Při návštěvě cizích zemí a pokusu jim přijít na chuť je zcela přirozené podívat se pod kuchyňkou pokličku. V Mexiku u jezera Catemaco jsem se potýkal s pečenou opicí. Chutnala jako pečený pes. V ekvadorském městysu Riobamba jsem mrzutě ozobával morčata na rožni a s kůstkami drtil částice neurčitého původu.

       Ačkoliv rostlinné zdroje na této planetě mnohonásobně předčí zdroje jiné, člověk je náturou přece jenom masožravec. Potrpí si na bůček, na krkovičku. Je-li Číňan či Vietnamec, nepohrdne mozkem srkaným z dosud živé, vřeštící, velice nesouhlasící, ale rychle dožívající opičky. Po sloních varlatech byla tradičně v mnoha zemích velká poptávka. Přípravu medvědích tlap popisoval i drážďanský Karl May. Jeden Čech, člen newyorského klubu gurmánů, mi říkal, že na kulinárním plese servírovali ovčí oči v aspiku. Při oslavách nového čínského roku u nás doma občas hostům nabízíme smažené kobylky a čmeláky v čekuládě.

       Číňané se ve výběru a hodnocení jídla drží kritérií, uplatňovaných i v medicině - že  čím vzácnější, tím lepší. Též čím exotičtější, tím víc považované. Například polévka z ptačího hnízda (bird`s nest soup), delikátní to zážitek už po staletí. Zhotoveno vlašťovčími slinami, chuť nikterak zvláštní, účet v obrovské výši.

       V jižní Číně, ve fukienské provincii, rodišti mé manželky, mnozí domorodci si nemohou dost vynachválit krysí steak - řízek, řízeček. Třeba jsme též krysí lahůdku jedli, ale zřetelně si vzpomínám, že jsme si ji ani jednou neobjednávali. Před restauracemi v klecích poskakovaly malé, téměř titěrné žáby - asi jednohubky. Rovněž se nám do nich nechtělo.

       Nezřídka jsme potkávali prodavače plazů - syrových či upravených, porcovaných či vcelku, dosud živých, zaručeně čerstvých. Popis transakce a procedury: obchodník vyňal z proutěné tašky štíhlého hada, asi tak metr dvacet, jednou rukou ho chňapl za ošklivou malou hlavičku, na ocas mu šlápl nohou, v druhé ruce držel nůžky, takové ty obyčejné, jimiž otvíráme dopisy - a jimi začal zajatce otvírat, pomalu, pečlivě se jím prostřihávat od ocasu nahoru. Ohavná podívaná mnou příliš neotřásla. Snad proto, že zpravidla máme hady v takové nelásce? Popravenec sebou sice trošku škubal, ale mlčel. Neječel, žádný štěkot, bolestivý řev, hlasité nesouhlasy. Totální ticho každopádně ubíralo krvavému činu na hrůzostrašnosti. Do jaké míry je tedy násilí vizuální či akustická záležitost?
       Překvapivě velká hromada útrob se vyvalila, popravčí je shrábl a upustil do plnící se štoudve. Zákazník zaplatil a odešel. My také.

       Vrátili jsme se na Taiwan zrovna když náš kluk měl narozeniny. Dobrá, večer půjdeme oslavovat. Vydali jsme se do ulic hlavního města Taipei, ve staré čtvrti Wan-hua jsme se prodírali davy u stánků s všelijakým tovarem. Jubilant se zakoukal do všímavé opice: když vyplázl jazyk, též vyplázla, když se podrbal na hlavě, též se podrbala. A abych mu ji koupil.

       Připomněl jsem si dobu v československé armádě, když jsem za Čepičky sloužil u Černých baronů, beze zbraně, s lopatou. A jak jsem byl dočasně vyňat z převýchovného budovatelského procesu. Délesloužící poddůstojník, civilním povoláním promítač v biografu v Litvinově, mi totiž zavelel naťukat na stroji v mnoha kopiích text populárního šlágru padesátých let - "Maminkó, kup mi koníčká!".
       "Neblázni, člověče," obořil jsem se na syna. "Copak můžeme cestovat s orangutánem? A nehalekej, že nic nedostaneš. Za chvíli dostaneš hada, to si pochutnáme," chlácholil jsem.

