Několikametráková gorila se soustřeďuje na požírání banánů, zatímco okolí se soustřeďuje na gorilu. Touto zkratkovou metaforou americký politolog Michael Mandelbaum charakterizoval stav věcí ve světě s jednou zbylou supervelmocí. Do příliš nákladné a každopádně nevděčné role globálního policajta a hasiče se USA pustily bez velkého nadšení.

       Rovněž se nemohou v objetí slona radovat jiné národy, zejména když jsou přesvědčené o vlastní historické a kulturní superioritě. "Americká kultura - co to je? Oxymoron, logický protiklad! Je to země, která z barbarství přešla přímo do dekandence," kokrhá galský kohout tam, kde se za poslední dvě století střídala království, císařství, pět republik a jedna okupace s kolaborací (Vichy). USA za oceánem mají výhodu nejen zeměpisnou. Stále tam od počátku funguje tatáž ústava, každý čtvrtý rok se konají prezidentské volby, nepřerušené účastí ve světových válkách v zámoří či dokonce ani domácí občanskou válkou. Jak se rádo říká, americký systém vymysleli geniové tak dokonale, že se mu teď může pořádně dařit i pod vedením  naprostých idiotů.

       Volby s účastí 100 milionů občanů ve více než 170 tisíc okrscích se pravidelně neobejdou bez zádrhelů, ale tentokrát, poprvé od vzniku USA, se povedl unikát. V listopadu 2000 utkání o nájemnictví Bílého domu skončilo výsledkem, kterému odborníci přisuzují statistickou pravděpodobnost blesku, zasáhnuvšího třicetkrát touž osobu v týž den. O první pořádnou komplikaci se postaraly sdělovací prostředky, když záhy večer sdělily, že nepochybným již vítězstvím na Floridě se kandidát Demokratické strany Albert Gore stal novým prezidentem země. Za pár hodin media předpověď odvolala a vítězství přiznala George W. Bushovi, kandidátu Republikánské strany, který by tak byl získal oněch potřebných 270 hlasů volitelů (electoral votes) a Bílý dům by byl jeho. Gore zvedl telefon a pogratuloval vítězi. Čímž dramatu či komedii nebyl konec.

       Electoral College

       Svět kroutí hlavou, jak je možné, aby v zemi prý tak důsledně demokratické mohl zvítězit kandidát, který obdržel méně hlasů než jeho oponent. Tak se stalo už několikrát v minulosti [1] zásluhou tzv.electoral college, kolegia volitelů, systému připsanému do ústavy na poslední chvíli. "Většina Američanů tomu nerozumí a je zcela nemožné to vysvětlit cizincům," tvrdí významný historik Arthur Schlesinger Jr. [2]. Inu, pokusme se. Šlo o kompromis mezi požadavkem, aby prezidenta buď volil Kongres nebo volili občané. Před víc než dvěma stoletími voliči nebyli příliš gramotní a informovaní a tedy jménem národa vážení gentlemani oficiálně stvrdili výsledek. Jejich počet se rovnal součtu senátorů a kongresmanů toho kterého státu, což pak tvořilo další kompromis mezi státy velkými a malými. Počet členů sněmovny reprezentantů závisí na počtu obyvatelstva toho kterého státu, ale každý stát - jak značný New York, tak miniaturní Rhode Island - má jen dva senátory. Zřejmé tedy zvýhodnění trpaslíků.

       Zádrhel roku 2000 určitě povede k iniciativě zbavit se archaického kolegia. Nebyl by to první pokus a naděje na úspěch zůstává nadále pramalá. V cestě totiž trčí důkladná ústavní překážka - státy s malým počtem obyvatelstva. Není v jejich zájmu se oslabit, 34 senátorů postačí zabránit změně ústavy, víc než 17 států chce udržet status quo a stačí pouhých 13 států, aby jejich parlamenty ratifikaci znemožnily.

