Mezi televizními diváky se popularitě těší oddechové seriály z doby normalizace. Ba i dva tucty kusů s s majorem Zemanem, pečujícím o bezpečnost socialistického zřízení, se hodně zalíbily. O to víc pak překvapuje a těší, že vůbec mohlo dojít k natočení a promítání ZDIVOČILÉ ZEMĚ: sága o poválečném osídlování pohraničí a vyhánění Němců, o poúnorovém počínání strany vědeckých komunistů.  Hlavní postavou a pak i jejich obětí je bývalý důstojník britského letectva, hrdina jménem Maděra. Jako mnohé se stejnými zásluhami, i jeho postihlo pronásledování a dlouhodobé věznění. Mizernou dobu přežije, mnohadílný seriál končí.

       Jeho představitel a můj blízký přítel Martin Dejdar mě ponoukl přijít v Praze na právnickou fakultu a spolu s tvůrci seriálu zasednout před studenty, příslušníky šťastnější generace, jimž ona doba budování zářných zítřků je jen velmi obtížně představitelná. Byl konec května 2001, jarní semestr ještě neskončil, zájemci zaplnili posluchárnu průměrné velikosti. Vedle mě seděli spisovatel Jiří Stránský, bývalý vězeň a autor scénáře, Hynek Bočan, režisér, paní producentka Slavíková, herci Dejdar a Schmitzer a poradce František Zahrádka z Konfederace politických vězňů. Posluchači se dozvídali o potížích s filmováním, o obstrukcích, množství klacků v cestě tak nevhodnému, nepříjemnému projektu. Dohodnuté natáčení v prostorách věznice na poslední chvíli odvoláno, výhružné telefonáty, anonymní dopisy.

       Studenti se ptali nejen na reálie filmové tvorby, ale i na okolnosti oné hrůzné doby padesátých let. Také jsem se ozval s nostalgickou reminiscencí, jak že jsem před půl stoletím seděl právě v těchto dnešních lavicích a ve strachu a potupě prožíval to, co přece měla být nejlepší léta mladého života. O přednáškách s povinnou účastí naslouchat rétorice pedagogů o socialistické zákonnosti, nemilosrdném třídním boji, o neutuchající lásce ke Stalinovi a všemu sovětskému.  Dávat si velký pozor na každé své slovo, na výraz ve tváři. Nedostatečně přesvědčivá přetvářka hrozila katastrofou, zhruba třetina našeho ročníku padla v čistkách zásluhou veleostražitých spolužáků (z nichž některým teď v sametových podmínkách znamenitě kvete pšenice).

       Řekl jsem tam, že naším největším nepřítelem je generál, generalisimus ČAS. Jednak náš všechny - dřív nebo později - zabije, a jednak už teď zabíjí naši paměť. I ti, kteří zapomínat nechtějí, si většinou dobu svého mládí přikrášlují. Amnésie je ochotným spojencem lidí se špatným svědomím. A aby se úplně nezapomínalo, proto dochází k iniciativám jako například ke každoročnímu setkání někdejších příslušníků jednotek PTP, oněch Černých baronů. V těchto uniformách se ocitlo několik desítek tisíc politicky podezřelých a na shromádění v červnu 2001 jich do Města Libavá přijelo pět set. (Jak upozorňuje Zbyněk Zeman, emeritní profesor univerzity v Oxfordu (/Respekt, /č.27/01), je pak s podivem, že Ústav soudobých dějin Akademie věd ČR s všemožnými výmluvami neprojevuje zájem o orální historii – zaznamenání zkušeností zmenšujícího se okruhu svědků.)

       K značnému zapomínání, vymazávání minulosti přispívá i buldozér. Jeďte pátrat na Jáchymovsko a nenajdete tam ani jeden zachovaný koncentrák. Na Příbramsku ale jeden zbyl: tábor Vojna, nedobrovolná adresa politických vězňů, ničících si zdraví v tamějších uranových dolech. Po nich to převzali vojáci a po listopadu 1989 se podařilo zabránit, aby i tam buldozér zasáhl. Na právnické fakultě přítomný bývalý vězeň Zahrádka se velice přičiňuje, aby paměť úplně nevyprchala. Jako předseda odbočky Konfederace politických vězňů (těch odboček je v ČR přes šedesát) se stará o Muzeum Třetího odboje v Příbrami. Proč ne v Praze? Poněvadž Praha neprojevila o toto zachování paměti zájem a v Příbrami osvícená radnice se starostou, rovněž bývalým vězněm, poskytla prostory za symbolickou jednu korunu ročního nájemného. Ne že by tamější veřejnost byla pyšná na takovou iniciativu. Neznámé ruce pravidelně servou ukazatele, jak Muzeum najít. (Adresa je Zámeček 106, Příbram I, PSČ 261 01.)

