Menšinám, ať už jakýmkoliv, se růžově zpravidla nevede. Jinak mluví, vypadají, jinak si počínají. Většinové společenství závidí emigrantům a bývalí disidenti se oprávněně stali špatným svědomím národa. A ještě oprávněnějším tomu tak je v případě politických vězňů. Však podívejme se, jak dopadli: vláda věru lidová naslouchala vůli lidu, jehož třetina se  potřísnila členstvím ve vládnoucí partaji, tuny másla na hlavě, a k bývalým muklům se otočila zády, ne-li zadnicí.

       Co si to troufáte nám vyčítat tam z bezpečí západních dálav, copak se tehdy dalo něco dělat? Mohl se například odepřít podpis na petici, domáhající se popravy Milady Horákové, jakkoliv by ji pak beztoho byli popravili. Připomeňme si výjimky, sem tam jednu mezi mnoha tisíci. Například Štěpánku Baloušovou, drobnou, teď už skoro osmdesátiletou. Lidové noviny uveřejnily (7.7.01) její portrét a počínání, s podtitulkem  „Příběh ženy, která nasazovala vlastní život, aby pomohla vězňům komunistických lágrů.“ Rovnost, Svornost, Bratrství – krásně pojmenované jáchymovské lágry. Žila v předpeklí tohoto pekla, totiž v Ostrově nad Ohří, ukázkovém sídlišti socialisticko-realistické architektury. Přes dráty obtížnými konexemi dodávala jídlo, léky, peníze. Ty získávala prací ve třech zaměstnáních. Zařizovala spojení s rodinami. Pečovala o dvanáct vězňů. „Osobně jsem z těch hochů vlastně znala jen dva, ostatní se mi představili až po propuštění.,“ říká a dodává, že ale dobře znala jejich maminky. Jezdila za nimi po celé republice. A co jí přimělo na sebe vzít tak riskantní břemeno? „Jsem taková odmalička, když jsem viděla nějaké trápení, tak se mě to dotklo,“ vysvětluje.

       Početnější byli věru tvorové s opačnými názory. V těchže dnech června 2001 na prvních stránkách novin palcový titulek oznamoval: KOMUNISTICKÝ ŽALOBCE DOSTAL SEDM LET ZA SMRT GENERÁLA PÍKY. Karel Vaš, teď již ve věku 85 let, s Bedřichem Reicinem plánoval Píkovu fyzickou likvidaci, do spisu vkládal falešné důkazní materiály. Vinen se necítí, svých činů nelituje, nikomu se omlouvat nemíní, lhostejný výraz ve tváři. Víc než jedno sametové desetiletí muselo uplynout, než do vězení snad přece jen půjde padouch za svinstvo, spáchané před půl stoletím.

       Významný publicista a též bývalý politický vězeň Jiří Loewy nejásá:
       „Dr.Vaš přece nebyl sám. Musí nyní samojediný posloužit jako alibi, že justiční zločiny u nás nezůstanou potrestány? Stovky soudců a prokurátorů - posluhů KSČ – dožily a dožívají v pohodě a při vysokých penzích. Nikdo neskřivil vlásku stvůrám z politbyra, které jim diktovali výši trestů.“ (LN, 16.6.01).

       Řada z nás, kudy chodí, tudy láteří, že sametová doba zachází velkoryseji s prominenty bývalého režimu, ba i s mučiteli, než s jejich obětmi. Že by snad zvláštní rys české povahy, naše podivné specifikum? Tím to ale nebude. Však ony ty jiné postkomunistické země si rovněž nepočínají příliš obdivuhodně. Zrovna v době vyhlášení rozsudku nad zloduchem Vašem jsem pádil po dálnici z východního Německa do západního, tam kde bývala hranice mezi světem socialismu a imperialismu, vyztužená minami (700 tisíc) a samostřílnými aparáty (60 tisíc). Dederonie, první německý stát dělníků a rolníků, zaměstnávala 85 tisíc estébáckých kádrů Stasi, jimž vypomáhalo téměř dvakrát tolik tajných spolupracovníků. Historici, zabývající se příslušnými archivy, tvrdí, že naprostá většina udavačů - až 95 procent, tak činila  zcela dobrovolně, bez sebemenšího nátlaku, činila z přesvědčení, touhy po kariéře a všelijakých výhodách.

       Po příjezdu jsem na druhém televizním kanálu ZDF sledoval pořad „Frontal 21“ o nynějším zacházení s bývalými funkcionáři, vykonavateli a pohůnky někdejšího totalitního systému. Vláda Spolkové republiky, státu důkladně demokratického, totiž právě zvýšila penzijní požitky bývalým příslušníkům Stasi, ale odmítla učinit týž šlechetný krok k prospěchu jejich obětí, s odkazem na nedostatek finančních zdrojů. Reportéři se přeptávali na názory estébáckých ex-oficírů a slyšeli jen pýchu na jejich dřívější počínání.

       Profesor Witold Kulesza předsedá Komisi pro stíhání zločinů proti polskému národu. Tato komise působí v polském Institutu národní paměti – tedy ústavu, který by si Česká republika rovněž měla pořídit. V obsažném interview (LN, 23.6.01) se zmiňuje o trojím přístupu k vlastní minulosti. 1.Rusko, Bělorusko, Gruzínsko jsou modelem úplné beztrestnosti – žádná zpětná zrcátka, hodně tlustá čára, čo bolo, to bolo. 2.Česká republika a Polsko přijaly  model částečné trestní odpovědnosti pachatelů komunistických zločinů. 3.Německo prosazuje plnou odpovědnost.

       Německo by si tedy zasloužilo zasalutovat. Jenže dosavadní výsledky tlumí naše nadšení. Po vyšetřování 12.000 kriminálních případů došlo k odsouzení jen v 28 případech (včetně vojáků, střílejících u berlínské zdi).

       V Polsku se prozatím projednávalo 1.104 případů, s odsouzením 30 příslušníků politické policie. Nepodařilo se postavit před soud ani jednoho soudce, který působil v éře stalinismu. „Kdybychom tedy hodnotili, jak se tyto země vypořádávají se zločiny komunismu, pokud jde o skutečně potrestané, nenašli bychom rozdíl,“ uzavírá odborník Kulesza.

       Dostává se nám tak podivné útěchy.