       Starodávná tradice kolegia uplatňuje princip winner-takes all  - kandidát se sebechudší většinou hlasů voličů obdrží všechny hlasy elektorů. Na první pohled něco nespravedlivého, ale ve svých důsledcích přispívá k zachování užitečného systému dvou politických stran. Zabraňuje tříštění, fragmentaci politického spektra v tak veliké, heterogenní zemi. Tuze obtížně se mohou prosazovat  tzv.single issue candidates, nezřídka ekcentričtí multimilionáři, hlásající a financující jen tu svou jedinou kauzu (izolacionismus; likvidaci OSN; ekologii; potraty, atd.). Též se nedaří ideologům, extrémistům, uplatňování vlivu regionálních kandidátů, kteří by mohli získat značnou podporu v jedné oblasti, ale s nulovým dopadem pár mil za humny. Zavedení jednotného, celonárodního hlasování by změnilo strukturu volebních kampaní. Kandidáti by již nemuseli pobíhat po všech padesáti státech, ale soustředili by se a miliony utratili na mediální viditelnost pouze v oblastech se značnou hustotou obyvatelstva - severní atlantské pobřeží, trochu u velkých jezer a Kalifornie. Střed země, od Oklahomy po obě Dakoty, by byl zanedbatelný. Rovněž by na pozornosti a politickém vlivu tratily menšiny. Černoši, s největší koncentrací v několika veledůležitých státech - a proto jim politici věnují značnou pozornost -, by se zrušením kolegia elektorů ve všenárodním hlasování rozmělnili na oněch pouhých, snadněji již pominutelných 12 procent obyvatelstva.

       Nejednotnost v příležitosti voličů

       Méně odůvodnitelný je chaos v mechanismu, jímž se vůle voličů uskutečňuje. Ve státě New Yorku, kde jsem se už devětkrát účastnil prezidentských voleb, procedura je jednoduchá: vejít do budky, zatáhnout za sebou záclonu, před sebou jména  kandidátů za tu kterou stranu, od Demokratů a Republikánů až po exotická seskupení všelijakých reformátorů, vizionářů, trockistů i stalinistů, a o jakou funkci usilují, od prezidenta, senátora, k místnímu soudci a šerifovi. U každého jména je páčka. Tou u vybraného kandidáta pohnout dolů a při odchodu otevřením záclony se taková volba automaticky, spolehlivě zaregistruje.

       Volby pro téhož prezidenta se uskutečňují i jinými způsoby: optickým snímáním (27%), elektronicky (9%), jakousi mixáží (9%), starodávným vložením papíru do urny (2%) či s použitím tzv.punch card - "děrným štítkem" (34%). Spojené státy se v přemnohém liší - inu, důkladná federace. Na Aljašce je kuřba marihuány legální, kdežto v Alabamě ji postihují dlouholetým vězením. V New Yorku se volí snadno, ale nikoliv tak na Floridě a leckde jinde. Co brání zavedení jednotného, užitečného metru? Taková je americká pionýrská tradice odmítat uniformitu a apriori nedůvěřovat centrální moci a pokud možno dávat ve všem přednost lokální iniciativě. Navíc, většina odborníků, zabývajících se ústavním právem, se domnívá, že Kongres ve Washingtonu postrádá pravomoc něco takového celonárodně nadekretovat.

       Hlavní důvod je patrně prozaičtější. Změna ve prospěch uniformity by stála plno peněz, které se dosud Washington zdráhal poskytnout. Poté, co se teď jediná zbylá supervelmoc ve světě tak důkladně ztrapnila, zesměšnila, ke kýžené změně zřejmě dojde. Vzorem se stává Brazilie. Tato země, pokládaná za součást Třetího světa, uspořádala volby s výlučným použitím A.T.M. systému, který teď používá i ta nejposlednější bankovní filiálka. Víc než 186 tisíc takových novot bezkonfliktně spočítalo hlasy víc než 100 milionu voličů na území obrovského rozsahu.

       Na Floridu do Kocourkova

       Pláže, pomeranče, Disney World. Turisté, penzisté (vábení neexistující dědickou daní), dlužníci tam před postihem věřitelů nedosažitelní (např. hollywoodský Burt Reynolds,  neodsouzený dvojnásobný vrah O.J.Simpson).  Dál od břehu jsou sice bídné končiny, snadno porovnatelné s Ugandou, ale tam návštěvník nepáchne, když nemusí. Stát tu pravidelně trestají hurikány a teď v listopadu 2000 stát trestal celou Ameriku svým volebním zauzlením.

