Biografie, autobiografie, na trhu přibývá  pamětí celebrit a knih o celebritách. Hokejisté, herci, i Jiřina Švorcová se chopila pera k celoživotnímu svěřování. O smrti Marylin Monroe sice nevzniklo tolik knih jako o zavraždění J.F.Kennedyho, ale je už jich také požehnaný počet.

       Není snad v dnešní době politika, který po odchodu z funkce by odolal nutkání informovat svět o svých zážitcích. Někdy to jsou  důkladné práce vědeckého kalibru (Henry Kissinger), většinou však něco míň. Kdykoliv se blíží čas voleb, kandidáti na ten který úřad se prezentují se svými opusy. John McCain, senátor z Arizony, posléze neúspěšný kandidát na prezidentskou nominaci za Republikánskou stranu, napsal - s pomocí profesionála, ovšem - rodinný memoár Faith of My Fathers (Víra mých otců, Random House, 1999, s.349). Jeho dědeček byl admirál, jeho otec též admirál, dokonce komandant veškerého amerického námořnictva v pacifické oblasti, kdežto potomek to jen jakž takž dotáhl na přijetí do námořní akademie.

       Sympaticky upřímné hodnocení vlastních nedostatků (např. jeho přiznání, že není velkým uměním být sestřelen, což se mu jako pilotovi stalo nad Vietnamem, kde pak strávil pět krutých let v zajetí) hodně kontrastuje se smyšlenkami jiných usilovatelů o týž úřad. Kandidát Demokratické strany Al Gore se nejenom trapně lživě holedbá, že vynalezl internet, ale že své dětství strávil v nuzné chaloupce - on, syn vlivného senátora s dětstvím ve značném luxusu,  s výchovou ve školách pro ty nejprivilegovanější. V celonárodním projevu Gore ronil slzy nad smrtí své sestry, podlehnuvší rakovině plic a zatracoval satanské počínání tabákového průmyslu, od něhož nicméně po další leta přijímal notnou finanční podporu. Rovněž slzel při zprávě národu, že jeho syn utrpěl málem smrtelný automobilový úraz. Clinton tohle vše přetrumfnul informací o dokonale smrtelném úrazu svého otce a o rakovině své matky. The Pornograhy of Self-Revelation nazval svůj esej Charles Krauthammer, vynikající komentátor a původním povoláním psychiatr (v týdeníku Time, 10.srpna 1992). Orgy of Memoirs přitakal ještě významnější William Safire (The New York Times, 5.října 1995). Není pak s podivem, že národ takové zpovědi přijímá s oprávněnou zdrženlivostí, cum grano salis, řečeno v latinském jazyce, o němž většina Američanů ovšem nemá potuchy.

       V červenci 2000 pozornost nejen čtenářské veřejnosti vznítily zprávy o výplatě kolosálních autorských honorářů bez precedentu. Přítom nešlo o standardní celebrity, ani jeden z nich není spisovatel - na takovou práci si najímají "spoluautora", který zastane nezveřejněný podíl práce. Práce dosud neučiněné.

       Bude v tom aspoň hodně sexu? Pramálo bude. Jenže, slovy Maureen Dowdové (NYT, 16.července 2000), "V Americe sexuálně nejpřitažlivější již není sex. Jsou to peníze."

       Tedy konkrétně: Robert Rubin, donedávna ministr financí v Clintonově vládě s příjmem necelých 200.000 dolarů ročně, poté bankéř na Wall Streetu s příjmem 22 milionů za čtyři měsíce. Rubinovi se přiznávají zásluhy o značný ekonomický rozkvět země. A teď po předložení náčrtu svých pamětí v rozsahu 16 stran dostal od nakladatele (Random House) zálohu ve výši 3.3 milionu dolarů. Rukopis míní dodat do dvou let. Sedm milionů - víc, než co bylo nabídnuto papeži za jeho celoživotní vzpomínky - vyplatil nakladatel Warner Books kapitánu průmyslu, kapitalistickému velikánovi jménem Jack Welch, C.E.O. (Chief Executive Officer). Je to nejvyšší velitel společnosti General Electric a slovy časopisu Fortune "vůdčí revolucionář manažmentu v tomto století." Zatímco jiní vrcholní manažeři zpravidla vydrží ve funkci dva až tři roky, Welch už vede firmu dvacet let. Zbavil se málo výnosných větví svěřeného kolosu, propustil sto tisíc zaměstnanců, čímž získal málo lichotivou přezdívku Neutron Jack, zjednodušil strukturu vedení, z devíti stupňů v hierarchii zbyly čtyři, vymýtil převládající paternalistickou mentalitu, pobízí k vlastnímu myšlení, neváhal převzít  novinky odjinud (např.of firem Hewlett-Packard či Toshiba) a došlo tak k užitečným inovacím a úsporám. Všeho všudy za Welchova vládnutí hodnota General Electric vzrostla z 12 miliard na 500 miliard - obrovské zbohatnutí nejen akcionářů G.E., ale i pro stovky obchodně napojených firem.

