihnout plno kultury, tentokrát přibyla i snaha pořídit si na příslušném úřadě v rodné Plzni i českou občanskou legitimaci, poté co mi bylo vráceno české občanství. Dostavil jsem se vybaven všemožnými doklady a přece jsem neuspěl. Mission Impossible, uvedu jeden příklad. Po předložení dokladu „Osvědčení o státním občanství ČR, č.j.Vnitř/2/2000“, jsem se dozvěděl, že jeho platnost již neplatí, neboť po šesti měsících vypršela. Snad se přinutím o této byrokratické velekomplikaci napsat extra článek.

       Navrácením původního občanství jsem chtěl získat legální oprávnění ke koupi bytu, který bych tak měl k dispozici při občasných návštěvách. Zájem o nabytí garzonky, něčeho malého, ale někde spíš v centru a ne v nějaké předměstské panelákové hrůze.
       E-mailem se mi z doporučené realitní kanceláře dostalo této nabídky: „Byt 1+1 na Malé straně má 39m2, je v 2.podlaží ze 4, bez výtahu, dům je po kompletní rekonstrukci, ale nemá příslušenství, t.j.WC a koupelnu. Cena toho bytu je 2.630.000,-Kč.“

       Po nabytí nemovitosti jsem přestal dychtit i z jiných důvodů. Většina  majitelů, s kterými jsem mluvil, již zažila vloupání do bytu a auta, případně jeho permanentního zmizení, a v případě vlastnictví chalupy někde v terénu, pravděpodobnost jejího vykradení je stoprocentní.  Přítel, jemuž za čtvrt století pobytu v Jižní Africe nikdo neukradl ani koloběžku, zrovna během dvou týdnů zažil dvojí důkladné vyloupení chaty, vybavené všemožným bezpečnostním zařízením. Předpokládám, že dřív než takové nemravy pominou, naše generace již také pomine.

       Čtvrtina Čechů přiznává, že neplatí daně a nepovažují to za nic špatného či nemravného. (MFD, 7.7.01). Soudy soudí ledabyle a hlavně pomalu. Jiný můj přítel, hudební skladatel, právě absolvoval občanskoprávní spor s vlastním bratrem o vlastnictví vily. Spor trval 14 let, teď dojde k odvolání, další roky v nedohlednu. Potěšila aspoň zpráva, že kárný senát Vrchního soudu udělil šesti soudcům u Krajského soudu v Ústí nad Labem důtku (nejnižší to možný trest) za 33 případů „nečinnosti“, kdy déle než rok ležely vážné kriminální záležitosti bez povšimnutí. Dotyční administrátoři justice se cítí dotčeni a odvolávají se. Soudcovský stav je „přefeminizován“, tvrdí Eliška Vágnerová, předsedkyně Nejvyššího soudu.

       Justiční počínání též bývá prapodivné. Již zmíněný ex-soudruh Šíma, spojenec aparátčíka Šloufa a poradce ministra Březiny, vnuka velesoudruha Havlína, byl usvědčen z pachatelství oné tzv.Akce Olovo, výroby falešných materiálů, diskreditujících Petru Buzkovou, místopředsedkyni ČSSD. Obvinit tuto známou a velmi populární osobu, že udržovala styky s StB, že se věnovala prostituci, nebylo shledáno být trestným činem, dostatečně společensky nebezpečným.

- - - - -

       Cestou z Německa jsem na české straně za  Rozvadovem naměřil přes deset kilometrů dlouhou frontu nákladních vozů, čekajících na odbavení. Kolik hodin či dnů musí čekat, nedalo by se to nějak míň surrealisticky zorganizovat? I na této trase kynou kněžky lásky. Pohledná Cikánka jednou rukou mávala na případné klienty a druhou rukou zvedla sukničku k letmé prohlídce nabízeného zboží. Dosud se neuskutečnila výstavba objíždky Plzně zásluhou ochránců přírody. Ti tak přispívají k ničení plic obyvatel města, jímž denně projíždějí tisíce, ne-li desetitisíce jedovatě dýmajících vozidel.

       Prý přibylo nuzných občanů, prohrabávajících se v popelnicich, a policie odstranila z pražského centra většinu žebráků. Nevymýceny zůstaly snad už jen Rumunky s ušmudlaným potěrem kolem Hlavního nádraží. Na Příkopě, před bývalou budovou ÚV KSČ seděl mladík, zkroucený, údy nekontrolovaně epilepticky potrhávající, tak bědný, že jsem se ujistil dát mu pár korunek, až se za pár minut budu vracet týmž směrem. Jenže co pak vidím: přišla policejní kontrola, pseudoubožák povstal, zdravě se narovnal a odpochodoval.

