Přijel jsem do Prahy v květnu, zažil rekordně horký červen (sice bez klimatizace, ale rovněz bez humidity) a odjel dřív, než vypukl neméně rekordně studený červenec. Tak jako všichni někdejší rodáci, porovnávám se zážitky z předchozího roku či roků, zpět k prvnímu kroku, umožněnému sametovým zázrakem, jak jsme to zprvu z dálav viděli. Přibývá změn, některým nutno salutovat. Města se nadále zvelebují, příroda prokoukla, do řek se vrátily ryby a v rodné Plzni, jakkoliv se ještě nedočkala silničního obchvatu, je vzduch již zcela dýchatelný. Z Prahy vymizely lascivní bilbórdy Velkopopovického pivovaru s polonahou slečnou tulící se k svalnatému samci a u toho slogan "Ochutnej svého kozla." Zato na náměstí Republiky, vedle bývalých kasáren a přes ulici od velitelství strany národních socialistů, ochuzených jak o členstvo, tak o fondy, na rohovém domě od prvního do druhého poschodí se stkví zcela nahá dámská zadnice a mezi třetím a čtvrtým poschodí až k podkroví česká ňadra neméně luxusních tvarů. U toho všeho nápis SECOND SKIN BY SCHLESSER.

       Nadále chválím pražskou veřejnou dopravu a marně přesvědčuji skeptické domorodce, jak jsou na tom dobře v porovnání s jinými metropolemi. V metru v předchozích letech si rasově hákliví Pražané nesedli vedle mé nezcela bělošské manželky a raději zůstal stát. Letos jim už ale nevadila. Nevadili jim ani jiní Asiaté a Afričané.  Pomíjí antirákosnická nevole, přibývá českých zákazníků před stánky Vietnamců. Nejeden se už naučil obstojně česky, čímž právem lichotí příslušníkům nepočetného národa, a rovněž nejeden se ze stánku z ulice přestěhoval do obchodů, z nichž tuzemští podnikatelé odešli. Někdejší butiky právem zahynuly a čínské restaurace už přestaly být pouhými landromaty na praní špinavých peněz. Pohledný televizní hlasatel Giňa, příslušník etnika, jemuž se už nesmí říkat Cikáni, pravidelně promlouvá k národu. (Momentálně je ale suspendován kvůli trestnímu vyšetřování daňových nepravostí.) Téměř bez výjimky zmizeli žebráci a ony donedávna všudypřítomné Rumunky s ušmudlaným potěrem. Magistrát je účinně vymetl. Poštěstilo se mi nepotkávat bandy agresivní Skinů v bagančatech, polovojenské výstroji a zarputile agresivním výrazem v prázdné tváři. Zmizely stopy po Sládkových Republikánech a Kremličkových Důchodcích. Lid si značně zvykl na deodoranty, ženy si holí podpaží a končetiny. Chlupatá noha připomínající King Konga již téměř k nevidění. Přibyl počet bezsrstých, nikoliv nutně holohlavých mužů, ale se lbí důkladně oholenou. Též jim přibyly náušnice, krášlící nejen nejmladší boltce.

       Auto jsem na ulici neparkoval, takže mi nemohlo být ukradeno. Na úřadech jsem naštěstí nemusel nic vyřizovat, ve frontě stát, posílán z dveří do dveří. Procedura s vyzvednutím peněz v bance se už zkrátila z jedné hodiny na pouhou čtrvthodinku - téměř zázračný pokrok, byť stále nepředstavitelná pomalost, měřeno americkým tempem. První věc, kterou vždy koupím, je měsíční Přehled kulturních pořadů v Praze, kolem 150 stran: koncerty, divadla, muzea, výstavy, další náramnosti. Aspoň padesát repertoárových divadel a poněvadž ta stověžatá matička je metropolí s půvabem vesnice, všude se tam lze potkávat se známými, podrbat, kdo že právě s kým a zdali pak už víte, že ten a ta...

       Doma v Americe jsem nedůvěřivým domorodcům referoval o počínání televize Nova, jak ve svém Počasíčku prezentuje nahaté dámy, pomalu se oblékající. V porovnání s loňským rokem jim na kůži přibylo tetování a k ženám přibyli i muži k taktéž důkladnému obnažování. Tím víc by se Američané divili programu s jménem Peříčko. Viděl jsem jen jednou a sice toto: ve studiu s diváky,  dlouhé detailní záběry z podia, jak pán namydlí dámu v rozkroku a žiletkou jí pečlivě, ohleduplně zbavuje ochlupení. Následovala soutěž v oboru, v němž proslula orální aktivistka Monika Lewinská. Soutěžícím přebornicím rozdány náhražky příslušného tvaru (banán, kukuřice, okurka) a jedna po druhé předváděly své jazykové umění. Diváci pak hlasovali vyhodnotit výkony.

