Nelze vstoupit do amerického knihkupectví, které by nebylo vybaveno rostoucím počtem novinek, zabývajících se politickými postavami dne. Psaní jak seriózní, tak bulvární. Poctivé, pečlivé, důkladně dokumentované práce jakož i zakázky fušersky šité hodně rychlou jehlou. Do každé domácnosti ve státě New Yorku pošta gratis doručila nevyžádaný obžalovací spis o méně než zářné minulosti Hillary Clintonové - četba značně přesvědčivá, ale ne natolik, aby zabránila jejímu vítězství v senátních volbách. O podivné koexistenci manželů Clintonových vyšlo už aspoň tucet knih a počtu zdaleka ještě není konec. Hillary tupená mučednice či chladnokrevná manipulátorska? Lze posloužit vzájemně se vylučujícími odpovědmi: hodně sympatickou například poskytuje autorka Gail Sheehy (Hillary`s Choice - Hillaryina volba), zatímco důkladně zatracující napsala talentovaná publicistka Peggy Noonan (The Case Against Hillary Clinton - Věc proti Hillary Clintonové). V přidružené výrobě  - například Monica Story Andrew Mortona - se dočítáme nejen samozřejmosti (Clintonův nepokojný poklopec, neschopnost odolávat pokušení), ale i navýsost bizární tvrzení, údajně neo-hegeliánskou premisu, že dějiny jsou závislé na eating disorders, na poruše, nepořádku ve stravování, jímž se vyznačují významné postavy.

       Na trhu jsou opusy o Al Goreovi a George W. Bushovi, některé v podobě memoárů - výsledek vlastního tvůrčího úsilí nebo zásluhou nájemního pisatele v pozadí. Stokrát nic umořilo osla, akumulující kvantita se přetváří v novou kvalitu, tak tvrdí jeden ze zákonů dialektiky. Nával takových titulů s totožnou tématikou pak způsobuje, že prý už jen matky dotyčných celebrit se dovedou přinutit k pozorné četbě.

       Příliv nových životopisů nelze vysvětlit pouhým odkazem na politické požadavky současné doby. Už téměř před čtyřiceti lety krvavě skončila krátká kariéra J.F.Kennedyho a dodnes není novým knihám s touto tématikou konec.

       A před téměř již půl tisíciletím se na věčnost odebral Niccoló Machiavelli (1469 - 1527), "historik, autor komedií a tragedií" - s takovou sebecharakterizací se na sklonku života podepisoval na dopisy. Čtrnáct let ve službách florentské republiky, naprosto spolehlivý, věrný vůči nadřízeným a pln laskavosti k podřízeným, po pádu republiky následoval též jeho osobní pád: vězněn, mučen, vyhnán, zbytek života strávil v potupném ústraní. Za života byl většinou ignorován, po smrti důkladně hanoben.

       Teď se mu dostává důkladné renezance. Konzervativci, např. Michael A.Ledeen, v knize Machiavelli on Modern Leadership ho velebí pro jeho realistické porozumění světa, tolik prý potřebné v současné Americe ("Na Floridu do Kocourkova," titul mého prostořekého fejetónu). Líbí se i mudrcům na opačném konci ideologického spektra. Ti například tvrdí, že v dnešní době by Machiavelli předákům doporučoval, aby ve svých politických iniciativách bedlivě sledovali průzkumy veřejného mínění. Autorem práce The New Prince: Machiavelli Updated for the Twenty-first Century není nikdo jiný než Dick Morris, důvěrný a úspěšný Clintonův poradce - i poté co po provaleném skandálu (hrátky s prostitutkou a záliba ve fetišismu) musel Bílý dům oficiálně opustit. Morris, přímo prototyp novodobé čeledě tzv.spindoctors - nikterak skrupulozních manipulátorů -, posmrtně zařazuje Machiavelliho do těchto řad. Zdůrazňována je jeho někdejší premisa, že docílený dojem je důležitější, než realita, skutečnost. V současné době byznys nahradil politiku jako  nejspěšnější a nejúspěšnější cestu k dosažení moci. Denně roste počet mladistvých multimilionářů, včera ještě teenagerů. Měli odvahu, štěstí a notnou dávku bezohlednosti, kdežto loajalita se stává zátěží bloudů.

