O nastěhování do Bílého domu usilují Albert Gore, viceprezident, bývalý senátor, syn bývalého senátora, a George W. Bush, guvernér Texasu, syn bývalého prezidenta. V národě s 270 miliony obyvatel, statistická pravděpodobnost, že by se hlavou státu mohl stát příbuzný bývalé takové hlavy je neméně vzdálená než je nebezpečí, že spadne meteorit a strefí se zrovna do onoho Bílého domu, poznamenává Andrew Sullivan v The New York Times Magazine z 3.září 2000 v článku, příznačně nazvaném "Vše v rodině"(All in the Family).

       A národu to zřejmě nevadí, jako by si ani nepovšiml této historické ironie. Idealističtí Puritáni opustili rodnou Británii nemít už nic společného se starým světem, sešněrovaným systémem privilegií pro některé a bezprávím pro většinu. Na opačném břehu Atlantiku se pustili do uskutečňování republikánského principu občanské rovnosti. Ústava, zformulovná  před víc než dvěma stoletími, platí dodnes. Dělba moci má být zárukou proti zneužití moci a každé čtyři roky, v dobách míru i války, je volen prezident. Tentokrát to už bude čtyřicátý třetí. Prozatím jen jednou do tohoto úřadu po otci nastoupil jeho syn a stalo se tak s časovou mezerou čtvrt století: otec John Adams (1797 - 1801), syn John Quincy Adams (1825-1829). Ještě jednou došlo k zvolení osob s týmž příjmením. Franklin D. Roosevelt (1933-1945) byl ale jen značně vzdáleným příbuzným Teddy Roosevelta (1901-1909), jenž ho tudíž v úřadě předešel o 34 roků.

       Zdárněji se tvořily rodinné dynastie ve sféře hospodářské než politické - oni Vanderbiltové, Astorové, ač v případě pozdějších generacích Rockefellerů se jejich vliv na správě věcí veřejných značně uplatnil. Jména Taft (Ohio), Brown (Kalifornie), Humphrey (Minnesota) a posledni dobou zejména Kennedy (Massachusetts) se stala synonymem politických ambicí a případné moci.

       Od konce druhé světové války, prezidentský úřad v USA zastávalo deset jedinců.  Pět z nich bývalí viceprezidenti (Truman, Nixon, Johnson, Ford, Bush), tři guvernéři (Carter, Reagan, Clinton), jeden senátor (Kennedy) a jeden generál (Eisenhower). Kennedy a Bush byli značně zámožní, Truman byl kdysi pouhý haberdasher - obchodník s galanterním zbožím, Nixon a Clinton vyrostli v dost nuzných poměrech.

       Rodič předává žezlo vládnutí potomkovi v monarchii. Tak je i zvykem v některých despociích (Severní Korea, Syrie, vbrzku snad už též Irak), ale ne v demokraciích. V Americe se ale vytváří systém, v němž se dostává preferenčního uplatnění rodinným příslušníkům, osobám přiženěným, všelijakým oblíbencům.
("To mám dávat přednost svým nepřátelům?" slavný výrok bývalého senátora Everetta M.Dirksena.) Prosazování příbuzenstva a kamarádů je nepotism, anglické slovo, které třeba do českého jazyka dosud neproniklo, ač zmíněná nectnost se již důkladně zabydlela v české realitě. Přímo výstředním příkladem nepotismu nám poslouží John F. Kennedy, když si do vlády přibral svého bratra Roberta a pověřil ho správou justice (Attorney General). Takové pověřování podílem na moci pak ovšem leckdo charakterizuje jako korupci, košatou to kategorii s mnoha chapadly.

       Otázka: Jak vysvětlit trend restriktivního výběru, přílišné rodinné návaznosti, ve společnosti stále více různorodé, tak rekordně heterogenní?
Odpověď: peníze a celebrity status, jejich cena.

       Na rozdíl od jiných demokratických států, v USA volební kampaně nejsou omezeny časově, ani povoleným množstvím finančních výdajů. Pokud zákon míní omezovat kandidátům přísun peněz, rovněž též umožňuje obcházení takových restrikcí.  Obludně vysoké náklady si lze legálně hradit z vlastní kapsy, ale může a chce si to dovolit jen málokdo. Nejvíc takto poslední dobou utrácel multimilionář Steve Forbes, neúspěšný kandidát na prezidentskou nominaci. Aby mohl získat podporu voličů, kandidát musí napřed získat fondy k financování kampaně. Sehnat potřebné miliony znamená úsilí účastnit se nekonečných fund-raising událostí, sponsorských večeří, podávání kávy v Bílém domě, případně s poctou přespat za značné peníze v někdejší Lincolnově ložnici. Spíš získá finanční injekce kandidát s jménem Kennedy než s jménem Kropacek. Všichni kandidáti se snaží získat celebrity, aby je podpořili aspoň svou reputací.  Některé hollywoodské hvězdy jako například Paul Newman a Barbra Streisandová se tak značně angažují. Řada politiků - senátor John McCain zejména - dosud neúspěšně usilují zlikvidovat tuto korumpující, časově náročnou a též i potupnou praxi.

