Z letiště Faa (tři A) jsem se dokodrcal do Papeete, hlavního a též jediného města na tomto Francouzi stále vlastněném souostroví. Bloumal jsem ulicemi a na náměstí Johanky z Arcu vidím nápis LIBRAIRIE KLIMA. Podivné. Půjdu se přeptat. Polynéskou krasavici za pultem jsem začal trýznit svou pseudofranštinou. Že jsem českého původu a zda že náhodou tato firma nemá v sobě rovněž něco českého.

       "Vítáme vás," pravila krasavice - česky. Slečna Klímová. Tatínek našinec, matka domorodka, sestra provdaná v Praze. Přišel tatínek, vážený místní občan, radní konšel, studnice jak francouzského šarmu, tak českého smyslu pro humor a s mateřštinou důkladně zachovanou.
       Spřátelili jsme se, pustil jsem se do zpovídání. Dozvídám se, že první Češi přijeli na Tahiti začátkem dvacátých let. "Bylo jich aspoň sto. A co že dělali? Plno z nich hrálo v biografech, to víte, tehdy ještě byly němé filmy."

       Vida ze Šumavy se chodilo vyhrávat s cirkusem po světě a teď tady tato tahitská varianta. "No jo, vždyť Češi byli známí muzikanrti," přitakávám.
       "Buď muzikanti nebo zloději," zpřesnil znalec a pokračoval: "Brzo se rozlezli, zakládali plantáže na Raiateia, na Huahine, ale pak to chcíplo. Naráz. Prvního ledna 1926 přišel velkej cyklón a všechno jim to zničil." Připravil českou pionýrskou obec o živobytí a rozprášil ji. Postižení odešli do Austrálie, na Nový Zéland, Novou Kaledonii, pár se jich uchytilo na Fidži.

       "Kolik že Čechů tady zbylo? Čtyři. Já, legionář Vychodil, fotograf Valenta a Očenášek.  Byl u mě správcem na Markézách, vozil tam Tahiťáky na práci, poněvadž Markézák, toho jste k práci nikdy nedostal. Očenášek to s Tahiťákama uměl, měli z něj strach. On je to velkej chlap, vyučenej kotlář ze Škodovky, tam od vás z Plzně."

       Krajan Očenášek přivezl ze staré vlasti moravskoslovácké kroje, navlékl do nich své čokoládové vnoučky a vyfotografoval je pod palmami. V telefonním seznamu v Papeete je teď už celá řada Očenášků.

       Jeli jsme ke Gaughinovu muzeu podél golfového hřiště a dopravní značky, varující, že v místě padají parašutisté. Průvodce Klíma zastavil před benzinovou pumpou s modrým nápisem SLAVIA. Toť čerpadlo našince Očenáška. Ne že by se musel na stará kolena takhle plahočit. Je vlastně velmož, vlastní ledacos, včetně osmnácti hektarů ostrovního břehu - obrovský to tam majetek.

       Ve francouzské Polynésii, kam se svého času vydal bádat Milan Rostislav Štefánik, zbyli tedy jen čtyři Češi/Moraváci s potomstvem.
       "Jo, poslyšte," vzpomněl si pan Klíma. "Je tady pátej. Ne tady, ale na jednom ostrově - dost daleko. Ale víte, je to zajímavý, že ještě umí česky. Přišel sem jako dítě, když mu bylo osm. Ne osm roků, Osm měsíců."
       Dal jsem si tehdy závazek, dosud nesplněný, krajana s tak zarputilými vlasteneckými kořeny jednoho dne vyhledat.
       "Příště až zas přijedete, ať vás ani nenapadne bydlet v hotelu! Mám tady prázdný barák, budete ho mít k dispozici," slíbil můj průvodce.

       Leč nemělo se tak již stát. Vyměnili jsme si pár dopisů, až pak přišlo úmrtní oznámení. Zemřel Rudolf, Josef, Tadeus Klima, narozený v Zábřehu na Moravě, správce Společnosti des Marquises, meteorolog, knihkupec v Papeete, nositel řady českých a francouzských válečných a občanských vyznamenání. Jménem pozůstalých manželka Rosa, děti Rudy, Manuella, Mila, Conchita, Misla, Philippe, Sylvana, vnoučata Valja, Mirku, Rudla, Slávek, Pascal, Karel, Vanina, Taute, Raitahi, Temehani, Líba, Hina, Moe, Růžena, Minihoa, Radek.
       Pozoruhodný život pozoruhodného člověka a kolik pokračovatelů tady zanechal.

       Na Tahiti jsem se dozvěděl, že v dobách normalizace tam z Prahy jezdily za radovánkami hodně prominentní nomenklaturní kádry. Navždy by se měli ztratit někde na atolu, kanibalové by se do nich měli zakousnout, ať už konečně je na světě nějaká spravedlnost, zabažil jsem.

       Takové řešení by se nejspíš dalo uskutečnit na Nové Guineji, kam ale nemířila avantgarda pracujících, lidí zvláštního ražení, ale řada našinců, úspěšně upláchnuvších od budování zářné, vědecké budoucnosti. Jedním z nich byl Václav Chadim, nyní adresou v australské Canbeře. Někdejší kadet na letecké akademii v Hradci Králové se dostal do nejdivočejší a dodnes nejméně probádané končiny světa. Dali jsme se do rozpravy, magnetofon zaznamenával.
"Lítal jsem s Territory Airlines. Dvoumotorové staré křápy - Dragony, Cessny. Na trasách v highlands, malé airstripy...."

"Jak jste se mezi těmi kopci  vůbec vyznali?" chtěl jsem vědět.
"S tím byla řada problémů. Jednak ty malé aeroplány měly málo síly, špatně stoupaly. To jsou pohoří přes čtyři tisíce metrů vysoké. Snažili jsme se dostat pod mraky a mířit mezi průsmyky. Navigační přístroje jsme vůbec neměli. Orientovat jsme se mohli jen vizuálně - podle kopců, potoků, podle aspoň trošku individuálně vypadajích stromů. Takže když byla díra v mraku a viděl jsem takový strom, jen tak jsem mohl zjistit, kde jsem. Vozili jsme všechno - zásoby, stavební materiál, úředníky, domorodce. Ti bývali natření zkaženým smradlavým sádlem, takže jsme museli letět s hlavou vystrčenou z okýnka, abychom neomdleli. Také jsme vozili ty, kteří někoho zabili a třeba i sežrali..."
Z nebezpečného ovzduší jsem přesedlal na pevnou zem."