       Kdokoliv vstoupí do prostorů pražského metra, nemůže přehlédnout postavu – zpravidla muže třiceti až čtyřicetiletého, s jmenovkou, jak nabízí jeden jediný časopis. Osm či kolik hodin denně drží v ruce Nový Prostor a nelze vidět někoho, kdo by kupoval. Mátlo mě to, začal se přeptávat a dozvěděl se, že tohle je užitečný pokus, který se už osvědčil v Anglii, pomáhat bezdomovcům - jejich street people - znovu se postavit na nohy. Několikrát jsem tedy koupil za 25 korun, z čehož polovinu dostane prodávající.

       Ve výtisku se zajímavým, kvalitním, obsahem, 32 stran – jsem našel lísteček „Za nákup týdeníku Nový prostor Vám zdvořile děkuje prodejce číslo O77.“ Procházel jsem v Bubenči Slavíčkovou ulicí, podél někdejší vily hanebného Zdeňka Fierlingera, nyní obývané ministrem kultury Pavlem Dostálem, podél rezidencí diplomatů, až přišel k vile obklopené velikým množstvím čekajících osob bez přístřeší. To že je přístřeší, zřízené dobročinnou organizací s jménem Matky Terezy, tam budou bezdomovci krmeni.

       Přibývá milionářské, ostentativně si počínající mládeže. Sportovní auta, sportovní sexuální počínání s víc než jedním  partnerem či partnerkou najednou. Koupání v šampaňském, o němž z New Yorku se permanentně navrátivší spisovatelka Iva Hercíková napsala, že něco takového je prý nepříjemně lepkavé a v intimních partiích to štípe.

       Sametová La Dolce Vita. Tomáš Matějka, věk 27, makléř v americké bance, nakupuje výlučně z dovozu – ponožky za 600 Kč, boty za 40.000 Kč, čtyřikrát za rok na dovolenou do dálav jako například na Tahiti, platí zlatou kreditní kartou s limitem půl milionu korun denně.

       Radim Nový, věk 25, syn otce, který jako jeden z prvních rozjel v ČR pyramidové obchody, jimž se konečně začínají věnovat kriminalisté, vydělá a rovněž utratí kolem dvou milionů korun ročně. „Od malička mi rodiče kladli na srdce, že dokud jsem mladý, ať si užívám,“ vysvětluje.

       Petr Kolář, věk 28, milionář ve Zlíně, nic jiného než hraní v kasinech ho nezajímá. „Tady je nuda, lepší je Las Vegas,“ jeho slova.

       Diskretněji si počínají milionářští nabyvatelé hotelů a restaurací, synkové bývalých komunistických papalášů, bývalého premiéra Korčáka či bývalého ministra vnitra Junga.

- - - - -

       Hodně jsem běhal za kulturou. V Národním muzeu zahájila velikánská výstava celoživotním počínání malíře exulanta Jana Kristoforiho. Žel, českých filmů v Praze promítali jen pět a půl. Filmu „Tmavomodrý svět“, výtvoru Svěráků, otce a syna, o hrdinství českých letců v Británii, poněkud ublížila mamutí reklama a tudíž i přehnané, nesplnitelné očekávání. Velmi se mi líbil Švankmajerův surrealistický „Otesánek“, který ale mnozí bezdětní manželé mohou pokládat za bezcitný výsměch jejich bažení po dítěti. Líbily se mi filmy „Paralelní světy“, „Cesta z města“ a „Kytice,“ zcela příšerným jsem shledal „Útěk z ráje“ režisérky Věry Chytilové - málo pochopitelnou symboliku hemžení na nudistické pláži, nakupená, nehezká těla, tuny tuku. „Hemingway svůj problém uměleckého vyschnutí řešil sebevraždou a Chytilová nám udělala tohle,“ vyjádřil se jeden ze znalců.