       Na nedávném sjezdu, oficiálně jmenujícím prezidentského kandidáta, obě soupeřící politické strany se předháněly prezentováním rodinných příslušníků, aby promluvili k tisícům delegátů a mnohým milionům televizních posluchačů. Na sjezdu Republikánů s projevem vystoupila Lynn Cheneyová, manželka Dicka Cheneyho, kandidáta na viceprezidentský úřad. Promluvila též Elizabeth Doleová, manželka bývalého prezidentského kandidáta. Dokonce i Theodor Roosevelt IV, pravnuk dávno již zesnulého prezidenta Teddyho R. se chopil mikrofonu. Na podiu se představovaly děti a praděti kandidátů. A tyhle výkony Republikánů se podařilo Demokratům překonat. Na podiu shromáždili najednou pět příslušníků  dynastie Kennedyů. Dokonce přiměli dceru J.K. Kennedyho Caroline, která se  vždy důsledně vyhýbá mediální pozornosti, aby pronesla podpůrnou řeč.

       V reakci na prostopášné počínání Clintona značně se teď zdůrazňují tzv.family values, hodnoty rodinné spořádanosti, manželské odpovědnosti, monogamní věrnosti. Clintonův partner a nynější kandidát Al Gore předvedl na podiu nepochybně předem připravenou exhibici, když on, otec a již i dědeček, objal manželku a babičku křestním jménem Tipper a jako hladový námořník se přisál k jejím rtům po trapně nekonečně dlouhé vteřiny.

        O First Lady, roli první dámy není v ústavě ani slovo. Jeho si zvolil národ, jí si zvolil on - jediná její zásluha. Ale přece jen manželky v tomto mediálním věku mají svůj politický dopad. Fotogenická Jacqueline Kennedyová rozhodně přispěla víc než bezbarvá Patricia Nixonová v souboji jejich manželů.

       V historii země první dámy hrály poslední housle a první z nich, která pořádně porušila tradici nevýznamnosti a pramalé viditelnosti, byla až teprve Eleanor Rooseveltová, prosazovatelka moderních, ne vždy populárních kauz. Dostalo se jí zatracení na mnoha adresách, že se plete do aktivit, k nimž nemá mandát.  Leč těžko se zavděčit: její nástupkyně, paní Trumanová a Eisenhowerová, zdaleka zdrženlivější dámy, si vysloužily úšklebky a přirovnání ke kusům nepříliš atraktivního nábytku.

       Záleželo nejen na temperamentu dotyčné, ale i na ochotě prezidenta angažovat svou životní družku v jiných než dekorativních rolích. Jimmy Carter pravidelně vodil svou Rosalynn do zasedání vlády, aby se čile vyjadřovala k národním a mezinárodním otázkám. Aktivismus svých předchůdkyň včetně Eleanor Rooseveltové překonala talentovaná a mimořádně ambiciozní Hillary Clintonová. Již krátce  po příjezdu do Washingtonu se pustila do reformy systému národního zdraví,  výsostně komplikované a dosud nevyřešené záležitosti. Její iniciativa, radikální a nerealisticky nákladná, skončila fiaskem a autorka, s prsty popálenými se musela stáhnout z politického výsluní do podřadné role manželského doplňku, tak jak bylo údělem jejích předchůdkyň. Megatonáže publicity se jí poléze dostalo kvůli několika aférám (Whitewater, Travelgate, Filegate, aj.), vrcholících pak jejím prohlášením v televizi, kde rezolutně hájila ctnost svého notoricky prostopášného manžela.

       Teď již Clintonovým zbývá pramálo času před vystěhováním z Bílého domu. Bill se nejspíš přesune do rodného Arkansasu usilovat o záchranu oprávnění vykonávat praxi právníka. Též mu hrozí soudní postih za některé předchozí prohřešky - za křivou přísahu zejména. Hillary usiluje o zvolení do senátu reprezentovat stát New York, s nímž dřív neměla vůbec nic společného. Ve zdárně probíhající kampani zdůrazňuje své zásluhy a zkušenost s legislativní iniciativou, na níž se údajně, jakkoliv anonymně, podílela.

       Mělo by se dostat roli první dámy příslušného vyjádření v zákoně či dokonce v ústavě? O užitečnosti takové novoty se přece již jednou též zmínila Dagmar Havlová. Ve Washingtonu v březnu 1993, tedy hned v začátcích Clintonova prezidentování, se otázkou zabývala soudkyně Royce C. Lamberthová u soudu první instance (Federal District Court) a rozhodla,  že Hillary Clintonová nebyla vládním činitelem (official, officer or employee) a proto nemohla předsedat poradnímu výboru, do jehož čela ji její manžel jmenoval. Odvolací soud poměrem dvou hlasů k jednomu ale rozhodnutí zvrátil, s tvrzením, že první dámu nutno považovat za vládního činitele, jakkolik její status zůstává jaksi nejasný (ambiguous).

       Třeba ještě dojde k odlišné interpretaci. Ještě víc žádoucí by ale bylo, kdyby se soudní větev vyjádřila k neblahým praktikám nepotismu, protekčnímu strejčkování, extravagantním výdajům volebních kampaní.