Bulletin Obce spisovatelů se jmenuje Dokořán. V nejčerstvějím výtisku (prosinec 2000) Ivan Kraus má článek nazvaný "Překlad." S překladem že to je jako s ženou: buď je věrná a ošklivá nebo nevěrná a krásná. Zmiňuje se o své zkušenosti s překladatelkami, jejichž výkony nejsou ani věrné, ani pěkné. Jedné vadilo, že jeho postava cituje filozofa a při jiné příležitosti mluví hovorovým jazykem - takoví lidé že ve Francii nejsou. Marně autor protestoval, že v české zemi s tradicí intelektuálů vykonávajících práce proletářů a naopak, něco takového je běžné. Intelektuál pojídající vepřové se v překladu mění ve strávníka kuřecího. "Můj emigrant na papíře neměl dokonce ani právo na knedlíky se zelím," žaluje Kraus. Když namítl, že v případě pofrancouzštění české postavy by mělo též dojít k počeštění postavy francouzské, třeba Cyrana - tedy pivo a nikoliv víno - tak rovněž neuspěl.  Nepořídil, odrovnán argumentací o koze a voze, odspěcháním od tématu, potápěním v irelevantních pseudoargumentech.

       Jak v takové situaci reagovat? Záleží na závažnosti sporu, na temperamentu nehorázostmi tupeného, na případně nepříznivém dopadu verbální vzpoury. Třeba z toho bude jen společenská disharmonie jepičího trvání, třeba ale i pořádná kádrová, existenční katastrofa.

       V dávnověku svého mládí, otec dívky, jíž jsem se dlouhodobě dvořil a pak vstoupil do milosrdně krátkodobovém manželství, se se mnou pravidelně hádal. Ne o dokonalosti svého drahouška, ale o stavu světa. Když jsem nesouhlasil s jeho tvrzením, že klokani hopsají na Novém Zélandě a nikoliv v Austrálii, odrovnal mě svým oblíbeným trumfem "Hele, nic mi nevykládej, ještě  jsi v životě nevydělal ani korunu." Ušklíbl jsem se, myslel si své, leč nesápal se po půllitru praštit ho do takto fungující hlavy.

       Ve francouzském filmu s padesátých let, postava u barového pultu poznamenává, že facka od pitomce neplatí. Když jsem v právě oné době bránil vlast lopatou a krumpáčem službou u Černých baronů, náš politruk dostal prostořekou otázku, proč Stalin mohl tolik vraždit a strana tolik mlčela. S ošemetností se vypořádal slovy, že v Americe lynčují černochy. Každý z nás, kdo okusil slasti budování vědeckého socialismu, přemnohokrát musel vyslechnout a spolknout veletucty nesmyslů, nehorázností.

       Ledacos jsme beztrestně odšvejkovali. Taková zkušenost mi přišla později k dobru právě v Americe, když jako kantor jsem dlouhá leta až do penze musel vychutnávat slasti political correctness, levičáckého maccarthyismu. Občas přišel příkaz z děkanátu zúčastnit se tzv.sensitive session čili toho, čemuž se u nás říkalo ideologické školení. Sice jsem se tentokrát mohl beztrestně na takový příkaz vykašlat, ale zvědavost mi nedala a šel si vyslechnout plamenné projevy, verbální šlehy rozhořčených feministek, lesbiček, mluvčích dalších pokrokových minorit a kauz. Měl jsem z toho souhrnný dojem, že charakteristika white heterosexual male začíná nabývat podobu prokurátorské žaloby. Po projevech výzva k zaraženému publiku zahájit diskuzi. Hned jsem se přihlásil - ne abych jim oponoval či dokonce vynadal, ale abych je chválil a děkoval. Okolí zpozornělo, soudružky na pódiu se rovněž soustředily, já je sáhodlouze velebil, až se konečně dostal k pointě: "Moc vám chci poděkovat za dnešní zkušenost. Na okamžik jste mi vrátili mé mládí. Znovu jsem se ocitl v dobách stalinismu, kde..." atd, atd. Blázen či provokatér? Zmátl jsem je. V tomto matení jsem pokračoval. Ve společenské místnosti našeho oddělení už řadu let visí plakát s V.I.Leninem v životní velikosti. Navrhl jsem sehnat plakát s Hitlerem v nemenší velikosti - kvůli rovnováze.

