Volby s účastí 100 milionů občanů ve více než 170 tisíc okrscích se pravidelně neobejdou bez zádrhelů, ale tentokrát, poprvé od vzniku USA, se povedl unikát. V listopadu 2000 utkání o nájemnictví Bílého domu skončilo výsledkem, kterému odborníci přisuzují statistickou pravděpodobnost blesku, zasáhnuvšího třicetkrát touž osobu v týž den.

       Svět kroutí hlavou, jak je možné, aby v zemi prý tak důsledně demokratické mohl zvítězit kandidát, který obdržel méně hlasů než jeho oponent. Tak se stalo už několikrát v minulosti (1824, 1876, 1888) zásluhou tzv.electoral college, kolegia volitelů, systému  připsanému na poslední chvíli do ústavy. "Většina Američanů tomu nerozumí a je zcela nemožné to vysvětlit cizincům," tvrdí významný historik Arthur Schlesinger Jr. (Time, 20.listopadu 2000).  Inu, pokusme se. Šlo o kompromis mezi požadavkem, aby prezidenta buď volil kongres nebo volili občané. Před víc než dvěma stoletími voliči nebyli příliš gramotní a informovaní a tedy jménem národa vážení gentlemani oficiálně stvrdili výsledek. Jejich počet se rovnal součtu senátorů a kongresmanů toho kterého státu, což pak tvořilo další kompromis mezi státy velkými a malými. Počet členů sněmovny representantů závisí na počtu obyvatelstva toho kterého státu, ale  každý stát - jak značný New York, tak miniaturní Rhode Island - má jen dva senátory. Zřejmé tedy zvýhodnění trpaslíků.

       Letošní blamáž určitě povede k iniciativě zbavit se archaického kolegia. Nebyl by to první pokus a naděje na úspěch zůstává pramalá. V cestě totiž trčí důkladná ústavní překážka - státy s malým počtem obyvatelstva. Není v jejich zájmu se oslabit, 34 senátorů postačí zabránit změně ústavy, víc než 17 států chce udržet status quo a stačí pouhých 13 států, aby jejich parlamenty ratifikaci znemožnily.

       Starodávná tradice kolegia uplatňuje princip winner-takes all : kandidát se sebechudší většinou hlasů voličů obdrží všechny hlasy elektorů. Na první pohled něco nespravedlivého, ale ve svých důsledcích přispívá k zachování užitečného systému dvou politických stran. Zabraňuje tříštění, fragmentaci politického spektra v tak veliké, heterogenní zemi. Tuze obtížně se mohou prosazovat tzv.single issue candidates, nezřídka ekcentričtí multimilionáři, hlásající a financující jen tu svou jednu kauzu (izolacionismus; vyhnání OSN; ekologii; potraty, atd.). Též se nedaří ideologům, extrémistům, uplatňování vlivu regionálních kandidátů, kteří by mohli získat značnou podporu v jedné oblasti, ale s nulovým dopadem pár mil za humny. Zavedení jednotného, celonárodního hlasování by změnilo strukturu volebních kampaní. Kandidáti by již nemuseli pobíhat po kontinentu, od Alabamy po Aljašku, ale soustředili by se a miliony utradili na mediální viditelnost pouze v oblastech se značnou hustotou obyvatelstva - severní atlantské pobřeží, trochu u velkých jezer a Kalifornie. Střed země, od Oklahomy po obě Dakoty, by byl zanedbatelný. Rovněž by na pozornosti a politickém vlivu tratily menšiny. Černoši, s největší koncentrací  v několika veledůležitých státech - a proto jim politici věnují značnou pozornost -, by se zrušením kolegia elektorů ve všenárodním hlasování rozmělnili na oněch pouhých, snadněji již pominutelných 12 procent obyvatelstva.

       Méně odůvodnitelný je chaos v mechanismu, jímž se vůle voličů uskutečňuje. Ve státě New Yorku, kde jsem se už devětkrát účastnil prezidentských voleb, procedura je jednoduchá: vejít do budky, zatáhnout za sebou záclonu, před sebou jména  kandidátů za tu kterou stranu a o jakou funkci usilují a u každého jména je páčka. Tou pohnu směrem dolů u vyvoleného kandidáta a vše se automaicky, spolehlivě sečte.

