Začnu oklikou a sice citátem z Rudého práva, jehož mnohé skvosty jsem si uschoval. RP, 12.listopadu 1983: "Za Lincolnovým centrem jsou na Broadwayi budovy Kolumbijské univerzity, jedné z nejznámějších a také nejdražších ve Spojených státech. Zde si vládnoucí třídy vychovávají ty, kteří jim slouží. Zde zajišťují kontinuitu své nadvlády. Domy jsou zde výstavné, procovské, připomínají naše Vinohrady." Toto z pera Dušana Rovenského, stálého dopisovatele zdroje světového formátu. Jeho syn po listopadu 1989 pokračoval v tomtéž New Yorku v roli diplomata nikoliv již socialistického, ale sametového.

       Na Kolumbijské univerzitě, z níž jsem si odnesl doktorát, si mě tedy vládnoucí kruhy vychovaly, abych jim sloužil. Po úprku od budování vědeckého socialismu do náruče imperialismu v pradávném již roce 1959, vysoký estébák jménem Buřič, rozkacený, že jsem "zradil v plné nahotě" (jeho slova), se zaručil mému bratrovi, teď už také Američanovi (přesun po srpnu 1968 do Kalifornie), že si mě soudruzi v Německu najdou a přivlečou domů, kde mě nemine přísný, ale spravedlivý trest. Po letech mi v rodné Plzni kamarád z mládí vyprávěl o návštěvě příslušného oficíra a o instrukcích, jak mě kontaktovat a přemluvit mě k nostalgickému setkání na hranicích, a jen co se tam ukážu, lapen budu.

       Jsem tvor zvědavý, takže jsem přivítal zrod zákona, umožňujícího podívat se pod pokličku estébáckých piklů. V červnu 1997 jsem na Ministerstvo vnitra v Praze poslal ŽÁDOST o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti ve smyslu paragrafu 3 zákona č.140/1996 Sb. Ministerstvo žádost vrátilo, že třeba notářského ověření popisu. Vyhověl jsem a v říjnu 1997 se dočkal této odpovědi: "K Vaší osobě je Ministerstvem vnitra evidován osobní svazek, který však již není v současné době k dispozici, neboť byl v minulosti zničen. Výpis s údaji z příslušného evidenčního záznamu Vám postupuji v příloze." Sdělení dále obsahovalo informaci, že Ministerstvo vyhodnocuje další archivní materiály, v nichž by se mé jméno mohlo vyskytnout. Takové zpracování si ale vyžádá delší dobu: pokud by došlo k nějakému pozitivnímu zjištění, vyrozuměn budu. Vyrozuměn jsem nebyl a na archivní službu Ministerstva se nemůžu zlobit. To spíš na Havlovo katastrofální jmenování Richarda Sachera prvním ministrem vnitra, který umožnil StB cokoliv písemného likvidovat, případně do neznáma odklízet.

       Zájemci, jejichž svazky se zachovaly, začali dojíždět do Pardubic, města vybraného k takovému seznamování. Zkušenosti řady z nich se objevily v tisku, častým tématem bylo udavačství, podtrhy od údajně ctnostných lidí, hromadění často bezcenných, navíc lajdácky zaznamenávaných a interpretovaných informací. Totéž jsem si ověřil nedávným popovídáním na Floridě, kde můj bývalý kolega z univerzity si ohříval stařecké kosti. Jeho jméno neuvádím, neboť dotyčný z mě málo pochopitelného důvodu se obává, že temné estébácké síly by jemu nebo jeho příbuzným mohly dodatečně ublížit. Z Prahy upláchl v roce 1952, nějaký čas pobyl v Anglii, hodně času pak v Americe.

       Jeho pardubická zkušenost: dostavil se v pozvané dopoledne, byl tam jediný zákazník. Ochotný personál, naprosto slušné zacházení. Jeho tlustý svazek již byl připraven. V seznamu 650 stran zaškrtával, které by si přál oxeroxovat - 50 korun za stránku. Vybral si zhruba polovinu, což ho pak stálo něco přes 300 dolarů. Na začátku též obdržel informace, vysvětlující řadu estébáckých zkratek, seznam agentů s čísly, jmény krycími i skutečnými. U informátorů svazek obsahoval jen jejich krycí jména, ale  skutečnou identitu si vesměs snadno domyslel. Poněvadž Ministerstvo sídlí v rodišti Franz Kafky, nepřekvapí, že v textu došlo k začerňování informací jako například data narození osoby žadatele, který přijel svazek si přečíst.
       Pravidelná hlášení přátel rodiny, spolužáků. Zdroje k činnosti nucené, též zdroje tuze dobrovolné. Vlastní rukou psaná hlášení s podpisem a adresou udavače nebo jen podepsáno jako "Váš přítel" či " Dobrý soudruh."

       Rok po jeho útěku poslali za ním do Anglie chlapíka na tzv.verbovku - mámit ke spolupráci. Fotografování v londýnských ulicích, pět stránek neúspěšných  hlášení a detajlního vyúčtování. V Putimi strážmitr, tuším že Flanderka, měl Švejka za špiona, poněvadž kdyby měl fotoaparát, mohl by fotografovat nádraží, což by snadno docílil, neboť nádraží se nehýbe - tak nějak. Estébáčtí interpreti se podobně činili. Profesor přijel do Vídně na stáž a už z toho bylo hlášení, že organizuje ilegální přechody hranic. Lichotivá leč nesmyslná hyperbola o jeho údajné perfektní znalosti deseti cizích jazyků. Poslal do Čech balíček s poživatinami, interpretovaných jako návod ke špionáži. Estébáci zachytili dopis, obsahující šek vystavený pro zaměstnance IBM, šek okopírovali a připojili analýzu, že to byl plat agentovi z IBM, známé špionážní organizace. Spis rovněž obsahoval fotografie manželky, jejíž snahu naučit se česky vyhodnotili jako nezvratný důkaz špionážních zálusků.

       Narůstající kvantita se mění v novou kvalitu, stokrát nic umořilo osla - třetí zákon dialektiky. To je dobře, že despotické režimy jsou tolik nenasytné, zavalují se banalitami, topí se v blbostech. Dederonská Stasi přece nashromážila tolik kilometrů materiálů, že by stačily pokrýt vzdálenost od Baltu k Alpám. Ať se v tom pak někdo babrá a důkladně zpracuje!

       Máme tu ovšem co dělat se symfonií na odchodnou. Ochabuje ochota se s mizernou minulostí a zkušeností poctivě vypořádat. Padouši, odpovědní za čtyřicet let totality, pokud ještě nezmizeli do věčných rudých lovišť, si žijí lépe, než jejich oběti, a co již nestihnou z vlastních sil, úspěšně předávají svým potomkům. Například Dušan Chmelíček, donedávna generální ředitel České televize, je syn bývalého šéfa estébácké kontrarozvědky, tvrdí Jan Beneš (Polygon, č.1/2001).

       "Není to s podivem, že naše manažerské kádry, od Unipetrolu, Chemapolu i Fondu národního majetku, pocházejí vždy z těchto kruhů?" dodává tamtéž.

       Jeďte se do Pardubic podívat, dokud příležitost ještě trvá.