Čtyři procenta pozemšťanů jsou Američané a sedmdesát procent všech právníků jsou rovněž Američané. Není proto v jejich zájmu, aby ve společnosti panovala harmonie a proto téměř každý se soudí s každým. Stařena se polila kávou, zažalovala McDonalda, že horká káva byla horká a soud jí přiznal náhradu škody v dost omamné výši. V Kalifornii bicyklista jel po soumraku bez světel a do něčeho narazil. Zažaloval výrobce za nedostatek upozornění, že za tmy bývá tma. V televizi jeho advokát s vážnou tváří obhajoval oprávněnost požadavku.

       S tím by ho přece od českého soudu vyhodili, pokud by se vůbec někdo odvážil s takovou nehorázností přijít. Ale zato české soudy řeší početné žaloby pro urážku na cti, které v Americe osoba jakkoliv poškozená raději spolkne. Ne že by chtěla hulváta či hlupáka ignorovat: v těchto tzv. libel suits zejména celebrity či aspoň "osoby veřejné" (public figure), jimiž se může stát kdokoliv, pokud se jeho jméno kdy objevilo v novinách, by museli i v případě té nejnehoráznější urážky a lži prokazovat malice - zlý úmysl.  Což je téměř nedokazatelné. Jakkoliv nehorázný jsem lhář, když přitlačen ke zdi, budu tvrdit, že jsem se spletl - byl to omyl, sorry, nic ve zlém.

       V politických kuloárech i na nejvyšší úrovni se již odehrály mnohé nactiutrhačnosti. Abraham Lincoln kdysi označil sněmovnu jako místo, kde na polovině křesel sedí oslové. Pokárán předsedajícím, Lincoln se omluvil prohlášením, že na polovině křesel nesedí oslové. Dodnes lze slyšet v kongresu adresné charakteristiky, že ten či onen kolega je blb, zloděj, lhář. Oslovení ignorují takové lichotky nebo platí touž mincí, ale do soudních klání se neženou.

       Občas se vyskytují úspěšné výjimky. Například populární herečka Carol Burnettová zažalovala bulvár National Inquirer, uveřejnivší vymyšlenou zprávu o jejím prý opilém počínání v restauraci, a vyhrála plno peněz.

       Slovní půtky mezi mistry a mistryněmi pera mají značnou tradici. Vzájemná nevraživost mezi úspěšnými spisovatelkami Mary McCarthyovou a Lillian Hellmanovou, zarputilou, nepoučitelnou stalinistkou, bavila veřejnost řadu leta a patrně se i stala tématem některých doktorských dizertací.

       Když se někdo tlačí příliš razantně na vrchol Parnasu, pravděpodobnost blesků získává na intenzitě. Anglický kritik Cyril Connoly doporučil zauvažovat, zda by bylo vůbec nějakým neštěstím, kdyby  některý ze současných autorů, údajných titanů, permanentně přestal psát. Uniknout lze totálním odmlčením, jak to udělal J.D.Salinger, ale i on po desetiletích pauzy se dostal na přetřes zásluhou memoárů jeho někdejší, hodně povídavé milenky. "Velcí autoři jsou často nekonečně nudí tvorové" (interminable bores), tvrdí vynikající esejista Lance Morrow (Time, 26.července 1982)a připomíná T.H.Lawrence a jeho charakteristiku Prousta, že číst takovou prózu je něco jako úděl obdělávat pole s pomocí pletacích drátů.

       Některá z jmen zde uváděných literátů nebudou zcela neznáma českému čtenáři. Jeden z nejspíš neznámých a sice James Gould Cossens své kyselé hrozny zla na adresu Johna Steinbeckovi vyjádřil takto: " Nejsem schopen přečíst jeho deset stránek, aniž bych nemusel zvracet." Truman Capote  o Jack Kerouackovi: "To není tvorba, ale pouhé psaní na stroji" (That`s not writing, it`s typing).  Zpravidla hodně jedovatý, olympsky snobský Gore Vidal na adresu tohoto Capota či Capoteho: "Ten přetvořil lhaní v umění - menší formu umění." Televizní debata Vidala s Normanem Mailerem o literatuře se jednou natolik vymkla z normy předpokládané zdvořilosti, že oba gentlemani ji ukončili pěstním utkáním.

       V zemi, kde trh každoročně vychrlí desetitisíce nových titulů, každá - jakákoliv - zmínka v mediích je lepší než žádná zmínka. Začátkem roku 2000 literární zasvěcence překvapila a mnohé z nich notně popudila vlivná publicistka Renata Adlerová svými právě vydanými memoáry. I její přísní kritici ji přirovnávali k "brilantnímu plamenometu", se schopností vykuchat (eviscerate) své oběti tak elegantně, že po jejím zásahu mohou zůstat nadále stát. Pustila se do svých přátel, lidí jí nejbližších z redakce časopisu The New Yorker, který je nezřídka a třeba nikoliv neoprávněně považován za nejlíp dělaný a mezi intelektuály nejvlivnější zdroj kdekoliv na světě.