Goroka, vaše adresa - jak daleko odtamtud vedla pořádná silnice?"
"To nevedla. Cesty tam byly jen prašné a pak blátivé, když pršelo, což bylo denně. Na to navozili kamení. Tak se cesty asi udržovaly ve středověku. Poněvadž v Goroce hodně prší a letiště bylo na svahu, dělali jsme strouhu a na práci si přibrali domorodce. Dostali kolečka, radvance. Jenže oni s tím nebyli schopni zacházet - však dřív v životě kolečko nikdy neviděli. Vyřešili to tak, že usekli pár mladých stromů, na ně kolečko naložili a nosili. Čtyři chlapi jeden radvanec. Jeden farmář, Němec, měl tuhle zkušenost: kdykoliv odjel, jeho pracanti okamžitě přestali dělat. Když slyšeli, že jeho auto přijíždí, hned se do práce zas pustili. Tenhle farmář měl ale jedno skleněné oko. To si příště před odjezdem vyndal, přinesl na pole židli, na ni položil to své skleněné oko a řekl jim v pidgin English  "mi lukim" - že je jako bude pozorovat. Tři dny to fungovalo, kluci tvrdě makali, až to pak jeden vykuk vyřešil. Oko přikryl kloboukem, aby je nevidělo a oni se na práci mohli znovu vykašlat."

"Ve vaší době tam ještě byly kmeny, které nikdy neviděly bělocha?"
"Tak to bylo. Dostali jsme se do oblastí, kde dělali špičky šípů z lidských kostí. Nám si stěžovali, že od té doby, co jim tam přišel government a bránil jim, aby mezi sebou válčili, tak mají nedostatek materiálu. Měli též sazebník na nákup manželky, kolik že prasat za ní zaplatit."

       Václav Chadim, který v oné divočině strávil deset let, vyprávěl, že tamější existenci sdílela řada našinců. "Několik lékařů - Češi i Slováci. Pak v highlands působilo několik Slováků misionářů - katolických. Velmi sympatičtí. Také jeden lékárník. V Goroce pak ještě jeden Čech, také původně pilot. Ale nechal toho a dal se na pěstování kafe a tabáku."

        Uzavřeli jsme dumáním o vývoji v zemi, v mnohém ještě s mentalitou, ba i realitou, doby kamenné a s ambicemi na existenci v novověku. Divoši vyběhnou z houští, octnou se ve vakuu, bez záchytného bodu a hodnotové orientace. Bezúčelně bloudí ulicemi hlavního města Port Moresby a zločinnosti přibývá o stovky procent.

       V australském časopise Parade  jsem četl reportáž autora, který se potuloval ve vnitrozemí Nové Guineje. V místě jménem Angoram u divoké řeky Sepiku se seznámil s českou rodinou Ryšavých, Pavlem a Zdenou a jejich třemi dětmi. Žel, obtížný život v oblasti dosud částečných kanibalů skončil smrtí obou rodičů.

       Posléze na jihopacifickém ostrově Rarotonga, na půl cesty mezi souostrovím Tahiti a Fidži, jsem se s touto údajnou nebožkou seznámil a zkamarádil. V místním superhokynářství Moneysaver pracovala jako účetní. Rozená Pražačka, jako osmnáctiletá studentka utekla hned po Vítězném Únoru, v uprchlickém táboře se seznámila s manželem, vzali se a vydali na opačný kout světa. Žili v Hongkongu, malajském Penangu, v Bangkoku, dorazili do Australie, kde se jim narodily děti. S nimi pak odjeli k řece Sepiku na ostrov z nejdivočejších. V městysu Angoram měli na starost hotel, restauraci, něco obchodů, výkupnu a koželužnu krokodýlích kůží.

       S galonem novozélandského ryzlinku na terase mého baráčku s horským hřebenem za zády a kilometrovou prázdnou pláží před očima se hezky povídalo. "V Austrálii jsme se nedovedli žít, pořád nám něco chybělo. Život na Nové Guineji nás důkladně obohatil..."
"Poslyšte, to kruté počasí - četl jsem, že domorodci spí ve speciálních koších, aby je miliardy komárů neudolaly. Jak vy jste si zvykli?" začal jsem banálně  anglickou otázkou o počasí.
"Buď si zvyknete nebo se zblázníte. Znám spoustu lidí, kteří museli kvůli moskytům odjet. Na začátku jsme celá rodina byli oteklí, museli dostávat penicilinové injekce, ale za tři měsíce získáte imunitu. Hmyz vás trápí tak dlouho, až ho začnete ingorovat."
To aby okolní exotično s voňavými květinami a motýly velikosti vrabců dost bledlo. "Kdy jste tam měla největší strach?"
"Z domorodců ne. Ale když jsem bělochovi dala peníze - deset tisíc i víc dolarů, aby jel nakoupit kůže. Aby se vůbec vrátil. Měla jsem pistoli Smith Wesson. Nejnebezpečnější tam byl jeden Švéd. Domorodci nejsou hloupí - jsou jiní a uvědomují si to. Bělochy nemají rádi a mají k tomu dobrý důvod. Ti je totiž vždycky porovnávali se sebou a viděli v nich blbečky. Ale oni mají inteligenci, jenomže jinou. Však jinak by v tom prostředí nepřežili."
"Však zrovna dneska, když jsem se za vámi prodíral džunglí, napadlo mě, že bych tam asi se svýma doktorátama pošel za chviličku," přitakal jsem.
"Poslyšte, dělali jste taky knedlíky - třeba svíčkovou z krokodýla?"
"Ten by se na to nehodil. Krokodýl má rybí příchuť, ale maso má strukturu jako vepřové. Nejlepší je z ocasu. My jsme pekli chleba, měli své pečivo, i makové koláče, každodenně čerstvé na stole. Tam u Sepiku!"
"Co na to kanibalové? Co těm na člověčině nejvíc chutná?"
"Říkali, že nejlíp chutná pata, spodek nohy. Syrové, to oni ne, pečou na ohni. Mně něco takového ale nenabídli. Žinýrovali by se."

       Později jsem se od výtečně informované české kuchařky dozvěděl, že Michael Somare, první premiér nezávislé PNG (Papua New Guinea) je jeji přítel. Před nezávislostí pořádal tajné partajní schůzky v Angoram právě u Ryšavých v restauraci.

       V jejím domečku na Rarotonze jí tam na piáně trůnila uříznutá hlava nějakého pána. Že už s ním žije deset roků, už se ho nabažila, a zda bych ho nevzal sebou do Evropy prodat muzeu v Baselu. Odmítl jsem, neboť s hlavami nedovedu obchodovat, také nevím, zda musejí mít svou letenku a extra pas.

       Když jsem po letech psal knížku Naši mezi protinožci, přemýšlel jsem se, kde asi teď paní Zdena žije. Po pár telefonátech jsem ji objevil na ostrůvku v moři Arafura. Domorodcům se tam stará o účetnictví.

