Ota Ulč

2000

POTÍŽE  S  ODPOVĚDÍ

       V jednom pražském rozhlasovém rozhovoru jsem byl zaskočen otázkou, co že si myslím o PRAVDĚ.  Do mikrofonu jsem  jen cosi zablekotal o národním surrealistickém heslu "Pravda vítězí" a odspěchal od tématu, které si přece zaslouží tuze důkladné produmání.

       Marxisté-leninisté popírají možnost, existenci objektivní pravdy. Tvrdí, že ta může být jen třídní, reflektující zájmy té které společenské kategorie proletářů, bezzemků, kulaků, buržoustů, burziánů, uhlobaronů. Něco dost podobného se teď v naší době dozvídáme od hlasatelů  postmodernismu, dekonstruktivismu, morálního relativismu. Objektivní kritéria pravdy, umění, krásna lze tak snadno znicotnit odkazem na feeling, subjektivní pocit toho kterého jednotlivce. Jestliže mně, jednotlivci, se víc než Mona Lisa líbí hulvátské nápisy na zdi, kosočtverec vyrytý na vratech, ergo, víc se cítím esteticky obohacen, vulgární malovánka je hodnotnější.

       Jestliže žena je věčnou inspirací umění, pravda zůstává věčnou otázkou naší civilizace. Co to tedy je? "Objektivní, nezaujaté, co nejpoctivější zobracení reality," třeba taková definice. Jak ale realitu vidí a popíše barvoslepý poctivec? Tucet svědků postřehlo vraha na pár vteřin a každý ho poctivě popsal jinak.

       Snažíme se rozlišovat pravdu od nepravdy, nepravdu nevědomou od vědomé, s motivací poctivou či nepoctivou, s dopadem neškodným či škodlivým. Vzejdou z toho osobní výhody, jež by při jiném počinu nevzešly? Máme tu před sebou velikánskou škálu alternativ - od zbaběloučkého zalhání o trivialitě až po existenční katastrofu (někoho jiného).

       Za delšího pobytu v Polynésii jsem se seznámil s domorodým obyčejem pábit, lábrovat, přehánět, ale ne v úmyslu zlomyslně mást, ale spíš zcela nesobecky potěšovat své bližní šperkováním reality, aby se svět víc líbil.
Za značně delšího pobytu v totalitě - jako dítě za nacistů, jako mladík za komunistů - se vědomá užitečná nepravda stala nástrojem k přežití. Pia fraus, přece se nebudu poctivě svěřovat gestapákovi či estébákovi.  Kolektivní preventivní přizpůsobování se v nedobrých podmínkách, snaha na sebe neupozornit a tedy jen kývat a proto přežívat. Z pravdy, otevřenosti, poctivosti se pak stává luxus, který si lze dovolit - jen někdy, ale ne vždy - mezi pár přáteli a v rodině. Komenský si přál, aby škola byla hrou. V totalitě se hrou stal život, s předstíráním, permanentním soustředěním z takové hry nevypadnout.  Netřeba pak příliš cenzorů, když se velkou většinou stáváme sebecenzory. Opatrnost umožňuje přežít, ale přitom zužuje, ochuzuje přeživšího a vlastně i vládce, původce tohoto tristního stavu věcí. V učebnicích se dočítáme o povzdechu Maocentunga na tribuně při přehlídce pochodujících, jásajících, rudou knížkou s citáty velkého kormidelníka mávajících milionů. "Myslí to oni doopravdy?" svěřil se se svými pochybami vedle stojícími Čouenlajovi.

       A pak se třeba stane, že po dlouholeté, třeba i celoživotní šarádě permanentní přetvářky se jedinec vzepře, z potupné klece unikne a ocitne se ve světě občanské svobody, kde se od občanů otevřenost, upřímnost předpokládá. Určitě jsem nebyl ten jediný v emigraci/exilu, kdo se musel detoxifikovat, zbavovat se přivezeného návyku přetvářky, zvykat si na novinku, že pravda již není nebezpečná.

       Kam ale zařadit masu těch nikdy nepochybujicích o kotrmelcích oficiálních hodnot, automaticky přijímajících sebevětší, vládci vyřčenou nehoráznost? Oni Číňané, kteří doopravdy věřili Maovým nesmyslům, oni mohamedánští fundamentalisté, nadšeně pochodující zpět do středověku, kdokoliv, jenž ve slepé víře vypnutím vlastního mozku se zbavil odpovědnosti a vlastně našel osvobození. Věřte straně, soudruzi! Když jsem se mýlil, tak vždy jen se stranou, psům psí smrt, podepsán poeta laureát Ivan Skála.

       U soudu takových slepců dlužno měřit kapacitu jejich mozkového vybavení. Když jsem sloužil u Černých baronů, ideologicky nás mínil předělávat poddůstojník z povolání, který doopravdy věřil, že Plzeň v květnu 1945 osvobodili Rusové, navlečení do amerických uniforem. Takového idiota přece musím odlišit od spoluautora knihy "Zločinná role amerických okupantů v Západních Čechách," líčící horory, jak američtí žoldáci pažbami ubíjeli dívenky jen proto, že to byly Češky. Dotyčný spoluautor dobře věděl, že lže. Po srpnu 1968 rozmnožil naše exulantské řady.

       "Lhář" je slovo nactiutrhačné, je-li ovšem cti, z níž možno ještě něco trhati.  Winston Churchill, v parlamentě pokárán zas jeho použití, se opravil eufemismem a purveyor of terminological inexactitudes, něco jako "dodavatel  terminologických nepřeností." Jak ohodnotit Václava Klause za jeho tvrzení, že v Kosovu došlo ke krutostem vůči albánskému obyvatelstvu jako důsledek  vojenského NATO zásahu? Z toho přece jednoznačně plyne, že před válečnou akcí bylo vše v pořádku, Srbové Albáncům nikterak neubližovali, a akce NATO tudíž byla neodůvodnitelná, zkázonosná, zločinná.

       "Pravda vítězí," český surrealismus. Tohle všechno a víc jsem tedy měl říct v rozhlasovém studiu. Jenže dřív než by se mi to třeba bylo povedlo, měřiči času by mě od mikrofonu určitě odehnali.

K O N E C