Dvacáté století, doba kompjutrů a koncentračních táborů, rekordního množství vynálezů a nových forem utrpení, poskytla přeživším vynikající příležitost k zaznamenávání, aby se příští generace všimly a pokud možno i poučily. Druhá světová válka, přemnohá svědectví absolventů nacismu a komunismu ovšem způsobila saturaci, jisté otupení mezi čtenáři, jimž se poštěstilo žít v zemích, ušetřených takových hrůz.

       Jsou ale výjimky. Jednou z nich, teď víc než po padesáti letech, je publikace s názvem Budu svědkem (I will Bear Witness, Random House, 2000), deník z nacistických let 1942-1945. Je to již druhý díl z rukopisu mamutího rozsahu 5.000 stran, objeveného v osmdesátých letech, dlouho po kronikářově smrti. (První díl, zabývající se obdobím 1933 - 1942, vyšel v New Yorku v r.1998). Recenzent The New York Times dílo charakterizuje jako "unparalleled and intimate record from the innards of the beast" (ve smyslu "unikátní, důvěrný záznam z útrob bestie"). Autor Victor Klemperer (bez příbuzeneckého vztahu k jmenovci Otto Klempererovi, slavnému, o tři roky staršímu dirigentovi, bezpečně uniknuvšímu do exilu) se narodil roku 1881 v německé části dnešního Polska. Ač syn rabína, oženil se s Árijkou, přestoupil k protestanství, stal se z něho důkladně asimilovaný, patriotický Němec, profesor románských jazyků na univerzitě v Drážďanech.

       Zásluhou svého manželství mu nehrozil okamžitý transport smrti, směl v Drážďanech přežívat, pokud lze takto nazvat jeho existenci. Měl zakázáno vstoupit do autobusu, vlaku, tramvaje, restaurace, divadla, biografu, do árijské prádelny. Nesměl vlastnit ani radio, ani tiskoviny. V takové izolaci nebyla nouze o šeptané pověsti, jako například o existenci neblahého místa v Polsku jménem Auschwitz nebo tak nějak.

       Měl též možnost okusit pocity literární postavy K. z imaginace rovněž židovského Franze Kafky. Ač vystěhován ze svého milovaného bytu, nadále tam  musel platit opravy a daně. Když se občas odvážil vyjít na ulici, děti ho tupily, jako kohokoliv se žlutou hvězdou na klopě. Do bytu občas vtrhla banda v hnědých uniformách a zdemolovala interiér. Leckdo z takto navštívených pak spáchal sebevraždu. "Musím vydržet, musím tohle sepisovat, v tom bude můj heroismus!" ujišťoval se Klemperer.

       Invazi spojenců 6.6.1944 Dresdener Zeitung oznámily s nápisem "Židé v Normandii." Kronikář ale odmítá názor, že všichni Němci by byli posedlí antisemitismem. Znal Němce slušné, ochotné, nápomocné - kteří ho ale žádali, aby se o jejich lidství nezmiňoval a naopak si hlasitě stěžoval na jejich surové zacházení, tak jak stát vyžadoval. Zde se pak Kafka vedl za ruku s Ionescem a Beckettem.

       Klemperer jako jeden z hrstky zbylých židů v Drážďanech obdržel dlouho již očekávaný příkaz k deportaci v únoru 1944, zrovna v předvečer obrovského náletu s přímo apokalyptickým dopadem - víc mrtvol než v Hirošimě a Nagasaki dohromady. Zničení města ale zachraňuje Klempererovi v sutinách život. Odpáře žlutou hvězdu a s ženou prchá, přežívá a konce války se konečně dožívá.

       Dojde ke zveřejnění třetího dílu pamětí? Ten by rozhodně zajímal nás čtenáře, kteří kdy měli tu smůlu okusit nepříjemnosti budování vědeckého socialismu. Klemperer totiž zůstal v poválečném rozbombardovaném Německu, zvolil jeho východní část - první stát dělníků a rolníků, znovu se stal profesorem a navíc i funkcionářem  komunistické strany. Tak setrval až do své smrti v r.1960.

       Evropa v druhé polovině století byla hrůz ušetřena. Výjimkou je Jugoslávie a svědci své zážitky vesměs teprve sepisují. Měřeno-li hektolitry krve a horami mrtvol, primát nelze upřít jiným kontinentům. Dada Amin v Ugandě, Haile-Mariam Mengistu v Etiopii, jateční obřady v Rwandě. Nejvíc obětí ale zažila Asie, kontinent nejlidnatější. V Číně Maocetungův Velký skok vpřed v r.1957 znamenal skok do temného dávnověku a hladomoru s odhadovaným počtem 30 milionů mrtvol. Jen co se země trošku zmotořila, na povel téhož milovaného, s božstvím ztotožňovaného vůdce začala v r.1966 řádit Velká  proletářská kulturní revoluce, natolik kulturní, že revolucionáři tříštili památky bývalých věků a studenti konzertatoří sekyrami roztřískali piána a učitelům lámali prsty ve dveřích. Špendlík s Maovým portrétem si připíchli pod kůži a s jeho velikánskou ikonou se dali na pochod zemí, tisíce kilometrů různými směry. Účastník takových sebezničujících nesmyslů a posléze můj student měl potíže vysvětlit iracionalitu oné doby.

