Dopouštím se zcestných, nespravedlivých generalizací či dokonce rasismu? Chci se tady svěřit se svými pravidelně opakovanými zkušenostmi a obtěžovat čtenáře dotazem, zda zažívají něco podobného.

        Dost často létám do Prahy s ČSA, na jejichž služby si nikterak nemohu stěžovat.  Personál je vlídný, ochotný, i když zejména na zpáteční cestě bývá vystaven druhu trápení, za něž by si zasloužil mučednickou svatozář. Zásluhou Azbuků, našich početných slovanských bratrů. Tuze hlasití a přednostního zacházení se dožadující. Minule, tlusťoch v triku s velkým nápisem VERSACI se domáhal a docílil změny svého posazení, aby mohl být hned před monitorem. Tam se rozvalil, nohy nevězící v ponožkách zvedl do výše tohoto monitoru a opřel o stěnu, oddělující nás od prostoru první třídy.

       Trošku jiný zážitek jsem prozatím naposled absolvoval v neděli 2.července, let OK 052, v poledne odlet do Newarku. V hale rozpoznávám Jana Sokola, výtečného myslitele a publicistu. Dám se s ním do řeči, rád bych si s ním povídal celou cestu, jenže je nám seděti na opačných koncích letadla. Do čekacího prostoru se před ostatní cestující cpal houf ovšem hodně hlasitých Rusů, každý z nich vlekl tři, případně čtyři vaky obrovitých dimenzí. Proč jim takové porušování předpisů někdo dovoluje? Zřejmě si nikdo netroufl jim zabránit.

       Tedy nasedat. Azbuci se svými majetky blokovali uličky a notnou chvíli pak trvalo, než se jim podařilo vše napěchovat do příslušného prostoru nad hlavou. Procedura obtížná, pomáhali si stoupnutím na sedátka. Jen aby proboha neseděli vedle nás. Samozřejmě že seděli. V řadě 13, s manželkou máme místa G, H a oni hned od nás přes uličku.

       Budeme startovat. Please, fasten your seat belts, prosloveno v mnoha jazycích včetně ruštiny. Pokyn ovšem ignorují, po palubě dál promenují. Celá jejich skupina na zcela naplněném letadle musela totiž sedět roztroušeně.

       Tučný Rus, můj soused přes uličku, říkali mu Ezra. Sundal si klobouk a lysou hlavu si obalil kapesníkem, tak jak se někdy činívá v reakci na sluneční žár. Kdykoliv letuška kolem prošla, zastavil ji a mateřtinou se něčeho domáhal, na něco si stěžoval a naprosto odmítal vzít na vědomí, že dotyčná postrádala znalost jeho jazyka. Do řady před ním její kolegyně přinesla dětem krabici, aby si z ní vybraly pár maličkostí na hraní, barevných tužek k malování. A Ezra dychtil něco z těch propriet získat, zejména chňapal po čemsi lesklém, kovovém. Je mu v tom zabranováno. "To je jen pro rebjata!" na něj vykřikuji. Ač si počínal značně nedospěle, děťátku se vskutku nepodobal.

       Jedna krize vyřešena, na řadě jsou další. Pozoruji, že je nenasyta. Napřed přinesený kus chleba, načež cukroví, korunované okurkou (cucumber, nikoliv pickles), dodanou jiným jeho soukmenovcem v klobouku. Servírován bude oběd a už to tady máme: domáhá se košer stravy, letuška přináší metry palubního manifestu ve snaze mu ukázat a dokázat, že žádný košer si předem neobjednal. Pak naštěstí přece sehnala extra krabici s extra požadovanou krmí. Další ale stížnost: není to dost teplé. Intenzita jeho nevole získává na decibelech.
       Chudinky letušky. DENISA a ANDREA čtu na jejich jmenovkách.

       "Já už to nevydržím - podívejte se, jak se mi třesou ruce," jedna se mi svěřuje se slzami na krajíčku. Když prý si stěžují u svých představených, nic že nepořídí, pouze se jim dostane pokárání, že to je jejich vina, když takovou konfliktní situaci nedovedou zvládnout.
       "Snad tady máte nějakého palubního manažera, aby ho přišel zkrotit," navrhuji.
Manažer pak ke mně přišel v podobě manažerky. Vysvětlila, že s tímto druhem klientely nelze věru nic pořídit - a mají jich tu dnes na palubě k šedesáti. To že bych teprve viděl, jaká utrpení zažívají na trase do Tel Avivu.

       "Takoví pak mají na svědomí, že se antisemitismus může stát respektábl," slyším za sebou poznámku z jakýchsi politically incorrect úst.

       Konečně těch osm hodin a deset minut budeme mít za sebou. Jen co letadlo podvozkem drclo o přistávající plochu, Rusové hned vstávají, nohama na sedátka vyprošťovat svá nadnormaliticní zavazadla. Příkazy zasednout ignorují.
Výlučně komunikovat rusky, angličtinu ignorují a třeba ji vůbec neznají.
Jak taková sebranka mohla získat vstupní vizum, divím se.
Ještě víc jsem se pak divil, že získávat ho vůbec nemuseli. Při vstupu do země se totiž prokazovali modrými pasy občanů United States of America, naši čerství spoluobčané, pěkně děkuji.

       Opakuji: Ocenil bych sdělení zkušeností, které by znicotněly mé generalizace, že jakoby se tohle nebylo vůbec stalo. Ale stalo a při mé smůle stane se příště zas.