Národ cinkal klíči, rodná strana abdikovala. Po čtyřiceti letech vládnutí kdysi hodně krutého, později převážně jen krušícího, potupného, každopádně poskytujícího pramálo příležitostí k rozletu, k radosti. Tedy pryč s tím. Komunisté vymřou, pět procent páprdů ročně natáhne bačkory, jak by taková fosilie mohla přitahovat mladou krev?

       Tak se optimisté těšili a důkladně mýlili. Strana lidí zvláštního ražení se vzpamatovala, už je druhá ta nejpopulárnější v tomtéž národě. Jakeš stále nepotrestán sídlí v luxusní vile na Hanspaulce, partajní funkcionáři s vřelými estébáckými konexemi se úspěšně  zabydleli v solidních pozicích ekonomických a již i pronikají do politiky, kde před nedlouhým časem byl jejich návrat nejen nežádoucí, ale i nepředstavitelný. A velké většině veřejnosti, znovu vychutnávající televizní seriál s normalizačním udatou majorem Zemanem, taková tristní transformace hodnot a vnímání nevadí. Vždyť už polovina téže veřejnosti v průzkumech vyjadřuje mínění, že před sametem bývalo líp.

       Nejsem natolik arogantní, abych si troufl zformulovat definitivní odpověď, analýzu stavu věcí. Rád bych ale dal popud k debatě, polemice, pídění se po správné odpovědi. Už jsem se o něco takového neúspěšně pokusil před dvěma roky článkem "Někdejší partajní příslušnost: Pranýřovat nebo zametat pod koberec?" Třeba tentokrát přece jen někdo zareaguje. Však za ony poslední dva roky situace přidává další oprávněné chmury.

       Z osmi polistopadových premiérů rudou legitimaci nikdy nevlastnil jen jeden - Václav Klaus, a to údajně proto, že se svou žádostí o přijetí neuspěl.

       Rovněž s pramálo výjimkami členové Zemanovy vlády patřili k lidem zvláštního ražení.  Bývalí milicionáři, estébáci, partajní tajemníci, absolventi VÚMLu sice na ministerská křesla dosud nezasedli, ale už to dotáhli na ministerské poradce a náměstky. Otrlosti meze neklást: normalizační umělec Josef Laufer, který zpíval ódu na kapitána Minaříka, zatracoval Svobodnou Evropu, Západ a americké imperialisty především, se letos úspěšně prosadil uvádět oslavy osvobození Plzně týmiž Američany.

       Příčiny neprovedeného či aspoň nepovedeného úklidu ve vlastním domě vidím aspoň dvě. Jednak zklamání z reality, nenaplnivší příliš velká očekávání. Tím spíš se pak minulost idealizuje, přibývá tolerance k někdejším vlastní prohřeškům, z průzkumů se dozvídáme, že jen necelá jedna pětina hodnotí své bývalé členství v KSČ kriticky. Neochota se s minulostí vyrovnat, od amnésie k amnestii je už jen krůček, čo bolo to ani zas tak moc nebo vlastně vůbec nebolo. Rovněž máme hodně másla na vlastních hlavách. Za 40 let minimálně jedna čtvrtina národa okusila komunistické partajnictví. Někoho takového měl v rodině skoro každý.

       Při šťourání do tak ošidného fenoménu se nabízí řada otázek. Doba vstupu a jeho motivace. Slyšel jsem nynějšího ministra kultury Pavla Dostála vyprávět, jak jeho ultrabolševický otec dal své manželce rudou legitimaci jako dárek k narozeninám. Jiný druh klientely podepisoval přihlášku v roce 1968 a jiný v roce 1970. Jak dlouhé bylo trvání takového členství a za jakých okolností končilo?  Někdo podepsal pod nátlakem, ze strachu o ztrátu toho, co měl. Jiný podepsal z ambice všelijak si polepšit. Někdo po vstupu škodil, jiný se choval neutrálně a případně i pomáhal, s využitím nabyté pozice. Počet autenticky věřících časem řídl a na zbylé vytrvalce se hledělo jako na mentální případy. Daleko početnější byli oportunisté, nezatěžovaní špatným svědomím - však mají rodiny, děti, odpovědnosti. Navíc tu máme kategorii členů méně než dobrovolných, bez odvahy vzepřít se moci. I když je svědomí třeba příliš netrápilo, pocit selhání, potupy, tam byl. Když pak došlo k Listopadu, oddychli si, od potupy se spěšně vzdálili, na ni co nejrychleji zapomenout. Takže ono rčení, že komunismus není názor, ale mentalita, nelze zas tak úplně paušalizovat.