       Došli jsme k ulici s příslušným popravištěm a upravištěm. Specializované jídelny s polopermanentní, polojarmareční střechou se pramálo lišily. Zastavili jsme u jednoho z vchodů, kde obrýlený živnostník si hrál na učence. Učitelskou rákoskou mířil na tabuli, pomalovanou plazy, a vysvětloval jejich nebezpečnosti, leč též lahodnosti, však protiklady se ne vždy vylučují.

       Někteří z okounějících prstem ukázali k řadě skleněných nádob. Specialista sejmul pokličku a na lékárnické vážky odsypal vzácnou substanci, usušené, do mrtě rozdrcené zmije.

       Pár jedinců dalo přednost zcela živým hadům. Stál jsem metr vedle transakce. Chlapík s cigaretou mezi zuby ukázal ke kleci, že chce kobru. Zaměstnanec vyňal z penálu kleště a vylovil bestii s brýlemi na zátylku. Kuřákovi ji nacpal do jemňoučkého, nepochybně i snadno protrhnutelného pytlíku. Páni ještě nedoobchodovali.  Ať že mu tam přidá ještě jeden kousek, ale něco jiného - ano, třeba krajtu, proč ne.

       Potvora se protivila, lovitel musel uplatnit několika chvatů, než ji zdolal. Zdalipak se odrůdy snesou, zdalipak sáček vydrží? Na rozdíl ode mne, zákazník si starosti nedělal. Zaplatil a bez ohledu na průhledný pytlík s jedovatým zbožím se šel protlačit davem.

       Prošli jsme podél klecí s živým obsahem zasednout mezi dost zachmuřené strávníky u neprostřených stolů. Jídelní lístek, prosím. Jídelní lístek neexistuje. Jak si tedy vybrat? Co když neprojevím zájem o smaženého brýlovce a dal bych přednost variantě s inspirací segedínského guláše?

       Zjišťujeme, že hadí lahodu tu servírují jednotvárně - v polévce v hlubokém talíři. Verze se poněkud liší, navíc lze různě kořenit.
Strávníkům též automaticky servírovali jakýsi kalíšek. Někdo z něj jen usrkával, jiný to do sebe zvrhl na ex.
Jenže na jaký ex! Ptám se zkušené choti, co že to je za aperitiv.
       "Jed," vysvětlila.
       "Cože?"
        "Jsem ti řekla - popíjí jed," opakovala.
       Aha, proto ta zachmuřenost. Jenže - pokud se chtějí zprovodit ze světa, proč si nepopojdou ke kleci pohladit kobru?
       Co prý by chodili, to je užitečný, zdraví prospěšný jed, tvrdila ta moje. Zrovna jsem pozoroval staršího pána s kloboukem na hlavě, jak obřadně zvedl číši a přiložil ke rtům. Trudný výraz spekulanta u rozsypaných iluzí.
       "Tak to tedy, holka, ne! Jdem, neobjednávám," poručil jsem rodině a šlápl na pikolíka, který se mi zrovna připletl do cesty. Ale i bez požívání jedu bych nebyl vydržel. K podniku  závozníci totiž přitáhli koš se zabitým zbožím a takhle bych si představoval středověké mučení na veřejnosti. Pacholci hada za hadem pověsili na skobu, zabodli dýku a rozparovali. Před očima nám rostla řada vyvržených, kouřících, páchnoucích, sem tam se ještě cuknuvších obětí.
Zrychleným leč opatrným krokem po červeném mazlavém asfaltu jsme opustili ulici a protlačovali se k něčemu méně vzrušujícímu. Rodina skončila u ryb, já se zmohl na žáby, chabou náhražku, přiznávám. A když je kuchař připravoval o život, odvrátil jsem se k pivu k ochlazení dojmu.

       Bobříka kulinární odvahy abych tedy složil až někdy jindy. Potomek se pokusil využít mé ztráty tváře opakovaným žadoněním o opici.
       Ovšemže neuspěl. Zdůraznil jsem mu, že my v dávných dobách našeho mládí, věnovaného nesmyslu budování vědeckého socialismu, jsme exotickou zvěř rovněž nevlastnili, natož jedli.