       Když jsme s Josefem Škvoreckým dumali o nejpozoruhodnějším našinci v exilu, vyhrál člověk tento: Do světa přišel s posrpnovou vlnou a došel až na Nový Zéland, kde se představil jako lékař, specialista v potírání zhoubných nádorů cestou tzv.imunochemoterapie. Lékařský diplom sebou sice neměl, ale jeho totožnost mu potvrzovali čtyři svědci. Z pozice sekundáře se vypracoval až na hlavního onkologa země, počínal si tak zdárně, že se stal mediální hvězdou, zvolen mužem roku (Kiwi of the Year) a rovněž si při té příležitosti značně znepřátelil nedůvěřivý a rovněž žárlivý medicinský establišment. Lékařská komora poslala do tehdejší ČSSR svého člověka, aby zjistil pravý stav věcí. Ten se vrátil s výpisem trestního rejstříku dotyčného, údajně dvakrát trestaného, který neměl ani maturitu. Na Novém Zélandu následovala jeho deregistrace, proti čemuž on se odvolal, jeho advokát se obrátil na právnickou fakultu Harvardovy univerzity a ta doporučila mě jako prý znalce tehdejší socialistické justice. Tak lichotivé ocenění bych si měl zarámovat, případně dát zhudebnit.

       Odlétl jsem do Aucklandu, abych se k věci vyjádřil. Dotyčného jsem v rodné zemi neznal, nikdy o něm neslyšel, nemohl potvrdit jeho někdejší totožnost, ale mohl se vyjádřit k věrohodnosti trestního rejstříku. Ten jsem zhodnotil jako "nejapný padělek", v němž byl asi tucet věcných chyb.

       Juristy u odvolacího soudu ve Wellingtonu jsem nikterak nepřesvědčil. Život na scénických ostrovech, tři milióny lidí a sedmdesát miliónů ovcí, na periferii světa v sousedství Antarktidy, aby přispíval k všeobecnému hloupnutí. Na můj názor, že lékařský establišment se tam zřejmě skládá z pořádných oslů, neschopných rozlišit specialistu onkologa od kriminálníka s nedokončeným středoškolským vzděláním, se mi dostalo odpovědi, že on měl umožnost studovat, seznamovat se s lékařskou literaturou ve výkonu trestu, což evidentně dokazovalo humanismus, superioritu socialistického vězeňství.

       U soudu náš problematický našinec tedy prohrál a přesunul se do Austrálie, kde vyvolal další, tentokrát přímo ústavní konflikt mezi vládou ve státě Queenslandu, která mu nabízela zřízení kliniky, a federální vládou v Canbeře, která se zdráhala ho do země pustit.

       Vyřešil to přesunem na ostrov Rarotonga (souostroví Cookovo) na pozvání tamějšího premiéra Sira Alberta R. Henryho. Tam pak se sjížděli pacienti z Nového Zélandu, Austrálie, i Ameriky. Mnohé z nich jsem zpovídal. Bez výjimky to byli chudáci, jež ortodoxní medicina odepsala s otevřeností typu "je to beznadějné, do měsíce je po vás." A oni pak žili řadu let.

       Svérázný životní styl dotyčného: Na Rarotonze měl krásný dům hned u pláže, nicméně si  poručil vystavět na zahradě bazén, ze zámoří letecky dodaný. Měl sportovního datsuna, rychlost 200 kilometrů za hodinu, a tak jsme se řítili po jediné ostrovní silnici 20 kilometrů kolem dokola. Měl stovky obleků a košil.

       Neměl dost taktu vycházet s předáky politické opozice, takže když došlo k převratu a jeho ochránce premiér Sir Henry byl vypuzen z úřadu, náš exulant se spěšně přesunul do Kalifornie. Usídlil se v Los Angeles, v Bel Air, nejnoblesnější enklávě Beverly Hills. Od herečky  Jacqueline Bissetové si pronajal mnohamilionovou vilu a na letiště přijel mě vyzvednout jedním ze svých vozů (tohle byl  Rolls Royce). "Dal mi ho jeden boháč, jemuž jsem vykurýroval dceru. Chudáček na vozejku, teď už zas hraje tenis," vysvětlil.

       Jak ta léčba vypadala, proč on nikdy nepublikoval, jak už dlouho sliboval? Významný český lékař, s nímž jsem dotyčného seznámil, řekl: "Tady pobíhá tolik blbců s autentickým doktorátem. Nezajímá mě, zda vystudoval, ale jaké má výsledky." Jenže došlo k maléru: byl zatčen za provozování mediciny bez úředního povolení, dostal sedm roků a odseděl si polovinu. Poté se přestěhoval do Švýcarska, kde se stal a možná dosud je ředitelem výzkumného ústavu.

       Tento unikátní člověk se jmenuje Vlastimil Brych, narozený 1939 v Brně.

       Radko Kadlec se narodil v Praze, promoval na právnické fakultě Karlovy univerzity a absolvoval bohoslovecká studia v Oxfordu v Anglii. Stal se členem Dominikánského řádu. Jako Father Bernard strávil většinu svého života na Grenadě, ostrově na nejjižnějším cípu karibského souostroví. Necelých 350 čtverečních kilometrů, pouhých sto tisíc obyvatel, převážně černošských a většinu jich náš krajan vlastnoručně pokřtil.

       Vysoké postavy, s pečlivě zachovanou češtinou a moudrým, laskavým chápáním světa kolem něj, mě tam seznamoval s domorodci a končinou, proslulou produkcí zejména muškátových ořechů. Končinou též  příkladně fotogenickou, kde třeba z jednoho kopce lze jedním směrem vidět pláž bělostnou a druhým směrem černou, zásluhou sopečného popele.

       Jen černě se dal posuzovat politický stav věcí v této od roku 1974 nezávislé republičky. Přítel Kadlec vysvětloval: "Ze začátku se dostala moc do rukou polovzdělaných odborářů. Na papíře demokracie, ale ve skutečnosti diktatura jednoho muže. Samozvaný vůdce Eric Matthew Gairy posiloval policii negramotnými, zaostalými stoupenci, kteří terorizovali hlavně mládež. Zatčené nutili jíst šváby, strkali jim hlavy do záchodové mísy. Došlo též k organizování speciální stranické milice, nejvíc se vyznamenal takzvaný Mongoose Gang, propuštění krininálníci, kteří za peníze terorizovali poctivé lidi. Přitom Gairy byl velice pověrčivý, bál se, že mu nepřátelé ublíží čarodějnictvím. Děti ve školách se musely modlit rouhavé modlitby, které on sám složil. Nenáviděl zejména nás, kněze Dominikánského řádu, hrozil nám, že nás z ostrova vyžene."

