Touto cenou jsem nejenom potěšen, velmi poctěn, ale také mě ponouká k poněkud nostalgické meditaci, vzpomínce na dnes již dávné doby, z nichž se vyklubala nevyhnutelnost, že z životního koloběhu se stává kruh, který, doufám, se jen pozvolna uzavírá. Osud, pokud něco takového doopravdy autonomně existuje, zdá se někdy mít podobu jakéhosi čaroděje s podivným, třeba i obtížně dešifrovatelným smyslem pro humor.

       V Kanadě mám blízkého přítele, původem z Ostravska. Věnuje se ichtiologii, vědě o rybách a je jedním z nejvíc uznávaných vědců na světě. Jednu svou studii, zabývající se objevem coelocantha, stále živé fosilie, starší než dávno vymřelí dinosauři, uvádí tímto citátem z mé knížky "Naši mezi protinožci": "Mnozí exulanti (včetně mě) mají vlastně důvod být komunistům vděční, že je ze země vypudili. Vlastně tím nám dali přiležitost obohatit se o nové zkušenosti, o nichž bychom se ani neodvážili snít."

       Ano, rozhodně jsem si netroufl snít o životě v mnohdy značně exotických dálavách, když v osudném roce 1948 hodnotící experti psychologové doporučili, abych se stal lékárníkem. Ocitl jsem se ale na právnické fakultě Karlovy univerzity, právě v době, spravedlnosti, slušnosti příliš nepřející. Prvního června 1953 jsem byl v Praze ponořen do závěrečných zkoušek a o probíhajícím dramatu v Plzni - oněch "událostech," jak se tomu později oficiálně říkalo -  jsem zaslechl jen něco šeptaných, málo uvěřitelných zpráv. Ale hodně víc jsem se dozvídal krátce poté. Hned po promoci jsem nastoupil s umístěnkou jako soudcovský čekatel zde u plzeňského soudu ve Veleslavínově ulici. Začal jsem se seznamovat se spisy, s dělnickými soudci, prokurátory, jejich uplatňováním razantní třídní justice a bylo mi hanebně při pomyšlení, že na něčem takovém bych se měl podílet. Dilema se poněkud, ne však zcela vyřešilo přesunem k okresnímu soudu ve Stříbře a přidělením výlučně občanskoprávní agendy.

       I banální rozvod či sousedské hádání o slepice obsahovaly případně nebezpečný politický potenciál. Žalobce, který neuspěl, se nezřídka revanžoval anonymním udáním, že soudce je nepřítelem socialistického budování, soudruzi z partajních sekretariátů z nás chtěli mít poslušné kašpárky, zkrátka doba neradostná, perspektivy v nedohlednu. Krušný pobyt v kleci jsem vyřešil exilem v roce 1959, v době, kdy se takový krok jen pramálo někomu povedl. Chtělo to dost  disciplíny a štěstí. Po několika letech plánování jsem jeden pátek sundal soudcovský talár a ráno v sobotu už byl v západním Berlíně, kde jsem svůj první útulek našel v domě pro padlé protestantské dívky. Zřejmě onen čaroděj - osud zas jednou uplatnil svůj absurdní smysl pro humor.

       Je jen dvojí motivace tak zásadního životního rozhodnutí: buď se utíká od něčeho nebo k něčemu - buď od zlé tchyně nebo k bohatému strejci v Americe. V mém případě to byl výlučný útěk od něčeho a vůbec jsem si nedělal starosti, co tam venku budu dělat, čím a jak se budu živit.

       Ono mé právnické vzdělání v době stalinismu, pokud se to vzděláním vůbec dá nazvat, bylo ovšem zcela bezcenné. Po roce pohodlného pobytu v Západním Německu jsem odjel za velkou louži k dost krušným začátkům. Pustil jsem se do studií politologie na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Neměl jsem stipendium a tak jsem se živil číšničením v restauraci u Vašatů na Manhattanu. Potkával jsem tam známé ba i historické osobnosti - například Leninem svrženého Alexandra Kerenského, jehož jsem jednou omylem polil drštkovou polévkou. Jiří Voskovec, Rudolf Firkušný, Egon Hostovský, Ferdinand Peroutka - plejáda velikánů, s jakými bych se v západočeském pohraničí určitě nepotkával. Oceňovali jsme poskytnutou svobodu a současně nás trápily potíže onomu svobodnému světu vysvětlovat podmínky života v totalitě. Peroutka mi vyprávěl o své první zkušenosti v exilu, když přijel do Anglie, přijat u jednoho z lordů. Ten na zprávu o únorovém převratu zareagoval slovy "Tohle že vám máme věřit? Proč jste ty komunisty nezažalovali?"