       Pouhé tři místnosti, ale napěchované otřesnými materiály. Například:
Protokol, sepsaný 6.ledna 1950 ve věznici státního soudu v Praze.
Přítomni tři soudci, jeden prokurátor a zapisovatel. Z vazby přivedeni čtyři odsouzení, aby se dozvěděli, že milost jim nebyla udělena a poprava se bude bude konat zítra, 7.ledna, v 6 hodin ráno.
„Poté se předseda zeptal odsouzených na jejich přání, jimž bude podle možností vyhověno. Po přečtení schváleno.“  Schváleno kým? Patrně odsouzenými, poněvadž pak následovaly jejich podpisy.

       „Úřední záznam. Výkon hrdelního trestu na odsouzených… za přítomnosti…“ S výjimkou kata, všechna jména uvedena.
„Výkon proveden. Bohumil Klempt – výkon v 6.10 hod., smrt konstatována v 6.21 hod.“ Josef Placák věšen v 6.25, smrt v 6.39, Kamil Novotný, věšen v 6.54, smrt v 7.09, Josef Hořejší věšen v 7.11, smrt v 7.25.
„Výkon proběhl bez rušivých příhod, až na ods.Josefa Placáka, který při výkonu vykřikl „Atˇ žije Masaryk.“ Výkon skončen 7.30 hod.“ Celkem tedy hodina a půl, doba fotbalového utkání. 11 až 15 minut umírání, 5 minut k odstranění mrtvoly ze šibenice a nasazení oprátky dalšímu kandidátovi.

       Přísně tajný pokyn č.12053 Politického sekretariátu Ústředního výboru KSČ uvádí: „K výkonu absolutního trestu používat popravčího, který jako občanský zaměstnanec bude ve stavu ministerstva vnitra, správy NZ a vedle této funkce bude pracovat v normální práci.“

       Za každý popravčí počin inkasovali odměnu 600 korun. Nikde náznak o nedostatku zájemců o tuto „funkci.“
Od padesátých let se výlučně popravovalo v pankrácké věznici. Šibenici tvořilo vztyčené prkno, kladka a oprátka.
„Tento způsob popravy byl zvláště krutý. Odsouzenec si totiž při škubnutí provazu nezlomil vaz, ale deset až patnáct minut se dusil.“ (/Lidové noviny, /12.6.01).
Doklady k dispozici v Muzeu:
„Léčebný a ohledací list: Komplikace, která vedla k smrti: strangulatio.“
„Úmrtní list: Příčina smrti: Udušení z oběšení.“
Čtvrt hodiny se zmítat v agonii na provaze – vskutku zvláštní projev socialistického humanismu.

       Pozůstalí obdrželi účet. Ne sice za servis (popravu),  jak dosud je účtováno v lidové Číně, ale za naložení s ostatky popraveného.
Rozepsání položek, např. „poduška (zdobená), křížek – 42 Kčs“. Ceny Pohřební služby podléhaly tlakům v socialismu neexistující inflace:
       3.092 Kčs v květnu 1950, 3.860 Kčs v listopadu 1952, krátce před věšením Slánského a dalších soudruhů z neexistujícího spikleneckého centra. Za spálení těla zůstala cena stejná (700 Kčs), kdežto jeho pitvání prodražilo (z 350 na 500 Kčs).

