Snad většinu národů doprovází mýtus, že odněkud přišly. Národ český navíc doprovází snadno dokazatelná historická realita, že se z něho už po staletí i značně odchází. Po bělohorském debaklu národ ztratil exilem svou aristokracii, s dlouhodobým pak dopadem na mnohé hodnoty společnosti. Nikdy ale nevolilo exil tolik Čechů jako v druhé polovině právě končícího dvacátého století. A víc než Hitler námi k odchodu pohnulo budování vědeckého socialismu. Vlna poúnorová, posrpnová a po ní další odliv osob, z nichž většina ve své dospělosti nezažila nic než dobu pokřivující normalizace.

       Už před řadou let jsem se vytasil s tzv. konceptem rozbitých hodinek: že odchodem si člověk rozbije hodinky o hraniční patník a jeho bezprostřední porozumění opouštěného prostoru tím ustává. Další vývoj pak lze chápat jen odvozeně, neautenticky - pokud se ten který odcházející tvor bude ještě zajímat.

       Tak se potom formují různé exilové generace, které s obtížemi hledají společnou řeč. Jsou poznamenány jinou zkušeností, jiným traumatem. Běženci před Hitlerem měli potíže se ztotožňovat s radikálním, emocionálním antikomunismem poúnorových uprchlíků. Ti, generaci poté, reagovali na posrpnové příchozí s váháním, ba i s nedůvěrou. I následný dlouhodobý pobyt a koexistence zcela nevymýtily ony psychologické vzdálenosti.

       Autorovo imaginativní pero má věru hodně příležitosti pustit se do ztvárnění plejády dramatických situací. O integraci až asimilaci v novém prostředí, nutnosti přizpůsobení zpravidla pozměněné socio-ekonomické situaci, často i destruktivnímu náporu na manželskou harmonii a souběžné intergenerační konflikty. Zvykání si na nové též doprovází nutnost, nevyhnutelnost emocionálně se vypořádat s faktem permanentního odchodu z rodného prostředí. A poté, co pominuly překážky k návratu, jak řešit dilema, zda po letech či dokonce dekádách takový návrat uskutečnit, zda je vůbec možný, zda dialektik Herakleitos neposkytne výjimku z pravidla.

       Antonín Měšťan jen ten nejkompetentnější zabývat se tématikou literatury v exilu a o exilu. Zvolil onu chronologickou kategorizaci s rozlišením generace poúnorové a posrpnové. Žeň první jmenované byla podstatně chudší, počet jejích autorů neznačný a podmínky života v exilu, zejména v jeho počátcích, nekonečně obtížnější, než podmínky a přijetí jejich posrpnových následovníků.

       Krátce po druhé světové válce ze zdevastovaného Německa se odjíždělo k protinožcům na kontrakt, kdy třeba manžela poslali bušit do pražců v zapadlém koutě australské pouště, zatímco manželka myla nádobí ve vojenské kantině tisíc mil daleko. Porovnejme s velkorysostí, s níž se setkávala posrpnová vlna, jejíž mnozí příslušníci pohodlně přesedli ze svých pražských akademických křesel na na křesla cizozemská. Vznikly nové časopisy, zrodila se pilná exilová nakladatelství.

       V nich se uplatnili autoři v tehdejším Československu již zavedení jakož i novicové, kteří začali publikovat teprve v zahraničí. Pokud vím, někteří jako  Arnošt Lustig či Ota Filip se exulantskou tématikou nezabývali, zatímco třeba Jaroslava Vejvodu plně zaměstnávala. Josef Škvorecký se věnoval a stále věnuje obojí tématice: tedy jak Mirákl, tak Inženýr lidských duší. Ze současnosti se Nevěstou z Texasu vrátil do devatenáctého století našinců v Americe a pokračoval Antonínem Dvořákem (Scherzo capriccioso). Nejedno dílo našich předních literátů vychází v cizojazyčných překladech. Někteří autoři si cizí jazyk osvojili jako nástroj původního vyjadřování : franština v pozdějších pracích Milana Kundery, němčina již od počátku v případě Libuše Moníkové.

