Před několika lety jsem v ekvadorském Quitu, pěkně na rovníku, koupil pět usušených krokodýlů menší velikosti a jednu brašnu, rovněž koženou, ideální velikosti. Vešly se do ní dokumenty, kamera, magnetofon, nezbytnosti, které není příliš radno dávat z ruky, odevzdávat v šatnách. Brašnu jsem snadno v letadle strčil pod sedadlo. Sjezdili jsme spolu hodně končin, až se ucho džbánu utrhlo, přezka přes rameno rupla.

       Jsem patetický neumětel, výměna žárovky je maximální metou mého technického umu. Vzpomínám, jak jsme se s datsunem ploužili namibskou pouští a synáček se zeptal, co si počneme, kdyby nikoliv již nejnovější vehikl zkolaboval. "Jsem politolog, totálně neužitečné nemehlo - brečet budeme," ujistil jsem tazatele. Naposledy jsme píchli pneumatiku v Tanzánii, naštěstí blízko prašného městysu, kde se podařilo objevit odborný závod. Leč nechte si něco spravit v příliš temných končinách Afriky! Početný tým specialistů se pustil do práce, trvala jim několik hodin, lepidlo měli až za ušima. A příští ráno byla pneumatika znovu splasklá. "To víte, u vás v Americe, tam je to jiné, tam jsou machři," chlácholil nás hoteliér.

       Proč mu odporovat? Přece by nepochopil, že kruh se uzavírá, že americký mechanik je skoro stejně tak zručný jako Papuánec, který včera poprvé v životě uviděl kolečko, cokoliv kulatého. Ve vyvinutých industriálních společnostech se přece již nespravuje, ale pouze vyměňuje, nahražuje. Pracovní síla se příliš prodražila, nový výrobek je lacinější. Není divu, že lidská zručnost je v přeplacených zemích na vymření, že trpí imaginace, improvizace a atrofuje technický um, ten všeobecný, nepřespecializovaný, věru renezanční.

       Stát se mi malér s brašnou v Americe, musel bych hodnotnou proprietu nejspíš zahodit. Jenže k zádrhelu došlo v Taipei, hlavním městě Taiwanu. Modernizace tam tehdy ještě natolik nepokročila, aby úplně vymýtila řemeslníky, cenné příštipkáře. "Ano, tadyhle za rohem - ten tam vždycky je," poradili v knihkupectví na boulevardu Čungšan, místním Václaváku, a oním rohem mínili Nankingskou třídu, místní Národní třídu. A on tam skutečně stál kumštýř, který sešíval, zceloval, flastroval cokoliv koženého, na místě, za babku. Nebyl to vetchý dědeček, poslední mohykán, ale robusní živnostník se singerovkou, přenosným verpánkem, vervou a smyslem pro humor. Natolik mě zaujal, že jsem zvedl nohu a zaujal postoj charakteristický u východoafrických pastevců. Prý dobré na uvažování. Zatím co jsem uvažoval o uzavírajícím se kruhu a krnění talentů v příliš vyvinutých civilizacích, dosud nedovinutý řemeslník mi též vylepšil jednu podrážku, pak druhou. Jak dlouho tu ještě bude fungovat někdo s umem a ochotou vyspravit ukoptěný kramflek? Modernizace, pokrok s velkým P, tak dobrou, užitečnou osobu zadupají do ztracena. Řemeslo prý má zlaté dno, jenže zlato zcela určitě není nejodolnější kov, dno se propadává. A my, absolventi školy přílišného pokroku, všichni propadáme.

       Na oné cestě Taiwanem jsme dorazili do historického města jménem Tainan. Žena se objímala se sestřenicí, neviděly se sto let, jistěže si budou mít co povídat.  Přisedl jsem k televizoru, konalo se světové mistrovství v kopané, Taliáni nakopají Němcům. Jak se raduji z průběhu boje, sáhl jsem do kapsy, do kapes, šacuji se, ptám se kolem, nikdo nemá - ano, krucific, ztratili jsme klíče k vozu.

       Nemajitel klíčů, sesul jsem se ke dnu svých dost pravidelných melancholií. Tak jsme v háji, helete, my vám to tady necháme a vrátíme se do Taipei autobusem - ale co, vezmeme taxíka, navrhoval jsem řešení stylem maďarské šlechty v exilu, jež pořádá šampaňská soireé, aniž by měla na škubánky.
       "Neplaš se, to se vyřeší!" konejšila manželka. Vyřeší jak? Je večer, tma a mistrovství světa. Prý že nejsem v New Yorku, zbytečně řekla a užitečně promluvila se sestřenicí. Ta přistoupila k telefonu a někam se dovolala. Za lahodně krátkou chvilku se dostavil chlapík a téměř anglicky mě přesvědčil, že vše brzo bude ó kej. Přijeli jeho další kamarádi, pustili se do práce a povedlo se jim. Nepraštili krumpáčem do karosérie, nevyvrátili dveře, nepoškrábli centimetr plechového povrchu. Šikovně vnikli do vozu, rozebrali volant, vymysleli a vykonstruovali kombinaci, zhotovili náhradní klíč, spravili, dodali. Ochotně  a s úsměvem, ač jistojistě by bývali dali přednost večeru s finalovým utkáním v televizi. Být Francouz, políbil bych je na obě líce a obložil šerpou. Řekli si o sumičku - ekvivalent pouhých deseti dolarů. Za ty by v Americe údajný expert nehnul prstem, pokud by věděl jak. Za pouhou návštěvu domácnosti s nicneuděláním si elektrikáři a klempíři účtují dolarů padesát i třeba víc.

       Teď po rozpadu vědeckého socialismu mohu zajíždět do rodné země, aniž by na mě již čekala vězeňská kobka. Rozhlížím se a poměřuji vzdálenost, jíž se na škále pokroku pohybují majitelé českých zlatých ručiček. Výsledný dojem nepobízí k přílišnému optimismu. Nastává již čas sloužit zádušní mši za zesnulá řemesla?  Vyvražďuje je pokrok, hanebný Herodes, a my všichni se v tom vezeme, vinní, nevinní.