       Jestliže takové uvažování převládalo v Evropě, na opačném břehu Atlantiku to bylo ještě horší. "Proč si ta Horáková nevzala šikovnějšího advokáta?" jsem se tam dozvěděl. Přímo osvětářsky, trochu i quijoticky, jsem se pustil do potýkání s mlýny tak nebetyčného ignoranství. Proto jedna z mých prvních publikací se týkala právě 1.června 1953 v této mé rodné Plzni. Vlivný časopis PROBLEMS OF COMMUNISM, distribuovaný do většiny zemí světa, uveřejnil mou stať "Pilsen: The Unknown Revolt" a totéž pak vyšlo ve španělském překladu jako "Pilsen: La Rebelión Ignoranda." V mé první knize The Judge in a Communist State (Soudce v komunistickém státě) jedna kapitola se dost obsažně zabývá touto věru historickou a do té doby téměř úplně neznámou událostí, kdy poprvé v dějinách satelitních zemí došlo k projevu pořádného občanského hněvu proti režimu sovětského typu - sedmnáct dnů před povstáním ve Východním Německu, jemuž se ve světě dostalo okamžité publicity. Moje informace o Plzni se tak se zpožděním rovněž dostaly do řady knih a učebnic. Kopie příslušného textu jsem Vám sem přivezl.

        Čaroděj, potrpící si na absurdity životních zákrutů, se mi připletl do cesty na Manhattanu o prvním americkém silvestru. Na večírku ve výlučně české společnosti se otevřely dveře a s příchozími rovněž vešlo exoticky vypadající stvoření. "To je taky Češka?" zareagoval jsem. "Ne, to je Slovenka - z druhé generace," slyším a v rámci mé již nedostatečné střízlivosti i uvěřil. Jenže byla to čínsko-švýcarská šlechtična, pracující u OSN. Po delším mém úsilí ji obloudit se stala mou manželkou a jsme spolu dodnes.

       Po vystudování a zahájení akademické kariéry jsme se seznámili s manžely Škvoreckými, našimi teď velmi blízkými přáteli. Mistr Josef je kmotrem našeho synátora, je také kmotrem mého českého literárního počínání. Psal a publikoval jsem výlučně anglicky a Josef to byl, kdo mě ponoukl vrátit se k rodnému jazyku. S překvapením jsem zjistil, že se mi píše velmi snadno, i když ne třeba moc zručně. Byl jsem u zrodu nakladatelství Sixty-eight Publishers v Torontu, které jsem zásoboval svými napřed travelogy, pak i románovým žánrem. Již  jsem se zmínil o oné potřebě úniku z klece. Únik jsem si pak košatil notným pobíháním po zeměkouli. S nahlédnutím do většiny států měl tak možnost porovnávat podobnosti i v důkladně odlišných kulturách - například v Asii bující rasové předsudky. Na všechno jsem se snažil dívat českýma očima a tak pro českého čtenáře vznikaly knížky o Indii, Číně, Jižní Africe, pacifických ostrovech, o životě našinců v notných dálavách.

       Neznám člověka, který by nebyl věřil, že komunismus bude trápit tuto planetu na věčné časy. "Kdybysme žili aspoň takových 300 let, snad by se to dalo vydržet - ale takhle, nejlepší leta, všechno je v háji," Škvorecký lamentoval. A pak se dostavil rok 1989, annus mirabilis, přesně dvě století po francouzské revoluci, a onen totalitní, údajně nezničitelný systém se rozsypal. Nám se tak i naskytla možnost znovunavštívení rodné končiny. Buňky v těle se nám změní jednou za sedm let. Vrátil jsem se tedy víc než čtyřikrát vyměněný, pozměněný. S vládnutím českou řečí jsem neměl problém, horší to bylo při zjištění, že komunismus lze snáze zlikvidovat jako systém než jako mentalitu. Za nedávné návštěvy v Holandsku, předseda vlády Miloš Zeman poskytl interview mé přítelkyni, která mu jako první otázku sdělila můj povzdech, že emigranti při znovuseznamování s rodnou zemí mívají pocit být v prostředí mimozemšťanů - lidí vyjadřujících se mlhavě, nekonkrétně, bez zábrany nedodržovat dané slovo, bez dostatku tolerance, občanské solidarity, bez pojímání svobody jako odpovědnosti za vlastní osud. "Jevíme se národu, my emigranti, rovněž jako tvorové z jiné planety?"končila tato otázka. A premiér Zeman odpověděl, že "to je velmi realitistický popis situace," nad nímž ale není důvod si zoufat. Totalitní systém je nemoc, z ní se třeba léčit, rekonvalescence bude chtít svůj čas.

       Začátkem tohoto roku mi bylo vráceno české občanství - občanskou legitimaci si teď v Plzni míním pořídit. "Jste teda Čech nebo Američan?" už mnohokrát jsem dostal takovou otázku. Odpovídám, že jsem hybrid, snažící se absorbovat z obou světů ty lepší vlastnosti. Za největší plus českého národního charakteru pokládám zdejší smysl pro humor. Přidat-li k němu víc tolerance a ubrat na pesimismu, hodnotná budoucnost takového národa se pak nemůže nepovést.

       Vážení přítomní, zmínil jsem se o toleranci jako kýžené kvalitě. Zde jste ji právě prokázali trpělivým poslechem mých poznámek. Děkuji vám. Děkuji městu za tuto cenu 1.června 1953, poctu které si značně vážím.