       K tomu ale nedošlo, poněvadž  jednoho rána na jaře 1979, když Gairy byl v New Yorku  u OSN přednášet o UFO, jeho zvlášť oblíbeném tématu, na Grenadě se uskutečnila revoluce a Gairyho režim byl smeten. V čele nové vlády a hnutí JEWEL stál v Anglii vzdělaný Maurice Bishop. "Znal jste ho?" ptám se.

       "Samozřejmě. Jeho děti chodily do katolických škol ač mohly do dobrých státních škol. To JEWEL bylo původně hnutí pro mravní a hospodářskou obrodu na křesťanských základech. Kdysi Gairyho policie zbila Bishopa, že měl zlomenou čelist a jiná zranění. Bishopova manželka telefonovala k nám do kláštera o pomoc, kterou jsme poskytli a sehnali lékaře. Když se ale pak tito idealisté dostali k moci, rychle se to zvrtlo."
       Věru ano. Bishop začal vydávat zákony vlastním jménem jako absolutní monarcha. Za mřížemi přibývalo politických vězňů, včetně tzv. "soukromých", na Bishopův příkaz a tak se stali jeho vlastnictvím. "V té době jsem působil jako vězeňských kaplan," řekl Kadlec, jehož telefonní hovory byly odposlouchávány a dopisy, včetně těch mých z USA, otvírány. Idealisté se transformovali v marxisty - leninisty, "bratři" se stali soudruhy, ač "sestry" se nestali soudružkami.

       Nejbližším spojencem, rádcem a vzorem se stala Kuba a Sovětský svaz. V září 1983 ale došlo k vnitrostranické rozmíšce a zastřelení Bishopa. Jeho milenka a ministryně školství Jacquelina Creftová byla utlučena k smrti. Noví, ještě radikálnější vládci Bernard Coard a Hudson Austin uvrhli celý národ do domácího vězení. Krizi vyřešil Reagan, jehož invaze ostrova pobouřila nejen země tamějšího tábora míru, ale naprostou většinu členů OSN. Grenaďané se ale radovali a dokonce požádali, naštěstí zcela neúspěšně, o připojení k USA.

       Američtí agresoři se zmocnili mnoha dokumentů. Několikakilový sborník mám doma. Doklady o zásobách zbraní, jichž se na ostrově shromáždilo (též zásluhou Čechofrachtu) daleko víc než v celé karibské oblasti dohromady.

       Seznamy zatčených a jejich politické hodnocení. Přes nos praštila nepřirozenost jazyka  o třídním boji, malo -  a velkoburžoazii, o vyztužování zakalenosti tam na kdysi harmonickém ostrůvku, kde skoro každý se s každým zná. Dokument též obsahoval policejní zprávu o Bernardu Kadlecovi z Československa pro jeho ideologicky nežádoucí názory a činnost.

       Brazilčany charakterizuje příjemný nedostatek rasové háklivosti. Portugalští vetřelci se snoubí s domorodci už od roku 1500, s výsledkem, že třetina nynějšího obyvatelstva má příměs indiánské krve. V mnohých jiných procentech koluje krev černošská. Nikde není víc katolíků, ale zas tak příliš katoličtí nejsou, když si svého času za prezidenta zvolili protestanta Geisela německého původu. Náš český národ je početně neznačný, ale v radě svých někdy podivuhodných či aspoň podivných výkonů se může i pochlubit skutečností, že potomek jeho vystěhovalců se stal prezidentem této největší jihoamerické země. Juscelino Kubitschek dokonce založil i nové hlavní město Brazilia, urbanistický skvost teď už s téměř dvěma milióny obyvatel, v tehdy hodně prázdném vnitrozemí. Zákony nařizují asimilaci, zakazují etnické enklávy, gheta jsou ilegální. Jediní, kdo se dosud nepodřídili, jsou Indiáni, nahatí v džungli, a Japonci za ředitelskými stoly a na univerzitních učilištích.

       Po Únoru 1948 tamějším směrem přibylo jen pár set Čechů. Taková emigrace neměla zrovna tu nejlepší pověst a šířily se ne vždy ověřené zprávy o útrapách, ba i nepřežití, v zeleném rovníkovém pekle někde u Amazonky. Leckdo ale úspěšně uplatnil své schopnosti, i když do země přijel jen s jedním kufrem. Pan Kohout, někdejší majitel znárodněné továrny v Hradci Králové, si ji znovu zbudoval v Brazílii - a mohl ji mít dodnes nepodlehnout tehdy oprávněnému strachu, že socialista Joao Goulart bude také znárodňovat. Raději ji za babku prodal - krátce předtím než nesocialisté Goularta svrhli a tamější proletářská revoluce se věru nekonala.

       V nyní již desetimilionovém Sao Paolu, centru ekonomických aktivit země, je našinců nejvíc. Míň jsem jich potkával v Rio de Janeiru. V hotelu Excelsior jsem si potřásl rukou s krajanem Jorge Beckem, jedním z hmotně odpovědných pracovníků, a dal přednost k nastěhování ke starému kamarádovi a též absolventu pražské právnické fakulty v hanebných padesátých letech. Robert Lamberg, dopisovatel švýcarských Neue Zurcher Zeitung, si totiž lebedil na desátém poschodí s výhledem na proslulou Copacabanu, širokou, deset kilometrů dlouhou pláž. Rovněž k nám do takové výše nedoléhal proslulý dopravní kravál. (Kam se hrabou Tokio a New York, někdejší šampioni! Odborníci tvrdí, že rámus o intenzitě vyšší 55 decibelů škodí lidskému zdraví. Na Copacabaně naměřili 107 decibelů čili něco mezi ječením řetězové pily - 105, a rachotu pneumatického kladiva - 110.)

        Kamarád Bobouš mě představil nejprestižnějšímu klenotníkovi v zemi jménem Burle Marx: o svém předkovi Karlu Marxovi měl nevalné mínění. Z tamějších Čechů a rovněž Karlů, jeden je velmistr opravář televizorů, jiný je šéfem barů v obrovitém hotelu Nacional. Učitel všech kvalitních barmanů. Jen co jsme se zmínili, vděční žáci nám přeštědře nalévali. Též jsem měl příležitost se seznámit s českou dělnickou třídou. Denně se sejdou a nasávají pivem. Jsou hodní, ale nespolehliví - jako Brazilici - tvrdil ex-spolužák.

       Fotografoval jsem moderní sídlo poúnorového emigranta, milionáře Svačiny. Na návštěvě u dalších našinců se páni začali hádat, jak že to bylo s cenzurováním Čapkových Mloků v komunistických vydáních, a hned listovali ve svazcích výtečně vybavené knihovny. V obědu se servírovalo churasco - biftek značného rozsahu. K tomu jakési maniokové piliny a vynikající pivo značky BOHEMIA - PILSEN, Indústria Brasileira.