       Volby pro téhož prezidenta se uskutečňují i jinými způsoby: optickým snímáním (27%), elektronicky (9%), jakousi mixáží (9%), starodávným vložením papíru do urny (2%) či s použitím tzv.punch card - "děrným štítkem" (34%). Taková je praxe i na Floridě. Najednou se národ začal seznamovat se slovem CHAD (vysloveno "čad"), nenalezitelným v obsáhlém slovníku The Oxford Universal Dictionary. Míní se tím onen kousek papíru, který po označení místa s jménem vybraného kandidáta se uvolní a odpadne. Někdy ale zcela neodpadne, zůstane viset na jednom rohu, nebo zůstane nedotčen, pouze vyboulen (tzv.dimpled, pregnant - těhotný chad) a dochází ke komplikacím, manuálnímu a vizuálnímu přezkoumávání, pro koho volič mínil hlasovat. Situace se navíc komplikuje: jednotný standard neexistuje nejen na národní úrovni, ale i uvnitř jednotlivých států. Na Floridě, která má 67 volebních obvodů, někde (např. Palm Beach) ony těhotné chady nezapočítávají, kdežto jinde (např.Broward) je zkoumají ve snaze zjistit intent - úmysl voliče. Takovému počínání se již dostalo nelichotivé charakterizace voodoo democracy.

       Co brání zavedení jednotného, užitečného metru? Jsme federace, v přemnohém se lišící, uniformitu odmítající. Taková je americká pionýrská tradice apriori nedůvěřovat centrální moci a pokud možno dávat ve všem přednost lokální iniciativě. Navíc, většina odborníků, zabývajících se ústavním právem, se domnívá, že kongres ve Washingtonu postrádá pravomoc něco takového celonárodně nadekretovat. Hlavní důvod je patrně prozaičtější: změna ve prospěch uniformity by stála plno peněz, které se dosud Washington zdráhal poskytnout. Poté, co se teď jediná zbylá supervelmoc ve světě tak důkladně ztrapnila, zesměšnila, ke kýžené změně zřejmě dojde. Vzorem se stává Brazilie. Tato země, pokládaná za součást Třetího světa, uspořádala volby s výlučným použitím A.T.M. systému, který teď používá i ta nejposlednější bankovní filiálka. Víc než 186 tisíc takových novot bezkonfliktně spočítalo hlasy víc než 100 milionu voličů na území obrovského rozsahu.

       V těchto posledních prezidentských volbách se zcela určitě nelze dopočítat k perfektnímu výsledku. Na Floridě z 6 milionů hlasů nemálo tisíc bylo z všelijakých důvodů diskvalifikováno a teď po několikanásobném přepočítávání oba soupeře dělí jen pár set problematických hlasů. Takové vítězství je od porážky statisticky neodlišitelné, jenže Američanům se protiví nerozhodné výsledky. Proto v různých sportech se nařizují přesčasy, aby mohlo vždy dojít k vyhlášení nějakého vítěze.

       Slovy komentátorky Maureen Dowdové (The New York Times, 22.listopadu 2000),  tentokrát "Budeme mít prezidenta, ale nebudeme mít vítěze." Floridu zamořily bataliony právníků, kteří již zahájili dva tucty žalob u různých soudních instancí. Jestliže ani tato utkání nepřinesou kloudný výsledek, konečné rozhodnutí by padlo v kongresu, ve sněmovně representantů. Tak se stalo v roce 1800, kdy zvítězil Thomas Jefferson nad Aaronem Burrem až v třicátém šestém kole opakovaného hlasování.

       Za posledních sto let, síly byly vyrovnané: 13 Republikánů a 12 Demokratů se nastěhovalo do Bílého domu. Bush i Gore jsou upřímně přesvědčeni o oprávněnosti svého vítězství. Američané, z nichž tentokrát mnozí byli pramálo nadšeni možností výběru mezi kandidáty (nedostatek intelektu, versus nedostatek integrity, nebudou přisuzovat příliš legitimity závěrečnému výsledku, ať už bude jakýkoliv. Možnosti snadného vládnutí nepřispěje rozložení sil v kongresu (nepatrná republikánská většina ve sněmovně, žádná většina v senátu). Analytici upozorňují i na nový druh polarizace: muži volili převážně Bushe, kdežto v případě výlučného volebního práva žen suverenním vítězem by byl Gore. Gore měl značnou převahu ve velkých metropolitních a pobřežních oblastech, zatímco Bush dominoval na venkově, ve zbytku země. Jakoby se opakoval konflikt Severu proti Jihu, dokonce do té míry, že Gore prohrál ve svém jižanském rodném Tennessee - druh prohry zřídka vídaný. (V roce 1984, Walter Mondale, Reaganův protikandidát, všude prohrál, s výjimkou Minnesoty, svého rodného státu.)

       Na závěr zmínka o potřebě reformy té nejakutnější: zkrátit dobu volební kampaně, zavést pořádek a limity do jejího financování. Letos se pro dosažení tak problematického výsledku utratila absurdně vysoká suma čtyř miliard dolarů. Severní sousedé v Kanadě týž úkol zvládli za pouhých 50 milionů.