       Tak či onak, Adlerová si řekla své, s okolím se rozkmotřila a případné odvetné klacky, naházené do cesty její další kariéry, jí nevadí. To ale rozhodně není případ tento: žurnalista, spisovatel Tom Wolfe, třeba již i známý českému čtenáři v překladu, například jeho knihy The Bonfire of Vanities (doslovně něco jako "hranice, vatra marnosti, malichernosti"). Wolfe je Jižan, gentleman z Virginie, jenž vplul do vlivných newyorských kruhů v šedesátých letech, s dovedností se důkladně zviditelňovat. Podobně jako na společenskou a mediální pozornost zaměřený Andy Warhol se svou bílou hřívou (parukou), Wolfe se výlučně šnoří krémově bílými obleky s vestou a neméně bělostným kloboukem - švihák zašlých dob.

       Za leta svého publicistického počínání některá jeho rčení natolik zdomácněla, že se věru stala národním majetkem. Například jeho definice sedmdesátých let jako Me Decade - dekáda sobeckého sebesoustřeďování. Nebo perfektní charakteristika t.zv. radical chic, nejspíš ekvivalent někdejších českých salonních bolševiků. V pseudorevolučních šedesátých letech totiž uveřejnil vynikající příspěvek, tuším že právě v The New Yorker o dýchánku, který ve svém luxusním bytě uspořádal skladatel a dirigent Leonard Bernstein na počest a k finanční podpoře černošských radikálů z organizace Black Panthers. Sešla se nejnoblesnější smetánka bělošských liberálů a k tomu pardálové v černých baretech na hlavě a tmavých brýlích na nose. Nesundali jedno ani druhé, pohrdali pohoštěním, tupili své hostitele a podpůrce, kteří se svíjeli sadomasochistickou slastí.

       Reportážemi takového druhu si Wolfe časem nastřádal řadu ne-li přímo úhlavních nepřátel, tak aspoň lidí, kteří mu nepřáli příliš štěstí. Značně populární ve čtenářské obci, ale svým politickým konzervatismem se vyšachoval z newyorského módního establišmentu. Mnohým estétům vadí jeho prý nedostatečně elegantní, příliš žurnalistický styl. Kolega literát John Irving se vyjádřil, že Wolfe se prostě nedá číst (unreadable).  Wolfe se mu revanžoval slovy, že už je washed-up - ve smyslu "vyřízený, odepsaný." A do téže kategorie tristního uměleckého úpadku vsadil jména jako Norman Mailer a dokonce i John Updike, který už někdy dřív Wolfa rovněž nepochválil.

       Prozatím největší mediálně roztrubovaná rozmíška či spíš střetnutí mezi Wolfem a Updikem, dvěma antipody - jak původem (Jižan versus Yankee), tak tvůrčím vyjadřování (sdělování někdy až příliš přímočaré versus introvertní, subtilní styl až čarodějné elegance) - se událo v listopadu 1998. Updike kdysi napsal o knize The Bonfire of Vanities, že ji nebyl schopen dočíst. A o nejnovější Wolfově knize A Man in Full (doslova "Muž naplno") mamutího rozsahu 742 stran, v recenzi pro The New Yorker charakterizoval Wolfeho jako sice talentovaného žurnalistu, ale knihu znicotnil jako pouhé pobavení (entertainment), jež není literaturou.

       Jenže toto pouhé pobavení se dostalo okamžitě mezi bestsellery v The New York Times. Wolfe, mistr ve vykřesání mediálního zájmu, odjel na třídenní propagační turné do Atlanty, obdivovatelé se jen hrnuli, podepsal dva tisíce výtisků, zúčastnil se gala večera v exkluzivních prostorách Piedmont Driving Clubu, místo děje tohoto čerstvého románu. The New York Times věnovaly (21.listopadu 1998) Wolfově úspěšnému nájezdu na Atlantru celou stránku a v titulku ho přirovnaly k literární verzi generála Shermana, který za občanské války jižanskou Atlantu nejen dobyl, ale i spálil.

       V téže listopadové době se na severu v New Yorku konal daleko prestižnější banket, na němž se udělovala cena za významný literární výkon (National Book Award). Na každém stole kopie knih, nominovaných pro tuto poctu. Nejlepší možná společnost, dámy oděné do nóbl modelů, páni v černém a tam mezi smokingy nikde Tom Wolfe v bílém, top kandidát na získání ceny za knihu, o níž se v metropoli nejvíc mluví. Wolfe se nedostavil. Snad proto, že toho večera měl John Updike obdržet medaili za celoživotní tvůrčí zásluhy. A Wolfův nominovaný bestseller věru nezvítězil.

       Odmítnutému nepochybně ještě víc záleželo být přijat za člena prestižní American Academy od Arts an Letters, sídlící v neoklasickém paláci na Manhattanu, společnost inspirovaná evropskou Académie Francaise, onoho shromáždění tzv.Nesmrtelných - kteří do svých řad odtmítli přijmout jako Moliéra, tak Balzaca. Tato americká Akademie má členů 250, počet se nesmí překročit, takže k přijetí nového člena může dojít poté, až někdo ze starých umře. Komerčně veleúspěšný Wolfe již opětovně a neúspěšně žádal o tuto poctu. Je to jeho údajně nedostatečná umělecká zdatnost či spíš přemíra nevole členů, o níž se lety zasloužil? Spisovatelka a členka Cynthie Ozicková, která hlasovala v jeho prospěch, se domnívá, že hlavní přičinou Wolfova odmítnutí je jeho politická orientace - příliš konzervativní, příliš politically incorrect. Hlavní překážkou ale zřejmě nejsou příslušníci vlastního cechu, spisovatelé netvoří většinu členstva. Víc negativních hlasů údajně dostává od umělců a architektů, jichž se Wolfe nevlídným perem určitě míň dotkl.