       Na jednom z těch představení se sešli jen tři diváci. Návštěvnost činoher Národního divadla je osmdesátiprocentní a v Karlínském divadle hudby už museli zrušit několik představení „Zorby“, poněvadž v hledišti pro víc než tisíc diváků se jich dostavilo necelých pět procent. Návštěvnosti rozhodně neprospírají někdy i značně rostoucí ceny vstupného. Ve Vinohradském divadle bývá pravidelně vyprodáno zásluhou zájezdových autobusů. Malým scénám se daří lépe – v Činoherním klubu bývá většinou a ve Studiu Ypsilon bývá vždy vyprodáno. Ale i tam se někdy nedaří. Jiří Suchý mě pozval do Semaforu na představení novinky „Noc v synagoze aneb tajemství Brunhildiny punčochy,“ výtvor Suchého v roli Hitlera podle nenatočeného filmového scénáře někdejšího exulanta Jethro Spencera McIntoshe, dříve Jiřího Sehnala, v roli Stalina. „Lidem se to nelíbí,“ varoval. Mě se to hodně líbilo a v hledišti bylo poloprázdno.

       Nemohu si odpustit tuto lamentaci: Sedím v jednom divadelním klubu a Jiří Lábus mě představuje mlčenlivému muži, který se mě pak zeptal, zda bych neměl zájem přijít do Stavovského divadla na Dona Giovanniho. „Vy v tom taky budete zpívat?“ zeptal jsem se. „Jo, Dona Giovanniho,“ přitakal. Rád jsem přikývl. Vyprodané představení, posazen jsem do třetí řady. Výtečný orchestr, výtečné hlasy, představení by byl vychutnal každý slepec. Poněvadž operní divadelní režii jakoby posedla fáze naschválů. V Plzni zmodernizovali Fibichovu Šárku k nepoznání a v Národním na první scéně nedávná prezentace Dalibora rovněž pramálo učarovala. Zde na Mozartově scéně se objevili představitelé v oblečení let třicátých a Don Giovanni navíc s hlavou ve velikánké ošklivé paruce s černými brýlemi. Zabije Dona Ottavia, vsedne to auta stříbrné barvy (buď passat nebo mercedes) a odjede. Divný věru realismus: obsah džbánu s vínem či vodou vchrstne Doně Elvíře do obličeje, je celá mokrá. Uchopí slavnostní dort a rozmaže ho na zdi. Nepochopitelný záměr režiséra se spuštěním hrazdy, ověšené dámskými kostýmy jakoby vetešnického původu a k tomu stojan ve tvaru stromečku, krášleném dámskými střevíci – snad jen vhodné a logické, kdyby tam byli vepsali roli pro Imeldu Marcosovou. Don Giovanni náhle seběhne z hlediště do jeviště, obtížně se prodírá řadou diváků a árie pokračuje. Závěr se smrtí, jež však smrtí není, neboť se objeví filmové plátno a na něm dokumentární záběry o jeho putování, míhání se tu i onde. Z programu se dozvídám jména pachatelů : Jana Kališová, režie, Miloň Kališ, scéna, Jan Růžička, kostýmy.

       Vlažný potlesk. To představení se skutečně dalo vychutnat jen se zavřenýma očima. Přítomný profesor hudby z Washingtonu mě požádal, abych mu pomohl s interpretací tvůrčího záměru. Jakkoliv obeznámen s místními kulturními kořeny, nedovedl jsem mu vyhovět.

- - - - -

       Trošku jsem si spravil náladu četbou svého oblíbeného antinostalgického zdroje, bolševických Halo novin. Tam jsem se dozvěděl, že vystoupení zločinně uneseného Miloševiče v Haagu bylo „důstojné a rozhodné,“ že „Teror v Kosovu nerozpoutala jugoslávská vláda. W.Clinton a Tony Blair, jak známo, vybírali pro své rakety a bomby cíle civilní povahy osobně. Haagský tribunál by měl obžalovat Clintona, Blaira, Schroedera i českého premiéra Zemana. Bomby a rakety svržené z jejich vůle naplnily znaky zločinů proti lidskosti a válečných zločinů vrchovatě.“

       Při přemýšlení o provinilcích ve Stavovském divadle jsem se dal na osvěžující procházku tam, kde stával Stalinův pomník - vožď s knírem o rozsahu téměř dvou metrů. A ono tam teď nic. Náhoda tomu chtěla, že jakýsi kustod odemkl železnou bránu do útrob pod památníkem, jehož budování jsme jako studentíci právnické fakulty pozorovali z druhého břehu Vltavy. Uvnitř jen pusto, prázdno, neútulno – jak věru jinak. Nahoře, tam kde stávala maxisocha, zvetšelým betonovým povrchem se proklubávala tráva a kolem na kolečkových bruslích se proháněla mládež bez unce ponětí, jaká že to tehdy byla hanebná doba.

       Nakoupil jsem knihy, napěchoval do kufru a s mnoha dojmy se vrátil na svou nadále permanentní adresu v Americe.