       Tohle bylo v částečně lázeňském městě Petropolis,  hodinku jízdy z Ria do kopců na příjemnější vzduch. Když jsme u té literatury: pohřben tam je Stefan Zweig, který spáchal sebevraždu, údajně kvůli pesimistickým představám, jak nepovedeně bude vypadat svět po právě vyhrané druhé světové válce. Tento Zweig prý byl strýcem našeho literáta, smutného exulanta Egona Hostovského. To mi aspoň v New Yorku tvrdíval.

       Brazilčané si potrpí na magii, spiritismus, jejich tzv.candomblé, mysteriózní obřady, rituály v africké řeči yoruba. Leč i voodoo dovede posloužit dobrému účelu. Důkaz mi poskytl krajan Otto Heilig, tehdy bytem v Petropolisu, v klimaticky příjemné výšině, pouhou hodinku cesty od vlhkými tropickými vedry nezřídka sužovaného Rio de Janeiro.

       Heilig byl původně Baťovák. Komunisté sice na jeho někdejšího zaměstnavatele nasazovali psí hlavu, že to prý byl nemilosrdný vykořisťovatel, obviňovali ho i z genocidních choutek vystěhovat český národ až někam do Patagonie. Zatímco skutečný Baťa zachraňoval své židovské zaměstnance odesláním na bezpečné výspy mimo Hitlerův dosah. Několik jsem jich potkal v karibské oblasti a pak také v Brazílii. Jmenovec Otto se pustil do vyprávění:
       "Přijeli jsme sem hned v devětatřicátém. Bývalý československý konzul v Sao Paolo nám zařídil nájem vily. O místní politiku jsme neměli čas se zajímat. Prý tam ale ve městě byla objevena příprava revoluce proti diktátorskému prezidentovi Vargasovi."
       Zájem, nezájem - třináctičlenná skupina náhle se dostavivších baťováků vyvolala podezření úřadů. Dostali předvolání na policejní ředitelství a Heilig se dostal za mříže. "Tam v politickém oddělení to bylo přímo přepychové, s výtečnou stravou. Zlé jazyky tvrdily, že pořizovatel se tak postaral pro případ, že by se tam také jednou mohl dostat. Směli jsme spolu v cele mluvit, kolik jsme chtěli, ale nic jsme neměli ke čtení. V neděli večer přijde do naší salonní cely dozorce a ptá se, zda může zhasnout. Proč ne, nemáme co číst, povídat si můžeme i po tmě. Zarazil ho můj přízvuk a ptá se, z které země pocházím. Když jsem mu to řekl, přišel ke mně blíž a svěřil se, že také zná jednoho  významného Čechoslováka. To už jsem věděl, že míní brankáře Pláničku, který zásluhou světového mistrovství ve fotbale v roce 1938 byl v Brazílii velký pojem."
Ale kdepak. Nikoliv Plánička či Masaryk či snad dokonce Beneš. "Eu conheco Jean Hus - Já znám Jana Husa."
"Vy jste o něm četl?" ptám se jen málo gramotného hlídače.
"Nao senhor, já jsem s ním často mluvil." Spiritismus, ovšem. Sedl si k mému lůžku a povídal mi o Husovi, jeho upálení, včetně toho "hlásej pravdu, braň pravdu." Ale co se stalo pak, něco třeba o husitských válkách, to neměl potuchy."
"To ovšem Hus taky ne," přitakal jsem.
Za pár dní došlo k propuštění baťováků.
Lázeňské město Petropolis se honosí císařským palácem, předělaným na muzeum, kde ukazují císařskou korunu, skoro dvě kila zlata, posázeno 639 diamanty. Dědic trůnu Pedro Gaston Orleans e Braganca jezdí městem na koni.
"Mluví česky, představte si!" řekl Heilig a já zareagoval stejnou nedůvěrou, jako kdyby tím mluvčím měl být jeho kůň. Dostalo se mi vysvětlení.
O Petropolis se zejména zasloužil Dom Pedro II., jediný kdy císař v západní hemisféře. Předcházela tomu historie, na níž se podílel Napoleon Bonaparte. Okupoval Potugalsko a král Dom Joao VI. uprchl za oceán na svou brazilskou državu. Po Waterloo se vrátil do Evropy a v Brazílii nechal syna Petra. Jenže Pedro vyhlásil nezávislost, pustil se do vlastního kralování, které se mu nedařilo a tak na trůn posadil svého pětiletého syna, z něhož se vyklubal dobrý vladař. Jenže nevděk světem vládne, v roce 1889 došlo k nekrvavému převratu, vyhlášení republiky a Pedro s příbuzenstvem se musel pakovat. Jeho syn měl zájem o důstojnickou kariéru, požádal u Francouzů, ale za tehdejší Třetí republiky nebyl kádrově přijatelný. Uspěl ale u Franze Josefa a dostal se k hulánům, posádkou v Čechách. Oženil se s komtesou z Chrudimi, budoucí matkou Pedra Gastona orleánského a brabantského. Princátko piplaly české chůvy. Dnes, stále statný muž už v hodně pokročilém věku, se rád upamatovává na doby dětství a mateřtina čeština v něm zanechala tak úctyhodné kořeny.

       Jedinec míní a osud naděluje jinak. Václav Kunft pocházel z politicky nepříliš vhodné rodiny, nesměl studovat, vyučil se nástrojařem, potom si aspoň směl udělat večerní průmyslovku. Nástrojařinu nemá rád dodnes. Historie, poezie, to je jeho forte - realitou života upírané i v jižní hemiféře.

       Po příjezdu opancéřovaných internacionálních bratrů se s manželkou Alenou ocitl v exilu s možností najít nový domov v Jižní Africe. Mezi několika tisícovkami zájemců byli i takoví, které přitahovala tehdejší pesimistická představa, že to třeba bude ta jediná země, do níž komunismus nepronikne.