       Na rozdíl od senátora Josepha Ashcrofta, který se v rodném státě Missouri smířil s porážkou, byť nemohl pogratulovat svému přemožiteli Mel Carnahanovi, poněvadž již není mezi živými, Al Gore svou porážku odvolal a jeho štáb se pustil do úsilí výsledky důkladně přeinterpretovat. Řada voličů prohlásila, že se spletla, že hlasovací lístek, který byl v platnosti už při minulých volbách a nikdon tehdy neprotestoval, byl tentokrát matoucí. Tedy požadavek lístky, několik set tisíc, ručně přepočítat a zkontrolovat, kde kdo jak co označil a zda antikvární zařízení - ony punch cards - udělalo správnou dírku, zda ten který otvor platí či neplatí. Najednou se národ začal seznamovat se slovem CHAD (vysloveno "čad"), nenalezitelným  v obsáhlém slovníku The Oxford Universal Dictionary. Míní se tím onen kousek papíru, který po označení místa s jménem vybraného kandidáta se uvolní a odpadne. Někdy ale zcela neodpadne, zůstane viset na jednom rohu, nebo zůstane nedotčen, pouze vyboulen (tzv.dimpled, pregnant - těhotný chad) a dochází ke komplikacím, manuálnímu a vizuálnímu přezkoumávání, pro koho volič mínil hlasovat. Komentátor John Leo napočítal osm druhů těchto chadů a přimlouvá se o uznání nové specializace zvané chadology. [3]  Situace se navíc komplikuje: jednotný standard neexistuje nejen na národní úrovni, ale i uvnitř jednotlivých států. Na Floridě, která má 67 volebních obvodů, někde (např. Palm Beach) ony těhotné chady nezapočítávají, kdežto jinde (např.Broward) je zkoumají ve snaze zjistit intent - úmysl voliče. Takovému počínání se již dostalo nelichotivé charakterizace voodoo democracy.

       A začalo být hodně veselo. Bataliony politiků, poradců, právníků se pustily do žalob a kontražalob u soudů jak státních, tak federálních, od instance k instanci. Juristé se na nejprestižnějších právnických fakultách naučili, že právo přece není záležitost zjišťování pravdy či nepravdy, ale proces, v němž chytří jedinci manipulují slova k dosažení zamýšleného výsledku. [4]

       Národ civěl v nevíře, šiky se formovaly. Domáhání přepočtu na jedné straně, protesty proti přepočítávání na straně druhé. "Můj osmiletý kluk neměl potíže hlasovacímu lístku rozumět," tvrdila v televizi rozlobená volička. "19.000 idiotů se dopustilo únosu Ameriky," oznamoval plakát. Přibývalo cyniků, tvrdících, že volbou mezi dvěma tak pramálo atraktivními kanditáty - Bush, že s nulovým intelektem a Gore s nulovou integritou -  k jakési spravedlnosti přece jen dochází, bude to nerozhodně, ať se ti dva škvaří v nejistotách. Co třeba dát funkci hlavy státu oběma a ať se na trůnu každý týden střídají? Nebo nemít vůbec žádného prezidenta. Země by se bez něj docela dobře obešla.

       Kromě zaangažovaných právníků, nejvíc si libovali komici, televizní baviči. Kromě těžko přeložitelných slovnich hříček (pregnant chad - electile dysfunction), populárním terčem se stali údajně zmatení voliči senioři, z nichž prý pár tisíc se omylem registrovalo v kategorii zločinců z vilnosti, jiní že poslali stížnost proti složitosti volebního lístku, žel adresované nikoliv příslušné komisi, nýbrž svým vlastním domácím zviřátkům.