       Zato politické debaty o nedělním poledni snad budou končit. Moderátor Prorok se znelíbil Klausovi a tedy byl odstraněn. V dopoledních hodinách lze spatřit filmy z třicátých a pozdějších let. S málo výjimkami - zejména V a W - značně zvetšely, mnohé připadaly příliš naivňoučké, průhledné, prkenné. Ty že mohly omamovat naše rodiče a prarodiče?

       Vynikající výstava obdivuhodné ženy Toyen. V internetu jsem náhodně narazil na informaci, že některé mé knížky jsou k mání na audiokazetách. Autora tedy zajímalo, že něco takového existuje a on o tom neví. Dotelefonoval jsem se do knihovny, sloužící nevidomým. Potěšilo mě být takto k užitku. Poněvadž teď mám doma přístroj, s jehož pomocí se mohu dívat na video, natočené v jakémkoliv systému, šel jsem se rozhlížet po koupi filmů, ať už kdysi v dávnověku viděných nebo z pozdější produkce již zmeškané. V celé Praze jsem objevil jen jeden obchod - na Václavském náměstí, palác Koruna - kde mají vskutku značný výběr zboží. Přivezl jsem skoro dvacet kazet, od Nočního motýla po Krále Šumavy po Spalovače mrtvol, Ucho, Kočár do Vídně, Cimrmany a něco ze současné produkce. Kus za ekvivalent necelých deseti dolarů. Na opačné straně Václavského náměstí vzniklo největší knihkupectví Kanzelsberger, tam lze rovněž utratit hodně peněz. U pokladny přede mnou dívka platila bankovkou 5.000 Kč, ani jsem nevěděl, že něco takového existuje.

       Výtečně zásobené supermarkety, veledobroty - chléb, víno, pivo, nezdravě tučné bůčky, co my doma nemáme. Výdaje několik set korun při každé takové návštěvě. Z tučné stravy a výdajů k Richardu Wagnerovi: jeho Tristan je téměř neodzpívatelný, první tenor z toho po premiéře měl údajně smrt, velké operní domy se jen zřídka pustí do takové produkce. Tristana jsem tedy nikdy neviděl, až teď v Praze v Národním divadle. Výtečný výkon vesměs zahraničních hostí před téměř výlučně zahraničními diváky. Nebylo se co divit: za lístek jsem platil 700 Kč. Jenže pak jsem v Litomyšli na festivalu obdržel vstupenku na Kouzelnou flétnu za 1.500 Kč a diváci byli téměř výlučně čeští.

       Od někdejší nivelizace příjmů k pořádnému otvírání socio-ekonomických nůžek. V reportáži o novodobé zlaté mládeži se dočítám o prý již běžném zvyku dávat potomstvu k maturitě automobil. Nebo aspoň mobilní telefon, s nímž se pak mládež vypovídává do nekonečna. Poletováním z redakcí do redakcí jsem nepostřehl, co manželka postřehla: jak staří lidé hledají v popelnicích něco ke snědku. V Praze jsem se pohyboval v kruzích, v nichž materiální nedostatky nebyly postřehnutelné. Jinak tomu ale bylo při výjezdu do kraje. Život na malém městě s třeba jen jednou fungující továrnou živitelkou nezřídka znamená existenční past. Teď už snad věčná bytová tíseň, nemožnost sehnat náhradní střechu nad hlavou a tedy i minimální mobilita hodně ochromují existenční perspektivy.

       Přechodem ulice na zebru se už méně riskuje nebezpečí smrtelného úrazu. Osoba za volantem občas zpomalí či dokonce zastaví. Na silnicích se ale nadále pořádají prestižní hony, hnát se co nejrychleji zemí tak maličkou. Provokativně jsem dodržoval povolenou rychlost a s výjimkou zaparkovaných vozidel naprosto každé mě předjelo. Nedodržuje se bezpečný odstup, předjíždí se v nepřehledných zatáčkách. Vzdor růstu cen benzinu, hustota silničního provozu neutuchá. Rovněž setrvává stav hanebně nedostatečného označení ulic a jejich občasná anonymita setrvává i v centru Prahy. Jezdím v předměstské čtvrti sem a tam, marně hledám adresu a ani na jednom rohu není příslušná cedule. Je to snad pozůstatek ze srpna 1968, když národ mínil mást internacionální bratry?