       Kunft, věk 23, o angličtině natož o afrikaans, řeči Burů, neměl ani ponětí. Po příletu do Johannesburgu jim imigrační úřad dal tři randy a poslal do hotelu, bohatém na šváby a takovou havěť. "Visela tam cedulka, že se hledají údržbáři.Ač jsem nic o údržbářství nevěděl, přihlásil jsem se a odjel ve svých nedělních šatech a botech pracovat v povrchovém dole severně od Pretorie."
       "Co bylo na začátku pro vás to nejnepříjemnější? Rasové komplikace?"
"Ne. Byla to řeč. Tu jsme neznali vůbec a první půl roku se v tom dole mluvilo beztoho jen německy. Koupil jsem první auto, to mi ukradli, před vánoci. Kde sehnat nové zaměstnání? Byt jsem sehnal - na třináctém poschodí. Nikdo tam nechtěl bydlet. Šel jsem dělat pro jednoho geologa. Angličan, fantastický člověk, bohužel notorický alkoholik. Fungoval bezvadně jen ráno do devíti hodin, pak odpadl. Dal jsem výpověď, pracoval všude možně - ve stavebnictví, v automobilce...."
       "Teď ale jste spolumajitelem továrny PRAGA - TECHNICAL SERVICES AND MANUFACTURERS. Jste subdodavatelem pro tak nóbl firmy jako BMW, zaměstnáváte spoustu černošských kádrů. I ten černý mistr rozumí česky, jsem si ho tady fotografoval u nápisu Klíč je v pravém pantu dole u vrat."
"Byznys jsem založil se stovkou randů. Koupil si malou brusku a začal dělat ploty kolem bazénů. Potkal jsem svého partnera, dneska máme mašin za půl milionu. Začali jsme v roce 1977. Ty okolní české továrny začaly zhruba ve stejné době. A většina z nás má stejný background - průmyslováci, řemeslníci. Je tu také několik firem našich architektů."
       "A co Češi neúspěšní?"
"Jeden kluk šel sedět za vraždu, ale jen na dva roky. Měl výborného advokáta. Pár jich zavřeli za loupež. Odseděli si to, jsou venku a jsou úspěšní - ne už jako loupežníci."
       "S kým tu mluvím, každý kritizuje vládu, co vy na to?"
"Burové co tu teď vládnou, jsou v podstatě farmáři, kteří moderní ekonomice nerozumí. A řídí se principem "Čemu nerozumím, to musím kontrolovat." Proto máme i vládní výbor na kontrolu rajských jablíček. Státní aparát roste a stále víc zasahuje do soukromého sektoru, co z něj ještě zbylo. Na to my s komunistickou zkušeností jsme hodně alergičtí."
       "A co aparteid, soužití s černošskou většinou?"
"Na začátku nás všechny apartheid šokoval. Ale časem jsme zjistili, že Bur dovede s černochem daleko líp vyjít, než kterýkoliv Evropan. Rozumí mu, chápe ho, však spolu vyrostli na jedné farmě."
       "Který aspekt černošské nátury je nám bělochům nejvzdálenější?"
"Vztah k životu. Život pro ně nemá velkou cenu - zavraždí pro pětník. Též vztah k práci. Když mu zdvojnásobím plat, tak on srazí výkon na polovinu. Není hrdý na dobře vykonanou práci, na což Čech, aspoň z mé generace, ne asi už z té mladší, hrdý je. A představu o budoucnosti? Uvědomují si, že bez bělochů se tady neobejdou. A běloši bez nich taky ne."
Dopadlo to ale tak, že přemnozí Češi, včetně Kunftů, se natrvalo vrátili do rodné země. Stýská se jim snad po něčem? Ano, po krásném počasí, téměř pořád modré obloze.

       "Není mnoho neevropských končin, kde se lze domluvit německy. V nynější Namibii a včerejší Suedwest Afrika je ale němčina jedním ze tří oficiálních jazyků země. Teutonská tradice tam je k nepřehlédnutí. V hlavním městě Windhoeku, založeném německým komandantem, hlavní ulicí je Kaiser Strasse, za rohem též Goering Strasse (otec tučného maršála Heřmana tam byl prvním a též posledním německým guvernérem). Restaurace, kavárničky v pasážích, různé ty Metzgerei a Konditorei, jen sluneční žár upozorňoval, že toto není střední Evropa. V hotelu Thueringer Hof náramné pojedění, na rozdíl od zpravidla kulinárních hororů páchaných v anglických kuchyních. Byla to ale doba neklidná, revolucionáři organizace SWAPO bojovali v buši a kladli třaskaviny ve městech. KEIN PLATZ FUER MARXISTEN! domáhal se plakát.

       "Hudební konzervatoř ve Windhoeku má 600 žáků, 27 docentů, a Head of Department se jmenoval Evžen Effenberger, příbuzný známého českého surrealisty. Profesionální muzikant, někdejší člen Moravské filharmonie v Olomouci a Slovenské filharmonie v Bratislavě, z vlasti odešel poté, co přišli Rusové. Zastihl jsem ho nad partiturou právě dokončeného, Namibií inspirovaného opusu. Začal jsem ovšem otázkou, co ho do takové končiny zaválo.
"Příležitost, zajímavé zaměstnání. Mám tu i možnost dirigovat. Dal jsem dohromady čtyřicetičlenný orchestr. To je tady ta německá tradice."
"V čem lze zdejší život pokládat za ochuzenější a v čem za bohatší?"
"Jsme tu ovšem v poušti. Chybí voda. Když dneska přestanu piplat zahradu, do týdne budu mít problém. To je jako jinde s džunglí - dere se vám do dveří. Ovšem je to tady příroda dramatická, inspirující."
       ""Jakým jazykem se mluví u vás doma?"
"Česky, slovensky, německy, anglicky a afrikánsky. Manželka je slovenská Maďarka. A mateřtinou dětí zůstala čeština - samozřejmě."
"To vůbec není samozřejmé. Však to je všeobecná zkušenost, že děti emigrantů mluví řečí svých rodičů neradi a zbavují se jí při první příležitosti. Apropos, měl jste tu nějaký bizární zážitek - se zvěří či tak?"
"Na volkswagena si mi sedl slon. Stalo se příteli, že jel divočinou, nebezpečným terénem a najednou měl splasklou pneumatiku a lev..."
"...a lev mu ji spravil," neodolal jsem.
"Ne. V autě nastala panika. Jel ale s nimi jeden český notorický alkoholik a ten lva šel odstrkávat."
"Lvi nejedí české notoriky?"
"Když nemají hlad, tak ne. Jiní naši známí si vyjeli na piknik a narazili na smečku lvů. Zpanikařili, prchli zpátky do auta, zamkli se a na jednu velmi těhovnou paní venku zapomněli."
"A co hladové SWAPO?"
"To není partaj, ale tlupa lidí, jimž jde jen o získání moci. Ale pořád se tady žije klidněji než v mnoha jiných místech na světě. Před rokem tady ve Windhoeku jeden amatér přinesl tři štangle dynamitu. Po úředních a hospodských zavíracích hodinách to bouchlo a škráblo jednoho chodce. Nikde jinde jsem nepotkal lidi různých ras, kteří by na sebe byli přátelštější, než tady. Můj život je zafixován na muziku. Komponuju, diriguju, učím."
       "Jenže údajní SWAPO marxisté se celého placu zmocnili, s vydatnou asistencí východoněmekých soudruhů. Pokud Namibská symfonie získala třeskutější říz, bylo tomu naštěstí jen dočasně. Stav politických věcí se v Namibii zklidnil - tak to aspoň z dáli vypadá.