       Ještě míň pak je pochopitelná destrukce Kambodže z iniciativy ve Francii vzdělaných revolucionářů. Rudí Khmerové pod velením vzdělance Pol Pota v zemi s menším počtem obyvatelstva než má Česká republika, během tří roků hrůzovlády (1975 -1978) způsobili smrt dvou milionů lidí - popravami, hladomorem. Ve snaze vytvořit agrární utopii, ve jménu vyššího dobra poručili evakuaci všech městských oblastí. Okamžitý odchod z hlavního města Phong Penu a zastřelení váhajících. Pošta, banky vylétly do povětří, měna zrušena. Slabý zrak znamenal silnou pravděpodobnost, že život bude krátký: popravy brýlatých, u nichž se aprioti předpokládalo, že umí číst, tedy i myslet.

       Milion obětí je pouhá statistika, kdežto jedinec je zcela konkrétní tragédie. Knihu Když pluje rozbité sklo (When Broken Glass Floats, W.W.Norton, 2000) napsala Chanritha Himová, jíž bylo devět roků, když se Pol Pot dostal k moci. Svědectví Loung Ungové, v té době pětileté, má název Napřed zabili mého otce (First They Killed My Father, HarperCollins, 2000). Obě dívky pocházely z hlavního města. Otec Himové byl státní úředník, otec Ungové sloužil u policie. Rudí Khmerové je ovšem oba zabili, jakož i jejich manželky. Sourozenci, další příbuzní zemřeli buď popravčí kulkou nebo vyčerpáním, hladem, nemocí. Himovou přidělili do pracovní tábora, Ungovou, když jí bylo osm roků, odkomandovali k vojenskému výcviku. Krutost ve jménu očistné revoluce je leitmotivem těchto svědectví.  "Musíme být kruté" popisuje Himová své počínání v době, kdy jí bylo deset roků. Před jejíma očima jí usmrtili matku shozenín do studny. Píše o vůni z opékané myši. Takto děsivě týraný národ s nadšením v r.1978 vítal vietnamskou armádu, cizí okupanty. Obě dívky se zbytkem přeživších příbuzných se dostaly do Thajska, obě teď žijí v USA. A účet, odplata za zánik části národa? Dosud nic, s výjimkou pseudoprocesu v džungli s umírajícím, o své nevině ovšem přesvědčeným Pol Potem.

       Svého Solženicyna by si zasloužila teď nedávno osamostatněná polovina ostrova v dálných tropech: Východní Timor o velikosti jedné šestiny České republiky, 800.000 obyvatel. Někdejší portugalská kolonie v sousedství kdysi holandské državy, posléze nezávislé Indonésie, čtvrtého nejlidnatějšího státu světa a toho s největším počtem mohamedánů kdekoliv. Ten před čtvrt stoletím spolkl převážně katolickou enklávu. Nemilovaná nadvláda prosazovala integraci tak říznou, že i pouhé kýchnutí při vztyčování indonéské vlajky a tónech národní hymny se údajně trestalo smrtí. Zrodil se dlouho trvající, krvavý boj za nezávislost. Ostrované po pádu prezidenta Suharta využili příležitosti uspořádat referendum a naprostá většina hlasovala pro nezávislost. Indonéská armáda se pomstila rozpoutáním důkladné spouště. S pomocí placených místních kolaborantů došlo k vraždění a ničení tak velkém, že mu doslova neunikla ani jedna jediná budova.
Věru jiný druh spálené země, než jakou mohl mít na mysli Miloš Zeman.

       Považme, jaké tam teď mají starosti: až  znovu dají do provozu nějakou školu, jakou řečí se v ní bude vyučovat? Místní řečí zvanou tetun sice hovoří většina (60%) domorodců, ale má málo vyvinutou slovní zásobu. V sedmdesátých letech vůdci hnutí za nezávislost prohlásili portugalštinu za národní řeč. Té rovněž dává přednost starší generace a Lisabon již posílá učitele jazyka ke zlobě mladých. Ti z 90 procent hovoří indonésky (bahasa), jakkoliv to je řeč bývalých usurpátorů, a odmítají portugalštinu jako jazyk užitečný jen ve vzdálené Brazilii, Angole a Mozambiku. Bude-li se muset každý občan nového státu učit novou řeč, proč ne výsostně užitečnou angličtinu? Též uvažme, že tyto jazykové alternativy nelze přirovnat k rozdílům češtiny a slovenštiny, ale spíš se swahili či urdu.

       Oněch pár zbylých juristů v zemi vystudovalo indonéský právní systém. Ti aby se teď vypořádali s problémem, který, aspoň krátkodobě, je akutnější, bolestivější než otázka jazyková. Tisíce místních kolaborantů, bývalých příslušníků milice pod komandem indonéské armády loupili, znásilňovali, vraždili své sousedy a devastovali sousedství. Po porážce utekli na západní, indonéskou, polovinu ostrova a teď se začínají šourat zpět, bez naděje na anonymitu, že by je snad někdo nerozpoznal, a s prosíkem o odpuštění. Buď že to oni nebyli, kteří způsobili takovou spoušť nebo že to teda byli, ale museli poslouchat rozkazy, ač do ničení se jim vůbec nechtělo. Co teď s nimi, když soudy nefungují a ani jedno vězení nezůstalo stát? Lze realisticky předpokládat velkodušnost a amnézii obětí?

       Porovnejme pak s trpkostí o nevyřízených účtech v českých zemí z předsametové doby. Ale i ta by si zasloužila literárního zpracování solženicynovského kalibru.