Ve Švýcarsku vycházejícím českém měsíčníku jsem kdysi dumal nad článkem, který autor nazval " Jak jsem se nepomstil." Nepomstil se dobrému spolehlivému kamarádovi Tomášovi, který se zachoval jako Jidáš, udavač, zdroj existenční katastrofy. Zničil mu kariéru, z vědce se tak stal dlouholetý nádeník, posléze v exilu. Postižený ohodnotil krysu jako krysu, nicméně odolal pokušení se pomstít - a sice proto, aby si zachoval čisté svědomí, nepošpinil svou duši.

          S autorem vybaveným takovými hodnotami, jsem nechtěl polemizovat. Jeho etickou velkorysost respektuji, aniž bych ji mínil sdílet. V padesátých letech v uniformě Černých baronů jsem se s chutí podílel na trápení jednoho zvlášť odporného lampasáka: jeho jménem dodat do novin matoucí inzerát, do bytu mu poslat odvšivovací komando - takové nelaskavosti. Nebyl bych váhal ošklivě se zachovat vůči člověku, který mi nikdy neublížil (či přesněji, neměl příležitost ublížit), leč mnohonásobně ubližoval jiným zcela nevinným. Víc než křesťanské doporučení nastavit druhou tvář poté co už první tvář byla zfackována, mi spíš vyhovuje uvažování Konfucia: " Odměnit zlo dobrem, co to je za nesmysl? Čím potom odměnit skutečné dobro? Ne, nikoliv. Dobro si zaslouží dobro a zlo si pouze zaslouží spravedlnost." V tomto smyslu veliký mudrc pravil, nikoliv ovšem česky.

          Ke konfuciánskému řešení mě inspiroval mnohými směry popuzený bouřlivák spisovatel Jan Beneš, tehdy adresou v slunné Kalifornii. Svěřil se mi, jak se mu daří komplikovat život estébáckých kádrů. Začátkem června jim totiž odesílá pohlednice s kryptickými zprávami na adresu jejich oblíbených pražských hospod. Tak zasít podezření v řadách, které mají leninský požadavek o bdělosti a ostražitosti v popisu práce. I když na rozdíl od Stalinových časů takové čenichání již nevedlo ke smrtonosným následkům, aspoň se dařilo rozvrtat harmonogram naplánovaných dovolených. 

          Když jsem se chystal na dlouhodobý vandr kolem světa, podumal jsem s pár přáteli, který z normalizátorů by si zasloužil takovou korespondenční pozornost. Kandidátů přemnoho, vybrán byl Jan Kliment, jednooký velesoudruh v Rudém právu, obor kultura. Údajně už kolaborant za dřívější okupace svým působením v protektorátním Kuratoriu.

          Tedy abych vymyslel učinnou formu, obsah a též adresu odeslání. Zvolil jsem Tel Aviv, hanebné sionistické imperialistické hnízdo. Tedy pohlednička s adresou "Soudruh Jan Kliment, Rudé právo, Praha, Czechoslovak Socialist Republic," a se snadno čitelným textem "Promiň, že takto otevřeně, ale věc spěchá a pod svícnem bývá tma. Vladimíra nemohla zásilku vyzvednout, zařiď se podle instrukcí." Podepsán RENÉ. Jméno buržoaznější, důkladněji podezřelé, mě nenapadlo.

          Vzdor této provokaci, zlolajně napadený soudruh úspěšně pokračoval v hanebnostech na stránkách hlavních novin světového formátu. Lze ale dost racionálně předpokládat, že musel podstoupit vyptávání jinými pověřenými soudruhy a izraelské sdělení s příslušným zápisem pak zaputovalo do jeho kádrových materiálů.

          Pár let poté k nám do amerického městysu přijela z Prahy navštívit svou emigrantskou dceru její matka proletářka, v normalizované realitě úspěšně prověřená členka strany, ale v jádru stará poctivá sociální demokratka. Výřečná a sdělná. Od ní jsem se například dozvěděl, že u ní v pražském domě měl své studio umělec Švec, tvůrce Stalinova pomníku na Letné, ale jen do té doby, než když po odhalení kultu osobnosti spáchal sebevraždu a sám neodhalen a nepostrádán setrval pár týdnů ve značně již nevábném stavu.

          Informátorka se o vládnoucích reálsocialistech vyjadřovala s dokonalým nedostatkem respektu a navíc nepohrdala světskými statky. "Poslyšte, babi, vzala byste sebou magnetofonový pásek a odevzdala ho na adrese tak a tak, dám vám dvacet dolarů," povídám.
Samozřejmě, proč by ne. Pustil jsem se do několikahodinového napovídání ideologických jedů z emigrantských zdrojů - Tigridova Svědectví, Pelikánových Listů a též našeho Západu,  na jehož tvorbě jsem se podílel.

          A k tomu poskytl instrukce: "Kdyby vás s tím čapli, tak řekněte, že to vezete soudruhu Klimentovi od nějakýho Ulče. Že jste se ho ptala, proč to nepošle poštou a on vám řekl, že to takhle vždycky po někom posílá."

          Babi odjela a na ruzyňském letišti došlo k maléru: náhodná prohlídka, kontraband nalezen. Nikterak ale nezpanikařila, věrohodně přednesla domluvenou verzi, že to veze soudruhu Klimentovi na Florenc. To prý ne, odvětili bezpečnostní soudruzi, oni mu to dodají sami.

          Tato pachatelka pašeráctví, žena nikoliv bázlivá, byla ale už i poněkud sklerotická. Popleta jedna, ideologicky rozvratný pásek u dcery zapomněla a do vlasti přivezla pásek prázdný, panensky nedotčený - což ale nevěděla.

          Tím méně to mohli vědět estébáci. Po dvou týdnech ji přišli navštívit, znovu se vyptávali a pásek jí vrátili. "Já s tím teď k soudruhu Klimentovi můžu jít," řekla - tak mi referovala při příští své návštěvě zámoří. Prý ne, jen ať si to nechá, takhle hodní byli na prověřenou členku stranu.

          A my se tady radovali při představě estébáckého úsilí různými rychlostmi a nejlepší technikou k mání z jalové krávy vyloudit inkriminované tele. Dobře, výborně, jen ať se zabavují blbostmi, na škodlivou práci pak budou mít o to míň času. Tento samozřejmý poznatek je ovšem aplikovatelný v kterékoliv nepříznivé politické době.