       Ve Stříbře, někdejším okresním městě, došlo k náramnému zvelebení renezanční budovy, v níž jsem vynášel rozvodové rozsudky a sháněl tatínky nemanželským robátkům. Letos jsem byl pozván na slavnost křtu knihy o městě. Stojím tam podiu, něco povídám do mikrofonu, s pohledem na náměstí, po němž před přemnoha lety pobíhal v taláru můj kolega soudce, ve snaze koupit pár pomerančů. Inu, Osud - Čaroděj se zlomyslným, někdy obtížně dešifrovatelným smyslem pro humor.

       Do rodné Plzně jsem se po poctění Cenou 1.června ještě vrátil k radovánkám, jichž se po tři dny zúčastnilo osm set kumštýřů - šermířů, kejklířů a patnáct tisíc diváků. Impuls tu dala dávná historie. Švédský voják, jemuž kdysi strážce městských hradeb setnul hlavu, byl konečně vysvobozen ze svého prokletí zásluhou současných Plzeňanů, kteří se proměnili ve strašidla. Program vyvrcholil jejich půlnočním průvodem, kde je na radnici přivítalo nějvětší strašidlo - primátor Jiří Šneberger. Přirozená veselice s prima náladou, bez direktiv, příkazů KV KSČ nahánět poslušné otrávené občany s mávátky, jak bývalo železným zvykem.

       Byl jsem pozván do Luhačovic něco přečíst na mezinárodním sympoziu literátů, které zas tak příliš mezinárodní nebylo. Něco delegátů ze sousedních zemí - čím východnější, tím upovídanější. Město nás vzorně hostilo a a vrchnost z ministerstva se ukázala. Za pár hodin odjela, aniž se obtěžovala zúčastnit plánovaného setkání s pedagogy, knihkupci, knihovníky, vyslechnout jejich návrhy, případně i nářky. Charakteristická prý vstřícnost politiků - stejně arogantně se už zachovali při loňském setkání či, přesněji, mihnutí.

       Rovněž jsem byl pozván k literárnímu shromáždění do Litoměřic. Mělo jiný průběh a zejména jiné kádrové obsazení. Dostavilo se totiž i několik bývalých budovatelů zářných zítřků, někteří s kdysi dočasně zlidštěnou tváří a pak i ti nikterak zlidšťovaní. Čestmír Císař, energický osmdesátník, kopa veselá. Jaroslav Čejka, někdejší superkádr na ÚV KSČ, nejvyšší dráb přes kulturu, teď důkladně otřepaný, jako by se nechumelilo. Vždyť ono se nechumelí. V literární příloze Haló novin, (9. června 2000) - na jejíž tvorbě se podílí bývalý exulant a nyní dodatečný soudruh Daniel Strož - z dlouhé poémy "Drama idejí" Michala Černíka, básníka normalizace, vyjímám: Copak jsem mohl vědět o tom,/ že někdo mocnější/ je a pak dál Nebyl jsem lepší ani horší než ostatní./ Častokrát jsem neměl odvahu/ říci svůj názor,/ víckrát jsem věřil,/ než pochyboval a vzdoroval./ Mnohokrát jsem pravdu mlčel, ale neumlčoval./ A všechno, co jsem dělal,/ dělal jsem, jak nejlíp dovedl/ a co bylo v mých silách a moci./ nezříkám se ničeho./. A máme to.

       Pohodlnou exkulpací se ohánějí i současné sametové kádry. Proces s nezákonným financováním ODS, do jejíž pokladny pluly miliony peněz údajně od chudobného ostrovana z Mauriciu, od mrtvého Maďara a též od jakéhosi Pepy z Hongkongu. Igelitové tašky nacpané bankovkami, dodané na sekretariát a nikdo si nic nepamatuje a proto soudce Hodoušek vynáší nad hlavním pokladníkem osvobozující rozsudek. Ale i takový výsledek popudil Václava Klause, který se dal slyšet, že to byl "politický proces", z čehož jsem vyrozuměl, že vlastně nikdo se neměl opovážit pozeptat, jak to s tím ilegálním financováním ODS vlastně bylo.

       Pilíře českého bankovnictví se kácejí jeden za druhým. Komerční banka, největší peněžní ústav, zaregistrovala rovněž největší ztráty, zejména jeden zahraniční tunelář jí notně pustil žilou. A Richard Salzmann, někdejší ředitel KB, za něhož k tak  důkladnému odkrvení došlo, necítí vůbec žádnou odpovědnost a nadále se drží svého senátorského křesla. V červnu se položil kolos IPB. Byl jsem zrovna v Tachově, když propukla panika a střadatelé obléhali pobočky zachránit, co se jen dá.