       Internet nás také zásoboval. V narážce na Gorea a jeho úsilí tolik důkladně důsledně přepočítávat, až se dopočítá k vítěznému výsledku, obdržel jsem stížnost chlapíka, že nevyhrál v loterii a proto míní najmout si advokáta, aby zažaloval systém: "Zvolil jsem nesprávná čísla, poněvadž mě to zmátlo - tolik čísel a jak si z toho pak správně vybrat?" Další sdělení na internetu: Kongres ve Washingtonu se jednomyslně usnesl vypudit Floridu z Unie. Senátor Ted Kennedy si údajně liboval, že s odepsáním Floridy odpadne spousta seniorů a tedy i povinnost posílat jim důchody a takové peníze by se daly utratit užitečněji, například na zbrojení. Clinton že souhlasí zbavit se Floridy s jejími hurikány a Kubánci, však se ani pořádně anglicky nenaučili. Správně, souhlasí předseda sněmovny reprezentantů Hastert: půjdeme na to dynamitem, Floridu od nás odříznout a ať se utopí v Atlantiku. Hojně tu též koluje údajné memorandum Alžběty II. Její britské Veličenstvo oznamuje své někdejší neposlušné kolonii, že jí odnímá suverenitu a v državě obnovuje pořádek. Žádné již další volby, prznění královské angličtiny plebejskou amerikánštinou, konec divnému místnímu sportu, jemuž se říká football, ač se hraje výlučně rukama, příkaz Hollywoodu dávat britským hercům role kladných hrdinů.

       Méně legrační je pak skutečnost, že USA, tato jediná zbylá supervelmoc, získává ve světě reputaci banánové republiky, Kocourkova, pod taktovkou Becketta, Ionesca, Kafky, případně i Járy Cimrmana.

       Povolební dopad

       Zcela určitě se nelze dopočítat k perfektnímu výsledku. Na Floridě z šesti milionů hlasů nemálo tisíc bylo z všelijakých důvodů diskvalifikováno a teď po několikanásobném přepočítávání oba soupeře dělilo jen pár set problematických hlasů. Slovy úvodníku ve velevlivných  The New York Times, pravděpodobnost omylu je pak větší, než pravděpodobnost vítězství, je to ostudné post-mortem těchto nepovedených, zbabraných (messy) voleb. [5] Takové vítězství je od porážky statisticky neodlišitelné, jenže Američanům se protiví nerozhodné výsledky. Vítěz pak nutně z takového utkání odchází s pošramocenou legitimitou.

       Za posledních sto let síly byly vyrovnané - prezidentský úřad získalo 13 Republikánů a 12 Demokratů. Jak Bush, tak Gore jsou upřímně přesvědčeni o oprávněnosti svého vítězství. Možnosti snadného vládnutí nepřispěje rozložení sil v Kongresu (nepatrná republikánská většina ve sněmovně, nerozhodně v senátu). Analytici upozorňují i na nový druh polarizace: muži volili převážně Bushe, kdežto v případě výlučného volebního práva žen suverénním vítězem by byl Gore. Gore měl značnou převahu ve velkých metropolitních a pobřežních oblastech, zatímco Bush dominoval na venkově, ve zbytku země. Jakoby se opakoval konflikt Severu proti Jihu, dokonce do té míry, že Gore prohrál ve svém jižanském rodném Tennessee - druh prohry zřídka vídaný. (V roce 1984, Walter Mondale, Reaganův protikandidát, všude prohrál, s výjimkou Minnesoty,  svého rodného státu.)

       Nebývale přitvrdila animozita soupeřících táborů, přibylo nactiutrhačných hyperbol.  Goreův tiskový  mluvčí charakterizoval představitelku floridské vlády Katherine Harrisovou jako "sovětského komisaře", Goreův hlavní manažer kampaně William M. Daley (syn bývalého primátora Chicaga, poslulého aranžováním volebních podvodů) vyhodnotil povolební situaci jako "největší nespravedlnost v dějinách Ameriky." [6]

       Od demokracie k familykracii?