       S podivnými zákruty logiky se lze nezřídka střetnout ve vzdálenějších končinách světa. V Brazilii jsem došel k mostu přes řeku Parana do sousední Paraguaye, jen na pár hodin okouknout hraniční městys, kypící všemi druhy neřestí. Měl jsem brazilské vízum k neomezeným vstupům. Do pasu jsem dostal razítko, že odcházím. Ale na druhé straně mě chtěli do země vpustit jen za podmínky aspoň dvoudenního pobytu. Jenže já musel ještě týž večer do Rio de Janeira a na letiště hupky do New Yorku. Adios seňoři, maucta, vždyť já k vám nemusím, a dal jsem se zpět na pochod k brazilským pohraničníkům. Před chvílí jsem se s nimi přátelsky bavil, ale oni dělali dojem, že mě vidí poprvé. Podám jim pas, marně hledají paraguayské razítko. Klasické limbo - z Brazilie jsem odešel, ale vzdor legálnímu právu vstupu do ní nemohu přijít, poněvadž z Paraguaye jsem neodešel, neboť jsem tam nepřišel. Následovalo dlouhé dohadování, trápení, tahanice k uzoufání. Jak v takové situaci argumentovat aristotelovskou logikou?

       Čínský filozof měl sen, že je motýlem a po probuzení už nikdy nezjistil, zda to byl jen sen či zda skutečně je motýl, snící, že je filozofem. Myslí ti Číňané jinak nebo je to instinktivní obrana, vypěstovaná nepříjemnou zkušeností přemnoha generací, nebo, za třetí, nejsou to trošku taky Švejkové, kteří si z nás dělají blázny? Svého vyženěného synovce, povoláním houslisty v čínské provinční filharmonii, jsem se zeptal, jak je daleko z místa A do místa B, a on mi odpověděl, že bude záležet na tom, jak rychle se tím směrem budu pohybovat. Když manželka požádala na Taiwanu svého bratrance, bankéře, o podpis na jakémsi úředním papíru, dotyčný horlivě souhlasil, "Ovšemže, ano, milerád," opakoval, čímž ale myslel "ovšemže ne, ani za nic." Ptám se vzdělanců a dočkám se odpovědi na zcela jiné, mnou nevznesené téma. Neexistence přímočarého vyjadřování, lineárního myšlení a argumentace, ono circuitous reasoning, jímž se nakonec k odpovědi přece jen dojde, ale než se tak stane, netrpělivostí bych už nejraději lezl po stropě.

       V České republice přežívá nemrav dvojích cen, v Číně mají ceny trojí: pro 1.domorodce, 2. Číňany zahraniční, 3.cizí ďábly. Mnohonásobně odstupňováno.
"Nejste zahraniční Číňanka," tvrdili manželce.
"Vždyť jsem se tady narodila!" zaprotestovala a strčila jim pod nos pas s natištěným důkazem.
"Nejste, poněvadž nemáte zahraniční čínský pas," nedali se.
"Takový pas přece neexistuje, co to povídáte za nesmysly!" výbuchla.
       Drbali se na hlavě, pravdu odmítli připustit a vytasili se zdůvodněním "Nejste zahraniční Číňanka, poněvadž nebydlíte tady v hotelu pro zahraniční ČÍňany" - čili tam, kam jsme se chtěli nastěhovat a oni nám v tom za správnou cenu bránili.
"Nejste, co říkáte, že jste, protože tu nežijete natrvalo," trvali na svém.
"Kdybych tu žila trvale, nebyla bych zahraniční, ale byla bych místní občanka."
       Košatící se dialog dvou světů s různou logikou pokračoval.

       Někdy v něčem se přece jen potkáváme. Příbuznost z nás dýše například v tomto: Vyhlídkové zájezdy  Velkým kanálem na trase Chang-čou - Su-čou se konají výlučně v noci, zřejmě s ohledem na čínský předpoklad lepší viditelnosti. A jezdí se jen jedním směrem. Když už návštěvníky dovezou tam, proč je nepřivezou též zpátky? Dosud jsem se nedozvěděl. Porovnávám s rannými lety našeho budování socialismu, kdy se směly výtahy používat pouze při pohybu nahoru a nikoliv dolů.