       "Při přesunu z výšin do nížin teploměr zpravidla stoupá. Ne ale v Namibii. Z hlavního města Windhoeku ve výši české Sněžky, v tropickém pásmu, cestou dokonalou pouští do přístavu Swakopmundu ovšem nulu metrů nad mořem, přibýval vlhký, lepkavý chlad. Studený proud Benguela z Atlantiku se srážel s horkými větry z pouště a výsledkem srážky byla podivná polomlha. Tím zajímavosti nekončily. Člověk tam přijede do devatenáctého století německého císařství, taková tam je architektura na Kaiser Wilhelm Strasse a Moltke Strasse. Místy taky trošku ghost town s občasným plakátem na obchodech, jak vypadají miny a výbušniny, které rádi kladou teroristé.

       "Swakopmund, málo vhodný jako přístav, místo lodí láká turisty. Koupat se však nemohou, vždyť voda je příliš studená, mátlo mě při pohledu na zimomřivé postavičky ve svetrech. Inu, právě proto: domorodec, pečen sluncem jak je rok dlouhý, sem jede za opakem, radovat se z kontrastu. Oáza, enkláva se studeným oceánem na jedné a horkou pouští na druhé straně. A až sem politické nepříjemnosti ve střední Evopě zavály našince.

       "Josef Koníček, tehdy čtyřicátník zdobený krásným vodorovným knírem předprvoválečného typu, je vlastně Zimbabwanec, dříve zaměstnanec u Air Rhodesia. Nyní se věnuje ušlechtilému kamení, nakoupil lexikony, pustil se do soukromého podnikání. Kde se mám pustit do pátrání po drahokamech? Znalec doporučil začít s inspekcí nejbližšího příkopu.

       "Ve Swakopmundu, bez přístavu či továren, hlavním chlebodárcem byl Brity vlastněný  gigant Rossing, největší naleziště uranu s největší jámou tohoto druhu na světě. Obrovité nákladní vozy z víc než stometrové hloubky vyvezou milion tun materiálu za týden, pracuje se 24 hodin denně. Mezi třemi tisíci zaměstnanci jsou Češi v rolích úřednických, údržbářských a kuchařských. Ke chlebodárci ale musejí dojíždět do vnitrozemí směrem, odkud my jsme přijeli. Přepravu do vzdálenosti 70 kilometrů obstarává podnikový autobus.

       "Tam též dojíždí mladá vdova, jejíž manžel nedávno zahynul v dopravní nehodě. Svěřila se s touhou po návratu do vlasti a s rychlým vyléčením této touhy.  Napsala do Zambie, kde tehdy bylo nejbližší velvyslanectví ČSSR, že by se ráda vrátila  Z Lusaky obržela odpověď tak nepříjemnou a málo gramotnou, že před očima měla důkaz, černé na bílém, co to znamená normalizace. To raději poušť a dojíždění za uranem.

       "Krátce před cestou do Afriky jsem v Rakousku zajel do uprchlického střediska Traiskirchen  Při odchodu, u budovy č.5, kde před časem zoufalí nájemníci defenestrovali a do pekla vyexpedovali bývalého cizineckého legionáře, surového psychopata, jsem potkal pěkně zaoblenou blondýnku. Přijela z Brna a mířit bude k tetě - do Walvis Bay, končině, o níž neměla vůbec žádnou přestavu. Dala mi adresu a já slíbil, že tetu případně navštívím.

       "Ze Swakopmundu se tam jede podél tzv. Skeleton Coast - Pobřeží kostlivců, pohřebišti zčásti trvale trčivších tuctů lodí, vyvržených zrádným oceánem. Cesta podél pořádných písečných dun. Duna číslo 7 je prý číslo 1 na světě, ta největší, nejvyšší - inu hora. Za žlutou záplavou se konečně objevil kýžený  přístav Walvis Bay, kdysi největší, ale nyní již zdaleka neprosperující , zásluhou bojkotu OSN. Z deseti rybárenskýh továren nevalně přežívaly už jen tři. Deset tisíc lidí se už odstěhovalo. Pusto, prázdno. V docích místo chvatu a vzruchu se jen občas pohnul člověk podél nečinných skladišť. Připomněl jsem si film Cannary Row, Steinbeckovu Plechárnu.

       "V hezky česky zařízené vilce strýc a teta potvrdili smutný stav věcí. V dopisech se snaží tlumit záměr neteře. I oni musejí dojíždět za prací u uranového superkombinátu Rossingu. Tisíc kilometrů týden co týden. Pouštní písek u oceánu jistěže je pěkná podívaná pro novice, ale brzo se okouká. "Ježíš, sníh, to musí být ale krása!" zavzdychali bývalí Pražáci.

       "Země sedmkrát větší než Česká republika a sedmkrát míň lidí. Žijí či jen živoří v poušti, polopoušti Kalahari, se solným plateau na severu a močály Okavango na západě. Komár anopheles roznáší malárii a moucha tse-tse uděluje spavou nemoc. Ve dne je vedro a v noci občas zima. Převládá lid Tswana, osm hlavních kmenú, všechny od BA - od Bamangwato po Batalokwa - a Křováci jsou už jen roztroušenou menšinou.

       "Podle statistik OSN je Botswana jednou z nejchudších zemí na světě. Tvrzení to je přece jen povrchní, poněvadž pod povrchem je napěchováno značné nerostné bohatství včetně diamantů. Vzácná africká výjimka: místo převratů tam konají svobodné volby a poražení nekončí na jatkách. VÍTEJTE DO BOTSWANY - PIJTE NAŠE PIVO oznamovala mnohametrová cedule. Na plakátu se zubil krásný domorodec moderního střihu.