       O nastěhování do Bílého domu usilovali Albert Gore, viceprezident, bývalý senátor, syn bývalého senátora, a George W. Bush, guvernér Texasu, syn bývalého prezidenta. V národě s 270 miliony obyvatel, statistická pravděpodobnost, že by se hlavou státu mohl stát příbuzný bývalé takové hlavy je neméně vzdálená než je nebezpečí, že spadne meteorit a strefí se zrovna do onoho Bílého domu,  poznamenal publicista Andrew Sullivan. [7]

       Národu to zřejmě nevadí, jako by si ani nepovšiml této historické ironie. Idealističtí Puritáni opustili rodnou Británii nemít už nic společného se starým světem, sešněrovaným systémem privilegií pro některé a bezprávím pro většinu. Na opačném břehu Atlantiku se pustili do uskutečňování republikánského principu občanské rovnosti. Ústava, zformulovaná před víc než dvěma stoletími, platí dodnes. Dělba moci má být zárukou proti zneužití moci a každé čtyři roky, v dobách míru i války, je volen prezident. Tentokrát to už bude čtyřicátý třetí.  Prozatím jen jednou do tohoto úřadu po otci nastoupil jeho syn a stalo se tak s časovou mezerou čtvrt století: otec John Adams (1797 - 1801), syn John Quincy Adams (1825-1829). Ve dvacátém století došlo k zvolení osob s týmž příjmením.  Franklin D. Roosevelt (1933-1945) byl ale jen značně vzdáleným příbuzným  Teddy Roosevelta (1901-1909), jenž ho v úřadě předešel o víc než jednu generaci.

       Zdárněji se tvořily rodinné dynastie ve sféře hospodářské než politické - oni Vanderbiltové, Astorové, ač v případě pozdějších generacích Rockefellerů se jejich vliv na správě věcí veřejných značně uplatnil. Jména Taft (Ohio), Brown (Kalifornie), Humphrey (Minnesota) a posledni dobou zejména Kennedy (Massachusetts) se stala synonymem politických ambicí a případné moci.

       Od konce druhé světové války, prezidentský úřad v USA zastávalo deset jedinců.  Pět z nich bývalí viceprezidenti (Truman, Nixon, Johnson, Ford, Bush), tři guvernéři (Carter, Reagan, Clinton), jeden senátor (Kennedy) a jeden generál (Eisenhower). Kennedy a Bush byli značně zámožní, Truman byl kdysi pouhý haberdasher - obchodník s galanterním zbožím, Nixon a Clinton vyrostli v dost nuzných poměrech.

       Rodič předává žezlo vládnutí potomkovi v monarchii. Tak je i zvykem v některých despociích (Severní Korea, Syrie, vbrzku snad už též Irak), ale ne v demokraciích. V Americe se ale vytváří systém, v němž se dostává preferenčního uplatnění rodinným příslušníkům, osobám přiženěným, všelijakým oblíbencům.

       ("To mám dávat přednost svým nepřátelům?" slavný výrok bývalého senátora Everetta M.Dirksena.) Prosazování příbuzenstva a kamarádů je nepotism, anglické slovo, které třeba do českého jazyka dosud neproniklo, ač zmíněná nectnost se již důkladně zabydlela v české realitě. Přímo výstředním příkladem nepotismu nám poslouží John F. Kennedy, když do vlády přibral svého bratra Roberta a pověřil ho správou justice (Attorney General). Takové pověřování podílem na moci pak ovšem leckdo charakterizuje jako korupci, košatou to kategorii s mnoha chapadly.

       Jak vysvětlit trend restriktivního výběru, přílišné rodinné návaznosti, ve společnosti stále více různorodé, tak rekordně heterogenní? Odpovědí jsou  peníze a celebrity status, mnohdy k nezaplacení.

