V bitvě s Peršany u řeky Granicus, tehdy dvaadvacetiletý Alexandr Veliký málem ztratil život. Dostal sekerou do hlavy, ale kovová přilba ho zachránila a druhé smrtící ráně zábránil oštěp, který proklál útočníka. Nebýt tohoto zlomku vteřiny, skončil by Alexandrův život, nebylo by došlo k expanzi helénské kultury a vývoj civilizace by  býval důkladně odlišný – tak aspoň tvrdí významní historici. Kdyby byl Napoleon věděl, že za kopcem Saint Jean jsou oddíly generála Milhauda, nebyl by kapituloval před anglickou armádou. Kdyby pastýř, který vedl generála von Bulowa, ukázal jinou cestu, pruská armáda by nebyla přišla včas podílet se na Napoleonově porážce. A ještě toto do třetice náhod s významným dopadem: Zlomek vteřiny a několikacentimetrová vzdálenost mohly zabránit první světové válce, za jejíž vypuknutí se největší vina přičítá německému císaři Wilhelmovi II. V roce 1889 (též roce Hitlerova narození) v Berlíně předváděl Buffalo Bill svou proslulou show. Jeho velkou hvězdou byla ostrostřelkyně Annie Oakleyová. Coltem ráže .45 umně sestřelovala popel z doutníku v ústech gentlemana, dostatečně chrabrého či pošetilého stát cílem v dost značné vzdálenosti. Dobrovolník se zpravidla nehlásil a tak tuto roli musel podstupovat chudák její manžel. Jinak tomu ale tehdy v Berlíně. Tam k zděšení císařského dvora a zejména paní ostrostřelkyně povstal a frajersky se přihlásil mladý panovník. Annie Oakleyová, zpocená a rozklepaná, jak později přiznala, zmáčkla kohoutek. Šťastná rána, tehdy to bohužel dobře dopadlo, aby pak v roce 1914 a následných čtyř letech vůbec nic dobře nedopadlo. Významné byly náhody, že se něco stalo (německý vlak přivezl Lenina do Petrohradu) nebo se nestalo (Hitler došel na předměstí Moskvy, ale ne už dál).

       Osud, fatum - to příliš čpí predestinací, předurčením, Allahovou vůlí, tedy i popřením naší svobodné vůle, což má ovšem tu výhodu, že z nás snímá břemeno odpovědnosti za vlastní rozhodování. Lze za Osud pokládat náhody, k nimž došlo, ale vůbec nemuselo dojít? Hitler přece nemusel předčasně opustil mnichovskou pivnici, bomba by ho byla rozmetala a tím i zabránila výpuku druhé světové války.

       V případě, že bych se ocitl na dně existenčním či jiném, rozhodně bych nešel škemrat o výpomoc k sousedům, s nimiž se beztoho nestýkám, a rovněž bych nehledal řešení u hvězdopravců. Astrologii přisuzuji stejnou potenci jako prohrabávání ve střevech obětních kozlů nalézat tam inspiraci pro další životně důležité kroky. Jenže mysteriím astrologie jsem se nikdy nevěnoval a tedy připouštím eventualitu svého notného omylu.

       Tedy: Osud pojímán jako ex-post facto racionalizace dopadu náhodných životních episod. Jenže s přibývajícím věkem a tedy i s náznakem plížící a blížící se senility, ona La Forza del Destino téměř začíná získávat na přesvědčivosti nevyhnutelna, že vlastně jinak vůbec nemohlo být. To mě napadá zejména při dumání, jak důkladně jinak se mi mohl utvářet život, kdybych nebyl uspěl s ilegálním upláchnutím z klece a kdybych tehdy na Manhattanu o silvestrovském hodování se nebyl potkal s exotickou aristokratkou, s níž jsme se pak do světa hodně rozběhli a jsme spolu dodnes.