       Již citované, přísně tajné sdělení ÚV KSČ též  nařizuje:
„Zápis o smrti odevzdávat jako dosud zvláštní matrice ministerstva vnitra, která sama uvědomí pozůstalostní soud, matrikáře v místě narození (bez udání příčiny smrti) a matrikáře v místě posledního bydliště, který vydá úřední list příbuzným na jejich požádání.“

       Tajný rozkaz ministra národní bezpečnosti Karola Bacílka, č.181 z 18.listopadu 1952, se zabývá obětmi režimu, jejichž život neskončil na šibenici. „Pohřeb agentů a teroristů usmrcených v boji s bezpečnostními orgány.“ Rozkaz začíná postěžováním, že mrtvoly bývají „předány příbuzným, kteří pak vypravují usmrceným teroristům a agentům honosné pohřby, jež se stávají manifestací reakce.“ Proto ministr Bacílek nařizuje okamžitý utajený převoz do nejbližšího krematoria a neméně utajené zpopelnění a uložení urny na vězeňském hřbitově. Není-li možno zařídit kremaci, tělo tedy pohřbít do země v jiné obci, než bylo poslední bydliště. Doba pohřbu musí zůstat utajena, hrobníku dát toliko pokyn vykopat hrob bez udání jména pohřbívaného a „hrob srovnat se zemí tak, aby nebyl znatelný.“ I takto tedy doslova zahlazovat počínání režimu.

       Kolik ale takového počínání asi bylo? Pamětník Zahrádka se mi zmínil o své zkušenosti na Pankráci, kde vězni narychlo ztloukali dvacet šest rakví pro stejný počet mladíků, pochytaných v Indočíně v uniformě francouzské Cizinecké legie, do vlasti pak nedobrovolně dopravených a popravených. Nikde teď o tom sebemenší stopa.

       Do Příbrami se toho dne dostavil ještě jeden návštěvník – sociolog z Jižní Afriky.
Odjeli jsme do šest kilometrů vzdáleného lágru Vojna. Česká vláda se v roce 1999 usnesla vybudovat tam památník. Slíbených 70 milionů korun je však dosud v nedohlednu. Bývalí vězni tedy brigádničí, ve volném čase a se zbylými silami se snaží vylepšovat lesní silničku – spíš stezku – aby byla sjízdná vozidly případných návštěvníků. Veteráni nás provázeli mezi baráky, ukazovali, kde bývaly dráty, strážní věže a kde dodnes je zachován pověstný bunkr, který poručil zbudovat komandant Jaroslav Duba.
       Tam do jen několikametrového prostoru napěchoval čtyřicet vězňů a přihodil i některého zastřeleného.

       Zločiny komunismu se má zabývat úřad přesně takto pojmenovaný: Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (zkratka ÚDV, kterou komunistický deník /Halo Noviny/ z 23.6.01 nazývá Úřadem duševně vyšinutých). Je to instituce se značnou fluktuací personálu, poctivců vystrnaděných, kádrů i prapodivných. O jednom takovém, jménem Lumír Mosler, zveřejnil Jan Beneš ve švýcarském Polygonu tajemstvíčko, že kdysi poslal udavačský dopis, adresovaný Ústřednímu výboru KSČ. Aniž by obvinění vyvracel, dotyčný Mosler shledal Benešovo jednání „velmi nečestné, protože používá skutečnosti, které jsou pro mě osobně důležité“ a na Beneše podal trestní oznámení kvůli neoprávněnému nakládání s osobními údaji. (Poněvadž tady by rovněž mohla hrozit trestní žaloba, nechám si pro sebe totožnost pražského novináře, jehož začátkem roku 1989 kvůli petici Pár vět vyšetřoval v Bartolomějské ulici inteligentní, nepříjemný důstojník, nyní hodně vysoko v hierarchii vyšetřovatelů ÚDV. Připomíná mi to rozumování románové postavy, estébáka Vincence Macaráta, v mé knížce „Běženec v sametu“, když si libuje, že ti soudci, kteří dřív odsuzovali nevinné, jsou teď pověřováni jejich rehabilitací – však oni jsou ti nejoprávněnější, s případy nejdůkladněji seznámení.)