       "Hlavním městem Botswany je Gaborone, od píky, z ničeho, uprostřed suché stepi zhotovené centrum. Bydlitelná enkláva, oáza, kde se dá chodit po pár ulicích, je na co koukat, horko není vražedné, v ulicích se nevraždí. Bydlím v Holiday Innu, je neděle, jsem pozván na oběd, budou knedlíky - ty naše, nikoliv kalaharské.  Pozvání poskytli Pavel Tachezy, promoval na medicině v Brně, a jeho manželka Valerie, kdysi ošetřovatelka v Popradu, maďarská Slovenka či naopak, navíc s francouzskými kořeny po přeslici. V šedesátých letech se Pavel dostal do Afriky a v Zambii se dokonce stal lékařem pilotem - Flying Doctors Service. Je zambijský občan, botswanský vysoký vládní funkcionář, leč placený norskou zahraničně nápomocnou institucí. Měl na starost zdraví na území 800km x 300km. S odolnou fordkou měsíčně objížděl oblast, tři sudy benzinu sebou.  "Občas vypukl obrovský oheň - bush fire. Země je tu na troud, stačí střep skla, slunce se opře a už to letí. Chytilo mě to párkrát, oheň na jedné, někdy na obou stranách cesty, to pak musíte kličkovat..." zpřesňoval.
Požádal jsem ho, aby porovnal plusy a minusy Botswany s jinými africkými zeměmi, které zná.
"Výhodou tu každopádně je etnická neroztříštěnost - však osmdesát procent lidí mluví stejným jazykem. V Zambii je etnických skupin dvaasedmdesát. Zde v Botswaně jsou lidé pracovití - ono jim nic jiného nezbývá. V Zambii stačí pohnout rukou, utrhnout trs banánů a dále odpočívat. Zde lidé nejsou hlupáci. Někteří jsou přímo brilantní. A vynikající lingvisté."
"Prozatím tomu národu dáváte samé jedničky. V čem vám občas leze na nervy?"
"Ono jim to trošku jinak myslí. Či přesněji - jinak se rozhodují. Rozhoduje se v kolektivu, velké slovo mají stařešinové a vše se dlouho vleče. Přitom to ale jsou velcí individualisté a nemůžete jim poručit, že musí udělat to či ono. Dovedou být pořádně tvrdohlaví, tvrdé palice. Pro nás je velmi obtížně přesvědčit a přeškolit staré ošetřovatelky. Ty jsou daleko nezávislejší než ošetřovatelky v Evropě. Však tady musí mít odvahu rozhodovat spoustu věcí, když třeba doktor není k mání v okruhu několika set kilometrů."
"Však v podobné situaci jste byl i vy taky, nebo snad ne?"
"Měl jsem aspoň tu výhodu, že jsem začal jako lékař na východním Slovensku. Ne úplně Kongo, ale univerzitní fakultní centrum taky ne. Tam se získala zkušenost, jakou měl každý doktor poslaný do terénu: vědomí že je sám, že není kolegů, nelze zatelefonovat panu primáři, ať on rozhodne. V buši mi ječela rodička, musel jsem se pustit do císařského řezu, který jsem nikdy dřív nedělal. Od doktora se v takových podmínkách předpokládá, že udělá a umí všechno."

       "Jiná zajímavost: na poštovních známkách Botswany je jméno jejich tvůrkyně - Viera Larssonová z Košic.

       "Poslední dobou aby se lékaři hodně trýznili domorodou tvrdohlavostí při potýkání s metlou AIDS, jež už začíná decimovat třetinu národa.

       "U Čechů vyslovení jména tohoto ostrova zpravidla vyvolá asociaci se vzácnou modrou známkou a v poslední době též bizárního finančního počínání modrého ptáka ODS. Mnoho našinců tam nejezdí, natož aby se tam usazovali. Znám jen jednoho takového odvážlivce.

       "Začnu trošku oklikou. Čím se nejspíš stává běženec našeho druhu, s anamnézou socialistického područí? Inu, vstoupí do námezdního vztahu, aby byl zaměstnán,  vykořisťován, ale aby se nepředřel, a čím míň námahy a více jistot, pod penzí, s definitivou, tím lépe. Však proto kariéra univerzitního kantora v Americe byla pro nás ta nejideálnější. Ještě se sem tam někdo najde jít do obchodu a služeb, statky distribuovat a ošetřovat. Ale statky tvořit a přitom riskovat poslední svůj groš? Stát se podnikatelem, starat se o zakázky, výrobu, odbyt, o nespolehlivé pracovníky, hádavé náročné odbory, o milion jiných nutností, aby na konci vší lopoty zazářil profit? Takovým se mezi námi našel Alfred Mayboehm na Mauritiu.

       "O jeho existenci jsem se dozvěděl v Port Moresby, hlavním mstě státu Papua Nová Guinea, a to přímo v parlamentu, jemuž se tam v pidgin English říká HAUS TOK TOK - dům na povídání, žvanírna, leninsky řečeno. Tam sedí reprezentanti všemožných kmenů, politických vyznání včetně tzv.Cargo kultu (přesvědčení, že se snese zboží z nebe, napěchovaná letadla přistanou, bude všem hej) a přemnoha jazyků. A systém přenosu ve třech oficiálních řečích jim tam zainstaloval našinec Alfred, tehdy ve funkci šéfa komunikací v oné nejméně komunikovatelné zemi.  Poté prý různými oklikami doputoval na Mauritius, kde míní otevřít továrnu na něco. Poněvadž jsem měl zrovna cestu z Perthu na západním pobřeží Austrálie do jihoafrického Durbanu a plánoval jsem na pár dní se stavět na Mauritiu tam v Indickém oceánu, mínil jsem českého odvážlivce najít a vyzpovídat.

       "Našel jsem ho v náhorním městečku Curepipe. Domluvili jsme se okamžitě a hned naléhal, abych se k němu nastěhoval. V sídle prozatím téměř zcela chyběl nábytek. Nabídnuta mi tedy nebyla postel, ale matrace na nablýskaných parketách. Vila pronajatá za hříšný peníz voněla novotou. Nic prý tam ale nedoléhalo, stavěl to Ind. Mříže zdobily všechna okna, k tomu musí být důvod.  Vzpomněl jsem si na Keňu, tam se rovněž konalo mnoho vloupání.

       "Slovenská manželka vřele přivítala vetřelce. Brzo bude znovu rodit. Kolem již pobíhala tři rozkošná blond děvčátka, povídala si jak slovensky, tak anglicky a též s příměsí franštiny.

       "Sedli jsme do auta se zambijskou poznávací značkou, rozjeli do kraje a pustili do povídání. Kolem plno zelených lánů s cukrovou třtinou ve výši, v níž by se i obr ukryl. U paty obdoby českého Řípu se šinuly želvy ve tvaru a téměř i velikosti brouků volkswagenů. Obhlédli jsme horu Trois Mamelles čili Tří ňader a zamířili do Port Louis, horké, poněkud i smradlavé metropole, k dokům, kam po měsících čekání konečně dorazila lod a na ní bedna se vzácným zařízením. Dohlíželi jsme na bezpečné vylodění, ale lano se utrhlo a shrabovali jsme vesměs trosky.

       "Alfred chce stvořit výrobní podnik v oboru elektrotechniky, však je to jeho obor. Je třeba mít místního partnera a znát úplatné potentáty. Vše mu již přislíbili a vše se vleče už devět měsíců. Dosud nerezignoval, ale nábytek pro jistotu ještě nekupuje.

       "V tomto hinduisticko-mohamedánsko-křesťanském světě, s výjimkou Kreolů, každá etnická skupina odmítá asimilaci. Indy, Číňany, bělochy a černochy dělí rasa, náboženství, jazyk, mravy, mentalita, tradice, hospodářská role. Jak to tu na ostrově dopadne? Vyhlídky nejsou příliš valné. Radil jsem Alfredovi, aby poslal manželku porodit na Floridu. Porodí Američana a americký pas jednou třeba přijde k dobru.