       "Nemohu se divit, když lidé budou volit komunisty," řekl mi jeden nekomunistický senátor. V senátní budově jsem též navštívil svého přitele, senátora Františka Mezihoráka. Bylo to  den před důležitým hlasováním o změně volebního zákona, tak jak si přála ČSSD-ODS  koalice, jež si říká "opoziční smlouva." Naléhal jsem na něj, ale nepřesvědčil, aby hlasoval proti. Měl svůj plán, že hlasovat nebude a měl také čestné slovo několika kolegů, že udělají totéž a ona zkázonosná novinka proto neprojde. Den poté (26.června) čtu v novinách "Byl jsem zrazen. Nechal jsem se manévrovat a jsem naplněn nebývalou hořkostí, prohlásil Mezihorák. Kdybych byl tušil, že budu takto doběhnut, byl bych proti a na nikoho se nespoléhal." Schválená novela okleštěním demokratického procesu hned tak okamžitě nehrozí. Prezident Havel, už po úspěšné operaci kýly, podal stížnost k Ústavnímu soudu.

       Významná česká básnířka, s nímž jsem jel do Luhačovic, mi vyprávěla o údělu staré ženy, bývalé politické vězeňkyně, která žije v podkrovním bytě v bídě a ve strachu: Přímo pod ní v bytě kuxusním totiž sídlí její bývalý bachař, jehož se stále bojí. Od šéfredaktora významného měsíčníku jsem se dozvěděl:  absolvent práv, ambiciozní mladík, se v závěru normalizace dostal na pražském magistrátu do funkce, v níž měl povolovat demonstrace (které nepovoloval) a rovněž dávat souhlas k zásahu bílých lebek proti demontrantům (který dával). A teď prý nedávno tohoto činitele povýšil a do kruhu svých poradců si vybral ministr zahraničí Jan Kavan, Opravdový člověk KATO.

       Dočítáme se o této neblahé triádě tvorů zvláštního ražení v sametových podmínkách:
Za prvé, průnik do hospodářské oblasti, zásluhou starých kontaktů a nových příležitostí k rozkrádání.
Za druhé, metastáze do mafie.
Za třetí, společný, již zdárně pokračující návrat do politiky.

       V listopadu se budou konat volby do senátu a krajských zastupitelství. Podívejme se na soutěž ve východních Čechách, tam kolem sličného města Chrudimi. Na senátním křesle za tento obvod dosud sedí a míní si ho udržet Petr Pithart. Je to bývalý disident, tedy špatné svědomí národa, který s tak idealistickými bloudy potichu - hodně potichu - případně sympatizoval. Pithart je dost unikát v současné politické reprezentaci. Třeba jsou též jiní, ale pouze o něm vím, že ve funkci někdejšího předsedy české vlády odmítl milionový úplatek a úplatkáře oznámil vyšetřujícím orgánům. (Kolik ty toho pak vyšetřily, či jak se pachatel vylhal a soud případně neodsoudil, je jiná otázka.) A teď se podívejme na jeho oponenta Miroslava Šloufa, bývalého nomenklaturního kádra. Nyní oblíbenec, poradce, pravá ruka premiéra Zemana. Komunista Šlouf nebyl jedním z nejvyšších sloupů padlého režimu, tam se mu nepodařilo proniknout. Nicméně sloupem byl a zásluhou svého počínání udržoval nemravný plus neschopný režim při životě, jak dlouho se jen dalo.

       Prezident tedy již absolvoval svou prozatím poslední úspěšnou operaci. "Národu odoperovat křivou páteř, nádor na mozku, tak jak se rozbujel za posledních padesát let!" zabažil pesimista.
"Tak špatné to přece jen není - jen se podívejte na situaci v postkomunistickém sousedství," oponoval jsem.
"To mám jásat, když mi vlak ujede jen jednu nohu a vy mě budete konejšit, že někomu jinému ujel obě?"
"Ale prosím vás, máte pořád obě končetiny, jen se na ně pořádně postavit, přestat se potácet, pak vykročit..."
"Jo, kupředu levá," přerušil mě. "To už tady jednou bylo a dobře víme, jak do dopadlo," nedal si říct.

       Kdepak, s tak zarputilými pesimisty nelze pohnout. Chci věřit, že se mýlí.