Zahájili jsme 1.října čili těsně po shromáždění představitelů Světové banky a Mezinárodního měnového fondu a po projevu značné nelibosti mladistvých profesionálních revolucionářů, objíždějících svět k prosazování údajně ušlechtilých kauz, jež se jim ale nedaří příliš přesvědčivě prezentovat. Tito antiglobalizátoři - neoluddité vrhali dlažební kostky, vandalizovali obchody a způsobili tu největší spoušť od doby obrněného příjezdu internacionálních bratrů před třiceti dvěma roky. (Příjemné překvapení: s kamerou jsem marně hledal následky údajně pokrokového vandalství. Imperialistické výkrmny Mc Donald`s a Kentucky Fried Chicken byly znovu v provozu, nikde už ani stopa po zásahu revolucionářů. Pouze v prodejních prostorách automobilů mercedes ještě nestačili zasklít výlohu. Prodej však nebyl přerušen, oznamoval nápis.)

       Na konferenci se sešlo přes dvě stě Čechů ze zahraničí, zejména ze západní Evropy - Švýcarska, Rakouska, Německa, Holandska. Dostavili se jak protinožci z Austrálie, tak i blízcí našinci z východu - z Ukrajiny, Bosny, Chorvatska, Rumunska, Bulharska. Rovněž přijelo pár žen, jež manželství zaválo do méně záviděníhodných mohamedánských končin třetího světa. Nejpočetněji zastoupenou profesí byli lékaři, víc než čtyřicet se jich dostavilo.

       Tohle již bylo naše druhé takové setkání. Stejně jako to prvé před dvěma roky, začalo se slavnostním zasedáním ve velké aule Karolina, projevy na uvítanou, jednodenním zájmem televize a téměř totálním nezájmem tisku. Organizátoři se o nás vzorně postarali, přístřeší rezervovali v příjemných ubytovacích prostorách Karlovy univerzity. Rovněž se poučili i v užitečných detajlech jakými byly jmenovky: tentokrát vyhotovené již nikoliv s písmem muší, miniaturní velikosti, jež by vyžadovala intimní přibližování k hrudi přítomných seznamovat se tak s jejich identitou. U informačního stolku  účastníci měli k dispozici detajlní program na ten který den, u stolku s knihami jsem našel tituly zřídka vídané (např. Proti-komunistický odbojnautora Petra Radosty, obsahující seznamy popravených, s fotografiemi většiny těchto obětí, též knihu Vykonané tresty smrti Československo 1918 - 1989, vydanou Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, která, pokud vím, se nikdy do běžného prodeje nedostala).

       Na rozdíl od jiných konferencí jsme nebyli roztroušeni do různých zájmových skupinek. Nebylo sekcí, které by si navzájem konkurovaly. Začali jsme ve velké posluchárně právnické fakukty se sympoziem na téma "Emigrace a exil jako způsob života." Úvodní referát M.Kabely, psychiatra z Nizozemska, o dopadu vykořenění na duševní zdraví, vyvolalo značnou, i když ne příliš harmonickou diskuzi. Přihlásila se totiž jedna pražská docentka, aby nás informovala, že exil je de facto úchylný, až záhubný počin. Třeba to tak úplně nemyslela, ale tak to věru vyznělo. Výtečně ji zpražil jiný odborník na duševní choroby, tuším že ze Švýcarska či Německa, s poznatky ze své praxe, v níž se věru nesetkával s našinci, propadlými drogám a alkoholu, potácejícími se v neštěstí. Naopak zdůraznil zkušenost, kterou přece mnozí z nás neodborníků sdílejí, že totiž za občasných návštěv v rodné zemi se setkáváme s našimi vrstevníky v daleko nepevnějším zdraví, předčasně zestárlými, nezdravým životním stylem uondanými, nebo se s nimi už vůbec nevidíme, poněvadž jsou po smrti.

       Vždy jsem se vyhýbal poctě předsedat takovým zasedáním, u nichž se musí prosazovat disciplína, aby přednášející nepřetahovali časový limit a diskutéři se drželi tématu. I tentokrát v Praze se moderátoři museli tuze snažit, aby zvládli několik těžko zkrotitelných jedinců, kteří se neustále hlásili, relevantní témata ignorovali, poněvadž se museli o všemožném vypovídávat. (Ti mě vedli k představě současné verze Dantova Inferna: být vyvržen na atol a tam setrvávat ve společnosti tří takových trapičů (dvě dámy trapičky a jeden velmi obstarožní pán).

       Pokračovalo se na téma "Odraz způsobu života české emigrace v literatuře." Hlavním referujícím byl profesor Antonín Měšťan z univerzity ve Freiburgu. Druhý den konferovali představitelé českých spolků v zahraničí, sešla se sekce legislativní, politická a ekonomická, za překvapivě užitečné přítomnosti některých oficiálních ministerských mluvčích. Otázky dvojího občanství, volebního práva a restitucí figurovaly mezi nevyhnutelnými tématy.

       V sekci kulturní poskytli vítané informace zástupci vysílání pražského rozhlasu do zahraničí a českého ústředního archivu, kam se posléze účastníci vypravili trošku se seznámit s tak užitečným pracovištěm. Měli jsme možnost si prohlédnout královskou listinu ze začátku třináctého století, čarokrásně napsanou, pečetěmi opentlenou. Míjeli jsme koridory s krabicemi, obsahujícími písemnosti potentátů z komunistické doby - Duriš, Erban, Kreibich, takoví. V oddělení s dokumenty k dějinám vystěhovalectví mají spoustu materiálů, které teprve čekají na své badatele. V paměti mi uvízl dávný formulář určený zájemcům o nový život v Kanadě. Obsahoval i tyto otázky: Umíte orat? Umíte dojit?

       Vilém Prečan, předseda Československého dokumentačního střediska (ČSDS), navazujícího na činnost Dokumentačního střediska nezávislé literatury na zámku Schwarzenbergu v Scheinfeldu, nám dal k dispozici informační materiály o tomto novém pracovišti s prozatímním sídlem v Dobřichovicích u Prahy. ČSDS je připraveno převzít nebo kopírovat, dopravit na vlastní náklady do České republiky, archivovat a zpřístupnit pro vědecké bádání prameny všeho druhu - například písemnosti exilových organizací, osobní korespondenci, fotografie, nevydané rukopisy, deníkové záznamy, knihy, časopisy. Dozvěděli jsme se o zbytečných a již neodstranitelných ztrátách v případech umrtí exilového pracovníka, jehož písemnosti rodina vyhodila. Zájemců o takové pozůstalosti je víc: Náprstkovo muzeum, též veleužitečná knihovna Libri prohibiti, kterou stvořil a nadále ji obohacuje někdejší dlouhodobě vězněný disident Jiří Gruntorád. Jeho knihovna již obsahuje kolem 90 procent veškeré exilové knižní produkce.

       Na programu byla též sekce školská. Avšak po dřívější tristní zkušenosti tentokrát nedošlo k uspořádání panelu s úspěšnými průmyslníky v zahraničí, o jejichž zkušenosti není v domácím prostředí českých kapitánů průmyslu ani minimální zájem.

       Účastníkům bylo umožněno nahlédnout do neveřejných prostor pražského hradu. Měli jsme se sejít s prezidentem Havlem, ale z toho sešlo: omluvil se, zdravotní důvody.  Konferenci korunovala štědrá recepce v Míčovně. Pochvalovali jsme si užitečnost těchto několika pražských dnů a projevili zájem na příští takovou konferenci znovu se dostavit.