       Tak či onak, všeobecná zkušenost je taková, že ten, kdo k takové avantargě patřil, na tom byl líp než ti, kteří nepatřili. Populární předchozí premiér Josef Tošovský, za normalizace 14 let členem KSČ, by se bez svého členství věru nebyl dostal do Londýna setrvávat tam jako pracovník banky. "Byl to odborník," vysvětlovali jeho pozdější obhájci, jakoby odbornost vyvažovala, ospravedlňovala nedostatek skrupulí. "V neslušnym režimu slušný lidi kariéru nedělaj," opakuje moje románová postava Máňa. S Máňou souhlasím, aniž bych ale opomíjel nebetyčné rozdíly v partajních řadách: znal jsem slušné straníky, kteří tím vším opovrhovali, nešťastní sami sebou. Nikomu neublížili, ba i pomáhali. Rovněž jsem znal nestraníky, o nichž jsem věděl, že byli horliví, nebezpeční konfidenti StB.

       Co ale s někdejšími zuřivci, kteří časem prohlédli v napodobení Pavla na cestě do Damašku? Někdy začátkem osmdesátých let, Jiří Pelikán, člen Evropského parlamentu a někdejší předseda likvidační komise, zničivší celou generaci vysokoškolských studentů, přijel poprvé do Ameriky. Jeho přednášku na Kolumbijské univerzitě jsem si nechtěl nechat ujít. S kamarádem, rovněž absolventem Karlovy univerzity, jsme sedli do první řady. Po přednášce se kamarád pustil do Pelikána slovy "Kde berete tu drzost se tu vůbec ukázat - vy, který jste zničil..." Zaútočil s fortelem, že mi bylo Pelikána téměř líto a nedovedl jsem si představit, jak by na tak pádný a oprávněný útok mohl odpovědět. On odpověděl a bez vytáček  přiznal svou vinu. Pak ale dodal: "Když jsem konečně prohlédl, jaké jsem měl možnosti? Buď v tom pokračovat. Nebo odejít do ústraní a víc s tím nemít nic společného. Nebo se pokusit o třetí, tu nejobtížnější alternativu - pokusit se o nápravu, s vědomím, že plno těch škod je nenapravitelných, neodčinitelných. A s vědomím, že budu muset čelit takovým výčitkám, obviněním, jako teď od vás."

       Vyslechli jsme a dali se do přemýšlení a kalkulace, kolik účinného on dělá ke škodě systému, o který se nemalou měrou kdysi zasloužil ho zavádět.
Rozhodněmudělal víc, než naprotá většina antikomunistcikých horlivců u piva.

       Když jsme se po Listopadu začali vracet k nakouknutí do původní domoviny, většinu z nás tam neprozrazovala naše řeč či oblečení, ale naše chování, počínání v obchodech a na úřadech. Zásluhou zkušenosti života v demokracii jsme přestali být shrbenými prosebníky. Národ se v tomto ohledu již dost změnil v lepšímu. (Rezidua ale zůstávají. Příklad: V Praze telefonuji jedné spisovatelce a má stále obsazeno. Nedovolal jsem se. Pak se přece jen potkáme a on mi vyčetla, proč jsem se jí neozval. Ale ozval, ale nedovolal. "No jo, já zapomněla, změnili nám číslo." Změnili, aniž by se Telecom obtěžoval informovat volající stranu o změně. Divila se, že něco takového je jinde ve světě samozřejmostí.)

       Začátkem letošního roku přijel Miloš Zeman na oficiální návštěvu do Holandska. Souhlasil dát interview Michaele Swinkels-Novákové pro český exilový Polygon (rozhovor vyšel v č.2/2000). Jako první mu dala tuto mou otázku: "V rodné zemi máme často co dělat s mentalitou mimozemšťanů: nijaké zábrany nedodržet dané slovo, mlhavost, nekonkrétnost, neochota, lakota a ovšem i značná dávka závisti. Mluvíme stejnou řečí, a přece se nedomluvíme. Jsou taková obvinění planou hyperbolou, nebo mají nějaké opodstatnění? Jevíme se národu, my emigranti, rovněž jako tvorové z jiné planety?"
       Premiéra Zemana má otázka nepřekvapila a neurazila. Odpověděl: "Já si myslím ,že to není hyperbola, je to velmi realistický popis situace.... Totalitní systém je nemoc. Z nemoce se léčí. Čím je nemoc vážnější - a totalitní systém byl velmi vážnou nemocí - tím delší je doba rekonvalescence." Zeman uzavřel přirovnáním k pubertě, z níž člověk postupně vyroste. A v tom že je naděje.

       Měli bychom si my v exilu o tom víc povídat.