       Jenže mohou se vůbec takové zásluhy nakladatelům vyplatit, postačí riskantní spekulace, předpokládající, že tak vysoké honoráře budou samy o sobě účinnou reklamou? Aby nakladatel vydělal, bude muset prodat v případě Rubina 750.000  a u Welche 1,600.000 vázaných výtisků. Jenže za rok všeho všudy jen jedna až dvě novinky dosáhnou prodeje víc než milionu kusů. Patrně nepřekonatelný rekord drží Lee Iaccocca, přímo legendární průmyslový kapitán, jemuž se podařilo zachránit firmu Chrysler před bankrotem. Jeho knihy pamětí se prodalo 2,6 milionů. Komerční úspěch v této kategorii též zaznamenal Thomas J. Watson (I.B.M.), ale pramálo se povedl Michael Eisner (Disney) a ani kniha Billa Gatese, údajně nejbohatšího muže světa, nepřilákala víc než půl milionu kupujících.

       Čeští nakladatelé se s takovými zpověďmi úspěšných finančníků a kapitánů průmyslu ještě delší dobu nebudou muset zabývat - ledaže by kapitáni jako Stehlík či Soudek mínili seznámit veřejnost, jak se to dělat nemá. Čtenářskému zájmu by se spíš těšily zpovědi významných tunelářů, jak se stát multimilionářem snadno, rychle, nezákonně a přitom beztrestně. Ti se ale se svým tajemstvím hned tak svěřovat nebudou.

       Velice bych se ale přimlouval za české vydání zcela jiného žánru, pokud se tak již nestalo: Un-American Childhood (The University of Georgia Press, 1996, s.260). Toto neamerické dětství zažila autorka Ann Kimage, v židovském prostředí Brooklynu narozená. Její američtí rodičové Abe a Belle Chapmanovi zůstali celoživotními obhajovateli a prosazovateli komunistické víry ve všech jejích sovětských mutacích. Namočeni do promoskevského, méně než legálního počínání, domnívali se, že by jim mohlo hrozit zatčení a tak upláchli přes Mexiko do tábora míru, s adresou v Praze. Z Abe Chapmana se stal Abe Čapek, prorežimní publicista, a z chudinky sedmileté dcerky, přes barikádu třídně rozděleného světa vlečené, se stala Anička Čapková. Tuze výtečně popisuje své začátky v české škole a zápolení s češtinou, jež se tehdy stala její nejbližší, nejsamozřejmější řečí. Byla to ovšem doba se zvoláváním lásky k Sovětskému svazu na věčné časy, náš drahý soudruh Stalin - poté už jen Lenin - navždy žije v našich srdcich. Slánský slíbil Abemu obstarat vhodnější zaměstnání, ale pak sám obdržel šibenici. V domácnosti se jim tam scházela ponurá skupinka tohoto druhu exulantů. Dospívající, za Češku se pokládající dcera se začala rodičů vyptávat, zda její blaho je porovnatelné s kauzou Strany, jíž oba tak neochvějně sloužili. "Pro tebe bude bezpečnější to nevědět, poněvadž to co nevíš, o tom ty pak nemůžeš mluvit. Nemůžeme ti nic říct," odvětila matka.

       Dcera si Prahu zamilovala, tam se i poprvé zamilovala, načež je v roce 1958 ze svého světa vytržena rozhodnutím rodičů přestěhovat se do Číny, kde snad právě zásluhou uskutečněného Velkého skoku vpřed mínili zažít ještě víc socialistických slastí. Čínská zkušenost se ovšem naprosto nepovedla a tak po několika letech se Čapkové vrátili do Prahy a z Prahy konečně zpět do rodné vykořisťovatelské Ameriky. Tamější úřady se nezajímaly o zasloužilého celoživotního bolševika. Nikým nerušen se usadil na kantorském univerzitním křesle.

       Teď už jsou oba rodiče po smrti. Trpce antiameričtí, až do posledního dechu věřili marxleninským chimérám. Dcera Anna se už řadu let jmenuje Kimmage: přijala poangličtěné příjmení svého manžela z ukrajinské uprchlické rodiny. Bývalá Anička Čapková stále ovládá český jazyk dokonale.