       V 35 kilometrech archiválií se lze snadno ztratit. Záležitostí nedořešených či vůbec neřešených je habaděj.  Přeptával jsem se insiderů a dozvídal se o běžné praxi odstrkávat nepříjemné případy pod koberec permanentního zapomnění a raději se zabývat nikterak palčivými případy Antonínem Zápotockým omilostněných nacistů, rekrutovaných do služeb tehdejší rozvědky. Slovy Pavla Žáčka, bývalého pracovníka UDV, se nelze  zbavit „již rozšířeného pocitu, že český stát nemá opravdový zájem na odhalení zločinů komunismu.“ (/Reflex, /č.25/01) Anthon Mallot v Německu odsouzen, Alois Grebeníček v České republice neodsouzen. Vždy se najde výmluva, proč proces odkládat. Jednou musí jít k zubaři on, po druhé jeho advokát. Onen Jaroslav Duba, stvořitel barbarského bunkru v lágru Vojna, neméně úspěšně kličkuje. Zrovna v době naší návštěvy došlo k dalšímu odročení procesu.
V soudní síni obhájkyně vysvětlila nepřítomnost svého klienta jeho údajnou hospitalizací, leč nebyla schopna sdělit, v které že leží nemocnici.  Soud se nepodivil.

       Sílí hlasy, domáhající se zrušení jak Konfederace politických vězňů, tak úřadu ÚDV. „Kdyby komunisté, když nejsou schopni studu, alespoň mlčeli,“ poznamenává Milan Knižák (citovaný /Reflex/).

        Proč oni by se omlouvali, my se jim máme, musíme, omlouvat! /Halo Noviny /(23.6.01), píše Anastázie Smítková z Horního Jiřetína:
„Měli jsme práci, pravidelnou mzdu, věděli jsme, že sociální jistoty máme zajištěné, tak nevím, čeho jsme se měli bát. … Netvrdím, že za socialismu bylo všechno v pořádku, že se neděly křivdy, ale co se děje dnes, nemá obdoby a neslyšela jsem, že by se někdo omluvil. … Všichni, kteří za to nesou odpovědnost, by se měli národu omluvit. (Nejlíp na kolenou.)“

       Pohraniční stráž rozstřílela stovky lidí a soudy všeho všudy odsoudily k miniaturním trestům čtyři střelce. Klub českého pohraničí (KČP) sdružuje několik tisíc bývalých příslušníků a jejich někdejší činnost charakterizuje jako „hrdinou obranu vlasti.“ Právě před 50 lety (11.7.51) došlo k přijetí zákona o ochraně státních hranic. V paragrafu 1 čteme: „K zajištění pokojné výstavby socialismu v naší vlasti je třeba účinně chránit státní hranice před pronikáním všech nepřátel tábora pokroku a míru.“

       Pronikání zejména kterým směrem? V Praze se pravidelně zásobuji videokazetami. Tentokrát jsem též zakoupil film „Král Šumavy“ z roku 1959, přesně z doby svého úspěšného úprku. V hlavních rolích Radovan Lukavský a Jiřina Švorcová, režíroval Karel Kachyňa, o hrdinství obránců barikády třídně rozděleného světa. Též jsem objevil mně zcela neznámý film „Tichá bolest“ z roku 1990, s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli starce na moravském venkově. Jeho syn – a zde se vlastně vracím k začátku tohoto povídání – pilot RAF, velký hrdina, je komunisty zatčen a popraven. Po sobě zanechává malého, pramálo chápajícího synka, například nešťastného, proč ho nevzali mezi pionýry, kam se tolik těšil. Pečuje o něj otec jeho zabitého otce a dítě časem začne velmi dobře chápat nespravedlnost doby, diskriminaci ve škole, vyloučení ze studií, nástup na vojnu k jednotkám beze zbraně. Po návratu do civilu mu umírající dědeček radí z rodného místa odejít. Je tam špatným svědomím spoluobčanů. Ti dobří se stydí za to, co mu udělali – a co víc, rovněž vědí, že by to špatné znovu udělali, kdyby bylo třeba.

       Sepíše někdo někdy knihu o strastech takových dětí? V příbramském muzeu je dopis dětí Václava Švédy: „Muj nejmilejši Taťinku! Taťinku posilamti tisice a tisice pozdravu a pusinek ja i Radoušek. Tatinku muj modlim se aby si se nám zase vrátil. Libá a obímá ťe Lidunka a Radoušek.“

       Tatínka popravili 2.května 1955, den po velikých májových oslavách k desátému výročí konce války.

       Z přísně tajného protokolu č.j.NZ-0011/61 se dozvídáme, že ke zničení urny s popelem došlo dne 25.5.1961.