       Na rozdíl od jiných demokratických států, v USA volební kampaně nejsou omezeny ani časově, ani povoleným množstvím finančních výdajů. Proces, jinde zvládnutelný za dva měsíce, trvá téměř dva roky. Letos se pro dosažení tak problematického výsledku utratila absurdně vysoká suma čtyř miliard dolarů. Severní sousedé v Kanadě týž úkol zvládli za pouhých 50 milionů. Dosavadní zákon sice míní omezovat kandidátům přísun peněz, ale též umožňuje obcházení takových restrikcí. Obludně vysoké náklady si lze legálně hradit z vlastní kapsy, ale jen málokdo si to může a chce dovolit. Nejvíc takto poslední dobou utrácel multimilionář Steve Forbes, neúspěšný kandidát na prezidentskou nominaci. Aby mohl získat podporu voličů, kandidát musí napřed získat fondy k financování kampaně. Sehnat potřebné miliony znamená úsilí účastnit se nekonečných fund-raising událostí, sponsorských večeří,  podávání kávy v Bílém domě, případně s poctou přespat za značné peníze v někdejší Lincolnově ložnici. V úsilí s ustavičným škemráním o finanční podporu zůstávají manželé Clintonovi nepřekonatelnými velmistry. Významná žurnalistka Maureen Dowdová pokládá za národní ostudu mít prezidenta a první dámu, neustále potřásající žebráckou miskou. Odsuzuje Billa a Hillary, že zavedli novou definici přátelství, určovaného výší získaného obnosu. Lincolnova ložnice k pronajmutí sympatizujícím boháčům, historický Bílý dům v novodobé roli motelu. [8]

       Spíš získá finanční injekce kandidát s jménem Kennedy než s jménem Kropacek. Všichni kandidáti se snaží získat celebrity, aby je podpořili aspoň svou reputací.  Některé hollywoodské hvězdy jako například Paul Newman a Barbra Streisandová se tak značně angažují. Řada politiků - senátor John McCain zejména - dosud neúspěšně usilují zlikvidovat tuto korumpující, časově náročnou a též i potupnou praxi.

       Na nedávném sjezdu, oficiálně jmenujícím prezidentského kandidáta, obě soupeřící politické strany se předháněly prezentováním rodinných příslušníků, aby promluvili k tisícům delegátů a mnohým milionům televizních posluchačů. Na sjezdu Republikánů s projevem vystoupila Lynn Cheneyová, manželka Dicka Cheneyho, kandidáta na viceprezidentský úřad. Promluvila též Elizabeth Doleová, manželka bývalého prezidentského kandidáta. Dokonce i Theodor Roosevelt IV, pravnuk dávno již zesnulého prezidenta Teddyho R., se chopil mikrofonu. Na podiu se představovaly děti a praděti kandidátů. A tyhle výkony Republikánů se podařilo Demokratům překonat. Na podiu shromáždili najednou pět příslušníků dynastie Kennedyů. Dokonce příměli dceru J.K. Kennedyho Caroline, která se vždy důsledně vyhýbá mediální pozornosti, aby pronesla podpůrnou řeč.

       V reakci na prostopášné počínání Clintona značně se teď zdůrazňují tzv.family values, hodnoty rodinné spořádanosti, manželské odpovědnosti, monogamní věrnosti. Clintonův partner Al Gore předvedl na podiu nepochybně předem připravenou exhibici, když on, otec a již i dědeček, objal manželku a babičku křestním jménem Tipper a jako hladový námořník se přisál k jejím rtům po  trapně nekonečně dlouhé vteřiny.

       O First Lady, roli první dámy, není v ústavě ani slovo. Jeho zvolil národ, jí si zvolil on - jediná její zásluha. Ale přece jen manželky v tomto mediálním věku mají svůj politický dopad. Fotogenická Jacqueline Kennedyová rozhodně přispěla víc než bezbarvá Patricia Nixonová v souboji jejich manželů.

       V historii země první dámy hrály poslední housle a první z nich, která pořádně porušila tradici nevýznamnosti a pramalé viditelnosti, byla Eleanor Rooseveltová, prosazovatelka moderních, ne vždy populárních kauz. Dostalo se jí zatracení na mnoha adresách, že se plete do aktivit, k nimž nemá mandát.  Leč těžko se zavděčit: její nástupkyně, paní Trumanová a Eisenhowerová, zdaleka zdrženlivější dámy, si vysloužily úšklebky a přirovnání ke kusům nepříliš atraktivního nábytku.