       Knižní průmysl správně čenichá van doby: už vznikly knihy feministické (Machiavelli pro ženy) a pochybně výchovné (Machiavelli pro děti). Z florentského myslitele dávno již pohřbeného se stává ikona skutečně či jen údajně utiskovaných.  Nepříliš gramotný rohovník Mike Tyson za pobytu ve vězení prý též studoval jeho spisy.

       Autor, který se zabývá životem člověka dávno již po smrti, je uchráněn případné nepříjemnosti soudního postihu pro urážku na cti. Ačkoliv tato tzv.libel je těžko vyhratelná, i vítěz v ní prohrává, neboť mu nebude přiznána náhrada zpravidla značných výloh za právní zastoupení. Ať přístup je vědecký či žurnalistický, akademický či populární, historický, psychologický, autorizovaný nebo neautorizovaný, autor riskuje nebezpečí přílišného ztotožnění s bádanou postavou, jejího až zbožnění či naopak, blahosklonného umenšování. Autor stráví i několik roků snahou proniknout do počínání a duše předmětné postavy. Jak ale docílit maximální objektivity, potlačit sympatie či antipatie? Hermione Lee, profesorka anglické literatury na univerzitě v Oxfordu a autorka studie o Virginii Woolfové, je přesvědčena o potřebnosti niterného vztahu ke studované postavě. Někteří životopisci dokonce takový vztah charakterizují jako" milostný." Většina autorů zřejmě zastává opačný názor - mít rád či nerad že je irrelevantní.
       Práce spisovatele že je úkol, ba i úděl, ale určitě ne milostná aféra. Těžko si představit milostné rozohnění směrem k Hitlerovi, Stalinovi, Pol Potovi.

       Pronikání do soukromí, odhalovat skutečnosti dosud neznámé, třeba i nahlédnout do skříní s odloženými kostlivci. Elizabeth Wilson napsala knihu s titulem Jacqueline du Pré a podtitulem Její život, její hudba, její legenda. Legenda mimořádně nadané violoncelistky, manželky Daniela Barenboima (on rovněž značný Wunderkind). Dvanáct let slávy, až do roku 1973, kdy ji postihla krutá choroba (multiple sclerosis), připoutána k invalidnímu vozíčku a odsouzena k pozvolnému umírání. S violoncelem magická víla a bez něj dojem dojičky od krav. Pramálo se vyznala v okolním světě, ba ani ve světě hudby mimo dosah jejího objemného nástroje. Ještě nepříjemnější aby byl dopad na pozůstalé příslušníky rodiny dozvědět se z filmu Hilary and Jackie o milostném vztahu a manželské nevěře du Pré, páchané s vlastním švagrem. Přibývá druh životopisů, jejímiž autory jsou příbuzní a blízcí přátelé, vyřizující si osobní účty. John Updike charakterizuje takové počínání jako "škola Jidášova".

       Přibývá biografií o politicích, průmyslnících, umělcích, sportovcích, zločincích.  Notně převažuje zájem o literaturu faktu než o fikci. Důvodů je několik a vzájemně se nevylučují. Osoba přesazená z venkova, prostředí, kde každý se znal s každým, si obtížně zvyká na anonymitu v městském prostředí. Nabízí se mu ale příležitost nahlédnout do jinak nedosažitelného světa, po němž jen pošilhával, toužil, bez realistické naděje, že by se mu to mohlo někdy povést.  Teď ale má možnost, author ho vede za ruku až do ložnice bohyně Marilyn Monroe. Navíc, v posledním desetiletí došlo k znatelnému posunu veřejně přijatelných hodnot, že i nejprivátnější počínání se stává diváckým sportem. Princ Charles, následník britského trůnu, sděluje své sexuální fantazie po drátě, puberťácké bažení odposloucháno a zveřejněno, proč ne. Celebrity se bez zábran rozpovídávají o všemožných intimitách a nehoráznostech.

       Na závěr se posuňme z této nadstavby, nadstavbičky, k základně, tvrdé tržní realitě. Komerční nakladatelství se značně zdráhají vydat román přesahující 300 stran - a čím ještě kratší, tím lepší. Však zásluhou hektického tempa současného života a televize zejména se redukuje attention span veřejnosti, zkracuje se schopnost našeho soustředění a ochota trávit příliš času nad tlustou knihou. Pokud to nejsou biografie, memoáry, studnice zpovědí a drbů. Ty i v mamutím rozsahu mnoha set stran najdou své nakladatele a konzumenty.