       Exilová nakladatelství tiskla práce autorů, kteří nadále žili v zadrátované vlasti.  První z nich, kdo se odvážil pod svým jménem dodat rukopis a tak riskovat trestní postih, byl Karel Pecka, absolvent dlouholetého pobytu v socialistických koncentrácích. Dost unikátní a nikterak obdivuhodný kotrmelec uskutečnil Tomáš Řezáč, syn Národního umělce, který pod pseudonymem A.Lidin napsal antiestébácký thriller Trpaslík na houpačce (Index, 1973) a po pobytu ve švýcarském exilu se vrátil do vlasti a údajně i do estébáckých služeb. Věnoval se pak publikační činnosti lát všemu západnímu, dokud zásluhou svého alkoholismu se předčasně neodebral na věčnost.

       Neopomeňme oficiální literární počiny, zaměřené proti exilu. Zatímco Polsko a Maďarsko otevřely dveře, ba i vítaly navštěvující exulanty, ta naše tehdejší ČSSR pokračovala s megatonáží zatracování. Například nás v Zemědělských novinách (23.ledna 1986) pořádně přeoral, jedovatou hlízu vyplenil Doc.RSDr. O.Pilát, CSc. v pojednání nazvaném "Nejbídnější z bídných konců: emigrace na cestách zrady." Jsme politicky i lidsky deklasovaná individua, jsme zvrácení a morbidní. "Tak nenávidí svět, že by na lidstvo klidně seslali i jadernou katastrofu. Je to nejbídnější z bídných konců, k němuž čs.emigrace na Západě dospěla."

       Emigraci se občas věnovala režimová literatura faktu či spíš pseudofaktu. Například policajtské nakladatelství Magnet v roce 1978 vydalo svazek s titulem Poslední role pana "T", 109 stran textu s fotografiemi, vše za superlidovou cenu 8 korun. Jako autor je uveden jakýsi Petr Bednář, prý další z mnoha pseudonymů již zmíněného Tomáše Řezáče. "Panem T" se rozumí Pavel Tigrid, zde prezentovaný jako značný záletník, proutník, za války dezertér, vybíjejíci energii nikoliv na frontě, ale v posteli s anglickou vášnivkou. Rovněž tvor popletený, zapomínající tajné dokumenty v cizoložných prostorách. Megatonáž zatracování je důsledná: Petr Zenkl je senilní, bývalý poslanec Čížek krade, bývalý novinář Klátil se upíjí, Jiří Pelikán je obviněn z gestapáckých konexí v Olomouci. Jsme lháři, nepoctivci - zkrátka, emigrantská pakáž.

       Jak Antonín Měšťan poznamenává, jedině snad román Zdeňka Pluhaře "Opustíš-li mne" z roku 1957 měl jakousi uměleckou úroveň. Autor tehdy objížděl okresní města za doprovodu některého z navrátilců. Ve Stříbře, západočeském městečku, jsem se zúčastnil takového literárního, ideologicky vyztužujícího večera. Autora doprovázel málomluvný bývalý příslušník Cizinecké legie, účastník francouzského debaklu ve Vietnamu, kde zřejmě padl do zajetí a pak  byl odexpedován do vlasti. Tehdy v době, kdy oslovení "pane" se nenosilo a oslovení "soudruhu" se nehodilo, Pluhař dilema řešil povýšením "tadyhle kolega.".

       Režimoví literáti nás též občas zpodobňovali jako politováníhodné, ochuzené, trošku směšné postavičky, jako třeba byl Amerikán v Kostrhunově románu Pytláci či bratranec v Křenkově románu Tomáš a Markéta. Luboš Jurik ve slovenském opusu Emigranti (Bratislava: Pravda, 1977,str.336) jejich řady rozšiřil  z vykořisťovatelů a kriminální spodiny na stranické renegáty, kontrarevolucionáře. V dramatu s varovně převýchovnými prvky se setkáváme s touto emigrantskou čtveřicí: 1.Lékař utíká kvůli ženské, která ho pak beztoho zradí; 2.Dělník utíká kvůli automobilům - pozlátku kapitalismu; 3. Číšník kvůli zločinné činnosti, uniknout před trestem; 4. Zbývá člen strany, literát, renegát, podlá osoba. Takovým tvorům udělil osud po zásluze. Pomýlení a poučivší se lékař se vrací do Bratislavy, dělník rovněž poučený se vrací po automobilovém karambolu, ale bez nohy, číšník se dostane do kapitalistického kriminálu a renegát literát se děsí existence v podmínkách nelítostného vykořisťování.