       Záleželo nejen na temperamentu dotyčné, ale i na ochotě prezidenta angažovat svou životní družku v jiných než dekorativních rolích. Jimmy Carter pravidelně vodil svou Rosalynn do zasedání vlády, aby se čile vyjadřovala k národním a mezinárodním otázkám. Aktivismus svých předchůdkyň včetně Eleanor Rooseveltové překonala talentovaná a mimořádně ambiciozní Hillary Clintonová.  Již krátce po příjezdu do Washingtonu se pustila do reformy systému národního zdraví, výsostně komplikované a dosud nevyřešené záležitosti. Její iniciativa, radikální a nerealisticky nákladná, skončila fiaskem a autorka, s prsty popálenými se musela stáhnout z politického výsluní do podřadné role manželského doplňku, tak jak bylo údělem jejích předchůdkyň. Megatonáže publicity se jí poléze dostalo kvůli několika aférám (Whitewater, Travelgate, Filegate, aj.), vrcholících pak jejím prohlášením v televizi, kde rezolutně hájila ctnost svého notoricky prostopášného manžela.

       Teď již Clintonovým zbývá pramálo času před vystěhováním z Bílého domu. Bill se nejspíš přesune do rodného Arkansasu usilovat o záchranu oprávnění vykonávat praxi právníka. Též mu hrozí soudní postih za některé předchozí prohřešky - za křivou přísahu zejména. Hillary úspěšně docílila zvolení do senátu reprezentovat stát New York, s nímž dřív neměla vůbec nic společného. Ve zdárně probíhající kampani zdůrazňovala své zásluhy a zkušenost s legislativní iniciativou, na níž se údajně, jakkoliv anonymně, podílela.

       Mělo by se dostat roli první dámy příslušného vyjádření v zákoně či dokonce v ústavě? O užitečnosti takové  novoty se přece již jednou též zmínila Dagmar Havlová. Ve Washingtonu v březnu 1993, tedy hned v začátcích Clintonova prezidentování, se otázkou zabývala soudkyně Royce C. Lamberthová u soudu první instance (Federal District Court) a rozhodla, že Hillary Clintonová nebyla vládním činitelem (official, officer or employee) a proto nemohla předsedat poradnímu výboru, do jehož čela ji její manžel jmenoval. Odvolací soud poměrem dvou hlasů k jednomu ale rozhodnutí zvrátil, s tvrzením, že první dámu nutno považovat za vládního činitele, jakkolik její status zůstává jaksi nejasný (ambiguous). Třeba ještě dojde k odlišné interpretaci. Víc žádoucí by ale bylo, kdyby se soudní větev vyjádřila k neblahým praktikám nepotismu, protekčnímu strejčkování, extravagantním výdajům volebních kampaní.

       Inventrura a předpověď politického počasí

       Optimisté tvrdí,  že právě absolvovaných 36 dnů povolební nejistoty byla docela užitečná zkušenost s demokracií v praxi, dokazující občanům, že každý hlas i mezi mnoha miliony může mít rozhodující váhu. I ona polovina národa, která se neobtěžovala volb zúčastnit, se pak o politický proces zajímala, poněvadž jí zásluhou mediální saturace nic jiného nezbývalo. Nakonec se krize vyřešila bez jediného výstřelu - v zemi na zbraně si tolik potrpící - či přílišných výstřelků.

       Pesimisté zdůrazňují polarizaci ve společnosti, která třeba hned tak spěšně nepomine. Rovněž nelze předpokládat příliš obdivu ve světě nad zdejšími praktikami.  Například internetem připutoval údajný podiv náčelníka ze Zimbabwe, že o vládu amerického kmene se utkal syn bývalého náčelníka se synem bývalého podnáčelníka a vyhrál ten, který obdržel méně hlasů, a to zásluhou divného výsledku ve vesnicích, kterým vládne bratr minoritního vítěze. (Jeb Bush, guvernér Floridy, který se ale od povolebních hádanic oficielně distancoval.)

       K modernizaci a aspoň částečné uniformitě volebního mechanismu zřejmě dojde, na rozdíl od snahy zbavit se tradice kolegia elektorú. Snad se i povede reforma ta nejpotřebnější: zkrátit dobu volební kampaně, zavést pořádek a limity do jejího financování.