Miláčci národa, oblíbenci lidu, jak trvanlivá je taková přízeň?
Po bleskurychlé vítězné válce proti Saddamu Huseinovi v roce 1991 nemohla být popularita tehdejšího amerického prezidenta George Bushe vyšší, leč uplynul jen jeden rok, když ho národ vystrnadil z Bílého domu a nahradil jakýmsi Billem Clintonem z primitivního Arkansasu. Příkladem ještě kolosálnějšího nevděku nám poslouží Winston Churchill, symbol tvrdošíjného odporu proti Hitlerovi (krev, pot, slzy – však si vzpomeňme) a po vítězné válce vítězný lid se svého velezasloužilého vůdce zbavil ve volbách při první příležitosti.

       Než Napoleon dorazil z Elby do Paříže, ze zloducha se ve veřejném povědomí stal zachránce národa.  Jak tuze autenticky populární byla KSČ a její předáci před únorem 1948! Tolik upřímného zalíbení v komunismu snad nezaznamenal žádný jiný národ. Věnovat se průzkumu svobodně vyjádřeného veřejného mínění v diktaturách, natož pak v totalitních systémech, je ovšem vzájemně se vylučující nonsens. V demokratických zemích politici dbají na svou popularitu - někde míň, jinde víc, v USA asi nejvíc.

       Bude ovšem záležet na formulaci otázky, JAK se ptáme. Občanů ČR - členské země NATO se lze zeptat třeba takto: “Souhlasíte, že naše republika vstoupila do aliance za cenu, že naši synové a případně i dcery budou  muset obětovat své životy ve válce na Balkánu či dokonce někde mezi Araby?“ Nebo formulovat jinak: “Je vám příjemné, že ČR vstoupila do aliance jako jediné možné záruky naší nezávislosti, ochrany před případným nebezpečím z Východu a jedinou možnou cestou mezi nejvyspělejší státy světa?“

       Při zjišťování prestiže prezidenta Havla, odpovědi se budou lišit, jestliže jeden respondent bude tázán na hodnocení Havla v porovnání s T.G.Masarykem, a druhý respondent na porovnání s Antonínem Zápotockým.

       Před deseti lety řebříček popularity politiků, hodnocených v září 1991 v českých zemích, nikoliv na Slovensku, vypadal takto (Lidové noviny, 27.září 1991): 1.Václav Havel; 2.Jiří Dienstbier; 3.Vladimír Dlouhý; 4.Valtr Komárek; 5.Petr Miller; 6.Václav Klaus; 7.Alexander Dubček; 8.Marián Čalfa; 9.Petr Pithart; 10.Vladimír Mečiar. Po odečtení tří Slováků, ze zbývajících sedmi, Dlouhý odešel do výnosnějšího byznysu, Miller o něco takového usiluje, Dienstbier a Komárek by se do politiky rádi vrátili a záměr se jim nedaří. Zbývající tři -- Havel, Klaus, Pithart – zůstali ve vůdčích funkcích.

       Téměř deset let později, v lednu 2000, řebříček popularity dopadl značně jinak (Lidové noviny, 29:3.2000) : 1.Petra Buzková, místopředsedkyně sněmovny; 2.Stanislav Gross, ministr vnitra; 3.Václav Fischer, nezávislý senátor; 4.Vladimír Špidla, vicepremiér a ministr sociálních věcí; 5. Václav Havel, jemuž důvěřuje 47% veřejnosti. Podstatně nižší důvěře se těší jak premiér Miloš Zeman, tak předseda sněmovny Václav Klaus, strůjcové opoziční smlouvy.

       Záleží ovšem nejen na formulaci otázky. Průzkumem se může zjišťovat jak popularita, tak kvalita výkonu, intenzita vlivu. Týdeník Time ve svém každoročním hodnocení Muže či ženy roku, jednou zvolil Hitlera, jednou zvolil Stalina pro jejich převážně neblahý dopad na osud této planety. Před pár roky se vítězem stal Ted Turner, tvůrce kolosu CNN, mediální magnát.

       Což mě přivádí k nedávno uveřejněné anketě (Lidové noviny, 29.března 2001), nazvané DUCHOVNÍ VŮDCI NÁRODA – osobnosti, které “nejvíce obvlivňují myšlení lidí v ČR.“ Nejvyšší počet bodů (161) získal Václav Havel. Jako druhý nejvlivnější člověk v zemi byl vyhodnocen Vladimír Železný s 129 body. První desítka pak pokračovala takto: 3.Václav Klaus (128); 4.Miloš Zeman (120); 5.teolog Tomáš Halík (111); 6. herec Zdeněk Svěrák (108); 7.spisovatel Ludvík Vaculík (105); 8.kardinál Miloslav Vlk (88); 9. filosof Václav Bělohradský (87); 10. herec, hudebník Marek Eben (86). Pro Vladimíra Železného jako osobu v zemi nejvlivnější hlasovali členové poroty Martin Daneš, spisovatel, Petr Moos, psycholog, Tomáš Pojar, ředitel sdružení Člověk v tísni, a Eliška Wagnerová, předsedkyně Nejvyššího soudu.

       “Nepotřebuji potvrzení medií k tomu, abych si uvědomil, že jsem vlivný,“ po právu tvrdí Železný a dodává: “Většina vysokoškolsky vzdělané populace sleduje fotbal a Slunce, seno a pár facek.“ Jeho základní myšlenky:
       1. V demokracii lidé sami poznají, co je pro ně nejlepší, nemusejí jim v tom radit intelektuálové.
       2. Češi nemají o nic lepší vkus než jiné národy.
       3.Nova tady není proto, aby dělala něco pro kulturu.

       Za dobrou zprávu pokládám nepřítomnost sportovců, pop zpěváků, modelek. Nelze se divit absenci kapitánů průmyslu, podivovat však může nepřítomnost vědy.