       To tedy byla prezentace z roku 1977. Téměř dvacet let poté, v r. 1996, v době již hodně sametové, kauza emigrace se dostala do českých domácností zásluhou šestidílného televizního seriálu Konec velkých prázdnin autorů Pavla Kohouta a jeho ženy Jeleny Mašínové. Tato profesionálně zdařilá práce by se byla mohla docela dobře vysílat i za totality. Porovnejme postavy a jejich osudy v tomto televizním seriálu s tím, co nám předložil slovenský Jurik v Emigrantech.
       Společné mají toto: 1.Zubní lékař se s rodinou poučen vrací do Bratislavy, poté co zjistí, že v Americe by musel podstoupit kvalifikační zkoušky, což jaksi nevěděl; 2. Zahradník - manuální pracovník pracovat nemůže, poněvadž se rozmázl na motorce a má roztříštěny obě ruce. Jeho podstatně starší láska, koncertní pianistka, nemá šanci pokračovat ve své kariéře; 3.Šejdíř, snažící se vzkřísit kouzelnickou kariéru, prohraje všechny peníze v kasinu a pro krádež peněz jde za mříže; 4.Slavný herec přijde o dítě i manželku; 5.Profesor, starý hodný pán, se oběsí, poněvadž nedostal vízum do Kanady; 6.Dezertér od pohraniční stráže se vrací pro dívku, pluje přes řeku, na slovenském břehu začnou vystřelovat poplašné rakety a tím seriál končí. Docela dobře tak podporuje tvrzení někdejšího režimu, že "Životní pouť za hranicemi je souhrnem strachu, napětí, omylu a osobních porážek," (Tvorba, 9.června 1982, slova rudého katechety Jiřího Bagára, ve skutečnosti fiktivní postavy, jejímž jménem psali střídající se členové redakce.)

       V tomto českém národě snad není rodina, jejíž příslušník, bývalý přítel čí aspoň známý by  nebyl odešel za hranice. Takové osudy aby poskytovaly inspirace habaděj, leč literární žeň a? už z pera odešlých či doma zůstavších  zůstává dost chudá a pokud snad přece jen existuje, zájem čtenářské veřejnosti věru neuchvátila. Posloužím vlastním příkladem. U Sixty-eight Publishers v Torontu v roce 1985 vyšla má knížka Špatně časovaný běženec a pár let poté druhý, dost autonomní díl Šťastně navrácený běženec, jehož Leitmotivem byla obtíž vypořádat se břemenem svobody - tedy něčím, značně akutním v post- komunistických společnostech. První ten Běženec ještě v Čechách vyšel, ale druhý - vzdor zmínce v anketě Lidových novin jako o nejzajímavější knize roku - již nakladatele nenašel. Ti co rukopis četli, jej odmítli jako "urážku mentality českého národa." Třetí díl, nazvaný Beženec v sametu, se sice podařilo v Praze vydat, ale jako by byl nevydán. Jen pár kratičkých recenzních zmínek, jakkoliv příznivých a opona padá, život plyne dál a jinam.

       Nechce se mi ale úplně věřit tvrzení pesimistů, že předmětnému žánru už je definitivně odzvoněno. Třeba tady máme co dělat jen s jakýmsi nedorozuměním s většinou, která ze země nikdy neodešla. My odešlí a aspoň částečně navrácení se díváme na původní domov jinýma očima. Stejná řeč, kořeny mládí, ale hodně jiná zkušenost lety emancipace v pluralistické demokracii, v kontrastu se shrbeným přizpůsobováním v totalitní kleci. Máme tu co dělat také s psychologickou překážkou, odstranitelnou, ale vyžádá si nějaký čas. A naši trpělivost a ochotu se na takovém odstraňování podílet.